PF 2012

 Poslední článek letošního roku a nemohu skončit jinak, než oblíbeným tématem - letadla + focení. (Ne)jenom během svátků probíhá na pražském ruzyňském letišti (v budoucnu možná Vaclav Havel Prague International Airport) nabídka exkurzí pro obyčejné smrtelníky, nadšence, nebo třeba rodiny s dětmi. Za necelých dvě stě korun pak máte možnost poznat život unitř jednoho z nejstřeženějších prostorů v ČR.

Návštěvu jsem delší dobu plánoval, ale nebylo kdy. Přeci jenom načasování z HK musí být o něco lepší, než když žijete v okolí Prahy. Nakonec všechno vyřešili vánoční svátky. 

Aby jste se vůbec dostali na takovou prohlídku, je nutné provést rezervaci přes internet. Nijak se to neliší od registrace při nákupu v online obchodech, pouze uvedete číslo dokladu, kterým se budete prokazovat při vstupu a základní údaje. K tomu si zvolíte datum a hodinu v nabídce(tam kde je ještě volno) a je hotovo. Pak už zbývá jenom dorazit v příslušný čas.

Prohlídka startuje na terminálu 3, kde se odbavují hlavně soukromé lety. Začátek je tradiční. Pár informací, nějaké to video a jde se k prohlídce. Ta je totožná jako když opravdu odlétáte, jen se nemusíte zouvat. Z pochopitelných důvodů vám však průvodce neumožní žádný volný(ani kontrolovaný) pohyb po ploše. Hned na začátku vás naloží do autobusu a z něj se dostanete nejdříve na konci, při prohlídce požární stanice. Trochu zklamání, ale ne neočekáváné. Je třeba podotknout, že řidič jede velmi citlivě a všímá si veškerého dění na ploše. Zastavuje velmi často a v blízko, pokud se něco děje - vytlačení, parkování, přistání i vzlet. O nic nepříjdete. K tomu komentář od průvodce se základními informacemi.

Celkové hodnocení není špatné. Pokud bych měl za prohlídku zaplatit několik set korun a byl celou dobu v autobuse, tak budu naštvaný, ale dá se říci, že cena přesně odpovídá tomu, co uvidíte. Je to mnohem klidnější, než když vás jako stádo cvičených oveček naženou před odletem do autobusu a pak hned z něj nastupujete do letadla. Letecký provoz je něco, co probudí všechny vaše smysly - zrak, sluch, dokonce i čich(hmat jen někomu a chuť - to snad ani nejde), takže pozorování za oknem autobusu je sice zážitek,ale ne takový. Stačí dobře naplánovaná výprava za plot u přistávací dráhy a máte postaráno o daleko adrenalinovější zážitek letadel v pohybu. Pro děti to tak může být užitečnější, než samotné pobíhání po autobusu a cvakání digitálními fotoaparáty v telefonu pramalé kvality.

O tom že zkrátka na ploše nejdou otevřít dveře a se slovy: "všichni budou stát jen u autobusu" opustit svoji sedačku, jsem se přesvědčil v požární stanici, kde byl jasně vymezený prostor na který průvodce upozornil. Přesto někteří jedinci neváhali a vyrazili si na téměř neomezenou prohlídku mezi vozy zásahové jednotky. U dětí tohle pohopíte, ale dospělý člověk je pro mě v tu chvíli ignorant.

Na závěr snad jen připojím odkaz na trvalou galerii fotek, kde nakonci osm přibylo. Přes okna(navíc zatmavená) autobusu se kvalitně fotit prostě nedá, nicméně jsem měl trochu štěstí dostat se k odstavenému Jumbu hodně blízko. FOTOS

Vánoční výzdoba

Po krátké odmlce, přidávám jenom několik vět o tradičním rozsvěcení vánočního stromu v naší obci, které probíhá první adventní neděli v podvečer. Letos jsem toho využil, abych otestoval svůj fotoaparát za snížené viditelnosti a trochu potrénoval. Výsledky ještě nejsou tak úplně jak bych si představoval, ale z toho minima času a možnosti pouze teoretické četby to celkem jde. FOTOS

Tradice založená teprve před několika lety se rychle uchytila a i když se odehrává v neděli večer, každoročně přiláká mnoho občanů a zejména dětí. V programu nechybí betlém téměř životní velikosti, ochutnávky cukroví, dětská vystoupení, tradiční hudba a k tomu všemu se podává čaj, punč, nebo grog. Během hodiny tak má každý možnost přijít si na své a později se může jít ještě "dorazit" do hospody hned vedle.

