Vlakem z Prahy

Jak tomu tak v našem životě bývá, znovu jsme změnili adresu. Tentoktát ale ne z důvodu mladické nerozvážnosti, ale spíše kvůli klidnějšímu průběhu čekání na miminko. Naším městem se tak na rok stává Praha a dojíždění za prací jsme si prohodili. Narozdíl od Zuzky jsem ale zvolil vlak...

Spojení mezi Prahou a Hradcem je dobré. Rychlík jezdí každou hodinu a i když to není žádný rychlostní koridor, tak mi pohodlí vynahrazuje "první" třída. Úvozovky proto, že srovnání tříd je patrné hlavně pokud nasednete na vlak EuroCity, jezdící na trase Praha - Pardubice. Servis je prostě jinde. Na druhou stranu celé kupé se stavitelnými sedačkami mám pro sebe po celou cestu a tak se můžu dospat. Tohle všechno si můžu dovolit proto, že jsem si zakoupil In kartu českých drah s aplikací 100%. To znamená, že v rámci ČR mohu sednout do jakéhokoliv vlaku a třídy s vyjímkou SC Pendolino, kde si musím zakoupit místenku. Nicméně na cestě Praha - Ostrava stojí místenka 120,- a to je zadarmo :-). A to celé výjde mnohem ale mnohem levněji, než kdybych si koupil pouze slevu 25% a musel si pokaždé kupovat jízdní doklad.

Na ukázku prostředí kupé první třídy vlaku EuroCity z Vídně do Prahy. Mimochodem za pět týdnů denního cestování vlakem měl jen dvakrát zpoždění 10 minut, což jsem čekal mnohem horší.

FB fan page

Po týdnech příprav jsem se konečně rozhodl otevřít svoje první stránky se zaměřením na fotografování. Je to zatím pouze na Facebooku, ale příprava oficiálního webu je v plném proudu. Možnost nahlédnout bez nutnosti přihlašování je zde LuMa Photography. A samozřejmě budu rád za každé vyjádření názoru, nebo podpory ve formě, kterou FB nabízí. Děkuji

Greece

Země tisíce ostrovů, kde najdete snad úplně všechno, na co si vzpomenete. 

První a pravděpodobně největší otazník byl zodpovězen hned na začátku - zapomeňte na krizi! Zvláště v turistických destinacích není po problémech s ekonomikou ani památka. I když něco přeci. Neustálý tlak novinářů, kteří pumpují lidem do hlav často smyšlené, nebo vykonstruované scénáře o tamní krizi (můj názor na média snad znají všichni), má za následek, že zde je mnohem méně turistů, než v předchozích létech. Co to znamená? Kdo nemá rád okolo sebe davy lidí, ten si dovolenou opravdu užije!

Mnoho lidí vyráží do Řecka s cestovní agenturou, která se jim o všechno postará. To není špatné, ale pokud nechcete být jen součástí skupiny, můžete zkusit individuální výlet. Spojení na ostrov Korfu zajišťuje z Prahy letecká společnost SmartWings. Zpáteční letenka pro dva včetně zavazadel se dala pořídit okolo čtrnácti tisíc a všechno vyřídíte po internetu. To stejné platí o ubytování. Nejdříve je potřeba pročíst názory, kde by bylo asi nejlepší hotel zarezervovat a pak už stačí hledat. Osobně doporučuji server Booking.com. Přes něj provádím 99% rezervací, pokud se někam chystáme a berte na vědomí, že tři měsíce před dovolenou už může být malá rezerva. Tohle všechno vám zabere maximálně den, nebo dva a nemusíte se hnout z domova. A pokud si srovnáte cenu od cestovky a vaší, zjistíte, že pravděpodobně i něco málo ušetříte.

