Kejta párty 11´

 Letošní jubilejní desátý ročník jsme nakonec dohodli narychlo a proto na něm nebylo tolik lidí jako loni. "Tolik" znamená v našem podání třicet krků a bordel ještě větší než po minulých čtyřiceti. Jako obvykle nechyběla kýta, sud a ohňostroj okolo desáté, do které jsem musel vydržet trochu střílizvý, protože se mám rád a nerad bych přišel k újmě:-). Pak už se to ale zvrhlo a postel mě tak čekala až při svítání. Někteří to dokonce táhli až do půl osmé. Škody na majetku téměř žádné, se zdravím už to bylo horší, ale snad si to všichni užili. Snad až to doma trochu doladíme a já zapojím comp, tak přidám i nějaké to kompletní fotoalbum.

Vídeň

Jak už jsem se minule zmínil, světový šampionát v americkém fotbalu pořádalo Rakousko. Naštěstí pro nás závěrečné zápasy proběhly ve Vídni a tak jsme nemuseli cestovat tak daleko. I když jestli se vůbec čtyřhodinová cesta dá charakterizovat jako nedaleko:-). Sice nás na konci srpna čeká dovolená a s ní ještě větší dávka kilometrů, ale to bude jiná situace. 

A tak se původní plán navštívit při našem výletu krásy Vídně tak úplně nenaplnil. Únava byla docela znát a po příjezdu jsme spíše skončili v posteli, než na ulici. Krátce jsme vyrazili okolo čtvrté, ale dvouhodinová procházka přeci jen nestačí. Dostali jsme se do historického jádra, ale Vídeň určitě nebude městem, kam bych se chtěl vracet. Nepřirostlo nám to tam k srdci a i když musím uznat že Prater park se mi líbil, tak i přesto jsme raději v neděli zvolili přímou cestu domů. Na poznávání měst budeme mít letos ještě hodně času.

World championship of American Football 2011

Světový šampionát v americkém fotbalu letos pořádalo Rakousko. Dvě základní skupiny systémem každý s každým na stadionech v Innsbrucku (USA, Austrálie, Mexiko, Německo) a Grazu (Canada, Japonsko, Rakousko, Francie). Následné bitvy o umístění pak proběhly na stadionu Ernesta Happela ve Vídni. Kdo má s tímto sportem něco společného a nebyl tam, tak ten jako by nebyl. Akce v podobném rozsahu v budoucnu nepotká Evropu ještě dlouho a na vlastní kůži si vychutnat atmosféru dvaceti tisícové divácké kulisy je zážitek, na který se jen těžko zapomíná. Pro porovnání finálový zápas české "A" ligy navštívilo v pražském Edenu něco málo přes dva tisíce diváků. To je sice na naše poměry slušná účast, ale porovnávat tyto dvě čísla prostě nemůžu. K zápasu domácího vyvrcholení sezóny se ale dostanu později.

Lístky na finálový zápas(a také o páté místo) jsme měli koupeny asi o dva a půl měsíce dříve a cenu 30E za kus bych označil za slušnou, vzhledem k tomu, kde jsme seděli. Jako jediní z naší výpravy jsme zvolili místo pozápasové cesty domů spánek v hlavním městě Rakouska. Ubytování v hotelu nedaleko stadionu bylo slušné a celkový dojem nám kazilo pouze nedořešené odhlučnění pokojů, kdy sprcha z vedlejší místnosti působila celkem slušný kravál. Jinak se ale v neděli ráno jelo rozhodně lépe, než v sobotu v noci.

Samotný zápas byl báječnou oslavou fotbalu v Evropě. Přestože reprezentace USA přivezla "pouze"  hráče z nižších soutěží, turnaji celkem jasně dominovala. Vyjímkou byl snad jen zápas s Mexikem, který skončil 17:7. Ve finále pak došlo na rozhodnutí relativně brzy. Od druhé čtvrtiny převzala Amerika otěže a celý zápas již prakticky Kanadu k ničemu nepustila. Závěrečné skóre se tak zastavilo na 50:7. Z pohledu výsledku se zdál zápas jednoznačný, ale nutno podotknout, že Kanada měla dvakrát za sebou velkou smůlu a zastavila se prakticky 1 yard od americké endzony. To samo o sobě působí dost destruktivně na psychiku. I přesto nezanechala Kanada špatný dojem.

