Polovina měsíce

Jak postupně znovu objevuji všechna nastavení a ovládání celé nabídky blogu,  tak zároveň zjišťuji, že drtivá většina alb nejde zobrazit. Zajímavé jak některé transformace úložišť dokáží ovlivnit dohledatelnost Vašich zážitků a vzpomínek...Pár dní hledání to bude.

Dnes je patnáctého. Téměř polovina srpna a prakticky konec letních prázdnin. To poslední slovo ale neustále v životě mění svůj význam. Dokud studujete, máte volno. Tedy pokud neděláte reparát :D. Když pracujete, nemáte volno. Jen si ho občas uděláte. Když pracujete a máte rodinu, tak rázem nemáte volno nikdy. Když si ho totiž vezmete, staráte se výhradně o děti. Teď si nestěžuji, ale konstatuji.

Doba zrychlené komunikace, doba neustálého propojení na všem, co denně využíváme. Doba prvního dojmu, ale už ne druhých šancí. A to platí zejména v podnikání.

Proč jsem psal, že je polovina měsíce?

1. focení pro reklamní agenturu dopoledne a odpoledne focení bytu pro makléře

2. focení domu pro makléře za Prahou

3. focení svatby v krásné vesničce u Pacova, večer po deváté návrat do Prahy a odjezd na dovolenou do Chorvatska

4.-9. dovolená v Chorvatsku

10. focení dvou bytů v Hradci Králové pro makléře

11. celodenní svatba v Hradci Králové a návrat ve dvě ráno :D

12. práce na fotkách (neděle)

13. odjezd ve tři hodiny ráno na focení do Berlína

14. focení nemovitosti pro makléře v Praze a práce na fotkách

15. celodenní práce na fotkách

Doba zrychlené komunikace, doba bez druhých šancí. Zaváháš... nemáš.

Vzkříšení

Pět let a sedm měsíců k tomu uběhlo od chvíle, kdy se na této adrese objevil poslední článek. Hodnotil aktuální životní situaci každodenního cestování vlakem do zaměstnání a také se již vyrovnával s postupným úbytkem tvůrčí činnosti. Tedy zdali se to vůbec za tvůrčí činnost dalo považovat. Je zajímavé číst text, který vytvářela moje mysl mnoho let nazpět a vnímat, jak se vyvíjela.

Co se od té doby změnilo? Téměř všechno. Proč? Život by byl nuda, ne? Stálice mé oblohy zůstala jen rodina, ale jinak je vše jinak. Pro Ty co mě znají žádná novinka a pro Ty, kteří čtou tyto řádky poprvé je to možná příležitost začíst se do historie.

Blog ATOMYX vznikl v roce 2008. Sociální sítě byly v plenkách. Facebook teprve objevoval své uživatele, ale internet šlapal skvěle. Tedy nejsnadnější cesta jak informovat své blízské o mých zážitcích ze života v zahraničí - pravidelné články doplněné o fotografie. Šetřilo to čas a také utužovalo mysl. Člověk se zkrátka vypsal a zároveň si ukládal důležité okamžiky, byť veřejně, na jedno "úložiště".

V životě se ale mění spousta věcí a nám se narodila dcera. Překrásná holčička jménem Alice. Je to sice šídlo a vztekloun, ale to jsem v té době ještě nevěděl. Rozhodl jsem se, že nejdůležitější okamžik ve svém životě nebudu sdílet veřejně a to předznamenalo konec aktivního užívání blogu. Časy se ale mění.

O čem se tu tedy bude opět psát? O mě, o nás, o názoru na život a také zkušenostech, které se za ta léta nashromáždily.

So we go on!

Vlakem z Prahy

Jak tomu tak v našem životě bývá, znovu jsme změnili adresu. Tentoktát ale ne z důvodu mladické nerozvážnosti, ale spíše kvůli klidnějšímu průběhu čekání na miminko. Naším městem se tak na rok stává Praha a dojíždění za prací jsme si prohodili. Narozdíl od Zuzky jsem ale zvolil vlak...

