Greece

Země tisíce ostrovů, kde najdete snad úplně všechno, na co si vzpomenete. 

První a pravděpodobně největší otazník byl zodpovězen hned na začátku - zapomeňte na krizi! Zvláště v turistických destinacích není po problémech s ekonomikou ani památka. I když něco přeci. Neustálý tlak novinářů, kteří pumpují lidem do hlav často smyšlené, nebo vykonstruované scénáře o tamní krizi (můj názor na média snad znají všichni), má za následek, že zde je mnohem méně turistů, než v předchozích létech. Co to znamená? Kdo nemá rád okolo sebe davy lidí, ten si dovolenou opravdu užije!

Mnoho lidí vyráží do Řecka s cestovní agenturou, která se jim o všechno postará. To není špatné, ale pokud nechcete být jen součástí skupiny, můžete zkusit individuální výlet. Spojení na ostrov Korfu zajišťuje z Prahy letecká společnost SmartWings. Zpáteční letenka pro dva včetně zavazadel se dala pořídit okolo čtrnácti tisíc a všechno vyřídíte po internetu. To stejné platí o ubytování. Nejdříve je potřeba pročíst názory, kde by bylo asi nejlepší hotel zarezervovat a pak už stačí hledat. Osobně doporučuji server Booking.com. Přes něj provádím 99% rezervací, pokud se někam chystáme a berte na vědomí, že tři měsíce před dovolenou už může být malá rezerva. Tohle všechno vám zabere maximálně den, nebo dva a nemusíte se hnout z domova. A pokud si srovnáte cenu od cestovky a vaší, zjistíte, že pravděpodobně i něco málo ušetříte.

Hned na začátku bych měl asi zdůraznit, že vzhledem k tomu, že jsme se zároveň na Korfu brali, byla naše organizace zájezdu trochu odlišná, než u klasické dovolené. Hlavně začátek. Navíc nám se vším pomáhala Martina, na kterou jsme dostali kontakt od naší tety. Stará se o ně každý rok a tak jsme ji kontaktovali i my. A musím dodat, že i když jsme necestovali s žádnou cestovkou, tak pro nás individuálně připravila nazapomenutelnou svatbu a dovolenou!

Přílet

Na mezinárodní letiště v Kerkyře(ráji leteckých fotografů) přistáváme okolo sedmé hodiny ráno a bereme taxi. Cesta do 20km vzdáleného Barbati stojí 35 euro, ale ve čtyřech se pohodlně podělíme. Náš hotel se jmenuje Pantokrator a stojí na úpatí stejnojmenné nejvyšší hory Korfu. Ubytování nabízí sice až od dvanácti hodin, ale jsme v kontaktu s recepcí a tak nám umožňují nastěhování od devíti ráno(jsou velice vstřícní). Hotel můžeme doporučit. Pokud vám nevadí prudší kopec z pláže a pak ještě jeden, podle toho kde máte pokoj(několik sekcí bungalovů v kopci za sebou), tak je to hotel pro vás. Navíc za ten rozhled to rozhodně stojí (i když jsem občas nadával). Zároveň doporučuji pokoj "luxusní". Není o tolik dražší než "standartní", který cestovky často vydávají za pokoj luxusní a není v něm nic za příplatek, což se nedá napsat o "standartním", takže ve finále to výjde podobně. V ceně je navíc i polopenze a pokoje (ty luxusní) jsou navrženy opravdu krásně. Je to designová lahůdka, i když někdy ubírá na praktičnosti. Jedna zajímavost. V hotelu najdete naši krajanku paní Emilku, která se stará o mnoho věcí a podle našich informací pokoje navrhovala právě ona. Hned první večer se s námi vítá u večeře a během celého pobytu je velmi ochotná nám s čímkoliv pomoci.

Svatbu máme dva dny po příletu, ale ta si zaslouží samostatný článek. Byla perfektní, takže nic důležitého určitě nezapomenu.

Martina nám doporučuje a připravuje několik aktivit pro náš pobyt. Máme v plánu lodní výlet do Albánie, půjčení motorového člunu, výlet do hlavního města a také půjčení malého džípu pro cestu do opuštěných vesnic na úpatí Pantokratoru.

Albánie

Brzy ráno nás vyzvedává bus(snídaně se dá zařídit v hotelu formou balíčku na cestu) a odváží do přístavu v Kerkyře. Projdeme pasovou kontrolou a nalodíme se. Cesta trvá zhruba hodinu a čtvrt a cílový přístav je Sarande. Ihned po nalodění máte možnost buď zaplatit jen cestu, nebo za příplatek výlet na vykopávky. Doporučuji výlet, protože na závěr se stejně do města dostanete a je to nic moc. V přístavu tedy nastupujeme do autobusu "English" a vyrážíme do starověkého města Butrint. Tam nelitujeme ani jediného eura, protože procházka kolem poloostrova s výkladem(nebo si ho můžete obejít sólo, bez průvodce, vše je značeno) je skutečně kouzelná. Většina cesty je pod korunami stromů, takže se nepečete mezi kameny, jako třeba na Knóssu na Krétě. Jinak celkový dojem z krátké návštěvy Albánie je dobrý, i když ve městě je vidět(mimo nablýskané centrum) chudoba. Zpět nás bere loď podél pobřeží a vlastně nám ukazuje(nevědomky) trasu, kudy se budeme za pár dní pohybovat s naším člunem.

Pobřeží

Tak to je opravdu zážitek jak má být. Na pláži si půjčujeme motorovou loď a vyrážíme podél pobřeží. Ovládání je jednoduché a nepotřebujete ani řidičák. Majitel vše vysvětlí, názorně ukáže, doporučí místa kde zakotvit a kdyby bylo nejhůř, na lodi je mapka a telefonní kontakty. Nic z toho ale nepotřebujeme. U pobřeží je potřeba si hlídat skály, ale vesměs platí, že pokud pod sebou vidíte černo, je hloubka dostatečná. My jsme několikrát vyhodili kotvu jen pár desítek metrů od pobřežních skal a všechno bylo v pohodě. Kdo si není jistý, navlékne brýle a podívá se pod vodu, kam až se dostane. Jakmile jste z dosahu pláže, podmořská fauna je k nepoznání. Najednou se ocitnete v hejnu stovek ryb a proháníte se s nimi mezi skalami na pobřeží. Pozor pokud jsou větší vlny, ale ty jsme neměli. Okolo poledne připlouváme do vesnice Agni, kde máme doporučenou tavernu. Jeden z číšníků, který se stará o molo, už nás vyhlíží. No řeknu vám, že zaparkovat i malý motorový člun není tak úplně legrace, ale nakonec se to podaří. Po obědě se vydáváme zpět a i když na začátku cesty máme pocit, že do pěti hodin se budeme nudit, tak jsme rádi, že jsme to nakonec s návratem vůbec stihli. Byla to opravdu zábava!!