Finále trvalo necelé dvě a půl hodiny a mělo slušný spád. Nebýt závěrečného v podstatě nudného ceremoniálu, kdy se oceňovali všechny týmy a které trvalo snad hodinu, tak by byl zážitek stoprocentní. Tento způsob se mi totiž zdá pro diváka nešťastný. Paradoxně pak poraženým tleskalo mnohem více diváků, než následným šampiónům, kteří přebírali svoji trofej zhruba okolo půl jedenácté.

http://www.americanfootball2011.com/en/

FOTOS

Další Ruzyně

V pořadí druhá návštěva ruzyňského letiště během tří týdnů sebou přinesla několik překvapení. Za prvé se pořádně informovat. Ne vždy totiž letí přímo letadlo společnosti, se kterou se přepravujete. Může se stát, že si nějaké další éro pronajme na výpomoc a nebo je více označení pod jednou skupinou, jako je tomu například u Travel service a SmartWings. Nevědomky pak vyfotíte to, co chcete, aniž by jste o tom věděli. Dalším překvapením byl neobvyklý ruch na ploše, který jsem nečekal. Otázka - proč je tady sakra tolik lidí, když nikde nebylo nic hlášeno. Odpověď - protože je potřeba hledat na více místech. A tak se z prvních obrázků stal spíše boj o holý život, protože jsem si ve spěchu špatně postavil štafle a na nejvyšší příčce jsem balanc nezvládl. A330 od Emirates jsem si ale nemohl nechat ujít:-). Velmi podobná situace za pár minut následovala. Doslova na poslední chvíli jsem se otočil a zahlédl přistávající 747 - hodně nečekané překvapení. Vyšplhat se sice podařilo, ale s fotkami jsem nebyl spokojen. Potom se situace uklidnila. Nejenom na ploše, ale i za plotem. Lidé se pomalu vytráceli. Zůstavali pouze podobní nadšenci jako jsem já. 

Zhruba v tom čase, kdy mělo sednout očekávané SmartWings, sedl Travel service. Vysvětlení proběhlo na začátku, ale poznámka, že to co vlastně nechcete, to se vám podaří nejlíp, ta se potvrdila. Dvě fotky bych bral jako úspěšné, dávám je ke článku, zbytek v galerii. Po mnoha kosmetických úpravách jsem dokonce sebral odvahu a zaslal je přímo na server, který se problematikou letectví a tzv. spotterství zabývá. Čerpám z něj inspiraci a mnoho zajímavých informací. Fotku nahrajete v předepsané velikosti a formátu a čekáte na vyjádření screenera. V mém případě byly první dva pokusy zamítnuty. Důvod - fotografie byly neostré. Pravda to určitě trochu je, takže musím ještě ladit. Další pokus mě ale čeká až za dlouho, protože mnoho času nyní o víkendech nemám.

Poslední překvapení, které letiště nabídlo, byl neobvyklý apel policie na všechny stojící a fotící za plotem. Z důvodu začátku "nějakých" bezpečnostních opatření. Časem asi pochopím, ale tam jsem to nedával. Přestat fotit, sbalit si věci a mazat pryč, tak znělo nařízení.

FOTOS

Moravský kras

Další z řady cestovatelských akcí s naším klubem Ulítlých Ulit. Tentokráte do Moravského krasu, kde jsme navštívili propast Macocha, Punkevní a Kateřinskou jeskyni.

Odjezd brzy ráno mohl být ještě o něco dříve, protože přímo na místě jsou jenom dva pokladní, v sezóně celkem slušná fronta, 2km pak mažete po strmých cestách k Punkevním jeskyním a rezerva 45 minut od příjezdu na parkoviště je pryč. Když si potom chcete ještě koupit lístek na focení, tak už to zkrátka nestihnete. Slečna průvodkyně byla ale v dobré náladě a tak mě nechala nejenom fotit, ale i brzdit všechny se stativem:-). Samotná procházka do nitra propasti ale není nijak zábavná a se třemi zastávkami, kde prakticky není nic zajímavého vás znechutí hned na začátku. Velký počet lidí vás nakonec dostane do situace, kdy zůstanete trčet za zatáčkou a z výkladu nemáte prakticky nic - palec dolů. Lepší zábava začíná až po vstupu na "dno" propasti, kde se vám naskytne pěkný výhled na horní můstek a nazelenalé stěny propasti. Potom následuje přesun do přístaviště a dvacetiminutová plavba s jednou krátkou zastávkou může začít. Ta celkový dojem hodně zlepší. Výklad za jízdy je zábavný a podzemní řeka má prostě svoje kouzlo. Škoda jen že to tak rychle uteče. Po přistání se tedy rozhodujeme co dál.