No a nakonec ani u našeho domu se výzdoba nenechala zahambit:-)

Off road

Tak a je to tady. Když jsem minule psal, že léto ještě neskočilo, tak tomu sice byla pravda, ale ne na dlouho. Trvalo to pouze týden a změna je tady. V pátek ráno se teplota udržela na 11 stupních a tam už zůstala po celý den. Bouřky, vítr a déšť sebou přinesla studená fronta a my v ní vyrazili na naši poslední "dovolenou". Víkend zamluvený na polovinu října měl být poslední hezký. Skutečnost nám utekla jen o pár dní.

České švýcarsko je velmi krásné a měli jsme naplánovaný pestrý program. Bohužel to celé hned na začátku zamázlo počasí a tak jsme v sobotu ráno uvažovali zdali tam vůbec zůstat. No a kdybychom nepotkali při odjezdu majitele, možná by to tak dopadlo. Pozval nás na vyjížďku off road, kam se chystal odpoledne do bývalého vojenského prostoru. Počasí prý na to bylo ideální. Kývli jsme a abychom vyplnili čas, vyrazili jsme (jak jinak) do Nového Boru do fitka (výbavu jsme sebou měli pro jistotu). Do dvou hodin jsme stihli ještě oběd a pak jsme na náměstí čekali na příjezd aut. Nissan Patrol vypadal jako obří tank a než jsem našel způsob, jak se do něj nasoukat(při té výšce) uběhlo pár minut. V České Lípě jsme vyzvedávali ještě vedoucí auto. Dvakrát Nissan Patrol, jednou Jeep Cherokee, všechny v podstatných úpravách pro terén.A že byly potřeba. 

Vojenský prostor nabízí téměř neomezené možnosti v terénu a vzhledem k tomu, že je v něm hodně kopců a skal, nebylo o zajímavé situace nouze. Třeba takový strom přes cestu, nebo tahání auta z bahna. Měli jsme prý zkrátka štěstí. Nejen že takovou vyjížďku pořádají tak jednou do měsíce, ale také to byla jedna z těch lepších. Celkově jsme na čtyřech kolech strávili téměř čtyři hodiny a nakonec jsme plánovaný odjezd domů neuskutečnili. Prostě zážitek jako hrom! Plánovanounávštěvu přírody jsme tedy měli, jen v docela jiném podání.

http://www.4x4patrolteam.cz/

FOTOS

Léto ještě neskončilo

Léto se nám nečekaně přesunulo do září a října, ale ono je to možná dobře. Práce na rekonstrukci pomalu končí, život se začíná vracet zpět do svých kolejí a je tak možnost užít si trochu klidu a odpočinku alespoň v tomto čase.

Zřejmě poslední teplý a slunečný víkend v roce jsme strávili na mnoha místech. V pátek v Praze na výstavišti, kde si Zuzka přebrala cenu za čtvrté místo ve své kategorii s časopisem Svět kulturistiky. Dalo jí to na jaře hodně zabrat, ale cen bylo překvapivě hodně, takže se to snad trochu vyplatilo. Pak se odebrala na sezení "s přáteli" a já na letiště. Dušička fotografa letadel zase jednou dostala co chtěla, i když bohužel nebyla u toho největšího, co se za víkend na Ruzyni stalo. V neděli totiž poprvé přiletělo největší dopravní letadlo na světě Airbus A380 společnosti Lufthansa, která tímto oslavila 45. výročí svého působení na letišti v Praze. Událost na kterou se řadu dní připravovali jak zaměstnanci letiště, tak i odborná, ale i laická veřejnost. Podle fotografií se u letiště sešlo několik tisíc lidí a najednou nikomu nevadilo, že se pohybují po polích a že parkují téměř všude kde se dá. To je ale otázka pro jiný článek a jiný čas. Videa která jsem měl možnost shlédnout ukazují nejprve krátký průlet nad dráhou 24, na kterém se domluvila posádka s dispečerem, kvůli velkému počtu návštěvníků v okolí letiště a pak již po okruhovém obletu finále. Při pojíždění z obou okének v pilotní kabině zavlály české vlajky. Atmosféra musela být vynikající a i když byly možná trochu problémy s dopravou, tak jeden takový zážitek vyváží pomalu celý ztracený den v HK na letišti při letošním CIAF, kterého jsem se sice neúčastnil, ale mnoho jsem zaslechl.

No a proč jsem nakonec do Prahy nedorazil. Jednak proto, že jsem tam byl v pátek a nešlo to přesunout, pak také protože zkrátka nebyly volné finance a nakonec proto, že mi zavolal kamarád a řekl: " mám na neděli dvě čtyřkolky jenom za cenu benzínu", takže bylo rozhodnuto definitivně.

