Israel

Země, která na člověka zapůsobí během několika málo okamžiků, ale přesto ji rádi opouštíte. Země, kde na první pohled není nic takové, jak se zdá. Země, kde ale navzdory tomu všemu zůstávají lidé stále ochotní a přívětiví.

Je mi jasné, že během krátkého času, který jsme měli možnost v Izraeli strávit, se nedovíme podstatné věci a tak nemůžeme dělat nekompromisní závěry. To mi ale nebrání, nabídnout vám pohled evropana, který zkušenosti s cestováním a krátkými pobyty má. V tomto případě však "bohužel" pouze do západní Evropy.

Zlaté pozlátko

Naše první ochutnávka z Asie(i když okrajové) začíná s Českými aeroliniemi, které i přes hrozbu krachu stále nabízí perfektní palubní servis a cestování s nimi je pro nás po několika letech s low cost společnostmi příjemným luxusem. Noční let ale musíme překonat s notnou dávkou sebezapření a rozhodnuti neohlížet se na finance, bereme hned na letišti taxíka, který nás odveze přímo do hotelu v Tel-Avivu. Je půl páté ráno místního času a my se domlouváme s recepční, zdali nás může ubytovat již nyní. Náš pokoj je ale obsazený a tak se postupně dostaneme k jinému, většímu a lepšímu pokoji, který by byl k dispozici. Háček je v tom, že si musíme zaplatit jakoby jednu noc navíc. To akceptujeme až když nám přislíbí, že zbylé dvě noci budou za cenu levnějšího pokoje, který jsme si objednali. Na pár hodin tedy padáme do postele.Probouzíme se okolo deváté.
Je nádherné ráno, sluníčko se nám opírá do oken a na doporučení vyrážíme podél pobřeží ke starému městu. Středně velké vlny, teplota okolo pětadvaceti a lehký vánek, co víc si může evropan v dubnu přát:-). Ačkoliv je to několik kilometrů, cesta ubíhá rychle a oba dva se snažíme nachytat co nejvíc pozitivní energie z té pohody, která okolo nás panuje. Navíc si začínáme všímat některých odlišností od života v Evropě.
 Ještě než se o tom rozepíšu, tak připomínám že je sobota a Šabat. Sedmý den v týdnu věnovaný odpočinku(neděle se normálně maká), kdy téměř nikdo nepracuje, nenarazíte na žádnou veřejnou dopravu a podle toho to taky na promenádě vypadá - hlava na hlavě! Lidé grilují, nebo se jen válejí v parku. Opalují se, nebo surfují ve vlnách. Poslouchají muziku, nebo tancují. Narazíte tu opravdu na všechno. Cestou si všímáme malých posiloven přímo na pláži, něco jako na světoznámé muscle beach v kalifornii a jako řidič taky dost vnímám všudypřítomné troubení aut a skútrů. Zkrátka brzda je tady nahrazena klaksonem, ale všechno záhadně funguje. Chvíli obdivujeme krásy starého města a pak usedáme do restaurace s příznačným jménem "Aladin". Z terasy je úžasný výhled na pobřeží a v tu chvíli začíná asi náš nejlepší kulinářský zážitek z cest. Domácí kebab s opečenými bramborami, bohatou oblohou, arabským chlebem a lehkým pivem Maccabi. Je to skvělé! A cena - úměrná historickému jádru a centru města. Nicméně se na účtu vůbec neobjevil arabský chléb, přesto že nebyl součástí objednávky a zeptali se na něj až dodatečně. A také panák Ouza, který přinesli na ochutnání (objem malého panáku). Spokojeni jsme tedy byli. Ještě chvíli bloumáme uličkami starého města, ale únava nás rychle dostihne. Přeci jenom noční let, téměř žádný spánek a k tomu výrazná změna teploty nás nutí vydat se na cestu zpět do hotelu. Večer ještě krátce na západ slunce a noční ulici Dizengoff(taková izraelská Rodeo Drive) a jdeme do peřin.