Pěšky podél Punkvy vyrážíme ke Skalnímu mlýnu a pak dál do Kateřinské jeskyně. Tam je o poznání méně lidí a to se nám líbí. Prohlídka trvá asi 30 minut ale je mnohem zajímavější, než v Punkevních jeskyních. Nabídne vám opravdu krásné pohledy na krápníkové útvary, i obrovské sály s perfektní akustikou, kterou vám rádi předvedou místní dobrovolníci s nástroji. Celé to působí velmi pěkně a uspořádaně. K návštěve tak doporučuji víc, než samotné punkevní jeskyně.

Na závěr sedáme do vláčku, který nás přiveze pod spodní stanici lanovky, díky které jsme nahoře okamžitě. Ještě seběhneme na dolní můstek a pokocháme se pohledem do nitra propasti, což například pro mě není úplně ideální, na druhou stranu co by člověk neudělal pro nějaký ten hezký záběr. Proč jsme nevyužili horní můstek? Na to existuje pouze jediná odpověď a to že česká chytrost opět boduje. Zpoplatnění malého kousku soukromého pozemku, přes který můstek prochází, no to se rovná opravdové špinavosti. Celkový dojem nám to ale tolik nekazí. Sedáme do aut a v třicetistupňovém horku vyrážíme k dvou a půl hodinové cestě vstříc domovu.

FOTOS

Pardubice Stallions - vítěz ČLAF "B"

V Pardubicích se v neděli třetího července děly věci. Za deštivého, téměř zimního, odpoledne se na letním stadionu za ČEZ arénou střetli ve finálovém zápase o titul mistra České ligy amerického fotbalu - divize "B"  Příbram Bobcats a Pardubice Stallions. "Bobcati" kteří bez ztráty jediného zápasu vyhráli základní část, přijeli do Pardubic jako domácí tým a také jako favorit. Do této role je pasoval nejenom průběh předfinálových zápasů, ale také odborná veřejnost. Na oficiálních stránkách asociace byly dokonce stanoveny kurzy na výhru Pardubic 3 a na Příbram 1.5. Nikdo si nepřipouštěl, že by hřebci mohli zazlobit. Ti si však pro svoje druhé finále v řadě přichystali nové dresy a motivováni domácím publikem se chystali na tvrdý boj. Po nástupu obou týmu zazněla národní hymna a pak už nic nebránilo úvodnímu losu a výkopu. Příbram si zvolila příjem a následný útok. 

Oba týmy se od prvních minut předháněli v bodování a i když počasí nepřálo pasové hře, létal vzduchem jeden balón za druhým. Zejména pardubický quaterback Honza Kakos byl k neudržení, když mu prostor výborně zajišťovala offence line. Čtveřice recieverů v čele s Markem Vinařem se tak mohla prát o balóny hluboko v poli protivníka. Skóre zápasu však otevřela Příbram a ujala se vedení. Pardubická odpověď ale přišla záhy. Dvěma touchdowny přehoupl čtvrtinový výsledek na stranu Pardubic Petr Plaček. V tomto duchu se pokračovalo až do konce první půle - Příbram srovnala a následně Pardubice navyšovaly. Poločasový stav tak zaznamenal výsledek hodný spíše konci celého zápasu, než poloviny a to 26:33 pro hřebce.