Spojení mezi Prahou a Hradcem je dobré. Rychlík jezdí každou hodinu a i když to není žádný rychlostní koridor, tak mi pohodlí vynahrazuje "první" třída. Úvozovky proto, že srovnání tříd je patrné hlavně pokud nasednete na vlak EuroCity, jezdící na trase Praha - Pardubice. Servis je prostě jinde. Na druhou stranu celé kupé se stavitelnými sedačkami mám pro sebe po celou cestu a tak se můžu dospat. Tohle všechno si můžu dovolit proto, že jsem si zakoupil In kartu českých drah s aplikací 100%. To znamená, že v rámci ČR mohu sednout do jakéhokoliv vlaku a třídy s vyjímkou SC Pendolino, kde si musím zakoupit místenku. Nicméně na cestě Praha - Ostrava stojí místenka 120,- a to je zadarmo :-). A to celé výjde mnohem ale mnohem levněji, než kdybych si koupil pouze slevu 25% a musel si pokaždé kupovat jízdní doklad.

Na ukázku prostředí kupé první třídy vlaku EuroCity z Vídně do Prahy. Mimochodem za pět týdnů denního cestování vlakem měl jen dvakrát zpoždění 10 minut, což jsem čekal mnohem horší.

FB fan page

Po týdnech příprav jsem se konečně rozhodl otevřít svoje první stránky se zaměřením na fotografování. Je to zatím pouze na Facebooku, ale příprava oficiálního webu je v plném proudu. Možnost nahlédnout bez nutnosti přihlašování je zde LuMa Photography. A samozřejmě budu rád za každé vyjádření názoru, nebo podpory ve formě, kterou FB nabízí. Děkuji

Greece

Země tisíce ostrovů, kde najdete snad úplně všechno, na co si vzpomenete. 

První a pravděpodobně největší otazník byl zodpovězen hned na začátku - zapomeňte na krizi! Zvláště v turistických destinacích není po problémech s ekonomikou ani památka. I když něco přeci. Neustálý tlak novinářů, kteří pumpují lidem do hlav často smyšlené, nebo vykonstruované scénáře o tamní krizi (můj názor na média snad znají všichni), má za následek, že zde je mnohem méně turistů, než v předchozích létech. Co to znamená? Kdo nemá rád okolo sebe davy lidí, ten si dovolenou opravdu užije!

Mnoho lidí vyráží do Řecka s cestovní agenturou, která se jim o všechno postará. To není špatné, ale pokud nechcete být jen součástí skupiny, můžete zkusit individuální výlet. Spojení na ostrov Korfu zajišťuje z Prahy letecká společnost SmartWings. Zpáteční letenka pro dva včetně zavazadel se dala pořídit okolo čtrnácti tisíc a všechno vyřídíte po internetu. To stejné platí o ubytování. Nejdříve je potřeba pročíst názory, kde by bylo asi nejlepší hotel zarezervovat a pak už stačí hledat. Osobně doporučuji server Booking.com. Přes něj provádím 99% rezervací, pokud se někam chystáme a berte na vědomí, že tři měsíce před dovolenou už může být malá rezerva. Tohle všechno vám zabere maximálně den, nebo dva a nemusíte se hnout z domova. A pokud si srovnáte cenu od cestovky a vaší, zjistíte, že pravděpodobně i něco málo ušetříte.

Hned na začátku bych měl asi zdůraznit, že vzhledem k tomu, že jsme se zároveň na Korfu brali, byla naše organizace zájezdu trochu odlišná, než u klasické dovolené. Hlavně začátek. Navíc nám se vším pomáhala Martina, na kterou jsme dostali kontakt od naší tety. Stará se o ně každý rok a tak jsme ji kontaktovali i my. A musím dodat, že i když jsme necestovali s žádnou cestovkou, tak pro nás individuálně připravila nazapomenutelnou svatbu a dovolenou!

