Moravský kras

Další z řady cestovatelských akcí s naším klubem Ulítlých Ulit. Tentokráte do Moravského krasu, kde jsme navštívili propast Macocha, Punkevní a Kateřinskou jeskyni.

Odjezd brzy ráno mohl být ještě o něco dříve, protože přímo na místě jsou jenom dva pokladní, v sezóně celkem slušná fronta, 2km pak mažete po strmých cestách k Punkevním jeskyním a rezerva 45 minut od příjezdu na parkoviště je pryč. Když si potom chcete ještě koupit lístek na focení, tak už to zkrátka nestihnete. Slečna průvodkyně byla ale v dobré náladě a tak mě nechala nejenom fotit, ale i brzdit všechny se stativem:-). Samotná procházka do nitra propasti ale není nijak zábavná a se třemi zastávkami, kde prakticky není nic zajímavého vás znechutí hned na začátku. Velký počet lidí vás nakonec dostane do situace, kdy zůstanete trčet za zatáčkou a z výkladu nemáte prakticky nic - palec dolů. Lepší zábava začíná až po vstupu na "dno" propasti, kde se vám naskytne pěkný výhled na horní můstek a nazelenalé stěny propasti. Potom následuje přesun do přístaviště a dvacetiminutová plavba s jednou krátkou zastávkou může začít. Ta celkový dojem hodně zlepší. Výklad za jízdy je zábavný a podzemní řeka má prostě svoje kouzlo. Škoda jen že to tak rychle uteče. Po přistání se tedy rozhodujeme co dál.

Pěšky podél Punkvy vyrážíme ke Skalnímu mlýnu a pak dál do Kateřinské jeskyně. Tam je o poznání méně lidí a to se nám líbí. Prohlídka trvá asi 30 minut ale je mnohem zajímavější, než v Punkevních jeskyních. Nabídne vám opravdu krásné pohledy na krápníkové útvary, i obrovské sály s perfektní akustikou, kterou vám rádi předvedou místní dobrovolníci s nástroji. Celé to působí velmi pěkně a uspořádaně. K návštěve tak doporučuji víc, než samotné punkevní jeskyně.

Na závěr sedáme do vláčku, který nás přiveze pod spodní stanici lanovky, díky které jsme nahoře okamžitě. Ještě seběhneme na dolní můstek a pokocháme se pohledem do nitra propasti, což například pro mě není úplně ideální, na druhou stranu co by člověk neudělal pro nějaký ten hezký záběr. Proč jsme nevyužili horní můstek? Na to existuje pouze jediná odpověď a to že česká chytrost opět boduje. Zpoplatnění malého kousku soukromého pozemku, přes který můstek prochází, no to se rovná opravdové špinavosti. Celkový dojem nám to ale tolik nekazí. Sedáme do aut a v třicetistupňovém horku vyrážíme k dvou a půl hodinové cestě vstříc domovu.

FOTOS

Pardubice Stallions - vítěz ČLAF "B"

V Pardubicích se v neděli třetího července děly věci. Za deštivého, téměř zimního, odpoledne se na letním stadionu za ČEZ arénou střetli ve finálovém zápase o titul mistra České ligy amerického fotbalu - divize "B"  Příbram Bobcats a Pardubice Stallions. "Bobcati" kteří bez ztráty jediného zápasu vyhráli základní část, přijeli do Pardubic jako domácí tým a také jako favorit. Do této role je pasoval nejenom průběh předfinálových zápasů, ale také odborná veřejnost. Na oficiálních stránkách asociace byly dokonce stanoveny kurzy na výhru Pardubic 3 a na Příbram 1.5. Nikdo si nepřipouštěl, že by hřebci mohli zazlobit. Ti si však pro svoje druhé finále v řadě přichystali nové dresy a motivováni domácím publikem se chystali na tvrdý boj. Po nástupu obou týmu zazněla národní hymna a pak už nic nebránilo úvodnímu losu a výkopu. Příbram si zvolila příjem a následný útok. 

Oba týmy se od prvních minut předháněli v bodování a i když počasí nepřálo pasové hře, létal vzduchem jeden balón za druhým. Zejména pardubický quaterback Honza Kakos byl k neudržení, když mu prostor výborně zajišťovala offence line. Čtveřice recieverů v čele s Markem Vinařem se tak mohla prát o balóny hluboko v poli protivníka. Skóre zápasu však otevřela Příbram a ujala se vedení. Pardubická odpověď ale přišla záhy. Dvěma touchdowny přehoupl čtvrtinový výsledek na stranu Pardubic Petr Plaček. V tomto duchu se pokračovalo až do konce první půle - Příbram srovnala a následně Pardubice navyšovaly. Poločasový stav tak zaznamenal výsledek hodný spíše konci celého zápasu, než poloviny a to 26:33 pro hřebce.