Vyrovnaný duel pokračoval i po přestávce, kdy jsme čekali drtivý nápor Bobcats, kteří museli být jistě zaskočeni z průběhu první půle. Nicméně spíše opatrnější hra přinesla "jenom" celkově dva touchdowny na obou stranách. Nervozita by se dala krájet. Vedení o jeden touchdown neznamená v americkém fotbalu téměř nic a i pár vteřin do konce utkání může stačit na totální zvrat. Poslední čtvrtina zápasu tak přinesla nejnapínavější momenty, který z týmů nakonec přehoupne dostatečný rozdíl bodů na svoji stranu. K radosti domácího publika to byly právě Pardubice, kdy nejlepší hráč zápasu - Petr Plaček proměnil svůj pátý finálový touchdown a přiblížil hřebce k titulu. O několik vteřin později se navíc vyznamenala obrana, kdy skvěle hrající Petr Florián zachytil příbramský pass(interception) a sám míč vrátil do endzony soupeře. Bylo rozhodnuto! Jako třešničku na dortu ještě zaznamenala pardubická obrana safety a navýšila skóre o dva  body na závěrečné 42:67. Pardubice oproti očekávání všech dokázali porazit těžkého a houževnatého soupeře v nejdůležitejším zápase sezóny a zaslouženě tak obhájili titul.

FOTKY , FOTKY

A jak to vidím já z pohledu hráče a přímého účastníka finále. Nemohli jsme si přát lepší motivaci, než o jakou se nám postaral souběh okolností. Vstupovat do zápasu jako podceňovaný tým je vždy lepší, než být favoritem, zvláště jeli-to finále. Pokud tohle dokážete příjmout a jste rozhodnuti se poprat, pak je to klíč k úspěchu. Každý z nás nechal na hřišti kousek sebe a ten tam zůstane napořád. Navíc domácí publikum a nové dresy, to všechno se už od prvních minut podepsalo na celkovém výsledku a odrazilo se v nasazení jednotlivých hráčů. Finále jsme tak zvládli jako tým, který dokázal podat nejlepší výsledek sezóny v nejdůležitejším zápase. V průběhu článku jsem sice vyzvedl některá jména, nutno ale znovu zopakovat, že tento sport není o jednotlivci, ale o týmu. Když každý dělá co má, tak se dílo daří a proto mají na vítězství podíl všichni. Nejenom kluci v poli, trenéři, ale i ti, kteří se starali o zajištění chodu zápasu a nedostali se na soupisku. Těm všem patří velký dík za to, co ve finále a během sezóny předvedli!

Nová výbava

V článku "Malování světlem" a také v "Rušno na letišti" jsem se zmínil o nedávné koupi nového přístroje, který vystřídal kompakt od Panasoniku, který již zažil opravdu svoje. Při výběru jsem se jako neznalec nemohl spolehnout vůbec na nic a pouze jsem pročítal recenze. Rozpočtový limit také omezil výběr. Nakonec jsem obdržel několik rad od zkušenějších a zakoupil fotoaparát Canon EOS 500D, který byl sice trochu dražší, ale cena nakonec nebyla klíčová, neboť se mi ji podařilo srazit.

Přístroj sám o sobě není nejzákladnější zrcadlovkou od Canonu, nahrazuje starší 450D a poskytuje začátečníkovi celkem slušný hardware pro skvělé snímky. Důležitější než tělo, je však spíše objektiv, který na něj nasadíte. Ten totiž zásadně ovlivňuje výsledek na fotce. Využil jsem nabídky prodejce a pořídil universální objektiv téže značky EF-S 18-135mm. Ten mi do začátku postačil, protože nabízí dost velký rozsah od širokoúhlého objektivu až po telezoom. Několik týdnů po pořízení se mi navíc naskytla možnost tuto sestavu rozšířit o teleobjektiv. Netvrdím že akce na zboží jsou špatné, ale po prostudování několika recenzí jsem se raději rozhodl otázku skutečného teleobjektivu odsunout na neurčito(šetřit a koupit pořádný) a pořídit naopak externí blesk, který se mi hodil víc. Canon Speedlite 430EXII je kompaktní, ale přesto dobře vybavený. Pomalu ale jistě se s přístroji seznamuju a bude to chtít ještě mnoho hodin za očnicí, než se z nás stanou spojenci. Výbava je sice důležitá, ale dalším faktorem, který výrazně ovlivní výsledek je ten, kdo za fotoaparátem stojí. Mám ještě celkem slušné problémy s kompozicí, ale to se časem zlepší. Nikdo není hned profesionál. Cesta k němu vede nespočtem hodin praxe a mnoha hodinami teorie.