Hlavní město

Kerkyra, kam se vydáváme po vlastní ose, nás vítá dalším slunečným ránem. Autobusem to je půlhodinka a zpáteční jízdenka vychází cca 5 euro na osobu. Autobusy jsou zelené, nebo částečně zelené a vždy mají na předním skle napsáno kam směřují. Poprvé se rozdělujeme. Oba páry mají své představy kam se podívat a času není mnoho, protože zpět nám poslední bus jede o půl páte. My se vydáváme na starou pevnost podél přístavu. Vstup je zpoplatněn, tuším 8 euro na osobu. Nahoru je to krpál, ale my co jsme zvyklý z hotelu to zvládáme levou zadní. Z vrcholku pak máte město jako na dlani. Plánujeme cestu kam se vydáme dál. Podél promenády jdeme směrem k letišti, které nabízí jedno z nejkrásnějších a nejbližších pozorování letadel na světě.

Cesta k němu je dlouhá a vzhledem k tomu, že nemáme mapu, vyšlapujeme trochu naslepo. Chci to zabalit už po pár kilometrech, protože mám dojem že bloudíme, Zuzka ale nekompromisně pokračuje se slovy: "když už jsme došli až sem, tak to najdeme". Nakonec objevujeme malý kopeček na prahu dráhy a na něm nekolik kaváren s terasou. Poznávám to!! Zdržíme se tam nějakou dobu a máme štěstí - provoz je v tu chvíli celkem hustý. Jakmile už není žádné letadlo na obzoru a my dopijeme ledovou kávu, vracíme se zpět. Cesta je o mnoho kratší, protože už se orientuji. V centru se stavujeme na trhu, kupujeme ovoce, následně se prolétáme uličkami a dáváme si před cestou zpět malý oběd, u kterého nám dělá společnost kocour :-) . Celkově jsme ve městě strávili šest hodin a bylo to tak akorát.

Off road

Nejdříve jsme plánovali čtyřkolky, pak jsme se dohodli na autu a nakonec jsme to změnili na džíp. Dodávám, že to bylo správné rozhodnutí. Cestou jsme potkali mnoho čtyřkolek a musím říct, že bychom si naši plánovanou trasu vytrpěli. No a autem bychom se zase nedostali tam, kam jsme plánovali - opuštěné vesnice na úbočí Pantokratoru. Paleo Xório a Paleo Períthia (pokud mám názvy špatně, tak se omlouvám). První jmenovaná je kompletně opuštěná. Pouze se opravuje kostel a je tam pár dělníků. Přístup je po strmém stoupání, serpentýnách, asfaltce a nakonec prašné cestě. Je to jen krátká procházka, protože tam prostě nejsou cesty, jen tráva a je obtížné se v ní pohybovat. Následně obracíme zpět, abychom celou horu objeli a nakonec zjistili, že pokračování prašné cesty by nás dovedlo na vrchol hory stejně, jako čtyřikrát delší objížďka po hlavních cestách. Jiným vozem než džípem by jste to asi nedali, ale my raději jeli podle doporučení. Vrchol Pantokratoru je prostě špička s anténami. A že jich tam je. Atmosféru to nevytváří nějak úchvatnou a proto se moc dlouho nezdržíme. Čeká nás druhá vesnice, která už tak opuštěná není. Je v ní několik taveren. Opět máme doporučení od Martiny a znovu je to skvělý oběd s přátelským přístupem! Jméno taverny si už ale napamatuji. Na cestě od parkoviště pod kostelem je to druhá zleva. Pár hodin jsme poseděli, popovídali a protože se začalo připozdívat, vyrazili jsme směrem na sever, do malého městečka Kassiopi. Kouzelné místo, kde tráví dovolenou právě naše teta, od které jsme dostali kontakt na Martinu. Parkujeme v přístavu a procházkou se dostáváme až k pláži, kde ještě zvládáme jedno večerní koupání a konečně máme alespoň malé vlny :-). Ještě dodatek. Při půjčení vozu, zejména džípu, vás vždy varují, že nemáte opouštět zpěvněné komunikace, pojistka nekryje poškození, proto když se tak rozhodnete, je to na vlastní riziko a musíte být opatrní.

Co napsat závěrem? Především se nám dovolená vydařila. Obloha byla bez mráčku a slunko do nás pralo celých jedenáct dní v kuse. Naše předchozí dovolená byla spíše poznávací s přírodními zážitky. Tady jsme si ale odpočinuli, nabrali nové síly a navíc si vyzkoušeli věci, které jen tak někde najednou nezažijete. Naše poděkování patří především Martině, která se o nás starala jako o vlastní a díky ní, se těch jedenácti dní stalo nezapomenutelným zážitkem na celý život. A to nejen proto, že nám pomohla připravit úžasnou svatbu!  Oba dva věříme, že se dřív nebo později na ostrov vrátíme.

FOTOS

Svatba

A je to tu. Po mnoha měsících plánování, domlouvání a příprav jsme se v červnu na řeckém ostrově Corfu vzali. Svatba byla nádherná a stejně tak i celá dovolená. Po návratu na nás následně čekalo malé překvapení a hlavně velká oslava s rodinou a přáteli.

Israel

Země, která na člověka zapůsobí během několika málo okamžiků, ale přesto ji rádi opouštíte. Země, kde na první pohled není nic takové, jak se zdá. Země, kde ale navzdory tomu všemu zůstávají lidé stále ochotní a přívětiví.

Je mi jasné, že během krátkého času, který jsme měli možnost v Izraeli strávit, se nedovíme podstatné věci a tak nemůžeme dělat nekompromisní závěry. To mi ale nebrání, nabídnout vám pohled evropana, který zkušenosti s cestováním a krátkými pobyty má. V tomto případě však "bohužel" pouze do západní Evropy.