Vyrovnaný duel pokračoval i po přestávce, kdy jsme čekali drtivý nápor Bobcats, kteří museli být jistě zaskočeni z průběhu první půle. Nicméně spíše opatrnější hra přinesla "jenom" celkově dva touchdowny na obou stranách. Nervozita by se dala krájet. Vedení o jeden touchdown neznamená v americkém fotbalu téměř nic a i pár vteřin do konce utkání může stačit na totální zvrat. Poslední čtvrtina zápasu tak přinesla nejnapínavější momenty, který z týmů nakonec přehoupne dostatečný rozdíl bodů na svoji stranu. K radosti domácího publika to byly právě Pardubice, kdy nejlepší hráč zápasu - Petr Plaček proměnil svůj pátý finálový touchdown a přiblížil hřebce k titulu. O několik vteřin později se navíc vyznamenala obrana, kdy skvěle hrající Petr Florián zachytil příbramský pass(interception) a sám míč vrátil do endzony soupeře. Bylo rozhodnuto! Jako třešničku na dortu ještě zaznamenala pardubická obrana safety a navýšila skóre o dva  body na závěrečné 42:67. Pardubice oproti očekávání všech dokázali porazit těžkého a houževnatého soupeře v nejdůležitejším zápase sezóny a zaslouženě tak obhájili titul.

FOTKY , FOTKY

A jak to vidím já z pohledu hráče a přímého účastníka finále. Nemohli jsme si přát lepší motivaci, než o jakou se nám postaral souběh okolností. Vstupovat do zápasu jako podceňovaný tým je vždy lepší, než být favoritem, zvláště jeli-to finále. Pokud tohle dokážete příjmout a jste rozhodnuti se poprat, pak je to klíč k úspěchu. Každý z nás nechal na hřišti kousek sebe a ten tam zůstane napořád. Navíc domácí publikum a nové dresy, to všechno se už od prvních minut podepsalo na celkovém výsledku a odrazilo se v nasazení jednotlivých hráčů. Finále jsme tak zvládli jako tým, který dokázal podat nejlepší výsledek sezóny v nejdůležitejším zápase. V průběhu článku jsem sice vyzvedl některá jména, nutno ale znovu zopakovat, že tento sport není o jednotlivci, ale o týmu. Když každý dělá co má, tak se dílo daří a proto mají na vítězství podíl všichni. Nejenom kluci v poli, trenéři, ale i ti, kteří se starali o zajištění chodu zápasu a nedostali se na soupisku. Těm všem patří velký dík za to, co ve finále a během sezóny předvedli!

Nová výbava

V článku "Malování světlem" a také v "Rušno na letišti" jsem se zmínil o nedávné koupi nového přístroje, který vystřídal kompakt od Panasoniku, který již zažil opravdu svoje. Při výběru jsem se jako neznalec nemohl spolehnout vůbec na nic a pouze jsem pročítal recenze. Rozpočtový limit také omezil výběr. Nakonec jsem obdržel několik rad od zkušenějších a zakoupil fotoaparát Canon EOS 500D, který byl sice trochu dražší, ale cena nakonec nebyla klíčová, neboť se mi ji podařilo srazit.

Přístroj sám o sobě není nejzákladnější zrcadlovkou od Canonu, nahrazuje starší 450D a poskytuje začátečníkovi celkem slušný hardware pro skvělé snímky. Důležitější než tělo, je však spíše objektiv, který na něj nasadíte. Ten totiž zásadně ovlivňuje výsledek na fotce. Využil jsem nabídky prodejce a pořídil universální objektiv téže značky EF-S 18-135mm. Ten mi do začátku postačil, protože nabízí dost velký rozsah od širokoúhlého objektivu až po telezoom. Několik týdnů po pořízení se mi navíc naskytla možnost tuto sestavu rozšířit o teleobjektiv. Netvrdím že akce na zboží jsou špatné, ale po prostudování několika recenzí jsem se raději rozhodl otázku skutečného teleobjektivu odsunout na neurčito(šetřit a koupit pořádný) a pořídit naopak externí blesk, který se mi hodil víc. Canon Speedlite 430EXII je kompaktní, ale přesto dobře vybavený. Pomalu ale jistě se s přístroji seznamuju a bude to chtít ještě mnoho hodin za očnicí, než se z nás stanou spojenci. Výbava je sice důležitá, ale dalším faktorem, který výrazně ovlivní výsledek je ten, kdo za fotoaparátem stojí. Mám ještě celkem slušné problémy s kompozicí, ale to se časem zlepší. Nikdo není hned profesionál. Cesta k němu vede nespočtem hodin praxe a mnoha hodinami teorie.