Proměna

Přesně před rokem ukončila moje přítelkyně Zuzka svoji účast v soutěži Do Formy s časopisem Muscle & Fitness. Umístila se mezi finalistkami svojí kategorie, na vítěznou příčku ale bohužel nedosáhla. Konkurence byla veliká, přesto se však její profil objevil v jednom z výtisků časopisu. Cílem soutěže byla a je co nejvýraznější (pozitivní) změna. Zhubnout, nebo naopak co nejvíce přibrat kvalitní svalové hmoty, každý si zvolí svoji cestu. Výsledky snažení jsou však pro každého účastníka stejné. Dvě fotografie před a po a zároveň naprosto změněný pohled na fitness a posilování vůbec. Vítěze jednotlivých kategorií pak čeká víkendové vyhlášení výsledků v Bratislavě spolu s rozhovory, tréninkem s profesionály, publicita v časopisu a samozřejmě také ceny. Jakkoliv jednoduché se to může zdát, tak zde platí více než kdekoliv jinde - zdání klame. Jen samotné dokončení soutěže s výsledkem, o kterém můžete napsat, že jste s ním spokojeni znamená celou řadu odříkání a vnitřní motivace. V neposlední řadě také peněz...

Letošní rok jsem se k účasti rozhodl i já. Start byl sice chvilku ohrožen prosincovým zraněním kolene, ale vzhledem k tomu, že nedošlo k přetržení koleních vazů, mohl jsem rehabilitaci v polovině března ukončit a věnovat se naplno tréninku, který již 14 dní fungoval pouze na vrchní polovinu těla. Psaným slovem se jen těžko přiblížím k hodinám dřiny ve fitku, hodinám odpočinku doma a také velmi malému procentu volného času, který se stal problémem hlavně na začátku posledního května, kdy se mi navíc naplno rozjela sezóna amerického fotbalu. Přes všechny překážky se mi nakonec podařilo soutěž dokončit a odeslat fotky do redakce časopisu. Bohužel cíl zvítězit se nenaplnil. Celkové umístění ve svojí kategorii se tedy dozvím až koncem července, kdy výjde srpnové číslo s detailním rozborem soutěže. Pouze vítězové byli kontaktováni předem, aby se mohli dostavit 9. července na slavnostní vyhlášení v Bratislavě.

Malování světlem

Když jsem si před několika měsíci pořizoval svůj druhý fotoaparát(po kompaktu byla na řadě zrcadlovka), rozhodoval jsem se kolik investovat, abych si zaručil přístroj, který mi bude i přes můj rozvíjející se zájem o fotogafování stačit několik let. Limitem byly samozřejmě finance. Nakonec jsem dal na radu zkušenějších. Celkový set byl sice dražší než podle původního plánu, ale díky souhře náhod se mi ho podařilo sehnat výrazně levněji. O tom ale někdy příště.

Fotograf se časem začne soustředit na konkrétní způsob focení - krajinář, sportovní fotograf, ateliér a podobně. Než se k tomu dopracuje, může si projít něčím, co jsem nazval zkušební období. Fotí se prakticky všechno, co působí zajímavě a metodou pokus omyl se získává to nejlepší. Trénují se různé techniky a někdy to znamená strávit u jednoho záběru i několik hodin. Tak daleko sice ještě nejsem, protože stále nemám tolik času k dispozici, nicméně první pokusy už zde byly. A zatím je to jedna ku jedné. Focení noční oblohy se nezdařilo, vzhledem k tomu, že jsem ještě fotoaparátu zcela neporozuměl. Druhý pokus byl o něco lepší. Techniku malování světlem jsem viděl v časopisu a chtěl jsem ji vyzkoušet už delší dobu. Co je k tomu potřeba? Nejvhodnější čas je za šera, těsně po západu slunce kdy ještě není úplná noc, ale je zároveň dostatečně temno. Budete potřebovat delší čas závěrky(cca 30 vteřin) a s tím souvisí i použití stativu. Pokud nebudete dva tak ani jiná možnost neexistuje. No a další důležitá věc je externí blesk, který jednoduše vytáhnete z patice, nastavíte na cca 1/4 výkonu(aby jste mohli nasvítit objekt vícekrát v kratším čase) a uvedete ho do manuálního režimu. V neposlední řadě pak můžete použít buď časovou, nebo dálkovou spoušť, aby jste stlačením tlačítka na tělu fotoaparát nerozkmitali. Manuální režim se zdál pro toto focení nejvhodnější, nicméně jsem se měl pokusit udělat o několik více snímků s rozdílným nastavením ISO, abych je mohl porovnat. Chybama se člověk učí. Samozřejmostí pak bylo focení do formátu RAW abych ho mohl dodatečně upravit. Motiv je sice jenom zkušební, ale účelu posloužil. Návod postupu je jednoduchý - nastavte fotoaparát a připravte si do ruky blesk. Jakmile zmáčknete spoušť, vyražte. Je důležité aby jste během přecházení záběrem byli neustále v pohybu. Potom stačí už jen během přecházení osvítit místa, která chcete aby vynikla. Vzdálenost nasvícení je cca 1,5 metru.