Hned na začátku bych měl asi zdůraznit, že vzhledem k tomu, že jsme se zároveň na Korfu brali, byla naše organizace zájezdu trochu odlišná, než u klasické dovolené. Hlavně začátek. Navíc nám se vším pomáhala Martina, na kterou jsme dostali kontakt od naší tety. Stará se o ně každý rok a tak jsme ji kontaktovali i my. A musím dodat, že i když jsme necestovali s žádnou cestovkou, tak pro nás individuálně připravila nazapomenutelnou svatbu a dovolenou!

Přílet

Na mezinárodní letiště v Kerkyře(ráji leteckých fotografů) přistáváme okolo sedmé hodiny ráno a bereme taxi. Cesta do 20km vzdáleného Barbati stojí 35 euro, ale ve čtyřech se pohodlně podělíme. Náš hotel se jmenuje Pantokrator a stojí na úpatí stejnojmenné nejvyšší hory Korfu. Ubytování nabízí sice až od dvanácti hodin, ale jsme v kontaktu s recepcí a tak nám umožňují nastěhování od devíti ráno(jsou velice vstřícní). Hotel můžeme doporučit. Pokud vám nevadí prudší kopec z pláže a pak ještě jeden, podle toho kde máte pokoj(několik sekcí bungalovů v kopci za sebou), tak je to hotel pro vás. Navíc za ten rozhled to rozhodně stojí (i když jsem občas nadával). Zároveň doporučuji pokoj "luxusní". Není o tolik dražší než "standartní", který cestovky často vydávají za pokoj luxusní a není v něm nic za příplatek, což se nedá napsat o "standartním", takže ve finále to výjde podobně. V ceně je navíc i polopenze a pokoje (ty luxusní) jsou navrženy opravdu krásně. Je to designová lahůdka, i když někdy ubírá na praktičnosti. Jedna zajímavost. V hotelu najdete naši krajanku paní Emilku, která se stará o mnoho věcí a podle našich informací pokoje navrhovala právě ona. Hned první večer se s námi vítá u večeře a během celého pobytu je velmi ochotná nám s čímkoliv pomoci.

Svatbu máme dva dny po příletu, ale ta si zaslouží samostatný článek. Byla perfektní, takže nic důležitého určitě nezapomenu.

Martina nám doporučuje a připravuje několik aktivit pro náš pobyt. Máme v plánu lodní výlet do Albánie, půjčení motorového člunu, výlet do hlavního města a také půjčení malého džípu pro cestu do opuštěných vesnic na úpatí Pantokratoru.

Albánie

Brzy ráno nás vyzvedává bus(snídaně se dá zařídit v hotelu formou balíčku na cestu) a odváží do přístavu v Kerkyře. Projdeme pasovou kontrolou a nalodíme se. Cesta trvá zhruba hodinu a čtvrt a cílový přístav je Sarande. Ihned po nalodění máte možnost buď zaplatit jen cestu, nebo za příplatek výlet na vykopávky. Doporučuji výlet, protože na závěr se stejně do města dostanete a je to nic moc. V přístavu tedy nastupujeme do autobusu "English" a vyrážíme do starověkého města Butrint. Tam nelitujeme ani jediného eura, protože procházka kolem poloostrova s výkladem(nebo si ho můžete obejít sólo, bez průvodce, vše je značeno) je skutečně kouzelná. Většina cesty je pod korunami stromů, takže se nepečete mezi kameny, jako třeba na Knóssu na Krétě. Jinak celkový dojem z krátké návštěvy Albánie je dobrý, i když ve městě je vidět(mimo nablýskané centrum) chudoba. Zpět nás bere loď podél pobřeží a vlastně nám ukazuje(nevědomky) trasu, kudy se budeme za pár dní pohybovat s naším člunem.