Proměna

Přesně před rokem ukončila moje přítelkyně Zuzka svoji účast v soutěži Do Formy s časopisem Muscle & Fitness. Umístila se mezi finalistkami svojí kategorie, na vítěznou příčku ale bohužel nedosáhla. Konkurence byla veliká, přesto se však její profil objevil v jednom z výtisků časopisu. Cílem soutěže byla a je co nejvýraznější (pozitivní) změna. Zhubnout, nebo naopak co nejvíce přibrat kvalitní svalové hmoty, každý si zvolí svoji cestu. Výsledky snažení jsou však pro každého účastníka stejné. Dvě fotografie před a po a zároveň naprosto změněný pohled na fitness a posilování vůbec. Vítěze jednotlivých kategorií pak čeká víkendové vyhlášení výsledků v Bratislavě spolu s rozhovory, tréninkem s profesionály, publicita v časopisu a samozřejmě také ceny. Jakkoliv jednoduché se to může zdát, tak zde platí více než kdekoliv jinde - zdání klame. Jen samotné dokončení soutěže s výsledkem, o kterém můžete napsat, že jste s ním spokojeni znamená celou řadu odříkání a vnitřní motivace. V neposlední řadě také peněz...

Letošní rok jsem se k účasti rozhodl i já. Start byl sice chvilku ohrožen prosincovým zraněním kolene, ale vzhledem k tomu, že nedošlo k přetržení koleních vazů, mohl jsem rehabilitaci v polovině března ukončit a věnovat se naplno tréninku, který již 14 dní fungoval pouze na vrchní polovinu těla. Psaným slovem se jen těžko přiblížím k hodinám dřiny ve fitku, hodinám odpočinku doma a také velmi malému procentu volného času, který se stal problémem hlavně na začátku posledního května, kdy se mi navíc naplno rozjela sezóna amerického fotbalu. Přes všechny překážky se mi nakonec podařilo soutěž dokončit a odeslat fotky do redakce časopisu. Bohužel cíl zvítězit se nenaplnil. Celkové umístění ve svojí kategorii se tedy dozvím až koncem července, kdy výjde srpnové číslo s detailním rozborem soutěže. Pouze vítězové byli kontaktováni předem, aby se mohli dostavit 9. července na slavnostní vyhlášení v Bratislavě.

Malování světlem

Když jsem si před několika měsíci pořizoval svůj druhý fotoaparát(po kompaktu byla na řadě zrcadlovka), rozhodoval jsem se kolik investovat, abych si zaručil přístroj, který mi bude i přes můj rozvíjející se zájem o fotogafování stačit několik let. Limitem byly samozřejmě finance. Nakonec jsem dal na radu zkušenějších. Celkový set byl sice dražší než podle původního plánu, ale díky souhře náhod se mi ho podařilo sehnat výrazně levněji. O tom ale někdy příště.

Fotograf se časem začne soustředit na konkrétní způsob focení - krajinář, sportovní fotograf, ateliér a podobně. Než se k tomu dopracuje, může si projít něčím, co jsem nazval zkušební období. Fotí se prakticky všechno, co působí zajímavě a metodou pokus omyl se získává to nejlepší. Trénují se různé techniky a někdy to znamená strávit u jednoho záběru i několik hodin. Tak daleko sice ještě nejsem, protože stále nemám tolik času k dispozici, nicméně první pokusy už zde byly. A zatím je to jedna ku jedné. Focení noční oblohy se nezdařilo, vzhledem k tomu, že jsem ještě fotoaparátu zcela neporozuměl. Druhý pokus byl o něco lepší. Techniku malování světlem jsem viděl v časopisu a chtěl jsem ji vyzkoušet už delší dobu. Co je k tomu potřeba? Nejvhodnější čas je za šera, těsně po západu slunce kdy ještě není úplná noc, ale je zároveň dostatečně temno. Budete potřebovat delší čas závěrky(cca 30 vteřin) a s tím souvisí i použití stativu. Pokud nebudete dva tak ani jiná možnost neexistuje. No a další důležitá věc je externí blesk, který jednoduše vytáhnete z patice, nastavíte na cca 1/4 výkonu(aby jste mohli nasvítit objekt vícekrát v kratším čase) a uvedete ho do manuálního režimu. V neposlední řadě pak můžete použít buď časovou, nebo dálkovou spoušť, aby jste stlačením tlačítka na tělu fotoaparát nerozkmitali. Manuální režim se zdál pro toto focení nejvhodnější, nicméně jsem se měl pokusit udělat o několik více snímků s rozdílným nastavením ISO, abych je mohl porovnat. Chybama se člověk učí. Samozřejmostí pak bylo focení do formátu RAW abych ho mohl dodatečně upravit. Motiv je sice jenom zkušební, ale účelu posloužil. Návod postupu je jednoduchý - nastavte fotoaparát a připravte si do ruky blesk. Jakmile zmáčknete spoušť, vyražte. Je důležité aby jste během přecházení záběrem byli neustále v pohybu. Potom stačí už jen během přecházení osvítit místa, která chcete aby vynikla. Vzdálenost nasvícení je cca 1,5 metru.