Zlaté pozlátko

Naše první ochutnávka z Asie(i když okrajové) začíná s Českými aeroliniemi, které i přes hrozbu krachu stále nabízí perfektní palubní servis a cestování s nimi je pro nás po několika letech s low cost společnostmi příjemným luxusem. Noční let ale musíme překonat s notnou dávkou sebezapření a rozhodnuti neohlížet se na finance, bereme hned na letišti taxíka, který nás odveze přímo do hotelu v Tel-Avivu. Je půl páté ráno místního času a my se domlouváme s recepční, zdali nás může ubytovat již nyní. Náš pokoj je ale obsazený a tak se postupně dostaneme k jinému, většímu a lepšímu pokoji, který by byl k dispozici. Háček je v tom, že si musíme zaplatit jakoby jednu noc navíc. To akceptujeme až když nám přislíbí, že zbylé dvě noci budou za cenu levnějšího pokoje, který jsme si objednali. Na pár hodin tedy padáme do postele.Probouzíme se okolo deváté.
Je nádherné ráno, sluníčko se nám opírá do oken a na doporučení vyrážíme podél pobřeží ke starému městu. Středně velké vlny, teplota okolo pětadvaceti a lehký vánek, co víc si může evropan v dubnu přát:-). Ačkoliv je to několik kilometrů, cesta ubíhá rychle a oba dva se snažíme nachytat co nejvíc pozitivní energie z té pohody, která okolo nás panuje. Navíc si začínáme všímat některých odlišností od života v Evropě.
 Ještě než se o tom rozepíšu, tak připomínám že je sobota a Šabat. Sedmý den v týdnu věnovaný odpočinku(neděle se normálně maká), kdy téměř nikdo nepracuje, nenarazíte na žádnou veřejnou dopravu a podle toho to taky na promenádě vypadá - hlava na hlavě! Lidé grilují, nebo se jen válejí v parku. Opalují se, nebo surfují ve vlnách. Poslouchají muziku, nebo tancují. Narazíte tu opravdu na všechno. Cestou si všímáme malých posiloven přímo na pláži, něco jako na světoznámé muscle beach v kalifornii a jako řidič taky dost vnímám všudypřítomné troubení aut a skútrů. Zkrátka brzda je tady nahrazena klaksonem, ale všechno záhadně funguje. Chvíli obdivujeme krásy starého města a pak usedáme do restaurace s příznačným jménem "Aladin". Z terasy je úžasný výhled na pobřeží a v tu chvíli začíná asi náš nejlepší kulinářský zážitek z cest. Domácí kebab s opečenými bramborami, bohatou oblohou, arabským chlebem a lehkým pivem Maccabi. Je to skvělé! A cena - úměrná historickému jádru a centru města. Nicméně se na účtu vůbec neobjevil arabský chléb, přesto že nebyl součástí objednávky a zeptali se na něj až dodatečně. A také panák Ouza, který přinesli na ochutnání (objem malého panáku). Spokojeni jsme tedy byli. Ještě chvíli bloumáme uličkami starého města, ale únava nás rychle dostihne. Přeci jenom noční let, téměř žádný spánek a k tomu výrazná změna teploty nás nutí vydat se na cestu zpět do hotelu. Večer ještě krátce na západ slunce a noční ulici Dizengoff(taková izraelská Rodeo Drive) a jdeme do peřin.

Odvrácená strana

Neděle opět slunečno a ještě větší teplo, než v sobotu. Vyrážíme na autobusové nádraží a cesta nás vede přes zapadlé uličky, špinavé domy a polorozbořené chatrče. Je na čase se probudit. Na ulicích je sice čisto, ale špinavá a rozbitá zástavba ukrytá v korunách stromů lemujících každou ulici pozornému návštěvníku neuteče. Vtíravé pohledy místních, kteří asi úplně nejsou zvyklý na naše středoevropské, až severské obličeje:-) nejsou dvakrát příjemné, ale čekají nás horší, o kterých zatím netušíme. Autobusové nádraží v Tel-Avivu je jeden velký zmatek. Obrovská budova, do které vás pustí až po nahlédnutí do batohu se skládá z šesti pater. Náš autobus odjíždí ze čtyřky a chvíli trvá, než to najdeme. Cestuje zde mnoho vojáků, kteří mají po boku svůj oblíbený samopal. Možná že to někomu navozuje pocit bezpečí, ale je falešný. Co si chválíme je spojení. Každých 20 minut jeden bus směr Jeruzalém. Pokud je plný a fronta dlouhá(náš případ), řidič zřejmě volá na dispečink a ti pošlou další. Zkrátka prostě skoro nečekáme a hned jedeme. Cesta do svatého města trvá necelou hodinu a zapomeňte na všechny romány, nebo filmy o obléhání Jeruzaléma. Tohle město leží v kopcích! Dobrý důkaz o tom, jak dnešní kinematografie může ovlivnit vnímání některých míst - vytvářejí zkrátka svoji vlastní historii a vůbec jim nevadí, že to není pravda.
Příjezd a další bezpečností kontrola! Tentokrát však procházíte rámem a vaše příruční zavazadlo rentgenem - úplně jako na letišti. Po zkušenosti z Tel-Avivu a vědomí, že jsem nechal na pokoji pracně poskládanou mapu, raději volíme cestu po hlavní pěší zóně až k hradbám starého města. K nim je to stejné pozlátko, jako v sobotu. Za nimi však nastává realita! Pravidlo číslo jedna. Pokud nemáte dost síly říci důrazně NE, naučte se říci důrazně - TO JE MOC. Pokud ani to neumíte, raději do úzkých uliček nechoďte, nebo vás nejspíš oškubou jako slepici. Pravidlo číslo dvě. Máte-li sebou dámský doprovod, neustále ji hlídejte, chraňte a dávejte najevo, že ona je tu s vámi. Pravidlo číslo tři. Připravte se, že tu na vás budou šahat, brát vás za ruku, ramena a budou velmi blízko. Zejména dámy s tím mohou mít problém. Pravidlo číslo čtyři, nenechte se zatáhnout někam, kde není značení, nebo to vypadá podezřele. V úzkých uličkách je orientace náročná a mnohdy nepřekonatelně komplikovaná a všudypřítomné pobíhající a halekající děti vám na klidu určitě nepřidají. I když někdy mohou pomoci, cenu si však určí a pokud jich je víc, tak to bude pro každého z nich stejně. I přesto všechno je to zážitek, který bych ale asi s kapsou plnou drobáků vnímal lépe jako fotograf snažící se zachytit život na starém městě, než jako turista s přítelkyní na víkendovém pobytu. Priority máte v tu chvíli opravdu jiné.
Nakonec jsme se však vymotali. Cestou zpět nakupujeme několik suvenýrů za podstatně jiné ceny než na starém městě a stavujeme se na další výborný oběd. Autobusové nádraží a prohlídka nás už nepřekvapuje a tak nějak automaticky otvíráme zavazadla. Ochranka se sice trochu pere s patentem kabelky, ale nakonec všechno dobře dopadne a my se vracíme zpět do Tel-Avivu. Na recepci domlouvám objednávku nočního taxi na letiště a jdeme do hajan. Odjíždíme totiž ve tři ráno. A proč tak brzy? K tomu se dostanu v následujícím odstavci.

Letiště - kapitola sama o sobě

Mezinárodní letiště Ben Gurion vzdálené asi 20 kilometrů od centra Tel-Avivu je nejvytíženější dopravní uzel v zemi. V jeho okolí a na něm je přísně zakázáno fotografovat . A bezpečnostní kontroly jsou velmi podrobné. Při příjezdu na letiště Vás již u vchodu mohou zkontrolovat. Pak následuje první fronta, kde projde rentgenem vaše zavazadlo(ne přiruční, ale to hlavní). Přitom ještě projdete krátkým pohovorem s pracovnicí ochranky. Nic hrozného, ale otázky jsou například - jak se vyslovuje vaše jméno, jak dlouho jste spolu, je to vaše první návštěva, jaká místa jste zde navštívili, (zjistila že se budeme brát), kam se chystáte na svatební cestu, bydlíte společně a ještě několik dalších. Není to ale nic nepříjemného a když odpovídáte upřímně, nemusíte mít obavy. Další krok je vyzvednutí letenky a odbavení vašeho zavazadla. Následuje kontrola a elektronické spárování pasu s Vámi, jako s člověkem, který vstoupil na letiště. Další "standartní" kontrola je rám a prohlídka příručního zavazadla a už jste jen krůček od tranzitního prostoru. Poslední dveře a poslední kontrola která zjistí, jestli máte opravdu letenku podle pasu a všechny potřebné bezpečnostní samolepky z předcházejích kontrol a jste tam. Od této chvíle už jste považován za zcela bezpečného a můžete v klidu utrácet své peníze v bezcelní zóně. Po součtu kontrol si už můžeme odpovědět na otázku, proč jsme vyrazili tak brzy. Nedovedu si představit, jak to vypadá na letišti v době špičky.