Rušno na letišti

Kamkoliv se v životě chystáte, vždycky je dobré se alespoň minimálně připravit. Platí to dvojnásob, jestliže očekáváte nepříznivé počasí. Píšu nyní o cestování, nikoliv o pracovním pohovoru, nebo školním dnu, aby to někoho nemátlo. Naplánovali jsme totiž další "spotterskou" návštěvu Ruzyně a tentokrát jsem se na ni opravdu těšil. Nové nádobíčko a zkušenosti z minula mohly zajistit perfektní sledovačku. Bohužel počasí trochu nepřálo. Třikrát nás déšť minul, ale na počtvrté už jsme dostali plnou palbu, včetně krup:-). No nic, i to k tomu patří. A když jste připraveni...
Posuďte sami, jak se nám cca 4 hodiny za plotem ruzyňského letiště vydařily - Fotky. Jeli jsme sice tak trochu najisto, podle letového plánu na jeden Boeing 747 a Airbus A340, ale nakonec nás letiště překvapilo úžasným provozem, kdy jsme nestačili fotit jedno letadlo za druhým. Naše sbírka se tak nečekaně rozšířila o další "wide body" Airbus A330 a Boeing 767, oba ve službách americké Delta Airlines. Také přibyla ještě jedna 747 a nespočet menších letadel. Nebýt nevědomého odchodu těsně před příletem dalšího A330 od Emirates, který nám prosvištěl doslova za zády, mohli jsme mít sbírku kompletní. Mám na mysli sbírku toho nejvetšího, co může v této v chvíli letiště nabídnout. Na závěr důležitá poznámka. Pokud se chystáte na takové focení, je nutné počítat s ochranou letiště - vysoký plot, který může focení narušit. Proto mezi nezbytnou výbavu zahrňte i štafle. Dostanete se tak nad ostnatý drát, který vám nebude vadit v rozhledu. Správa letiště v tomto směru nijak nebrání použití žebříku, pokud se díky němu pochopitelně nechcete dostat na druhou stranu. Zkrátka chovejte se slušně a budou se tak chovat i k vám.
V souvislosti s tímto článkem a také změnou fotografického "nádobíčka" došlo i na změnu veřejné galerie, kde budou od této chvíle viset všechny moje fotografické pokusy i nepokusy:-).

Nabitá sezóna

Americký fotbal je v Čechách poměrně nová hra, jehož historie se začala psát teprve po roce devadesát. Od té doby se vyvinul a mapa ČR má dnes mnoho týmových bodů, které však hrají dvě odlišné soutěže. O jejich rozložení ale dnes psát nehci. Jde mi spíše o sezónu jako takovou. Mnoho lidí se mě ptalo, kdy už nám začne liga a teď se zase diví, že bude brzy konec. Je to tak. Vzhledem k finanční situaci týmů a také fyzické náročnosti tohoto sportu není možné odehrát tolik zápasů, jako třeba v hokeji, nebo fotbalu. Dochází zde k častým zraněním, nehledě na to, že každý hráč má svoji specifickou pozici a když se zraní, není možné ho nahrazovat do nekonečna. Tým sice disponuje cca 30 lidmi(B-liga CAAF), ale na každou pozici vychází jen jeden, nebo dva náhradníci. Z tohotu důvodu je už třeba deset zápasů v sezóně celkem problém. Nejsme profesionálové a tak se musíme věnovat i vydělávání peněz jinde. Zranění se tak může pro někoho stát závažným problémem v soukromém životě. Tolik na úvod, proč hrajeme jen několik zápasů.