Rušno na letišti

Kamkoliv se v životě chystáte, vždycky je dobré se alespoň minimálně připravit. Platí to dvojnásob, jestliže očekáváte nepříznivé počasí. Píšu nyní o cestování, nikoliv o pracovním pohovoru, nebo školním dnu, aby to někoho nemátlo. Naplánovali jsme totiž další "spotterskou" návštěvu Ruzyně a tentokrát jsem se na ni opravdu těšil. Nové nádobíčko a zkušenosti z minula mohly zajistit perfektní sledovačku. Bohužel počasí trochu nepřálo. Třikrát nás déšť minul, ale na počtvrté už jsme dostali plnou palbu, včetně krup:-). No nic, i to k tomu patří. A když jste připraveni...
Posuďte sami, jak se nám cca 4 hodiny za plotem ruzyňského letiště vydařily - Fotky. Jeli jsme sice tak trochu najisto, podle letového plánu na jeden Boeing 747 a Airbus A340, ale nakonec nás letiště překvapilo úžasným provozem, kdy jsme nestačili fotit jedno letadlo za druhým. Naše sbírka se tak nečekaně rozšířila o další "wide body" Airbus A330 a Boeing 767, oba ve službách americké Delta Airlines. Také přibyla ještě jedna 747 a nespočet menších letadel. Nebýt nevědomého odchodu těsně před příletem dalšího A330 od Emirates, který nám prosvištěl doslova za zády, mohli jsme mít sbírku kompletní. Mám na mysli sbírku toho nejvetšího, co může v této v chvíli letiště nabídnout. Na závěr důležitá poznámka. Pokud se chystáte na takové focení, je nutné počítat s ochranou letiště - vysoký plot, který může focení narušit. Proto mezi nezbytnou výbavu zahrňte i štafle. Dostanete se tak nad ostnatý drát, který vám nebude vadit v rozhledu. Správa letiště v tomto směru nijak nebrání použití žebříku, pokud se díky němu pochopitelně nechcete dostat na druhou stranu. Zkrátka chovejte se slušně a budou se tak chovat i k vám.
V souvislosti s tímto článkem a také změnou fotografického "nádobíčka" došlo i na změnu veřejné galerie, kde budou od této chvíle viset všechny moje fotografické pokusy i nepokusy:-).

Nabitá sezóna

Americký fotbal je v Čechách poměrně nová hra, jehož historie se začala psát teprve po roce devadesát. Od té doby se vyvinul a mapa ČR má dnes mnoho týmových bodů, které však hrají dvě odlišné soutěže. O jejich rozložení ale dnes psát nehci. Jde mi spíše o sezónu jako takovou. Mnoho lidí se mě ptalo, kdy už nám začne liga a teď se zase diví, že bude brzy konec. Je to tak. Vzhledem k finanční situaci týmů a také fyzické náročnosti tohoto sportu není možné odehrát tolik zápasů, jako třeba v hokeji, nebo fotbalu. Dochází zde k častým zraněním, nehledě na to, že každý hráč má svoji specifickou pozici a když se zraní, není možné ho nahrazovat do nekonečna. Tým sice disponuje cca 30 lidmi(B-liga CAAF), ale na každou pozici vychází jen jeden, nebo dva náhradníci. Z tohotu důvodu je už třeba deset zápasů v sezóně celkem problém. Nejsme profesionálové a tak se musíme věnovat i vydělávání peněz jinde. Zranění se tak může pro někoho stát závažným problémem v soukromém životě. Tolik na úvod, proč hrajeme jen několik zápasů.

Letošní ročník B-ligy se pro náš tým zatím vyvíjí slibně. Účast ve finále jsme si zajistili minulý týden v zápase proti Liberci a přípravy se rozběhly na plno. Sehrajeme ještě jedno ligové utkání s Budějovicemi a pak již 3.7. nastoupíme proti neporaženým Bobcats z Příbrami. Celkem nás tedy letos čekalo šest zápasů ligy + finále. Výhodu budeme mít v domácím prostředí, neboť jsme získali pořadatelství. Pardubice tak uvidí podruhé za sebou finálový souboj o mistra B-ligy AF. Všichni pevně věříme, že se loňský titul povede obhájit. Náš soupeř sice zatím pětkrát zvítězil(z toho jednou nad námi), my mu ale hodláme porážku vrátit v tom nejdůležitějším zápase. Přijďte nás podpořit i vy a vychutnat si skvělou atmosféru finálového duelu, který jistě nabídne báječný fotbal plný tvrdosti, rychlosti, emocí a doufejme i radosti.