Závěr

Izrael je živá moderní země s celou řadou vymožeností na povrchu svého obalu, nicméně pod ním je to už jen klasická ukázka kontrastu mezi rychle se rozvíjejícím centrem obchodu a chudými polorozbořenými čtvrtěmi. Pokud bych si je ale odmyslel, nazval bych zejména Tel-Aviv Dubají severu. I přesto jsou tu však lidé, kteří se o turisty starají, ochotní. Horší je to jak se dostanete někam sólo. To už je potřeba více zkušeností a znalostí.

FOTOS

Hlavně stručně

S přibývající teplotou a slunečními paprsky roste i pisatelova chuť podělit se o některé zajímavé události ze svého života, které se stali v prvním čtvrtletí roku 2012.

Začátek ledna a s ním spojený start příprav naší svatby sebou přinesl několik překvapení, která nás nakonec donutila hledat alternativní řešení. Jakoby v dnešní době nikdo nepotřeboval klienty. Odpověď: "dobře, pane, uděláme Vám nabídku na míru přesně podle Vašich představ, ale musí to být jeden z našich balíčků" ???? To mi ale nechceme, my bychom rádi to a to a taková je naše představa. Nechceme utrácet peníze za to co nechceme a naopak díky tomu platit navíc za něco, co chceme - Odpověď: "dobrá, nabídneme Vám ještě jiný balíček( ve kterém je zase něco co nechceme a jak později nalézám na netu, je od konkurence). "Dobrá tedy, mám ještě jiné nabídky. Jakou cenu mi nabídnete? Odpověď: "Naše cena je konečná a po slevě..." Děkuji, připadá mi to moc drahé. Odpověď: "Přejeme Vám hodně štěstí, levněji nemůžeme".

Výsledek - desítky zbytečných emailů, hodiny času a nakonec dobré doporučení od rodiny přímo k delegátovi kde šlo všechno jako po másle, navíc se i dost ušetřilo. K tomu se ale určitě po svatbě vrátím.

Času na psaní málo, ale o to víc na tvorbu. Podařilo se mi získat nějaké vybavení a tak jsem se nabídl připravit týmové focení k příležitosti vzniku nového webu pardubických amerických fotbalistů. Se svojí prací nejsem zdaleka spokojený, ale vzhledem k místu a vybavení ji můžu označit za dostačující. V tuto chvíli pracuji na přípravě fotografií do eshopu svého zaměstnavatele a je to další nová zkušenost s trochu rozdílným typem fotografie. Zároveň si připravuji svoje první ukázkové album, které bude obsahovat různé druhy fotografií.

K nim se mi naskytla možnost v minulém víkendu, kdy jsme na neděli naplánovali první jarní akci - sjíždění Sněžky na bobech:-). Počasí nám opravdu "přálo". Bylo krásně, ale díky tomu sníh změkl a bořil se. Cesta se stala mnohem obtížnější a náročnější, než se čekalo. Takže nakonec nedopadla úplně podle představ organizátorů. Za sebe si ale nemůžu stěžovat, protože jsem si vyzkoušel focení v ostrém sluníčku a na bílém sněhu. Kombinace která dokáže poměrně snadno zhatit jakýkoliv kompoziční záměr. Na ukázku připojuji k celému článku jen několik záběrů z nedělního výšlapu.

Co nás čeká dále - startuje liga amerického fotbalu, rozlučka se svobodou, letíme do Izraele a pak už svatba...:-)

PF 2012

 Poslední článek letošního roku a nemohu skončit jinak, než oblíbeným tématem - letadla + focení. (Ne)jenom během svátků probíhá na pražském ruzyňském letišti (v budoucnu možná Vaclav Havel Prague International Airport) nabídka exkurzí pro obyčejné smrtelníky, nadšence, nebo třeba rodiny s dětmi. Za necelých dvě stě korun pak máte možnost poznat život unitř jednoho z nejstřeženějších prostorů v ČR.

Návštěvu jsem delší dobu plánoval, ale nebylo kdy. Přeci jenom načasování z HK musí být o něco lepší, než když žijete v okolí Prahy. Nakonec všechno vyřešili vánoční svátky. 

Aby jste se vůbec dostali na takovou prohlídku, je nutné provést rezervaci přes internet. Nijak se to neliší od registrace při nákupu v online obchodech, pouze uvedete číslo dokladu, kterým se budete prokazovat při vstupu a základní údaje. K tomu si zvolíte datum a hodinu v nabídce(tam kde je ještě volno) a je hotovo. Pak už zbývá jenom dorazit v příslušný čas.

Prohlídka startuje na terminálu 3, kde se odbavují hlavně soukromé lety. Začátek je tradiční. Pár informací, nějaké to video a jde se k prohlídce. Ta je totožná jako když opravdu odlétáte, jen se nemusíte zouvat. Z pochopitelných důvodů vám však průvodce neumožní žádný volný(ani kontrolovaný) pohyb po ploše. Hned na začátku vás naloží do autobusu a z něj se dostanete nejdříve na konci, při prohlídce požární stanice. Trochu zklamání, ale ne neočekáváné. Je třeba podotknout, že řidič jede velmi citlivě a všímá si veškerého dění na ploše. Zastavuje velmi často a v blízko, pokud se něco děje - vytlačení, parkování, přistání i vzlet. O nic nepříjdete. K tomu komentář od průvodce se základními informacemi.

Celkové hodnocení není špatné. Pokud bych měl za prohlídku zaplatit několik set korun a byl celou dobu v autobuse, tak budu naštvaný, ale dá se říci, že cena přesně odpovídá tomu, co uvidíte. Je to mnohem klidnější, než když vás jako stádo cvičených oveček naženou před odletem do autobusu a pak hned z něj nastupujete do letadla. Letecký provoz je něco, co probudí všechny vaše smysly - zrak, sluch, dokonce i čich(hmat jen někomu a chuť - to snad ani nejde), takže pozorování za oknem autobusu je sice zážitek,ale ne takový. Stačí dobře naplánovaná výprava za plot u přistávací dráhy a máte postaráno o daleko adrenalinovější zážitek letadel v pohybu. Pro děti to tak může být užitečnější, než samotné pobíhání po autobusu a cvakání digitálními fotoaparáty v telefonu pramalé kvality.

O tom že zkrátka na ploše nejdou otevřít dveře a se slovy: "všichni budou stát jen u autobusu" opustit svoji sedačku, jsem se přesvědčil v požární stanici, kde byl jasně vymezený prostor na který průvodce upozornil. Přesto někteří jedinci neváhali a vyrazili si na téměř neomezenou prohlídku mezi vozy zásahové jednotky. U dětí tohle pohopíte, ale dospělý člověk je pro mě v tu chvíli ignorant.