Odvrácená strana

Neděle opět slunečno a ještě větší teplo, než v sobotu. Vyrážíme na autobusové nádraží a cesta nás vede přes zapadlé uličky, špinavé domy a polorozbořené chatrče. Je na čase se probudit. Na ulicích je sice čisto, ale špinavá a rozbitá zástavba ukrytá v korunách stromů lemujících každou ulici pozornému návštěvníku neuteče. Vtíravé pohledy místních, kteří asi úplně nejsou zvyklý na naše středoevropské, až severské obličeje:-) nejsou dvakrát příjemné, ale čekají nás horší, o kterých zatím netušíme. Autobusové nádraží v Tel-Avivu je jeden velký zmatek. Obrovská budova, do které vás pustí až po nahlédnutí do batohu se skládá z šesti pater. Náš autobus odjíždí ze čtyřky a chvíli trvá, než to najdeme. Cestuje zde mnoho vojáků, kteří mají po boku svůj oblíbený samopal. Možná že to někomu navozuje pocit bezpečí, ale je falešný. Co si chválíme je spojení. Každých 20 minut jeden bus směr Jeruzalém. Pokud je plný a fronta dlouhá(náš případ), řidič zřejmě volá na dispečink a ti pošlou další. Zkrátka prostě skoro nečekáme a hned jedeme. Cesta do svatého města trvá necelou hodinu a zapomeňte na všechny romány, nebo filmy o obléhání Jeruzaléma. Tohle město leží v kopcích! Dobrý důkaz o tom, jak dnešní kinematografie může ovlivnit vnímání některých míst - vytvářejí zkrátka svoji vlastní historii a vůbec jim nevadí, že to není pravda.
Příjezd a další bezpečností kontrola! Tentokrát však procházíte rámem a vaše příruční zavazadlo rentgenem - úplně jako na letišti. Po zkušenosti z Tel-Avivu a vědomí, že jsem nechal na pokoji pracně poskládanou mapu, raději volíme cestu po hlavní pěší zóně až k hradbám starého města. K nim je to stejné pozlátko, jako v sobotu. Za nimi však nastává realita! Pravidlo číslo jedna. Pokud nemáte dost síly říci důrazně NE, naučte se říci důrazně - TO JE MOC. Pokud ani to neumíte, raději do úzkých uliček nechoďte, nebo vás nejspíš oškubou jako slepici. Pravidlo číslo dvě. Máte-li sebou dámský doprovod, neustále ji hlídejte, chraňte a dávejte najevo, že ona je tu s vámi. Pravidlo číslo tři. Připravte se, že tu na vás budou šahat, brát vás za ruku, ramena a budou velmi blízko. Zejména dámy s tím mohou mít problém. Pravidlo číslo čtyři, nenechte se zatáhnout někam, kde není značení, nebo to vypadá podezřele. V úzkých uličkách je orientace náročná a mnohdy nepřekonatelně komplikovaná a všudypřítomné pobíhající a halekající děti vám na klidu určitě nepřidají. I když někdy mohou pomoci, cenu si však určí a pokud jich je víc, tak to bude pro každého z nich stejně. I přesto všechno je to zážitek, který bych ale asi s kapsou plnou drobáků vnímal lépe jako fotograf snažící se zachytit život na starém městě, než jako turista s přítelkyní na víkendovém pobytu. Priority máte v tu chvíli opravdu jiné.
Nakonec jsme se však vymotali. Cestou zpět nakupujeme několik suvenýrů za podstatně jiné ceny než na starém městě a stavujeme se na další výborný oběd. Autobusové nádraží a prohlídka nás už nepřekvapuje a tak nějak automaticky otvíráme zavazadla. Ochranka se sice trochu pere s patentem kabelky, ale nakonec všechno dobře dopadne a my se vracíme zpět do Tel-Avivu. Na recepci domlouvám objednávku nočního taxi na letiště a jdeme do hajan. Odjíždíme totiž ve tři ráno. A proč tak brzy? K tomu se dostanu v následujícím odstavci.

Letiště - kapitola sama o sobě

Mezinárodní letiště Ben Gurion vzdálené asi 20 kilometrů od centra Tel-Avivu je nejvytíženější dopravní uzel v zemi. V jeho okolí a na něm je přísně zakázáno fotografovat . A bezpečnostní kontroly jsou velmi podrobné. Při příjezdu na letiště Vás již u vchodu mohou zkontrolovat. Pak následuje první fronta, kde projde rentgenem vaše zavazadlo(ne přiruční, ale to hlavní). Přitom ještě projdete krátkým pohovorem s pracovnicí ochranky. Nic hrozného, ale otázky jsou například - jak se vyslovuje vaše jméno, jak dlouho jste spolu, je to vaše první návštěva, jaká místa jste zde navštívili, (zjistila že se budeme brát), kam se chystáte na svatební cestu, bydlíte společně a ještě několik dalších. Není to ale nic nepříjemného a když odpovídáte upřímně, nemusíte mít obavy. Další krok je vyzvednutí letenky a odbavení vašeho zavazadla. Následuje kontrola a elektronické spárování pasu s Vámi, jako s člověkem, který vstoupil na letiště. Další "standartní" kontrola je rám a prohlídka příručního zavazadla a už jste jen krůček od tranzitního prostoru. Poslední dveře a poslední kontrola která zjistí, jestli máte opravdu letenku podle pasu a všechny potřebné bezpečnostní samolepky z předcházejích kontrol a jste tam. Od této chvíle už jste považován za zcela bezpečného a můžete v klidu utrácet své peníze v bezcelní zóně. Po součtu kontrol si už můžeme odpovědět na otázku, proč jsme vyrazili tak brzy. Nedovedu si představit, jak to vypadá na letišti v době špičky.

Závěr

Izrael je živá moderní země s celou řadou vymožeností na povrchu svého obalu, nicméně pod ním je to už jen klasická ukázka kontrastu mezi rychle se rozvíjejícím centrem obchodu a chudými polorozbořenými čtvrtěmi. Pokud bych si je ale odmyslel, nazval bych zejména Tel-Aviv Dubají severu. I přesto jsou tu však lidé, kteří se o turisty starají, ochotní. Horší je to jak se dostanete někam sólo. To už je potřeba více zkušeností a znalostí.

FOTOS