Vítězství proti Titánům

Prvního května začala pro náš tým krátká, ale o to více důležitá česká B - národní liga v americkém fotbalu. Důležitá proto, že tým Pardubic obhajuje loňský titul. Pravda, celkově došlo k mnohým změnám na soupisce, ale chuť vyhrávat se rozhodně neztratila. A to jsme předvedli i v nedělním domácím zápase proti libereckým titánům.

Po porážce 20:2 z prvního kola soutěže proti Příbřami, kde jsme se potýkali především s problémem horšího projevu v útoku, se nám domácí zápas nadmíru vydařil. První čtvrtina ještě slibovala dramatický duel, ale nakonec se z toho vyklubal poločasový náskok tří touchdownů a s tím se nám lépe dýchalo. Rozhodli jsme se nepolevit a předvést domácímu publiku to nejlepší i po přestávce. Což se nám opět podařilo a tak jsme dokázali přidat ještě dalších 5 TD navzdory soupeřovu jedinému. Závěrečné skóre tedy 66:20 pro náš tým. I přes tento výsledek však liberec předvedl pěkný fotbal a vzhledem k tomu, že je to relativně nový tým, bude z něj v budoucnu určitě mnohem těžší soupeř.

Na závěr připojuji poděkování divákům, kterých dorazilo na naše utkání cca 250. Vytvořili spolu s naším kotlem perfektní atmosféru, pro kterou bylo radost hrát.

London 11´

Znovu jsme vyrazili na cesty, opět na sever s levnými letenkami od Ryanair a jako obvykle nás pronásledoval požární poplach. Tentokrát včetně evakuace:-). Naštěstí se všechno obešlo bez obětí a snad i škod na majetku, takže jsme mohli dokončit všechno, co jsme si naplánovali.

Sobotní večerní odlet, naplánovaný z Brna(Ryanair přestal operovat z Prahy na konci roku 2010, díky neshodě s letištěm a vysokým poplatků), neměl zpoždění a tak jsme sedli na dráze London-Stansted o půl deváté místního času. Letiště je zhruba 60km severně od centra Londýna a tak musíte počítat s dopravou. Zvolili jsme Easybus s cenou zpátečního lístku 8 liber na hlavu(opravdu nejlevnější). Jezdí v intervalu 20 minut s 19-ti místnými mercedesy. Řidiči jsou v pohodě a klidně vás vemou dřív, nebo později. Musejí mít ale volno. Při příletu jsme museli čekat na svůj rezervovaný čas, ale zpátky nás bez problémů nabral o hodinu dřív. Večerní první seznámení s metrem bylo v pohodě(velmi rychle si na jeho systém zvyknete a druhou jízdu si už užíváte - vše je perfektně značeno) a tak jsme se dostali na hostel okolo půl dvanácté v noci. Astor Quest Hostel na Queensborough Terrace hned u Hyde Park byl relativně v centru a nejlevnější, co jsme pro šest lidí sehnali. Obsluha příjemná, pouze pokoj byl trochu stísněný, ale za ty prachy... bylo to nakonec i s koupelnou:-). No a snídaně tradiční - nějaké ty toasty, šunka, sýr, lupínky, kafe atd.

Nedělní ráno a lehce mrholí. Vyrážíme do města s nadějí, že se počasí umoudří. To se však neděje a tak máme první den plný mnoha kilometrů chůze pod typickou ostrovní oblohou. Na kráse Londýna to ale neubírá. Procházíme přes Hyde Park, Buckingham Palace, Victoria, Westminstr Abbey, Downing Street, Big Ben, London Eye přes Millennium bridge až k Tower of London a Tower Bridge. Tam poprvé zjišťujeme, jak bylo dobré předem koupit lístky. Fronta zhruba 60 lidí u pokladen Toweru nás vyděsí, ale vzápětí se dozvídáme, že online rezervace se odbavují u pokladny Group tickets, kde není ani noha. Krátká prohlídka batohu při vstupu a už vcházíme do jedné z nejslavnějších pevností a zároveň vězení. Asi hodinu a půl se procházíme po hradbách a vnitřních prostorách, ale protože oba nejsme tolik na historii, ukončujeme prohlídku a jdeme se podívat na Tower Bridge. Tam se začne počasí obracet proti nám a z nebe padají první kapky. Obracíme tedy i my, ale nenecháme se zastrašit. Kašleme na metro a pokračujem pěšky. Návrat je po druhém břehu přes St Paul´s Cathedral, Royal Courts of Justice a Trafalgar Square. Tam sedáme zpět na metro, protože už začínáme býti mokří. Na hostelu jídlo, změna oblečení a ještě zkoušíme štěstí večer. Podél Hyde Park jdeme na Oxford Street a pak dolů na Piccadilly Circus. Tam ale sedáme zpátky na metro, protože déšť už byl dost silný a my úplně promočení.