Pobřeží

Tak to je opravdu zážitek jak má být. Na pláži si půjčujeme motorovou loď a vyrážíme podél pobřeží. Ovládání je jednoduché a nepotřebujete ani řidičák. Majitel vše vysvětlí, názorně ukáže, doporučí místa kde zakotvit a kdyby bylo nejhůř, na lodi je mapka a telefonní kontakty. Nic z toho ale nepotřebujeme. U pobřeží je potřeba si hlídat skály, ale vesměs platí, že pokud pod sebou vidíte černo, je hloubka dostatečná. My jsme několikrát vyhodili kotvu jen pár desítek metrů od pobřežních skal a všechno bylo v pohodě. Kdo si není jistý, navlékne brýle a podívá se pod vodu, kam až se dostane. Jakmile jste z dosahu pláže, podmořská fauna je k nepoznání. Najednou se ocitnete v hejnu stovek ryb a proháníte se s nimi mezi skalami na pobřeží. Pozor pokud jsou větší vlny, ale ty jsme neměli. Okolo poledne připlouváme do vesnice Agni, kde máme doporučenou tavernu. Jeden z číšníků, který se stará o molo, už nás vyhlíží. No řeknu vám, že zaparkovat i malý motorový člun není tak úplně legrace, ale nakonec se to podaří. Po obědě se vydáváme zpět a i když na začátku cesty máme pocit, že do pěti hodin se budeme nudit, tak jsme rádi, že jsme to nakonec s návratem vůbec stihli. Byla to opravdu zábava!!

Hlavní město

Kerkyra, kam se vydáváme po vlastní ose, nás vítá dalším slunečným ránem. Autobusem to je půlhodinka a zpáteční jízdenka vychází cca 5 euro na osobu. Autobusy jsou zelené, nebo částečně zelené a vždy mají na předním skle napsáno kam směřují. Poprvé se rozdělujeme. Oba páry mají své představy kam se podívat a času není mnoho, protože zpět nám poslední bus jede o půl páte. My se vydáváme na starou pevnost podél přístavu. Vstup je zpoplatněn, tuším 8 euro na osobu. Nahoru je to krpál, ale my co jsme zvyklý z hotelu to zvládáme levou zadní. Z vrcholku pak máte město jako na dlani. Plánujeme cestu kam se vydáme dál. Podél promenády jdeme směrem k letišti, které nabízí jedno z nejkrásnějších a nejbližších pozorování letadel na světě.

Cesta k němu je dlouhá a vzhledem k tomu, že nemáme mapu, vyšlapujeme trochu naslepo. Chci to zabalit už po pár kilometrech, protože mám dojem že bloudíme, Zuzka ale nekompromisně pokračuje se slovy: "když už jsme došli až sem, tak to najdeme". Nakonec objevujeme malý kopeček na prahu dráhy a na něm nekolik kaváren s terasou. Poznávám to!! Zdržíme se tam nějakou dobu a máme štěstí - provoz je v tu chvíli celkem hustý. Jakmile už není žádné letadlo na obzoru a my dopijeme ledovou kávu, vracíme se zpět. Cesta je o mnoho kratší, protože už se orientuji. V centru se stavujeme na trhu, kupujeme ovoce, následně se prolétáme uličkami a dáváme si před cestou zpět malý oběd, u kterého nám dělá společnost kocour :-) . Celkově jsme ve městě strávili šest hodin a bylo to tak akorát.