Na závěr snad jen připojím odkaz na trvalou galerii fotek, kde nakonci osm přibylo. Přes okna(navíc zatmavená) autobusu se kvalitně fotit prostě nedá, nicméně jsem měl trochu štěstí dostat se k odstavenému Jumbu hodně blízko. FOTOS

Vánoční výzdoba

Po krátké odmlce, přidávám jenom několik vět o tradičním rozsvěcení vánočního stromu v naší obci, které probíhá první adventní neděli v podvečer. Letos jsem toho využil, abych otestoval svůj fotoaparát za snížené viditelnosti a trochu potrénoval. Výsledky ještě nejsou tak úplně jak bych si představoval, ale z toho minima času a možnosti pouze teoretické četby to celkem jde. FOTOS

Tradice založená teprve před několika lety se rychle uchytila a i když se odehrává v neděli večer, každoročně přiláká mnoho občanů a zejména dětí. V programu nechybí betlém téměř životní velikosti, ochutnávky cukroví, dětská vystoupení, tradiční hudba a k tomu všemu se podává čaj, punč, nebo grog. Během hodiny tak má každý možnost přijít si na své a později se může jít ještě "dorazit" do hospody hned vedle.

No a nakonec ani u našeho domu se výzdoba nenechala zahambit:-)

Off road

Tak a je to tady. Když jsem minule psal, že léto ještě neskočilo, tak tomu sice byla pravda, ale ne na dlouho. Trvalo to pouze týden a změna je tady. V pátek ráno se teplota udržela na 11 stupních a tam už zůstala po celý den. Bouřky, vítr a déšť sebou přinesla studená fronta a my v ní vyrazili na naši poslední "dovolenou". Víkend zamluvený na polovinu října měl být poslední hezký. Skutečnost nám utekla jen o pár dní.

České švýcarsko je velmi krásné a měli jsme naplánovaný pestrý program. Bohužel to celé hned na začátku zamázlo počasí a tak jsme v sobotu ráno uvažovali zdali tam vůbec zůstat. No a kdybychom nepotkali při odjezdu majitele, možná by to tak dopadlo. Pozval nás na vyjížďku off road, kam se chystal odpoledne do bývalého vojenského prostoru. Počasí prý na to bylo ideální. Kývli jsme a abychom vyplnili čas, vyrazili jsme (jak jinak) do Nového Boru do fitka (výbavu jsme sebou měli pro jistotu). Do dvou hodin jsme stihli ještě oběd a pak jsme na náměstí čekali na příjezd aut. Nissan Patrol vypadal jako obří tank a než jsem našel způsob, jak se do něj nasoukat(při té výšce) uběhlo pár minut. V České Lípě jsme vyzvedávali ještě vedoucí auto. Dvakrát Nissan Patrol, jednou Jeep Cherokee, všechny v podstatných úpravách pro terén.A že byly potřeba. 

Vojenský prostor nabízí téměř neomezené možnosti v terénu a vzhledem k tomu, že je v něm hodně kopců a skal, nebylo o zajímavé situace nouze. Třeba takový strom přes cestu, nebo tahání auta z bahna. Měli jsme prý zkrátka štěstí. Nejen že takovou vyjížďku pořádají tak jednou do měsíce, ale také to byla jedna z těch lepších. Celkově jsme na čtyřech kolech strávili téměř čtyři hodiny a nakonec jsme plánovaný odjezd domů neuskutečnili. Prostě zážitek jako hrom! Plánovanounávštěvu přírody jsme tedy měli, jen v docela jiném podání.

http://www.4x4patrolteam.cz/

FOTOS

Léto ještě neskončilo

Léto se nám nečekaně přesunulo do září a října, ale ono je to možná dobře. Práce na rekonstrukci pomalu končí, život se začíná vracet zpět do svých kolejí a je tak možnost užít si trochu klidu a odpočinku alespoň v tomto čase.

Zřejmě poslední teplý a slunečný víkend v roce jsme strávili na mnoha místech. V pátek v Praze na výstavišti, kde si Zuzka přebrala cenu za čtvrté místo ve své kategorii s časopisem Svět kulturistiky. Dalo jí to na jaře hodně zabrat, ale cen bylo překvapivě hodně, takže se to snad trochu vyplatilo. Pak se odebrala na sezení "s přáteli" a já na letiště. Dušička fotografa letadel zase jednou dostala co chtěla, i když bohužel nebyla u toho největšího, co se za víkend na Ruzyni stalo. V neděli totiž poprvé přiletělo největší dopravní letadlo na světě Airbus A380 společnosti Lufthansa, která tímto oslavila 45. výročí svého působení na letišti v Praze. Událost na kterou se řadu dní připravovali jak zaměstnanci letiště, tak i odborná, ale i laická veřejnost. Podle fotografií se u letiště sešlo několik tisíc lidí a najednou nikomu nevadilo, že se pohybují po polích a že parkují téměř všude kde se dá. To je ale otázka pro jiný článek a jiný čas. Videa která jsem měl možnost shlédnout ukazují nejprve krátký průlet nad dráhou 24, na kterém se domluvila posádka s dispečerem, kvůli velkému počtu návštěvníků v okolí letiště a pak již po okruhovém obletu finále. Při pojíždění z obou okének v pilotní kabině zavlály české vlajky. Atmosféra musela být vynikající a i když byly možná trochu problémy s dopravou, tak jeden takový zážitek vyváží pomalu celý ztracený den v HK na letišti při letošním CIAF, kterého jsem se sice neúčastnil, ale mnoho jsem zaslechl.

No a proč jsem nakonec do Prahy nedorazil. Jednak proto, že jsem tam byl v pátek a nešlo to přesunout, pak také protože zkrátka nebyly volné finance a nakonec proto, že mi zavolal kamarád a řekl: " mám na neděli dvě čtyřkolky jenom za cenu benzínu", takže bylo rozhodnuto definitivně.

V neděli dopoledne po příjezdu k nám jsme nejprve u souseda v dílně opravili ohnutou vzpěru řízení a aby toho nebylo málo, tak v polovině cesty na rozhlednu Chlum na mém stroji odešla elektrika. Zkušené pomačkání sice problém vyřešilo, ale po několika stovkách metrů to bylo zpět. Problémem byla nakonec utavená pojistka, kterou jsme sehnali u nějakého dobráka na vesnici, ve které jsme stáli(tímto mu děkuji). 15A pojistka se totiž hledá těžko, zvlášť v neděli. Nakonec to byla poslední technická zastávka a po výstupu na rozhlednu, který se mě netýkal jsem vyrazili na dráhu v Praskačce. Tam jsem si užili hodně srandy... FOTOS

Napříč zeleným ostrovem - závěr

Den desátý - středa. Loučíme se brzy ráno s naším domem a vyrážíme na jih. Naplánoval jsem krátkou zastávku v Galway, kde jsem strávil necelý rok života a také návštěvu hory Sv. Patrika, která je cestou. V tom všem nám ale brání počasí. To už se definitivně zkazilo a hustá oblačnost s deštěm se ne a ne protrhat. Postupně tak rušíme návštěvu hory, ze které kouká pouze spodní patro a tak nabízím jenom fotky staré tři roky - FOTO.