V neděli dopoledne po příjezdu k nám jsme nejprve u souseda v dílně opravili ohnutou vzpěru řízení a aby toho nebylo málo, tak v polovině cesty na rozhlednu Chlum na mém stroji odešla elektrika. Zkušené pomačkání sice problém vyřešilo, ale po několika stovkách metrů to bylo zpět. Problémem byla nakonec utavená pojistka, kterou jsme sehnali u nějakého dobráka na vesnici, ve které jsme stáli(tímto mu děkuji). 15A pojistka se totiž hledá těžko, zvlášť v neděli. Nakonec to byla poslední technická zastávka a po výstupu na rozhlednu, který se mě netýkal jsem vyrazili na dráhu v Praskačce. Tam jsem si užili hodně srandy... FOTOS

Napříč zeleným ostrovem - závěr

Den desátý - středa. Loučíme se brzy ráno s naším domem a vyrážíme na jih. Naplánoval jsem krátkou zastávku v Galway, kde jsem strávil necelý rok života a také návštěvu hory Sv. Patrika, která je cestou. V tom všem nám ale brání počasí. To už se definitivně zkazilo a hustá oblačnost s deštěm se ne a ne protrhat. Postupně tak rušíme návštěvu hory, ze které kouká pouze spodní patro a tak nabízím jenom fotky staré tři roky - FOTO.

V Galway jsme v deset hodin a parkujeme v Eyre Square Centre, v místě kde jsem pracoval. Moc se toho nezměnilo, potkávám i některé známé tváře, ale je to dlouhá doba, takže se mi nechce připomínat. Spíše se jdeme projít, když na chvíli přestane pršet. Na Shop street je i přes počasí rušno. Nakupujeme dárky a pak se vracíme zpět. Objedu ještě pár míst, ale déšť to kazí. Ve tři hodiny se jdeme ubytovat na Salthill do B&B Ocean Crest. Celkem slušné, vítá mě polka, ale nějak nechce mluvit polsky, i když jí říkám, že ji rozumím. Anglicky to má asi nacvičené líp:-). Na pokoji máme WiFi, takže se po deseti dnech připojujeme a hned čteme samé "dobré" zprávy. Zároveň si zajišťujeme ubytování na cestu zpět v Belgii. Už ale nebudeme zajíždět do Bruselu. Venku stále prší a protože musíme ráno brzy vstávat, abychom stihli trajekt, tak zůstáváme na pokoji. Nechci sebou totiž zítra vést promočené oblečení. Několik fotek z Galway, práce a celého zbytku ostrova jsou tedy zde, opět tři roky staré - FOTO .

Den jedenáctý - čtvrtek. Ráno znovu typická anglická snídaně, typické irské počasí a my typicky sedáme do auta:-). Naštěstí se to během rána zlepšuje, takže na odplutí máme slunečno, ale trochu větrno. Na lodi to proto houpe a i chození je docela náročné. Jako když jdete po osmém pivě z hospody. Nejlépe mi na to zabírá spánek. Jakmile si lehnu, tak to může házet jak chce a je to v pohodě.

Den dvanáctý - pátek. Připlouváme do přístavu Roscoff, který je o 250km dál k domovu, než Cherbourg. Cesta je náročná, protože zhruba 300km jedeme po rychlostní silnici. Sice je to plynulé, ale rychlost je omezena a protože je pátek, provoz je dost hustý. Rozdíl nastane jakmile se dostanete na dálnici. Tam je to o poznání lepší. Cestou se zastavujeme na jediném místě. Most přes řeku Seinu ústící do moře u přístavu Le Havre. Jsou to dva velikáni, mezi nimiž je mýtná brána a také parkoviště. Most je totiž nejen sjízdný, ale přístupný i pěším. Zhruba hodinu trávíme procházkou na most a zpět, ale pak už musíme jet. Do města Namur, kde spíme.

Den dvanáctý, neboli poslední. V sobotu ráno vyrážíme na cestu přes celé Německo. Doby neomezené rychlosti jsou pryč a německá dálniční síť prochází zásadní rekonstrukcí. Takže každých padesát kilometrů zhruba osmikilometrové zúžení... navíc dost omezených rychlostí, no prostě je to únavné! Domů přijíždíme navečer celkem unaveni, ale odpočatí z dovolené, která se povedla.

Napříč zeleným ostrovem - 4.část

Den sedmý – neděle. Trochu tápu, protože díky počasí jsme všechny plány vyčerpali a budeme improvizovat. Zuzka mě překvapuje, že ani jeden den nechce volnější program v okolí, bere do ruky mapu a navrhuje národní park Glenveagh. Je od nás vzdálen 100km a cesta k němu je příjemná. Z hlavní silnice sjíždíte teprve několik kilometrů před ním. Glenveagh se rozprostírá v severozápadním cípu ostrova, nedaleko města Letterkenny a skládá se, jako většina parků v Irsku, z několika hor(kopců), jezer a jak já říkám - měsíční krajiny. Lesů nebo jiných porostů v nich moc nenajdete, tak proto. 