Přílet

Na mezinárodní letiště v Kerkyře(ráji leteckých fotografů) přistáváme okolo sedmé hodiny ráno a bereme taxi. Cesta do 20km vzdáleného Barbati stojí 35 euro, ale ve čtyřech se pohodlně podělíme. Náš hotel se jmenuje Pantokrator a stojí na úpatí stejnojmenné nejvyšší hory Korfu. Ubytování nabízí sice až od dvanácti hodin, ale jsme v kontaktu s recepcí a tak nám umožňují nastěhování od devíti ráno(jsou velice vstřícní). Hotel můžeme doporučit. Pokud vám nevadí prudší kopec z pláže a pak ještě jeden, podle toho kde máte pokoj(několik sekcí bungalovů v kopci za sebou), tak je to hotel pro vás. Navíc za ten rozhled to rozhodně stojí (i když jsem občas nadával). Zároveň doporučuji pokoj "luxusní". Není o tolik dražší než "standartní", který cestovky často vydávají za pokoj luxusní a není v něm nic za příplatek, což se nedá napsat o "standartním", takže ve finále to výjde podobně. V ceně je navíc i polopenze a pokoje (ty luxusní) jsou navrženy opravdu krásně. Je to designová lahůdka, i když někdy ubírá na praktičnosti. Jedna zajímavost. V hotelu najdete naši krajanku paní Emilku, která se stará o mnoho věcí a podle našich informací pokoje navrhovala právě ona. Hned první večer se s námi vítá u večeře a během celého pobytu je velmi ochotná nám s čímkoliv pomoci.

Svatbu máme dva dny po příletu, ale ta si zaslouží samostatný článek. Byla perfektní, takže nic důležitého určitě nezapomenu.

Martina nám doporučuje a připravuje několik aktivit pro náš pobyt. Máme v plánu lodní výlet do Albánie, půjčení motorového člunu, výlet do hlavního města a také půjčení malého džípu pro cestu do opuštěných vesnic na úpatí Pantokratoru.

Albánie

Brzy ráno nás vyzvedává bus(snídaně se dá zařídit v hotelu formou balíčku na cestu) a odváží do přístavu v Kerkyře. Projdeme pasovou kontrolou a nalodíme se. Cesta trvá zhruba hodinu a čtvrt a cílový přístav je Sarande. Ihned po nalodění máte možnost buď zaplatit jen cestu, nebo za příplatek výlet na vykopávky. Doporučuji výlet, protože na závěr se stejně do města dostanete a je to nic moc. V přístavu tedy nastupujeme do autobusu "English" a vyrážíme do starověkého města Butrint. Tam nelitujeme ani jediného eura, protože procházka kolem poloostrova s výkladem(nebo si ho můžete obejít sólo, bez průvodce, vše je značeno) je skutečně kouzelná. Většina cesty je pod korunami stromů, takže se nepečete mezi kameny, jako třeba na Knóssu na Krétě. Jinak celkový dojem z krátké návštěvy Albánie je dobrý, i když ve městě je vidět(mimo nablýskané centrum) chudoba. Zpět nás bere loď podél pobřeží a vlastně nám ukazuje(nevědomky) trasu, kudy se budeme za pár dní pohybovat s naším člunem.

Pobřeží

Tak to je opravdu zážitek jak má být. Na pláži si půjčujeme motorovou loď a vyrážíme podél pobřeží. Ovládání je jednoduché a nepotřebujete ani řidičák. Majitel vše vysvětlí, názorně ukáže, doporučí místa kde zakotvit a kdyby bylo nejhůř, na lodi je mapka a telefonní kontakty. Nic z toho ale nepotřebujeme. U pobřeží je potřeba si hlídat skály, ale vesměs platí, že pokud pod sebou vidíte černo, je hloubka dostatečná. My jsme několikrát vyhodili kotvu jen pár desítek metrů od pobřežních skal a všechno bylo v pohodě. Kdo si není jistý, navlékne brýle a podívá se pod vodu, kam až se dostane. Jakmile jste z dosahu pláže, podmořská fauna je k nepoznání. Najednou se ocitnete v hejnu stovek ryb a proháníte se s nimi mezi skalami na pobřeží. Pozor pokud jsou větší vlny, ale ty jsme neměli. Okolo poledne připlouváme do vesnice Agni, kde máme doporučenou tavernu. Jeden z číšníků, který se stará o molo, už nás vyhlíží. No řeknu vám, že zaparkovat i malý motorový člun není tak úplně legrace, ale nakonec se to podaří. Po obědě se vydáváme zpět a i když na začátku cesty máme pocit, že do pěti hodin se budeme nudit, tak jsme rádi, že jsme to nakonec s návratem vůbec stihli. Byla to opravdu zábava!!