Pondělní modrá obloha, lehký vánek, co víc si můžete přát. Možná trochu tepleji, ale co by člověk čekal v únoru. Místním to nevadí, takže vesele pobíhají po Hyde Park v trenýrkách krátkém rukávu. Přejme jim to:-). Dnes nás čeká Museum Madame Tussaunds, které máme opět koupeno dopředu. Celá prohlídka zabere tak hodinu a čtvrt, podle toho s kolika figurínami se chcete fotit. Na každou se stojí fronta, ale lidé jsou ohleduplní a vzájemně se nepředbíhají. Takže čekáte max pár minut podle toho, jak je ten "panák" slavný. Na konci naší prohlídky, kdy jsme stáli zřejmě u poslední figuríny, se rozezvučel požární poplach. Nejdřív jsem tomu nevěnoval pozornost, ale jakmile začali pracovníci muzea otevírat nouzové východy, začala evakuace. Vedli nás přes dvě ulice do parku, kde nás řadili. Naštěstí jsme za krátkou chvíli dostali vysvětlení, že pokud jsme již byli na konci prohlídky, nebo v oddělení suvenýrů, můžeme klidně odejít, pokud se tam už nechceme vracet. Toho jsme využili. Následovala tak procházka přes Oxford street do čtvrti zvané Soho. Pochodili jsme v uličkách a rozhodli se ještě jednou vydat k Temži, protože bylo opravdu nádherně a scenérie během zamračené neděle tolik nevynikla. I to se podařilo a tak jsme mohli krátce odpočinout a naobědvat se. Okolo páté jsme tak znovu procházeli přes Hyde Park, nahoru na Oxford street, až jsme skončili ve Starsbuck na kafíčku. Tím jsme zakončili třetí a poslední večer v Londýně.

Ranní odjezd na letiště a odlet probíhal ve stejném duchu, jako přílet, takže všechno v pohodě. Ještě před návštěvou jsme se rozhodli pro londýnskou dopravní kartu - tzv. Oyster card přednabitou na 15 liber. Metro s ní je dvakrát levnější a pokud jedete busem, tak je to ještě méně. Navíc vám za den neseberou více jak 8 liber, takže můžete jezdit vesele (v rámci povolených pásem) kam chcete. Karta vám pak zůstane, nebo ji můžete vrátit. My jsme se rozhodli si ji nechat, protože Londýn je tak krásné město, že to určitě nebyla naše poslední návštěva.

Na závěr pro ty co mají rádi kalkulačky - 3 noci v hostelu se snídaní, zpáteční letenka, zpáteční bus, Oyster card, vstupy do muzea voskových figurín a Tower of London, útrata na místě, cestovní pojištění, plus výdaje s cestou do Brna a parkovného, to všechno pro dvě osoby dohromady za necelých jedenáct tisíc.

FOTOS

Paintball

Po dlouhé době zkouška něčeho nového. Paradoxem však je, že jsem se sám pokoušel něco podobného domluvit. Až mě předběhli:-). Řeč je o paintballu. Military kratochvíle jejíž realističnost závisí na vašich zkušenostech, fantazii a taky fyzické kondici.

Vezmu to od konce. Proč kondička? Protože není žádná legrace přeběhnout 100m členitého terénu, v ruce mít několika kilogramovou zbraň a ještě se krýt(pokoušet se mířit) palbou. Pochopitelně můžete zaujmout statickou defenzivní strategii a někde se zakopat. Pokud ale zůstanete sám, tak si vás nakonec podají. Chce to nebýt moc aktivní, ale zase ne málo. Idelání možnost pro pokročilé bude zřejmě rádio. Domluva na hřišti totiž moc nefungovala, a pokud by si člověk mohl říci o krycí palbu, přemístil by se snadno až k protivníkovi. Ale to už spadá spíše do kolonky - fantazie a pojetí hry. Což je na každém. Čím více krát půjdete do hry, tím více budete úspěšnější a jistější. Zásah kuličkou není smrtelný, ale pocítíte ho, takže se dá celkem realisticky představit, jak se může cítit skutečný voják v zákopu, když se chce rozhlédnout. Vás to jen zabolí, ale jeho... mno na pochopení a částečné vžití do této situace paintball hravě postačí.

Mohu vřele doporučit každému, kdo ještě neměl to potěšení. Na začátku mírná nervozita, ale pak už kropíte protivníka salbou kuliček a náramě si to užíváte:-)!