V Galway jsme v deset hodin a parkujeme v Eyre Square Centre, v místě kde jsem pracoval. Moc se toho nezměnilo, potkávám i některé známé tváře, ale je to dlouhá doba, takže se mi nechce připomínat. Spíše se jdeme projít, když na chvíli přestane pršet. Na Shop street je i přes počasí rušno. Nakupujeme dárky a pak se vracíme zpět. Objedu ještě pár míst, ale déšť to kazí. Ve tři hodiny se jdeme ubytovat na Salthill do B&B Ocean Crest. Celkem slušné, vítá mě polka, ale nějak nechce mluvit polsky, i když jí říkám, že ji rozumím. Anglicky to má asi nacvičené líp:-). Na pokoji máme WiFi, takže se po deseti dnech připojujeme a hned čteme samé "dobré" zprávy. Zároveň si zajišťujeme ubytování na cestu zpět v Belgii. Už ale nebudeme zajíždět do Bruselu. Venku stále prší a protože musíme ráno brzy vstávat, abychom stihli trajekt, tak zůstáváme na pokoji. Nechci sebou totiž zítra vést promočené oblečení. Několik fotek z Galway, práce a celého zbytku ostrova jsou tedy zde, opět tři roky staré - FOTO .

Den jedenáctý - čtvrtek. Ráno znovu typická anglická snídaně, typické irské počasí a my typicky sedáme do auta:-). Naštěstí se to během rána zlepšuje, takže na odplutí máme slunečno, ale trochu větrno. Na lodi to proto houpe a i chození je docela náročné. Jako když jdete po osmém pivě z hospody. Nejlépe mi na to zabírá spánek. Jakmile si lehnu, tak to může házet jak chce a je to v pohodě.

Den dvanáctý - pátek. Připlouváme do přístavu Roscoff, který je o 250km dál k domovu, než Cherbourg. Cesta je náročná, protože zhruba 300km jedeme po rychlostní silnici. Sice je to plynulé, ale rychlost je omezena a protože je pátek, provoz je dost hustý. Rozdíl nastane jakmile se dostanete na dálnici. Tam je to o poznání lepší. Cestou se zastavujeme na jediném místě. Most přes řeku Seinu ústící do moře u přístavu Le Havre. Jsou to dva velikáni, mezi nimiž je mýtná brána a také parkoviště. Most je totiž nejen sjízdný, ale přístupný i pěším. Zhruba hodinu trávíme procházkou na most a zpět, ale pak už musíme jet. Do města Namur, kde spíme.

Den dvanáctý, neboli poslední. V sobotu ráno vyrážíme na cestu přes celé Německo. Doby neomezené rychlosti jsou pryč a německá dálniční síť prochází zásadní rekonstrukcí. Takže každých padesát kilometrů zhruba osmikilometrové zúžení... navíc dost omezených rychlostí, no prostě je to únavné! Domů přijíždíme navečer celkem unaveni, ale odpočatí z dovolené, která se povedla.

Napříč zeleným ostrovem - 4.část

Den sedmý – neděle. Trochu tápu, protože díky počasí jsme všechny plány vyčerpali a budeme improvizovat. Zuzka mě překvapuje, že ani jeden den nechce volnější program v okolí, bere do ruky mapu a navrhuje národní park Glenveagh. Je od nás vzdálen 100km a cesta k němu je příjemná. Z hlavní silnice sjíždíte teprve několik kilometrů před ním. Glenveagh se rozprostírá v severozápadním cípu ostrova, nedaleko města Letterkenny a skládá se, jako většina parků v Irsku, z několika hor(kopců), jezer a jak já říkám - měsíční krajiny. Lesů nebo jiných porostů v nich moc nenajdete, tak proto. 

Hlavní turistická stezka vede údolím mezi Glendowan Mts a Derryveagh Mts. Vycházíme z turistického centra u velkého parkoviště v severní části a jdeme 4km po upravené cestě podél jezera k hradu Glenveagh Castle. Je to jedna z nejmladších staveb tohoto druhu a proto je dobře zachovalý. Lákadlem pro milovníky botaniky je jeho opevněná(i volná) zahrada, kde najdete mnoho rostlin z nejrůznějších končin světa. Rozdělená je tímto způsobem například na Italian garden, Chinese garden, Swiss walk apod. Pokud nepočítáme placenou prohlídku, kterou vynecháváme(hrad je dobře přístupný i tak a vnitřek se nám zdá malý), tak se v místních zahradách můžete kochat hodiny(zvláště pak máte-li rádi program Makro na svém fotoaparátu). My ale pokračujeme dál. Rozcestník nám nabízí buď šplhat na vyhlídku nad hradem, nebo šlapat další tři kilometry k vodopádům. Volíme číslo dvě a jdeme. Až na malá převýšení je cesta kolem jezera pohodovou procházkou, kterou vám může zkazit maximálně počasí. K vodopádu dorážíme asi za hodinu, ale nedá se dostat až k němu. Díky své velikosti to ale není nutné. Jeho délku odhaduji na 300m a hukot je slyšet dlouho dopředu. Pak nastává obvyklý irský problém, cesta není ani trochu dokola. Prostě odněkud vyrazíte a dojdete někdy až desítky kilometrů daleko, kde to končí a vy se zas musíte vracet. Proto otáčíme u vodopádu a jdeme svižným tempem zpět. Počasí se totiž kazí. Na konci ještě fotka, sedáme do auta a už podle plánu počítáme s deštěm. Ten se dostavuje za několik minut a jako obvykle nepřestává do večera. Tedy dobrou noc.

GLENVEAGH

Den osmý - pondělí. Cestování autem už bylo opravdu dost a dnes si odpočineme v okolí. Bundoran není nijak velké město, ale pro svoje okolí je vyhledávanou turistiskou destinací. Centrum města je tedy jedna dlouhá ulice lemovaná irskými bary a hospůdkami. Sem tam nějaká škola surfu a podobně. Všechno se tu pomalu připravuje na mistrovství Evropy v surfingu, které se uskuteční v polovině září. Není tu žádný přístav, jen malé molo. Zato pláže jsou zde skvělé. A ty vlny... Jedna malá je v centru, ale hned za útesem se nachází další, mnohem větší. A když píšu větší, myslím tím hlavně delší. Dopolední program, kdy je nádherně trávíme na pláži. Není jako klasická z letního letoviska. Jelikož je tady příliv a odliv, tak písek je tvrdý, neboříte se. Dlouhá je několik kilometrů a protože slušně fouká, není nouze o krásné hučení vln. Učení na surfu tady může jít samo:-). Zuzka hledá všelijaké skořápky od mořských potvor a já zas fotím. Musíme si dávat pozor, protože oceán vyplavil hodně medůz. Některé jsou opravdu veliké, takže do nich nechceme šlápnout. Pro zajímavost - nad pláží se nachází duny porostlé trávou a hned při příchodu na pláž je zde cedule - "Armádní střelnice, v zájmu vlastního zdraví nechoďte do dun a zdržujte se na pláži". A skutečně potkáváme vojáky. Odpoledne se počasí znovu kazí a tak jdeme na oběd a děláme se odpočinkové odpoledne. Už se pomalu připravujeme na odjezd.