Hlavní turistická stezka vede údolím mezi Glendowan Mts a Derryveagh Mts. Vycházíme z turistického centra u velkého parkoviště v severní části a jdeme 4km po upravené cestě podél jezera k hradu Glenveagh Castle. Je to jedna z nejmladších staveb tohoto druhu a proto je dobře zachovalý. Lákadlem pro milovníky botaniky je jeho opevněná(i volná) zahrada, kde najdete mnoho rostlin z nejrůznějších končin světa. Rozdělená je tímto způsobem například na Italian garden, Chinese garden, Swiss walk apod. Pokud nepočítáme placenou prohlídku, kterou vynecháváme(hrad je dobře přístupný i tak a vnitřek se nám zdá malý), tak se v místních zahradách můžete kochat hodiny(zvláště pak máte-li rádi program Makro na svém fotoaparátu). My ale pokračujeme dál. Rozcestník nám nabízí buď šplhat na vyhlídku nad hradem, nebo šlapat další tři kilometry k vodopádům. Volíme číslo dvě a jdeme. Až na malá převýšení je cesta kolem jezera pohodovou procházkou, kterou vám může zkazit maximálně počasí. K vodopádu dorážíme asi za hodinu, ale nedá se dostat až k němu. Díky své velikosti to ale není nutné. Jeho délku odhaduji na 300m a hukot je slyšet dlouho dopředu. Pak nastává obvyklý irský problém, cesta není ani trochu dokola. Prostě odněkud vyrazíte a dojdete někdy až desítky kilometrů daleko, kde to končí a vy se zas musíte vracet. Proto otáčíme u vodopádu a jdeme svižným tempem zpět. Počasí se totiž kazí. Na konci ještě fotka, sedáme do auta a už podle plánu počítáme s deštěm. Ten se dostavuje za několik minut a jako obvykle nepřestává do večera. Tedy dobrou noc.

GLENVEAGH

Den osmý - pondělí. Cestování autem už bylo opravdu dost a dnes si odpočineme v okolí. Bundoran není nijak velké město, ale pro svoje okolí je vyhledávanou turistiskou destinací. Centrum města je tedy jedna dlouhá ulice lemovaná irskými bary a hospůdkami. Sem tam nějaká škola surfu a podobně. Všechno se tu pomalu připravuje na mistrovství Evropy v surfingu, které se uskuteční v polovině září. Není tu žádný přístav, jen malé molo. Zato pláže jsou zde skvělé. A ty vlny... Jedna malá je v centru, ale hned za útesem se nachází další, mnohem větší. A když píšu větší, myslím tím hlavně delší. Dopolední program, kdy je nádherně trávíme na pláži. Není jako klasická z letního letoviska. Jelikož je tady příliv a odliv, tak písek je tvrdý, neboříte se. Dlouhá je několik kilometrů a protože slušně fouká, není nouze o krásné hučení vln. Učení na surfu tady může jít samo:-). Zuzka hledá všelijaké skořápky od mořských potvor a já zas fotím. Musíme si dávat pozor, protože oceán vyplavil hodně medůz. Některé jsou opravdu veliké, takže do nich nechceme šlápnout. Pro zajímavost - nad pláží se nachází duny porostlé trávou a hned při příchodu na pláž je zde cedule - "Armádní střelnice, v zájmu vlastního zdraví nechoďte do dun a zdržujte se na pláži". A skutečně potkáváme vojáky. Odpoledne se počasí znovu kazí a tak jdeme na oběd a děláme se odpočinkové odpoledne. Už se pomalu připravujeme na odjezd.

BUNDORAN BEACH

Den devátý - úterý. Poslední den v Bundoranu a taky den, kdy se počasí definitivně zkazilo. Dopoledne sem tam ještě vysvitne slunko a tak se jdeme projít na nedaleké útesy. Potom se to ale přižene a tak se v dešti vracíme zpět. Cestou potkáváme Marion. Ptá se kdy odjíždíme a jestli může večer přijet pro peníze za energie. Ta není v ceně pronájmu a platí se až na místě. Na začátku si nic nezkontrolovala, takže se jen dohadujem, jak to spočítá. Nakonec zjišťujeme, že mají asi standartní tarif. 66 Euro se nám zdá hodně, za týden, kdy jsme topili jenom ráno a večer a jinak v domě prakticky nebyli. No ale dohadovat už se nebudu. Nechávám ji 4 Eura dýško, aby neřekla, že češi jsou škrti(i když  Irové mají  na stejných pozicích trojnásobný plat jak my, ale ceny skoro ve všem stejné jako u nás - vyjímkou je alkohol, maso a reality). Ráno prosím o vyzvednutí klíčů o půl osmé, ale asi se ji nechce vstávat, takže mi dává instrukce o klíči do schránky na poštu. Balíme a jdeme do hajan.