FOTOS

Nato Days 10´

Nebo chcete-li dny Nato probíhaly již po desáté v Ostravě a po osmé na letišti Leoše Janáčka v Mošnově. Tato nekomerční akce konaná především za účelem prezentace ozbrojených sil členských států aliance a také integrovaných složek záchraného systému hlavně z české republiky, se může pyšnit několika primáty. Ten první a pasoval bych ho do role nejdůležitějších, je vstup zdarma. Když se totiž podíváte do peněženky leteckého nadšence, či snad rodiny, která chce strávit zajímavý víkend ve společnosti nadzvukových strojů, zeleně oblečených mužíčků, či snad tankových kanónů, nenajdete v nich dostatečnou sumu, kterou by byli schopni vydat aby je to nevyždímalo úplně. Najdou se i vyjímky, ale srovnám-li vstup na mnoho leteckých akcí(řádově 300 na sobu a více) s možností jít zadarmo, je jasné, kam se budu chtít vydat. To sebou samozřejmě nese jedno velké riziko! Nebudu sám, koho to napadne. A pokud k tomu přičteme zajímavý program a něco co návštěvník nemůže jen tak spatřit, tak dostaneme výsledek masové akce!! Čísla hovoří za mne. Jen první den přes sto tisíc návštěvníků... Ostrava je holt region razovitý:-)! A tímto zdravím moje kamarády v něm:-).

Hlavním lákadlem letošního ročníku byla pochopitelně statická ukázka bombardéru USAF B-52 Stratofortress(kdo byl na letišti i ve středu, měl dynamiku v podobě přistání) a také letové ukázky. Až na jedno černé okno(jak staticky, tak dynamicky), kdy jsem marně hledal ohlášený Eurofighter Typhoon se vystřídali ve vzduchu všichni. Tornado, Gripen, L-39, MiG-29, F-16 a hlavně Harrier na sebe poutali velkou pozornost. Za svojí osobu bych označil jako nejlepší vystoupení F-16 demo týmu. Předváděli opravdu nádherné manévry a jejich oranžový nástřik působil na obloze kouzelně!! Mezi zpestření programu na civilním letišti bylo i to, že na něm stále probíhal běžný letový provoz. A tak bylo možné postavit se přímo do osy dráhy, několik set metrů před jejím prahem a sledovat přistání například Boeing 737, Airbus A321, ATR-42 a také An-26. Všechno kouzelné zážitky, protože za normálního provozu se takto blízko nedostanete. Dokonce bych řekl, že tento způsob přecházení z jedné strany letiště na druhou hraničí s bezpečnostními předpisy. Tuto otázku ale nechávám koňovi:-)!

V kombinaci s hezkým počasím(obloha polojasná, což mám radši) se dal na letišti strávit příjemný den. Musím ale připomenout některé mínusy, které vám jej mohly zkazit. Příjezd na letiště byl možný pouze ze dvou směrů. Od Ostravy-Dubiny a nebo od Nového Jíčína. Začátek dnů nato v devět hodin a v tento čas jsme zůstali stát v koloně, která začínala v obci Stará ves a končila až na letišti - 7km!!! Sprostým manévrem znalce místního terénu jsem přes obec Petřvald zkrátil tuto vzdálenost o 4 km. Stejně nám ale ještě asi 1,5km ke vjezdu zbýval a následně ještě asi 1km po letišti. Háček byl v tom, že oba směry příjezdu byly svedeny před branou letiště do jednoho a ještě byly řízeny s ohledem na pěší. A tak znovu opakuji - sobota přes sto tisíc lidí!!! To se rovná téměř třem hodinám sezení v autě a to jsem si to ještě zkrátil. Z toho jasně vyplývá, že cesta pěšky, i když delší, může být ve finále mnohem kratší a možná i příjemnější:-). Aby toho nebylo málo, tak kdo nemá rád velký počet lidí kolem sebe, tak by se raději měl vyhýbat úzkým místum. Ta totiž zaváněla téměř ušlapáním. Zejména v oblasti dynamických pozemních ukázek, kde lidé okolo bariéry vytvořili několik řad, které z části zablokovali cestu a po zbytku "pole" proudili ostatní. Na druhou stranu se ale i v největším náporu dalo najít klidné místo na trávě a sledovat vše, co létalo. Zejména v okolí prahu dráhy 22.

Srovnám-li tuto akci například s letošním CIAF, nebo aviatickou poutí, mohu ji směle doporučit. Také je ale dobré připomenout, že naplánujeteli si to jako celodenní výlet, nemáte znalost místních dopravních problémů a chcete jet ještě odpoledne domů, tak se z toho taky celý následující týden můžete vzpamatovávat:-). Raději si najděte nějaké místo na přespání a odpočiňte si před cestou domů. Nebo se uchylte ke kamarádům, jako v našem případě a kterým opět děkuji!

Galerie fotek

"Venkovský" turnaj

Po nepříliš vydařeném konci letošní sezóny, které souviselo s celkovým rozpadem týmu amerických fotbalistů v Hradci Králové, jsme se spolu s několika spoluhráči rozhodli pokračovat v Pardubicích. Je to sice dál, ale pokud jedeme alespoň dva, tak to tolik nákladné není. Ostatně jezdil bych klidně i sám, protože je to sport, který má svoje kouzlo! Tým funguje již sedm let a v minulém ročníku získal prvenství "B" ligy, která je pouze menší variantou soutěže "A". Rozdíl je především v počtu hráčů na hřišti. V áčku proti sobě stojí jedenáct hráčů. V béčku sedm. Zdá se to být minimální rozdíl, ale v jedenáctkovém potřebujete mít alespoň padesátičlenou základnu hráčů a to je na naše podmínky dost. Snad se třeba někdy v budoucnu podaří i díky našemu přispění do této početnější soutěže prorazit.