BUNDORAN BEACH

Den devátý - úterý. Poslední den v Bundoranu a taky den, kdy se počasí definitivně zkazilo. Dopoledne sem tam ještě vysvitne slunko a tak se jdeme projít na nedaleké útesy. Potom se to ale přižene a tak se v dešti vracíme zpět. Cestou potkáváme Marion. Ptá se kdy odjíždíme a jestli může večer přijet pro peníze za energie. Ta není v ceně pronájmu a platí se až na místě. Na začátku si nic nezkontrolovala, takže se jen dohadujem, jak to spočítá. Nakonec zjišťujeme, že mají asi standartní tarif. 66 Euro se nám zdá hodně, za týden, kdy jsme topili jenom ráno a večer a jinak v domě prakticky nebyli. No ale dohadovat už se nebudu. Nechávám ji 4 Eura dýško, aby neřekla, že češi jsou škrti(i když  Irové mají  na stejných pozicích trojnásobný plat jak my, ale ceny skoro ve všem stejné jako u nás - vyjímkou je alkohol, maso a reality). Ráno prosím o vyzvednutí klíčů o půl osmé, ale asi se ji nechce vstávat, takže mi dává instrukce o klíči do schránky na poštu. Balíme a jdeme do hajan.

Napříč zeleným ostrovem - 3.část

Den pátý – pátek. Tentokrát už jsme se nemohli ohlížet na počasí a museli jsme vyrazit směrem na sever. Překročení pomyslné hranice mezi Irskou republikou a spojeným královstvím postřehnete vlastně jenom podle značky upozorňující na změnu jednotek povolené rychlosti(km/h - Míle/h) a také v obchodě, protože Euro už zde neplatí. 

Kolem desáté tak přijíždíme do Derry. Jedno z posledních opevňovaných měst v Evropě s kompletní zachovanou hradbou, lemovanou těžkými děly a zajímavými výhledy na město. To, jako podobně Belfast, bylo důležitou součástí bojů o nezávislost. Vždyť jen kousek pod hradbou se nachází pomyslný vstup a zděný nápis – „You Are Now Entering Free Derry“. Britská vlajka je vystřídána několika irskými, přestože jsme stále ve spojeném království a budovy v okolí mají tématické nákresy na svých bočních stěnách. Celé společně to vytváří zajímavou atmosféru, jejíž minulost neskočila zase až tak dávno.

DERRY

S příchodem na parkoviště se zatahuje a začínají padat první kapky. To nás znervózní, ale je před námi ještě asi sedmdesát kilometrů a na té vzdálenosti se může stát cokoliv. Od průtrže mračen, až po tropické sluníčko. Jedeme… Další cíl – Giant´s causeway, neboli obrův chodník. Je to jedna z největších turistických atrakcí celého ostrova a taky to tam podle toho vypadá. Davy lidí, několik placených parkovišť a nově rozestavěná budova informačního centra s dalším parkingem, která by tak nějak měla zapadnout do zelené přírody. I přes tuto snahu o souznění s krajinou vás speciální autobus odveze až téměř k atrakci…co dodat. Volíme vlastní nohy a děláme si dlouhou procházku. Většina turistů totiž směřuje pouze k hlavnímu místu a dál se vydává jen někdo. Když zjišťujeme, že cesta po cca jednom a půl kilometru za umělou zděnou brankou končí, z důvodu nebezpečí padajících kamenů, vydáváme se zpět a po schodišti lezeme strmě na vršek skály, směrem k parkovišti číslo tři. Mám trochu problémy s výškou a poslední schody vyšlapuji jenom s těžkým dechem a upřeným pohledem do země, nicméně výhled z vrchní části stěny za tu námahu a nervy stojí. Podnikáme další procházku, tentokráte z výšky několika stovek metrů přímo nad mořem a světe div se – nikde ani noha. Tam nahoře si nakonec opravdu vychutnáváme pocit z divoké přírody a všechny problémy a lidi necháváme pod sebou. Na závěr stejně jako včera a také v Derry city sedáme do auta a začíná pršet. Teď už nám to ale nevadí, stavujeme se ještě na kukačku v nedalekém Bushmills, kde se destiluje světoznámá whisky stejného jména a potom vyrážíme za naším ubytováním. Jednu noc trávíme přímo v Severním Irsku, protože to množství kilometrů by bylo na jeden den až dost.

GIANT´S CAUSEWAY

Zamluvili jsme si jednu noc B&B Chatham mill. Provozovatelem je Jeff, který mě vítá hned po zazvonění na zvonek. Nejdřív mě ale stihl uvítat jejich „psík“ který mě málem porazil a pak si otřel hubu do mých kalhot. Přesto všechno byl k sežrání a jen je škoda, že ho Jeff musel zavřít, abychom mohli vjet autem dovnitř. Ubytování je perfektní, za cca 50 liber máte krásný pokoj s vlastním sociálním zařízením a prvotřídní anglickou snídaní(skoro se ani nedalo uvěřit, že to bylo všechno pro nás). Majiteli je skvěle rozumět a dá se s ním na všem domluvit. Ještě větší radost pak máme, když se dovídáme, že jsme jeho první česká návštěva. S nacpaným břichem od snídaně vyplňuji knihu hostů a připojuji poděkování. Když mu pak ještě málem odvezu v kapse klíče od pokoje, je o veselé rozloučení postaráno.

Den šestý – sobota. Jedeme se podívat na Torr Head, jeden z nejsevernějších bodů Irska odkud je krásně vidět Skotsko a pak pokračujeme po coast road až do Belfastu. Drží se nás štěstí. Ráno máme opět sluníčko s mraky a přímo na Torr Head můžeme pozorovat skotské pobřeží. Ještě fotka malé (zřejmě) meteo stanice, která si zahrála podstatnou roli ve filmu Den poté a už se proplétáme množstvím úzkých zatáček po nejnádhernější pobřežní cestě, kterou jsem kdy jel. Torr road a pak následně Causeway road nabízí opravdu úžasné pohledy do krajiny až do města Larne, kde příroda tak trochu vyšumí. Ale až do té doby a to zejména v prvním úseku(Torr road) je to prostě nádhera. I pro řidiče je množství zatáček, kopečků a míst kde sotva točíte volantem, aby jste se vešli, prostě úžasným zážitkem.