Napříč zeleným ostrovem - 3.část

Den pátý – pátek. Tentokrát už jsme se nemohli ohlížet na počasí a museli jsme vyrazit směrem na sever. Překročení pomyslné hranice mezi Irskou republikou a spojeným královstvím postřehnete vlastně jenom podle značky upozorňující na změnu jednotek povolené rychlosti(km/h - Míle/h) a také v obchodě, protože Euro už zde neplatí. 

Kolem desáté tak přijíždíme do Derry. Jedno z posledních opevňovaných měst v Evropě s kompletní zachovanou hradbou, lemovanou těžkými děly a zajímavými výhledy na město. To, jako podobně Belfast, bylo důležitou součástí bojů o nezávislost. Vždyť jen kousek pod hradbou se nachází pomyslný vstup a zděný nápis – „You Are Now Entering Free Derry“. Britská vlajka je vystřídána několika irskými, přestože jsme stále ve spojeném království a budovy v okolí mají tématické nákresy na svých bočních stěnách. Celé společně to vytváří zajímavou atmosféru, jejíž minulost neskočila zase až tak dávno.

DERRY

S příchodem na parkoviště se zatahuje a začínají padat první kapky. To nás znervózní, ale je před námi ještě asi sedmdesát kilometrů a na té vzdálenosti se může stát cokoliv. Od průtrže mračen, až po tropické sluníčko. Jedeme… Další cíl – Giant´s causeway, neboli obrův chodník. Je to jedna z největších turistických atrakcí celého ostrova a taky to tam podle toho vypadá. Davy lidí, několik placených parkovišť a nově rozestavěná budova informačního centra s dalším parkingem, která by tak nějak měla zapadnout do zelené přírody. I přes tuto snahu o souznění s krajinou vás speciální autobus odveze až téměř k atrakci…co dodat. Volíme vlastní nohy a děláme si dlouhou procházku. Většina turistů totiž směřuje pouze k hlavnímu místu a dál se vydává jen někdo. Když zjišťujeme, že cesta po cca jednom a půl kilometru za umělou zděnou brankou končí, z důvodu nebezpečí padajících kamenů, vydáváme se zpět a po schodišti lezeme strmě na vršek skály, směrem k parkovišti číslo tři. Mám trochu problémy s výškou a poslední schody vyšlapuji jenom s těžkým dechem a upřeným pohledem do země, nicméně výhled z vrchní části stěny za tu námahu a nervy stojí. Podnikáme další procházku, tentokráte z výšky několika stovek metrů přímo nad mořem a světe div se – nikde ani noha. Tam nahoře si nakonec opravdu vychutnáváme pocit z divoké přírody a všechny problémy a lidi necháváme pod sebou. Na závěr stejně jako včera a také v Derry city sedáme do auta a začíná pršet. Teď už nám to ale nevadí, stavujeme se ještě na kukačku v nedalekém Bushmills, kde se destiluje světoznámá whisky stejného jména a potom vyrážíme za naším ubytováním. Jednu noc trávíme přímo v Severním Irsku, protože to množství kilometrů by bylo na jeden den až dost.

GIANT´S CAUSEWAY

Zamluvili jsme si jednu noc B&B Chatham mill. Provozovatelem je Jeff, který mě vítá hned po zazvonění na zvonek. Nejdřív mě ale stihl uvítat jejich „psík“ který mě málem porazil a pak si otřel hubu do mých kalhot. Přesto všechno byl k sežrání a jen je škoda, že ho Jeff musel zavřít, abychom mohli vjet autem dovnitř. Ubytování je perfektní, za cca 50 liber máte krásný pokoj s vlastním sociálním zařízením a prvotřídní anglickou snídaní(skoro se ani nedalo uvěřit, že to bylo všechno pro nás). Majiteli je skvěle rozumět a dá se s ním na všem domluvit. Ještě větší radost pak máme, když se dovídáme, že jsme jeho první česká návštěva. S nacpaným břichem od snídaně vyplňuji knihu hostů a připojuji poděkování. Když mu pak ještě málem odvezu v kapse klíče od pokoje, je o veselé rozloučení postaráno.