Off road

Nejdříve jsme plánovali čtyřkolky, pak jsme se dohodli na autu a nakonec jsme to změnili na džíp. Dodávám, že to bylo správné rozhodnutí. Cestou jsme potkali mnoho čtyřkolek a musím říct, že bychom si naši plánovanou trasu vytrpěli. No a autem bychom se zase nedostali tam, kam jsme plánovali - opuštěné vesnice na úbočí Pantokratoru. Paleo Xório a Paleo Períthia (pokud mám názvy špatně, tak se omlouvám). První jmenovaná je kompletně opuštěná. Pouze se opravuje kostel a je tam pár dělníků. Přístup je po strmém stoupání, serpentýnách, asfaltce a nakonec prašné cestě. Je to jen krátká procházka, protože tam prostě nejsou cesty, jen tráva a je obtížné se v ní pohybovat. Následně obracíme zpět, abychom celou horu objeli a nakonec zjistili, že pokračování prašné cesty by nás dovedlo na vrchol hory stejně, jako čtyřikrát delší objížďka po hlavních cestách. Jiným vozem než džípem by jste to asi nedali, ale my raději jeli podle doporučení. Vrchol Pantokratoru je prostě špička s anténami. A že jich tam je. Atmosféru to nevytváří nějak úchvatnou a proto se moc dlouho nezdržíme. Čeká nás druhá vesnice, která už tak opuštěná není. Je v ní několik taveren. Opět máme doporučení od Martiny a znovu je to skvělý oběd s přátelským přístupem! Jméno taverny si už ale napamatuji. Na cestě od parkoviště pod kostelem je to druhá zleva. Pár hodin jsme poseděli, popovídali a protože se začalo připozdívat, vyrazili jsme směrem na sever, do malého městečka Kassiopi. Kouzelné místo, kde tráví dovolenou právě naše teta, od které jsme dostali kontakt na Martinu. Parkujeme v přístavu a procházkou se dostáváme až k pláži, kde ještě zvládáme jedno večerní koupání a konečně máme alespoň malé vlny :-). Ještě dodatek. Při půjčení vozu, zejména džípu, vás vždy varují, že nemáte opouštět zpěvněné komunikace, pojistka nekryje poškození, proto když se tak rozhodnete, je to na vlastní riziko a musíte být opatrní.

Co napsat závěrem? Především se nám dovolená vydařila. Obloha byla bez mráčku a slunko do nás pralo celých jedenáct dní v kuse. Naše předchozí dovolená byla spíše poznávací s přírodními zážitky. Tady jsme si ale odpočinuli, nabrali nové síly a navíc si vyzkoušeli věci, které jen tak někde najednou nezažijete. Naše poděkování patří především Martině, která se o nás starala jako o vlastní a díky ní, se těch jedenácti dní stalo nezapomenutelným zážitkem na celý život. A to nejen proto, že nám pomohla připravit úžasnou svatbu!  Oba dva věříme, že se dřív nebo později na ostrov vrátíme.

FOTOS

Svatba

A je to tu. Po mnoha měsících plánování, domlouvání a příprav jsme se v červnu na řeckém ostrově Corfu vzali. Svatba byla nádherná a stejně tak i celá dovolená. Po návratu na nás následně čekalo malé překvapení a hlavně velká oslava s rodinou a přáteli.

Israel

Země, která na člověka zapůsobí během několika málo okamžiků, ale přesto ji rádi opouštíte. Země, kde na první pohled není nic takové, jak se zdá. Země, kde ale navzdory tomu všemu zůstávají lidé stále ochotní a přívětiví.

Je mi jasné, že během krátkého času, který jsme měli možnost v Izraeli strávit, se nedovíme podstatné věci a tak nemůžeme dělat nekompromisní závěry. To mi ale nebrání, nabídnout vám pohled evropana, který zkušenosti s cestováním a krátkými pobyty má. V tomto případě však "bohužel" pouze do západní Evropy.