Počasí se trochu kazí a sem tam spadnou kapky. Jakmile dorážíme do Belfastu, počasí se uklidňuje a i když je zataženo, můžeme na chvíli pochodit v centru. Všímám si památek, fotím, ale na Zuzku to prostě není. Takže ji netrápím a vracíme se k autu. Čeká nás poslední zastávka a zřejmě nejdiskutovanější část Belfastu(možná i celého Irska). Zeď která odděluje katolickou část od protestantské. Dostáváme se k ní za chvilku a po ujištění od starousedlíka, že na tomto parkovišti se neplatí, vyrážíme směrem k dalším, toho času divokým, místům metropole. Nedá se to přehlédnout, ale ani dost dobře představit, co se asi musí dít, když se brány zavřou. Vysoká zeď, nad ní ještě plot s ostnatým drátem, kamery a světla chráněná drátěným krunýřem. To je Belfast. Město plotů a zdí, které jsou téměř všude, ale až v této části si to teprve uvědomíte. Opět jsou zde na mnoha místech kresby, které připomínají dřívější dobu, ale i téma stržení zdi. No a někde se prostě jenom vyřádili sprejeři. Cesta okolo zdi s průchodem několika branami nám zabírá cca hodinu a půl, pak už znovu sedáme do auta a světe div se – začíná pršet. Skoro jako bychom měli předplaceno, že jakmile skončíme denní program, tak to všechno spláchne déšť. Jedeme tedy domů, už jsme trochu unaveni a 200km do Bundoranu nás dorazí.

TORR HEAD, BELFAST

Napříč zeleným ostrovem - 2.část

Den třetí – středa. 18-ti hodinová plavba vám v útrobách trajektu a zázemí vlastní kabiny uteče jako voda. Většinou ji po náročné cestě skoro celou prospíte. Můžete si ji zpříjemnit v lodních barech, restauracích, nebo hernách. Jenom podotýkám, že je potřeba nemít hluboko do kapsy. Večeře pro dva za 50 euro a více...

Irsko nás vítá téměř jasnou oblohou a bezvětřím. To je dobré znamení. Přejíždíme skoro celý ostrov od jihu(Rosslare) k severu a přijíždíme do Bundoranu okolo páté hodiny. Místo nacházíme snadno, protože Google Street View je v Irsku hodně podrobný, tak mám obrázek zafixovaný z internetu. Jdeme na nákup a Zuzka volá našemu kontaktu. Marion slibuje, že dorazí za chvilku, ale hodina uteče a nic. Volám tentokrát já, ale konec rozhovoru mi uniká. Když přijela, tak jsem pochopil, že si zapomněla klíče a musela se vracet. Dům je příjemně vytopený, Marion po nás ani nechce kauci a po rychlé prohlídce domu zmizí. Ručníky které přislíbila už ale nepřiveze. Ještě že máme svoje. Vybalujeme, vaříme a padáme do postele.

Den čtvrtý – čtvrtek. Sice jsem naplánoval odpočinek po náročné cestě, ale Zuzka chce využít pěkného počasí k výletu na nejvyšší evropské přímořské útesy. Slieve League se svými šestisty a jednom metru se majestátně vypínají z moře a působí jako neprostupná hradba pro každého, který by byl v tu chvíli pod nimi. Cedule značení začínají již 50km před a jsou celkem časté. I bez navigace bych se neztratil. Přijíždíme do malého městečka Teelin, odkud nám nejdříve cedule nabídne Pilgrim path(cestu pro poutníky) a za chvilku je i cesta pro auto. Ze zpětného pohledu doporučuji auto nechat v Teelinu a vydat se po této stezce nahoru. Dojtete na útesy ze zadní strany po pohodové cestě a z vrcholu pak můžete slézt podél skalní stěny s nádhernými výhledy na oceán a přes parkoviště pak přímo zpět do Teelinu. Celý výšlap se dá v pohodě stihnout za čtyři až pět hodin. Připomínám ovšem že v Irsku je počasí nevyzpytatelné, takže i když vycházíte za sluníčka, měli by jste mít sebou určitě nepromokavé věci. Kdykoliv se může přihnat déšť a navíc nahoře docela slušně fouká. Díky počasí jsme neměli na vrcholu žádné mraky, ale v okolí bylo mlžno, takže se nedalo pozorovat dalekou krajinu. Jinak je to ale bezpochyby zážitek a každému kdo má cestu na sever bych tyto útesy doporučil.

FOTO

Napříč zeleným ostrovem - 1.část

Irsko. Země na severozápadě Evropy, kam se na dovolenou vydávají většinou jenom nadšenci. Především pro její proměnlivé klima. Počasí vás snadno může na celou dovolenou přikovat k židli, nebo při vás bude stát a nabídne překrásné výhledy z vysokých útesů, nekonečných pláží a nikde nekončících pastvin. Nám se to letos povedlo napůl.

Opět jsme tedy vyrazili na sever. Ne tolik jako v roce 10´(Norsko), ale i tak dostatečně chladně na to, aby to zahrálo na teplomilnou strunu Zuzky. Proto jsem napřesrok slíbil dovolenou v teplých krajích. Nechtěli jsme najezdit mnoho kilometrů(přesto se tomu tak úplně nevyhnete), chtěli jsme něco vidět a mít možnost volit náhradní program, takže… jižní Irsko je krásné, má nejvyšší pohoří a národní parky, ale bohužel ani jeden z nás není tak úplně pro slézání vybaven. Střední Irsko je sice fajn a našel bych moře míst, kam se vydat, ale znám ho jako své boty díky ročnímu pracovnímu pobytu, takže minimálně pro mě by to bylo o ničem. Severní Irsko tedy nakonec zvítězilo. Zajistili jsme si pronájem domku na severozápadním pobřeží v městečku Bundoran, kde se každoročně konají evropské surfařské závody a na konci srpna jsme vyrazili.

Den první – pondělí. Plácáme se přes půlku Evropy a náš cíl je hlavní město Belgie. Vyjíždíme brzy ráno, abychom se vyhnuli pražské špičce a pokračujeme přes Rozvadov do Německa. I když je tam dálniční síť v dobrém stavu, tak se prostě začnete nudit. Dokola a dokola to samé a tenhle úsek je zaručeně to nejtěžší. Zuzka mě s padající hlavou dopředu „hlídá“, aby mi taky nezačala padat. V Bruselu jsme okolo druhé hodiny a hotel máme na předměstí, přímo před stadionem(nevím koho). Atomium na nás vykukuje hned za ním. Počasí přeje, takže vyrážíme ven a já překonávám svůj strach z výšky, když vyjíždíme do nejvyšší bubliny této chlouby výstaviště Expo. Nahoře je to chvilku drsné, vnímám každý otřes a pohyb konstrukce, ale za chvíli si zvykám a docela si to i užívám. Přes park a následné podivné uličky se vracíme zpět. Centrum je pro nás daleko a ještě nás čeká kus cesty, takže do hajan.

Den druhý – úterý. Už nemusíme vyjíždět tak brzy. Posledních 600km převážně ve Francii až k trajektu zvládneme za šest hodin a protože vyplouváme v šest, máme rezervu. Stíháme navštívit několik míst v Normandii, přes která se přehnala spojenecká invaze. Například pláž Omaha, nebo Pointe du Hock – baterii těžkých děl a bunkrů na vrcholu skalnatého pobřeží. Moc z nich nezbylo, krátery po lodních granátech jsou ale dodnes výrazným rysem této krajiny. V přístavu Cherbourg jsme o půl čtvrté a po nalodění a vyplutí zaleháváme. Máme před sebou osmnáct hodin na palubě trajektu Oskar Wilde od Irish Ferries. Málem bych zapomněl dodat, stále je krásně.