Den šestý – sobota. Jedeme se podívat na Torr Head, jeden z nejsevernějších bodů Irska odkud je krásně vidět Skotsko a pak pokračujeme po coast road až do Belfastu. Drží se nás štěstí. Ráno máme opět sluníčko s mraky a přímo na Torr Head můžeme pozorovat skotské pobřeží. Ještě fotka malé (zřejmě) meteo stanice, která si zahrála podstatnou roli ve filmu Den poté a už se proplétáme množstvím úzkých zatáček po nejnádhernější pobřežní cestě, kterou jsem kdy jel. Torr road a pak následně Causeway road nabízí opravdu úžasné pohledy do krajiny až do města Larne, kde příroda tak trochu vyšumí. Ale až do té doby a to zejména v prvním úseku(Torr road) je to prostě nádhera. I pro řidiče je množství zatáček, kopečků a míst kde sotva točíte volantem, aby jste se vešli, prostě úžasným zážitkem.

Počasí se trochu kazí a sem tam spadnou kapky. Jakmile dorážíme do Belfastu, počasí se uklidňuje a i když je zataženo, můžeme na chvíli pochodit v centru. Všímám si památek, fotím, ale na Zuzku to prostě není. Takže ji netrápím a vracíme se k autu. Čeká nás poslední zastávka a zřejmě nejdiskutovanější část Belfastu(možná i celého Irska). Zeď která odděluje katolickou část od protestantské. Dostáváme se k ní za chvilku a po ujištění od starousedlíka, že na tomto parkovišti se neplatí, vyrážíme směrem k dalším, toho času divokým, místům metropole. Nedá se to přehlédnout, ale ani dost dobře představit, co se asi musí dít, když se brány zavřou. Vysoká zeď, nad ní ještě plot s ostnatým drátem, kamery a světla chráněná drátěným krunýřem. To je Belfast. Město plotů a zdí, které jsou téměř všude, ale až v této části si to teprve uvědomíte. Opět jsou zde na mnoha místech kresby, které připomínají dřívější dobu, ale i téma stržení zdi. No a někde se prostě jenom vyřádili sprejeři. Cesta okolo zdi s průchodem několika branami nám zabírá cca hodinu a půl, pak už znovu sedáme do auta a světe div se – začíná pršet. Skoro jako bychom měli předplaceno, že jakmile skončíme denní program, tak to všechno spláchne déšť. Jedeme tedy domů, už jsme trochu unaveni a 200km do Bundoranu nás dorazí.

TORR HEAD, BELFAST

Napříč zeleným ostrovem - 2.část

Den třetí – středa. 18-ti hodinová plavba vám v útrobách trajektu a zázemí vlastní kabiny uteče jako voda. Většinou ji po náročné cestě skoro celou prospíte. Můžete si ji zpříjemnit v lodních barech, restauracích, nebo hernách. Jenom podotýkám, že je potřeba nemít hluboko do kapsy. Večeře pro dva za 50 euro a více...

Irsko nás vítá téměř jasnou oblohou a bezvětřím. To je dobré znamení. Přejíždíme skoro celý ostrov od jihu(Rosslare) k severu a přijíždíme do Bundoranu okolo páté hodiny. Místo nacházíme snadno, protože Google Street View je v Irsku hodně podrobný, tak mám obrázek zafixovaný z internetu. Jdeme na nákup a Zuzka volá našemu kontaktu. Marion slibuje, že dorazí za chvilku, ale hodina uteče a nic. Volám tentokrát já, ale konec rozhovoru mi uniká. Když přijela, tak jsem pochopil, že si zapomněla klíče a musela se vracet. Dům je příjemně vytopený, Marion po nás ani nechce kauci a po rychlé prohlídce domu zmizí. Ručníky které přislíbila už ale nepřiveze. Ještě že máme svoje. Vybalujeme, vaříme a padáme do postele.

Den čtvrtý – čtvrtek. Sice jsem naplánoval odpočinek po náročné cestě, ale Zuzka chce využít pěkného počasí k výletu na nejvyšší evropské přímořské útesy. Slieve League se svými šestisty a jednom metru se majestátně vypínají z moře a působí jako neprostupná hradba pro každého, který by byl v tu chvíli pod nimi. Cedule značení začínají již 50km před a jsou celkem časté. I bez navigace bych se neztratil. Přijíždíme do malého městečka Teelin, odkud nám nejdříve cedule nabídne Pilgrim path(cestu pro poutníky) a za chvilku je i cesta pro auto. Ze zpětného pohledu doporučuji auto nechat v Teelinu a vydat se po této stezce nahoru. Dojtete na útesy ze zadní strany po pohodové cestě a z vrcholu pak můžete slézt podél skalní stěny s nádhernými výhledy na oceán a přes parkoviště pak přímo zpět do Teelinu. Celý výšlap se dá v pohodě stihnout za čtyři až pět hodin. Připomínám ovšem že v Irsku je počasí nevyzpytatelné, takže i když vycházíte za sluníčka, měli by jste mít sebou určitě nepromokavé věci. Kdykoliv se může přihnat déšť a navíc nahoře docela slušně fouká. Díky počasí jsme neměli na vrcholu žádné mraky, ale v okolí bylo mlžno, takže se nedalo pozorovat dalekou krajinu. Jinak je to ale bezpochyby zážitek a každému kdo má cestu na sever bych tyto útesy doporučil.