Hlavní město

Kerkyra, kam se vydáváme po vlastní ose, nás vítá dalším slunečným ránem. Autobusem to je půlhodinka a zpáteční jízdenka vychází cca 5 euro na osobu. Autobusy jsou zelené, nebo částečně zelené a vždy mají na předním skle napsáno kam směřují. Poprvé se rozdělujeme. Oba páry mají své představy kam se podívat a času není mnoho, protože zpět nám poslední bus jede o půl páte. My se vydáváme na starou pevnost podél přístavu. Vstup je zpoplatněn, tuším 8 euro na osobu. Nahoru je to krpál, ale my co jsme zvyklý z hotelu to zvládáme levou zadní. Z vrcholku pak máte město jako na dlani. Plánujeme cestu kam se vydáme dál. Podél promenády jdeme směrem k letišti, které nabízí jedno z nejkrásnějších a nejbližších pozorování letadel na světě.

Cesta k němu je dlouhá a vzhledem k tomu, že nemáme mapu, vyšlapujeme trochu naslepo. Chci to zabalit už po pár kilometrech, protože mám dojem že bloudíme, Zuzka ale nekompromisně pokračuje se slovy: "když už jsme došli až sem, tak to najdeme". Nakonec objevujeme malý kopeček na prahu dráhy a na něm nekolik kaváren s terasou. Poznávám to!! Zdržíme se tam nějakou dobu a máme štěstí - provoz je v tu chvíli celkem hustý. Jakmile už není žádné letadlo na obzoru a my dopijeme ledovou kávu, vracíme se zpět. Cesta je o mnoho kratší, protože už se orientuji. V centru se stavujeme na trhu, kupujeme ovoce, následně se prolétáme uličkami a dáváme si před cestou zpět malý oběd, u kterého nám dělá společnost kocour :-) . Celkově jsme ve městě strávili šest hodin a bylo to tak akorát.

Off road

Nejdříve jsme plánovali čtyřkolky, pak jsme se dohodli na autu a nakonec jsme to změnili na džíp. Dodávám, že to bylo správné rozhodnutí. Cestou jsme potkali mnoho čtyřkolek a musím říct, že bychom si naši plánovanou trasu vytrpěli. No a autem bychom se zase nedostali tam, kam jsme plánovali - opuštěné vesnice na úbočí Pantokratoru. Paleo Xório a Paleo Períthia (pokud mám názvy špatně, tak se omlouvám). První jmenovaná je kompletně opuštěná. Pouze se opravuje kostel a je tam pár dělníků. Přístup je po strmém stoupání, serpentýnách, asfaltce a nakonec prašné cestě. Je to jen krátká procházka, protože tam prostě nejsou cesty, jen tráva a je obtížné se v ní pohybovat. Následně obracíme zpět, abychom celou horu objeli a nakonec zjistili, že pokračování prašné cesty by nás dovedlo na vrchol hory stejně, jako čtyřikrát delší objížďka po hlavních cestách. Jiným vozem než džípem by jste to asi nedali, ale my raději jeli podle doporučení. Vrchol Pantokratoru je prostě špička s anténami. A že jich tam je. Atmosféru to nevytváří nějak úchvatnou a proto se moc dlouho nezdržíme. Čeká nás druhá vesnice, která už tak opuštěná není. Je v ní několik taveren. Opět máme doporučení od Martiny a znovu je to skvělý oběd s přátelským přístupem! Jméno taverny si už ale napamatuji. Na cestě od parkoviště pod kostelem je to druhá zleva. Pár hodin jsme poseděli, popovídali a protože se začalo připozdívat, vyrazili jsme směrem na sever, do malého městečka Kassiopi. Kouzelné místo, kde tráví dovolenou právě naše teta, od které jsme dostali kontakt na Martinu. Parkujeme v přístavu a procházkou se dostáváme až k pláži, kde ještě zvládáme jedno večerní koupání a konečně máme alespoň malé vlny :-). Ještě dodatek. Při půjčení vozu, zejména džípu, vás vždy varují, že nemáte opouštět zpěvněné komunikace, pojistka nekryje poškození, proto když se tak rozhodnete, je to na vlastní riziko a musíte být opatrní.