Zlaté pozlátko

Naše první ochutnávka z Asie(i když okrajové) začíná s Českými aeroliniemi, které i přes hrozbu krachu stále nabízí perfektní palubní servis a cestování s nimi je pro nás po několika letech s low cost společnostmi příjemným luxusem. Noční let ale musíme překonat s notnou dávkou sebezapření a rozhodnuti neohlížet se na finance, bereme hned na letišti taxíka, který nás odveze přímo do hotelu v Tel-Avivu. Je půl páté ráno místního času a my se domlouváme s recepční, zdali nás může ubytovat již nyní. Náš pokoj je ale obsazený a tak se postupně dostaneme k jinému, většímu a lepšímu pokoji, který by byl k dispozici. Háček je v tom, že si musíme zaplatit jakoby jednu noc navíc. To akceptujeme až když nám přislíbí, že zbylé dvě noci budou za cenu levnějšího pokoje, který jsme si objednali. Na pár hodin tedy padáme do postele.Probouzíme se okolo deváté.
Je nádherné ráno, sluníčko se nám opírá do oken a na doporučení vyrážíme podél pobřeží ke starému městu. Středně velké vlny, teplota okolo pětadvaceti a lehký vánek, co víc si může evropan v dubnu přát:-). Ačkoliv je to několik kilometrů, cesta ubíhá rychle a oba dva se snažíme nachytat co nejvíc pozitivní energie z té pohody, která okolo nás panuje. Navíc si začínáme všímat některých odlišností od života v Evropě.
 Ještě než se o tom rozepíšu, tak připomínám že je sobota a Šabat. Sedmý den v týdnu věnovaný odpočinku(neděle se normálně maká), kdy téměř nikdo nepracuje, nenarazíte na žádnou veřejnou dopravu a podle toho to taky na promenádě vypadá - hlava na hlavě! Lidé grilují, nebo se jen válejí v parku. Opalují se, nebo surfují ve vlnách. Poslouchají muziku, nebo tancují. Narazíte tu opravdu na všechno. Cestou si všímáme malých posiloven přímo na pláži, něco jako na světoznámé muscle beach v kalifornii a jako řidič taky dost vnímám všudypřítomné troubení aut a skútrů. Zkrátka brzda je tady nahrazena klaksonem, ale všechno záhadně funguje. Chvíli obdivujeme krásy starého města a pak usedáme do restaurace s příznačným jménem "Aladin". Z terasy je úžasný výhled na pobřeží a v tu chvíli začíná asi náš nejlepší kulinářský zážitek z cest. Domácí kebab s opečenými bramborami, bohatou oblohou, arabským chlebem a lehkým pivem Maccabi. Je to skvělé! A cena - úměrná historickému jádru a centru města. Nicméně se na účtu vůbec neobjevil arabský chléb, přesto že nebyl součástí objednávky a zeptali se na něj až dodatečně. A také panák Ouza, který přinesli na ochutnání (objem malého panáku). Spokojeni jsme tedy byli. Ještě chvíli bloumáme uličkami starého města, ale únava nás rychle dostihne. Přeci jenom noční let, téměř žádný spánek a k tomu výrazná změna teploty nás nutí vydat se na cestu zpět do hotelu. Večer ještě krátce na západ slunce a noční ulici Dizengoff(taková izraelská Rodeo Drive) a jdeme do peřin.