Letošní ročník B-ligy se pro náš tým zatím vyvíjí slibně. Účast ve finále jsme si zajistili minulý týden v zápase proti Liberci a přípravy se rozběhly na plno. Sehrajeme ještě jedno ligové utkání s Budějovicemi a pak již 3.7. nastoupíme proti neporaženým Bobcats z Příbrami. Celkem nás tedy letos čekalo šest zápasů ligy + finále. Výhodu budeme mít v domácím prostředí, neboť jsme získali pořadatelství. Pardubice tak uvidí podruhé za sebou finálový souboj o mistra B-ligy AF. Všichni pevně věříme, že se loňský titul povede obhájit. Náš soupeř sice zatím pětkrát zvítězil(z toho jednou nad námi), my mu ale hodláme porážku vrátit v tom nejdůležitějším zápase. Přijďte nás podpořit i vy a vychutnat si skvělou atmosféru finálového duelu, který jistě nabídne báječný fotbal plný tvrdosti, rychlosti, emocí a doufejme i radosti.

Vítězství proti Titánům

Prvního května začala pro náš tým krátká, ale o to více důležitá česká B - národní liga v americkém fotbalu. Důležitá proto, že tým Pardubic obhajuje loňský titul. Pravda, celkově došlo k mnohým změnám na soupisce, ale chuť vyhrávat se rozhodně neztratila. A to jsme předvedli i v nedělním domácím zápase proti libereckým titánům.

Po porážce 20:2 z prvního kola soutěže proti Příbřami, kde jsme se potýkali především s problémem horšího projevu v útoku, se nám domácí zápas nadmíru vydařil. První čtvrtina ještě slibovala dramatický duel, ale nakonec se z toho vyklubal poločasový náskok tří touchdownů a s tím se nám lépe dýchalo. Rozhodli jsme se nepolevit a předvést domácímu publiku to nejlepší i po přestávce. Což se nám opět podařilo a tak jsme dokázali přidat ještě dalších 5 TD navzdory soupeřovu jedinému. Závěrečné skóre tedy 66:20 pro náš tým. I přes tento výsledek však liberec předvedl pěkný fotbal a vzhledem k tomu, že je to relativně nový tým, bude z něj v budoucnu určitě mnohem těžší soupeř.

Na závěr připojuji poděkování divákům, kterých dorazilo na naše utkání cca 250. Vytvořili spolu s naším kotlem perfektní atmosféru, pro kterou bylo radost hrát.

London 11´

Znovu jsme vyrazili na cesty, opět na sever s levnými letenkami od Ryanair a jako obvykle nás pronásledoval požární poplach. Tentokrát včetně evakuace:-). Naštěstí se všechno obešlo bez obětí a snad i škod na majetku, takže jsme mohli dokončit všechno, co jsme si naplánovali.

Sobotní večerní odlet, naplánovaný z Brna(Ryanair přestal operovat z Prahy na konci roku 2010, díky neshodě s letištěm a vysokým poplatků), neměl zpoždění a tak jsme sedli na dráze London-Stansted o půl deváté místního času. Letiště je zhruba 60km severně od centra Londýna a tak musíte počítat s dopravou. Zvolili jsme Easybus s cenou zpátečního lístku 8 liber na hlavu(opravdu nejlevnější). Jezdí v intervalu 20 minut s 19-ti místnými mercedesy. Řidiči jsou v pohodě a klidně vás vemou dřív, nebo později. Musejí mít ale volno. Při příletu jsme museli čekat na svůj rezervovaný čas, ale zpátky nás bez problémů nabral o hodinu dřív. Večerní první seznámení s metrem bylo v pohodě(velmi rychle si na jeho systém zvyknete a druhou jízdu si už užíváte - vše je perfektně značeno) a tak jsme se dostali na hostel okolo půl dvanácté v noci. Astor Quest Hostel na Queensborough Terrace hned u Hyde Park byl relativně v centru a nejlevnější, co jsme pro šest lidí sehnali. Obsluha příjemná, pouze pokoj byl trochu stísněný, ale za ty prachy... bylo to nakonec i s koupelnou:-). No a snídaně tradiční - nějaké ty toasty, šunka, sýr, lupínky, kafe atd.