FOTO

Napříč zeleným ostrovem - 1.část

Irsko. Země na severozápadě Evropy, kam se na dovolenou vydávají většinou jenom nadšenci. Především pro její proměnlivé klima. Počasí vás snadno může na celou dovolenou přikovat k židli, nebo při vás bude stát a nabídne překrásné výhledy z vysokých útesů, nekonečných pláží a nikde nekončících pastvin. Nám se to letos povedlo napůl.

Opět jsme tedy vyrazili na sever. Ne tolik jako v roce 10´(Norsko), ale i tak dostatečně chladně na to, aby to zahrálo na teplomilnou strunu Zuzky. Proto jsem napřesrok slíbil dovolenou v teplých krajích. Nechtěli jsme najezdit mnoho kilometrů(přesto se tomu tak úplně nevyhnete), chtěli jsme něco vidět a mít možnost volit náhradní program, takže… jižní Irsko je krásné, má nejvyšší pohoří a národní parky, ale bohužel ani jeden z nás není tak úplně pro slézání vybaven. Střední Irsko je sice fajn a našel bych moře míst, kam se vydat, ale znám ho jako své boty díky ročnímu pracovnímu pobytu, takže minimálně pro mě by to bylo o ničem. Severní Irsko tedy nakonec zvítězilo. Zajistili jsme si pronájem domku na severozápadním pobřeží v městečku Bundoran, kde se každoročně konají evropské surfařské závody a na konci srpna jsme vyrazili.

Den první – pondělí. Plácáme se přes půlku Evropy a náš cíl je hlavní město Belgie. Vyjíždíme brzy ráno, abychom se vyhnuli pražské špičce a pokračujeme přes Rozvadov do Německa. I když je tam dálniční síť v dobrém stavu, tak se prostě začnete nudit. Dokola a dokola to samé a tenhle úsek je zaručeně to nejtěžší. Zuzka mě s padající hlavou dopředu „hlídá“, aby mi taky nezačala padat. V Bruselu jsme okolo druhé hodiny a hotel máme na předměstí, přímo před stadionem(nevím koho). Atomium na nás vykukuje hned za ním. Počasí přeje, takže vyrážíme ven a já překonávám svůj strach z výšky, když vyjíždíme do nejvyšší bubliny této chlouby výstaviště Expo. Nahoře je to chvilku drsné, vnímám každý otřes a pohyb konstrukce, ale za chvíli si zvykám a docela si to i užívám. Přes park a následné podivné uličky se vracíme zpět. Centrum je pro nás daleko a ještě nás čeká kus cesty, takže do hajan.

Den druhý – úterý. Už nemusíme vyjíždět tak brzy. Posledních 600km převážně ve Francii až k trajektu zvládneme za šest hodin a protože vyplouváme v šest, máme rezervu. Stíháme navštívit několik míst v Normandii, přes která se přehnala spojenecká invaze. Například pláž Omaha, nebo Pointe du Hock – baterii těžkých děl a bunkrů na vrcholu skalnatého pobřeží. Moc z nich nezbylo, krátery po lodních granátech jsou ale dodnes výrazným rysem této krajiny. V přístavu Cherbourg jsme o půl čtvrté a po nalodění a vyplutí zaleháváme. Máme před sebou osmnáct hodin na palubě trajektu Oskar Wilde od Irish Ferries. Málem bych zapomněl dodat, stále je krásně.

V8

 Sraz amerických kár pod názvem "hradecká V8" možná mnoha lidem nic neřekne, ale stačí jedna návštěva a už na něj nikdy nezapomenou. Kde jinde by jste totiž hledali takovou koncentraci amerik, než právě u hradeckého Stříbrného rybníku. Akce proběhla v sobotu 20. srpna za účasti velkého množství automobilů(i motorek) a nesla se v duchu pohodové atmosféry, ke které přispělo nejen skvělé počasí, ale i doprovodný program. 