Odvrácená strana

Neděle opět slunečno a ještě větší teplo, než v sobotu. Vyrážíme na autobusové nádraží a cesta nás vede přes zapadlé uličky, špinavé domy a polorozbořené chatrče. Je na čase se probudit. Na ulicích je sice čisto, ale špinavá a rozbitá zástavba ukrytá v korunách stromů lemujících každou ulici pozornému návštěvníku neuteče. Vtíravé pohledy místních, kteří asi úplně nejsou zvyklý na naše středoevropské, až severské obličeje:-) nejsou dvakrát příjemné, ale čekají nás horší, o kterých zatím netušíme. Autobusové nádraží v Tel-Avivu je jeden velký zmatek. Obrovská budova, do které vás pustí až po nahlédnutí do batohu se skládá z šesti pater. Náš autobus odjíždí ze čtyřky a chvíli trvá, než to najdeme. Cestuje zde mnoho vojáků, kteří mají po boku svůj oblíbený samopal. Možná že to někomu navozuje pocit bezpečí, ale je falešný. Co si chválíme je spojení. Každých 20 minut jeden bus směr Jeruzalém. Pokud je plný a fronta dlouhá(náš případ), řidič zřejmě volá na dispečink a ti pošlou další. Zkrátka prostě skoro nečekáme a hned jedeme. Cesta do svatého města trvá necelou hodinu a zapomeňte na všechny romány, nebo filmy o obléhání Jeruzaléma. Tohle město leží v kopcích! Dobrý důkaz o tom, jak dnešní kinematografie může ovlivnit vnímání některých míst - vytvářejí zkrátka svoji vlastní historii a vůbec jim nevadí, že to není pravda.
Příjezd a další bezpečností kontrola! Tentokrát však procházíte rámem a vaše příruční zavazadlo rentgenem - úplně jako na letišti. Po zkušenosti z Tel-Avivu a vědomí, že jsem nechal na pokoji pracně poskládanou mapu, raději volíme cestu po hlavní pěší zóně až k hradbám starého města. K nim je to stejné pozlátko, jako v sobotu. Za nimi však nastává realita! Pravidlo číslo jedna. Pokud nemáte dost síly říci důrazně NE, naučte se říci důrazně - TO JE MOC. Pokud ani to neumíte, raději do úzkých uliček nechoďte, nebo vás nejspíš oškubou jako slepici. Pravidlo číslo dvě. Máte-li sebou dámský doprovod, neustále ji hlídejte, chraňte a dávejte najevo, že ona je tu s vámi. Pravidlo číslo tři. Připravte se, že tu na vás budou šahat, brát vás za ruku, ramena a budou velmi blízko. Zejména dámy s tím mohou mít problém. Pravidlo číslo čtyři, nenechte se zatáhnout někam, kde není značení, nebo to vypadá podezřele. V úzkých uličkách je orientace náročná a mnohdy nepřekonatelně komplikovaná a všudypřítomné pobíhající a halekající děti vám na klidu určitě nepřidají. I když někdy mohou pomoci, cenu si však určí a pokud jich je víc, tak to bude pro každého z nich stejně. I přesto všechno je to zážitek, který bych ale asi s kapsou plnou drobáků vnímal lépe jako fotograf snažící se zachytit život na starém městě, než jako turista s přítelkyní na víkendovém pobytu. Priority máte v tu chvíli opravdu jiné.
Nakonec jsme se však vymotali. Cestou zpět nakupujeme několik suvenýrů za podstatně jiné ceny než na starém městě a stavujeme se na další výborný oběd. Autobusové nádraží a prohlídka nás už nepřekvapuje a tak nějak automaticky otvíráme zavazadla. Ochranka se sice trochu pere s patentem kabelky, ale nakonec všechno dobře dopadne a my se vracíme zpět do Tel-Avivu. Na recepci domlouvám objednávku nočního taxi na letiště a jdeme do hajan. Odjíždíme totiž ve tři ráno. A proč tak brzy? K tomu se dostanu v následujícím odstavci.

Letiště - kapitola sama o sobě

Mezinárodní letiště Ben Gurion vzdálené asi 20 kilometrů od centra Tel-Avivu je nejvytíženější dopravní uzel v zemi. V jeho okolí a na něm je přísně zakázáno fotografovat . A bezpečnostní kontroly jsou velmi podrobné. Při příjezdu na letiště Vás již u vchodu mohou zkontrolovat. Pak následuje první fronta, kde projde rentgenem vaše zavazadlo(ne přiruční, ale to hlavní). Přitom ještě projdete krátkým pohovorem s pracovnicí ochranky. Nic hrozného, ale otázky jsou například - jak se vyslovuje vaše jméno, jak dlouho jste spolu, je to vaše první návštěva, jaká místa jste zde navštívili, (zjistila že se budeme brát), kam se chystáte na svatební cestu, bydlíte společně a ještě několik dalších. Není to ale nic nepříjemného a když odpovídáte upřímně, nemusíte mít obavy. Další krok je vyzvednutí letenky a odbavení vašeho zavazadla. Následuje kontrola a elektronické spárování pasu s Vámi, jako s člověkem, který vstoupil na letiště. Další "standartní" kontrola je rám a prohlídka příručního zavazadla a už jste jen krůček od tranzitního prostoru. Poslední dveře a poslední kontrola která zjistí, jestli máte opravdu letenku podle pasu a všechny potřebné bezpečnostní samolepky z předcházejích kontrol a jste tam. Od této chvíle už jste považován za zcela bezpečného a můžete v klidu utrácet své peníze v bezcelní zóně. Po součtu kontrol si už můžeme odpovědět na otázku, proč jsme vyrazili tak brzy. Nedovedu si představit, jak to vypadá na letišti v době špičky.