Nedělní ráno a lehce mrholí. Vyrážíme do města s nadějí, že se počasí umoudří. To se však neděje a tak máme první den plný mnoha kilometrů chůze pod typickou ostrovní oblohou. Na kráse Londýna to ale neubírá. Procházíme přes Hyde Park, Buckingham Palace, Victoria, Westminstr Abbey, Downing Street, Big Ben, London Eye přes Millennium bridge až k Tower of London a Tower Bridge. Tam poprvé zjišťujeme, jak bylo dobré předem koupit lístky. Fronta zhruba 60 lidí u pokladen Toweru nás vyděsí, ale vzápětí se dozvídáme, že online rezervace se odbavují u pokladny Group tickets, kde není ani noha. Krátká prohlídka batohu při vstupu a už vcházíme do jedné z nejslavnějších pevností a zároveň vězení. Asi hodinu a půl se procházíme po hradbách a vnitřních prostorách, ale protože oba nejsme tolik na historii, ukončujeme prohlídku a jdeme se podívat na Tower Bridge. Tam se začne počasí obracet proti nám a z nebe padají první kapky. Obracíme tedy i my, ale nenecháme se zastrašit. Kašleme na metro a pokračujem pěšky. Návrat je po druhém břehu přes St Paul´s Cathedral, Royal Courts of Justice a Trafalgar Square. Tam sedáme zpět na metro, protože už začínáme býti mokří. Na hostelu jídlo, změna oblečení a ještě zkoušíme štěstí večer. Podél Hyde Park jdeme na Oxford Street a pak dolů na Piccadilly Circus. Tam ale sedáme zpátky na metro, protože déšť už byl dost silný a my úplně promočení.

Pondělní modrá obloha, lehký vánek, co víc si můžete přát. Možná trochu tepleji, ale co by člověk čekal v únoru. Místním to nevadí, takže vesele pobíhají po Hyde Park v trenýrkách krátkém rukávu. Přejme jim to:-). Dnes nás čeká Museum Madame Tussaunds, které máme opět koupeno dopředu. Celá prohlídka zabere tak hodinu a čtvrt, podle toho s kolika figurínami se chcete fotit. Na každou se stojí fronta, ale lidé jsou ohleduplní a vzájemně se nepředbíhají. Takže čekáte max pár minut podle toho, jak je ten "panák" slavný. Na konci naší prohlídky, kdy jsme stáli zřejmě u poslední figuríny, se rozezvučel požární poplach. Nejdřív jsem tomu nevěnoval pozornost, ale jakmile začali pracovníci muzea otevírat nouzové východy, začala evakuace. Vedli nás přes dvě ulice do parku, kde nás řadili. Naštěstí jsme za krátkou chvíli dostali vysvětlení, že pokud jsme již byli na konci prohlídky, nebo v oddělení suvenýrů, můžeme klidně odejít, pokud se tam už nechceme vracet. Toho jsme využili. Následovala tak procházka přes Oxford street do čtvrti zvané Soho. Pochodili jsme v uličkách a rozhodli se ještě jednou vydat k Temži, protože bylo opravdu nádherně a scenérie během zamračené neděle tolik nevynikla. I to se podařilo a tak jsme mohli krátce odpočinout a naobědvat se. Okolo páté jsme tak znovu procházeli přes Hyde Park, nahoru na Oxford street, až jsme skončili ve Starsbuck na kafíčku. Tím jsme zakončili třetí a poslední večer v Londýně.

Ranní odjezd na letiště a odlet probíhal ve stejném duchu, jako přílet, takže všechno v pohodě. Ještě před návštěvou jsme se rozhodli pro londýnskou dopravní kartu - tzv. Oyster card přednabitou na 15 liber. Metro s ní je dvakrát levnější a pokud jedete busem, tak je to ještě méně. Navíc vám za den neseberou více jak 8 liber, takže můžete jezdit vesele (v rámci povolených pásem) kam chcete. Karta vám pak zůstane, nebo ji můžete vrátit. My jsme se rozhodli si ji nechat, protože Londýn je tak krásné město, že to určitě nebyla naše poslední návštěva.

Na závěr pro ty co mají rádi kalkulačky - 3 noci v hostelu se snídaní, zpáteční letenka, zpáteční bus, Oyster card, vstupy do muzea voskových figurín a Tower of London, útrata na místě, cestovní pojištění, plus výdaje s cestou do Brna a parkovného, to všechno pro dvě osoby dohromady za necelých jedenáct tisíc.

FOTOS