A jak to tak ve sportu bývá, první ostrý test na sebe nenechal dlouho čekat. Po pěti tréninkové přípravě a začleňování do týmu jsme vyrazili na Rednecks Bowl. Každý si správně přeloží že to je "venkovský" turnaj, který pořádá partička fajnšmekrů, kteří stále hrají, nebo hráli za různé kluby v ČR. Tzv. Oldboys a patří také mezi favority, neb poslední dva ročníky vyhráli a v tom letošním skončili druzí za pražskými Panthers. Více o celém turnaji není třeba psát, protože to již zvládl zástupce našeho týmu na stránkách Stallions - článek.

Ke svému výkonu mohu jen poznamenat, že i přes úspěšný vstup do turnaje hned v prvním zápase je na čem pracovat. A to doslova! Nevyrovnanost, nebo lépe řečeno nezkušenost vedla k řadě zahozených šancí. Snad je alespoň trochu vyrovnal bodový zisk, který se mi povedl při světlých chvilkách, především v prvním zápase:-)!

Ani minuta nazbyt

Poměrně nabitý prázdninový víkend sebou přinesl řadu plánovaných událostí, které k mému překvapení dopadly všechny na výbornou. Všechno začalo tradiční sobotní "kejta párty", následovala nedělní cesta do pražského Edenu, kde bylo první mezistátní střetnutí naší nové reprezentace v americkém fotbalu s celkem Slovenska a po něm pondělní dovolená v hlavním městě, kterou jsem naplnil dlouhou vycházkou po centru a zakončil(jak jinak) na ruzyňském letišti. Pak už jenom vyzvednout Zuzku z práce a mohlo se vyrazit na zlatý hřeb dne v podobě promítání filmu Počátek v hradeckém Cinestaru. Poměrně náročný sled událostí, díky kterým víkend utekl jako voda:-).

"Kejta párty" byla letos bohužel doprovázena nepříznivým počasím a tak jediný, kdo okusil bazén a jeho vodu byl pan domácí(já:-)). Lehce poprchávalo, ale vzhledem k tomu, že jsme měli k dispozici pergolu, otevřené obě garáže a na zahradě stan, tak nikdo nezmoknul. Jak z názvu napovídá, už druhý rok děláme kýtu(akce to byla ale devátá) a letos se zase vydařila. Přišlo méně lidí než bylo v plánu, ale i 35 je dost :-)! Nechali jsme tomu totiž volný průběh, nic jsme dopředu nevybírali a tak počasí zřejmě taky sehrálo roli. Poslední vytrvalci to táhli až do páté hodiny ranní, já však odpadl okolo půl třetí - ono se to nezdá, až když od časních ranních hodin připravujete a druhý den víte, že budete několik hodiny uklízet, tak někde ty síly prostě nabrat musíte :-) .

Nedělní dopoledne tedy ve znamení úklidu a odpoledne jsem už mazal do Prahy na utkání Česko vs. Slovensko v americkém fotbalu. Těžko popisovat, raději se mrkněte na FOTKY! Atmosféra nebyla špatná, ale spousta lidí stále neví, jak se na takové akci pobavit a jak správně fandit svému týmu! Snad jsme alespoň trochu přispěli k našemu vítězství, které se rozhodně nerodilo snadno!


Pondělní dovolená, která nutně následovala, se stala pražskou vycházkou. Zápas končil pozdě večer a tak mi přišlo vhod 5-ti hvězdičkové ubytování u sestřenky, která se mnou a mým spoluhráčem vyrazila na zápas taky. Ranní probuzení okolo půl sedmé nic moc, ale musela do práce a s tím se nedá nic dělat. Počasí přálo, tak jsem vyrazil do centra a udělal několik fotek. Letná, rozhledna, pražský hrad a tak dále. To nejzajímavější mě ale ještě čekalo... Prahu mám vždy spojenou s mojí vášní a to jsou letadla. Času bylo mnoho, takže vzhůru na Ruzyň. A jak to dopadlo, to se dozvíte TADY :-). Album je samozřejmě říznuté s mojí zimní výpravou, ale to se dá lehce rozpoznat :-).

Závěr prodlouženého víkendu nakonec přichystal typickou pražskou zácpu a lehce stresovou cestu do kina na zamluvený film, který jsme stihli jen tak tak. Všechno jsme ve zdraví přežili a tak skončil náš nejnáročnější víkend letošního léta :-).