Toho jsme se zúčastnili i my, američtí fotbalisté z pardubických Stallions. Dvě plánované exhibice před vystoupením roztleskávaček byly v tom horku celkem náročné, ale nebylo to nic, co bychom nezvládli. Pouze travnatý plácek hned u vjezdu do areálu byl poměrně malý, a tak jsme v podstatě mohli předvést jen omezené množství našich dovedností. 

http://www.hradeckav8.cz/

http://www.stallions.cz/

Kejta párty 11´

 Letošní jubilejní desátý ročník jsme nakonec dohodli narychlo a proto na něm nebylo tolik lidí jako loni. "Tolik" znamená v našem podání třicet krků a bordel ještě větší než po minulých čtyřiceti. Jako obvykle nechyběla kýta, sud a ohňostroj okolo desáté, do které jsem musel vydržet trochu střílizvý, protože se mám rád a nerad bych přišel k újmě:-). Pak už se to ale zvrhlo a postel mě tak čekala až při svítání. Někteří to dokonce táhli až do půl osmé. Škody na majetku téměř žádné, se zdravím už to bylo horší, ale snad si to všichni užili. Snad až to doma trochu doladíme a já zapojím comp, tak přidám i nějaké to kompletní fotoalbum.

Vídeň

Jak už jsem se minule zmínil, světový šampionát v americkém fotbalu pořádalo Rakousko. Naštěstí pro nás závěrečné zápasy proběhly ve Vídni a tak jsme nemuseli cestovat tak daleko. I když jestli se vůbec čtyřhodinová cesta dá charakterizovat jako nedaleko:-). Sice nás na konci srpna čeká dovolená a s ní ještě větší dávka kilometrů, ale to bude jiná situace. 

A tak se původní plán navštívit při našem výletu krásy Vídně tak úplně nenaplnil. Únava byla docela znát a po příjezdu jsme spíše skončili v posteli, než na ulici. Krátce jsme vyrazili okolo čtvrté, ale dvouhodinová procházka přeci jen nestačí. Dostali jsme se do historického jádra, ale Vídeň určitě nebude městem, kam bych se chtěl vracet. Nepřirostlo nám to tam k srdci a i když musím uznat že Prater park se mi líbil, tak i přesto jsme raději v neděli zvolili přímou cestu domů. Na poznávání měst budeme mít letos ještě hodně času.

World championship of American Football 2011

Světový šampionát v americkém fotbalu letos pořádalo Rakousko. Dvě základní skupiny systémem každý s každým na stadionech v Innsbrucku (USA, Austrálie, Mexiko, Německo) a Grazu (Canada, Japonsko, Rakousko, Francie). Následné bitvy o umístění pak proběhly na stadionu Ernesta Happela ve Vídni. Kdo má s tímto sportem něco společného a nebyl tam, tak ten jako by nebyl. Akce v podobném rozsahu v budoucnu nepotká Evropu ještě dlouho a na vlastní kůži si vychutnat atmosféru dvaceti tisícové divácké kulisy je zážitek, na který se jen těžko zapomíná. Pro porovnání finálový zápas české "A" ligy navštívilo v pražském Edenu něco málo přes dva tisíce diváků. To je sice na naše poměry slušná účast, ale porovnávat tyto dvě čísla prostě nemůžu. K zápasu domácího vyvrcholení sezóny se ale dostanu později.

Lístky na finálový zápas(a také o páté místo) jsme měli koupeny asi o dva a půl měsíce dříve a cenu 30E za kus bych označil za slušnou, vzhledem k tomu, kde jsme seděli. Jako jediní z naší výpravy jsme zvolili místo pozápasové cesty domů spánek v hlavním městě Rakouska. Ubytování v hotelu nedaleko stadionu bylo slušné a celkový dojem nám kazilo pouze nedořešené odhlučnění pokojů, kdy sprcha z vedlejší místnosti působila celkem slušný kravál. Jinak se ale v neděli ráno jelo rozhodně lépe, než v sobotu v noci.

Samotný zápas byl báječnou oslavou fotbalu v Evropě. Přestože reprezentace USA přivezla "pouze"  hráče z nižších soutěží, turnaji celkem jasně dominovala. Vyjímkou byl snad jen zápas s Mexikem, který skončil 17:7. Ve finále pak došlo na rozhodnutí relativně brzy. Od druhé čtvrtiny převzala Amerika otěže a celý zápas již prakticky Kanadu k ničemu nepustila. Závěrečné skóre se tak zastavilo na 50:7. Z pohledu výsledku se zdál zápas jednoznačný, ale nutno podotknout, že Kanada měla dvakrát za sebou velkou smůlu a zastavila se prakticky 1 yard od americké endzony. To samo o sobě působí dost destruktivně na psychiku. I přesto nezanechala Kanada špatný dojem.

Finále trvalo necelé dvě a půl hodiny a mělo slušný spád. Nebýt závěrečného v podstatě nudného ceremoniálu, kdy se oceňovali všechny týmy a které trvalo snad hodinu, tak by byl zážitek stoprocentní. Tento způsob se mi totiž zdá pro diváka nešťastný. Paradoxně pak poraženým tleskalo mnohem více diváků, než následným šampiónům, kteří přebírali svoji trofej zhruba okolo půl jedenácté.

http://www.americanfootball2011.com/en/

FOTOS