Závěr

Izrael je živá moderní země s celou řadou vymožeností na povrchu svého obalu, nicméně pod ním je to už jen klasická ukázka kontrastu mezi rychle se rozvíjejícím centrem obchodu a chudými polorozbořenými čtvrtěmi. Pokud bych si je ale odmyslel, nazval bych zejména Tel-Aviv Dubají severu. I přesto jsou tu však lidé, kteří se o turisty starají, ochotní. Horší je to jak se dostanete někam sólo. To už je potřeba více zkušeností a znalostí.

FOTOS

Hlavně stručně

S přibývající teplotou a slunečními paprsky roste i pisatelova chuť podělit se o některé zajímavé události ze svého života, které se stali v prvním čtvrtletí roku 2012.

Začátek ledna a s ním spojený start příprav naší svatby sebou přinesl několik překvapení, která nás nakonec donutila hledat alternativní řešení. Jakoby v dnešní době nikdo nepotřeboval klienty. Odpověď: "dobře, pane, uděláme Vám nabídku na míru přesně podle Vašich představ, ale musí to být jeden z našich balíčků" ???? To mi ale nechceme, my bychom rádi to a to a taková je naše představa. Nechceme utrácet peníze za to co nechceme a naopak díky tomu platit navíc za něco, co chceme - Odpověď: "dobrá, nabídneme Vám ještě jiný balíček( ve kterém je zase něco co nechceme a jak později nalézám na netu, je od konkurence). "Dobrá tedy, mám ještě jiné nabídky. Jakou cenu mi nabídnete? Odpověď: "Naše cena je konečná a po slevě..." Děkuji, připadá mi to moc drahé. Odpověď: "Přejeme Vám hodně štěstí, levněji nemůžeme".

Výsledek - desítky zbytečných emailů, hodiny času a nakonec dobré doporučení od rodiny přímo k delegátovi kde šlo všechno jako po másle, navíc se i dost ušetřilo. K tomu se ale určitě po svatbě vrátím.

Času na psaní málo, ale o to víc na tvorbu. Podařilo se mi získat nějaké vybavení a tak jsem se nabídl připravit týmové focení k příležitosti vzniku nového webu pardubických amerických fotbalistů. Se svojí prací nejsem zdaleka spokojený, ale vzhledem k místu a vybavení ji můžu označit za dostačující. V tuto chvíli pracuji na přípravě fotografií do eshopu svého zaměstnavatele a je to další nová zkušenost s trochu rozdílným typem fotografie. Zároveň si připravuji svoje první ukázkové album, které bude obsahovat různé druhy fotografií.

K nim se mi naskytla možnost v minulém víkendu, kdy jsme na neděli naplánovali první jarní akci - sjíždění Sněžky na bobech:-). Počasí nám opravdu "přálo". Bylo krásně, ale díky tomu sníh změkl a bořil se. Cesta se stala mnohem obtížnější a náročnější, než se čekalo. Takže nakonec nedopadla úplně podle představ organizátorů. Za sebe si ale nemůžu stěžovat, protože jsem si vyzkoušel focení v ostrém sluníčku a na bílém sněhu. Kombinace která dokáže poměrně snadno zhatit jakýkoliv kompoziční záměr. Na ukázku připojuji k celému článku jen několik záběrů z nedělního výšlapu.

Co nás čeká dále - startuje liga amerického fotbalu, rozlučka se svobodou, letíme do Izraele a pak už svatba...:-)