Co napsat závěrem? Především se nám dovolená vydařila. Obloha byla bez mráčku a slunko do nás pralo celých jedenáct dní v kuse. Naše předchozí dovolená byla spíše poznávací s přírodními zážitky. Tady jsme si ale odpočinuli, nabrali nové síly a navíc si vyzkoušeli věci, které jen tak někde najednou nezažijete. Naše poděkování patří především Martině, která se o nás starala jako o vlastní a díky ní, se těch jedenácti dní stalo nezapomenutelným zážitkem na celý život. A to nejen proto, že nám pomohla připravit úžasnou svatbu!  Oba dva věříme, že se dřív nebo později na ostrov vrátíme.

FOTOS

Svatba

A je to tu. Po mnoha měsících plánování, domlouvání a příprav jsme se v červnu na řeckém ostrově Corfu vzali. Svatba byla nádherná a stejně tak i celá dovolená. Po návratu na nás následně čekalo malé překvapení a hlavně velká oslava s rodinou a přáteli.

Israel

Země, která na člověka zapůsobí během několika málo okamžiků, ale přesto ji rádi opouštíte. Země, kde na první pohled není nic takové, jak se zdá. Země, kde ale navzdory tomu všemu zůstávají lidé stále ochotní a přívětiví.

Je mi jasné, že během krátkého času, který jsme měli možnost v Izraeli strávit, se nedovíme podstatné věci a tak nemůžeme dělat nekompromisní závěry. To mi ale nebrání, nabídnout vám pohled evropana, který zkušenosti s cestováním a krátkými pobyty má. V tomto případě však "bohužel" pouze do západní Evropy.

Zlaté pozlátko

Naše první ochutnávka z Asie(i když okrajové) začíná s Českými aeroliniemi, které i přes hrozbu krachu stále nabízí perfektní palubní servis a cestování s nimi je pro nás po několika letech s low cost společnostmi příjemným luxusem. Noční let ale musíme překonat s notnou dávkou sebezapření a rozhodnuti neohlížet se na finance, bereme hned na letišti taxíka, který nás odveze přímo do hotelu v Tel-Avivu. Je půl páté ráno místního času a my se domlouváme s recepční, zdali nás může ubytovat již nyní. Náš pokoj je ale obsazený a tak se postupně dostaneme k jinému, většímu a lepšímu pokoji, který by byl k dispozici. Háček je v tom, že si musíme zaplatit jakoby jednu noc navíc. To akceptujeme až když nám přislíbí, že zbylé dvě noci budou za cenu levnějšího pokoje, který jsme si objednali. Na pár hodin tedy padáme do postele.Probouzíme se okolo deváté.
Je nádherné ráno, sluníčko se nám opírá do oken a na doporučení vyrážíme podél pobřeží ke starému městu. Středně velké vlny, teplota okolo pětadvaceti a lehký vánek, co víc si může evropan v dubnu přát:-). Ačkoliv je to několik kilometrů, cesta ubíhá rychle a oba dva se snažíme nachytat co nejvíc pozitivní energie z té pohody, která okolo nás panuje. Navíc si začínáme všímat některých odlišností od života v Evropě.
 Ještě než se o tom rozepíšu, tak připomínám že je sobota a Šabat. Sedmý den v týdnu věnovaný odpočinku(neděle se normálně maká), kdy téměř nikdo nepracuje, nenarazíte na žádnou veřejnou dopravu a podle toho to taky na promenádě vypadá - hlava na hlavě! Lidé grilují, nebo se jen válejí v parku. Opalují se, nebo surfují ve vlnách. Poslouchají muziku, nebo tancují. Narazíte tu opravdu na všechno. Cestou si všímáme malých posiloven přímo na pláži, něco jako na světoznámé muscle beach v kalifornii a jako řidič taky dost vnímám všudypřítomné troubení aut a skútrů. Zkrátka brzda je tady nahrazena klaksonem, ale všechno záhadně funguje. Chvíli obdivujeme krásy starého města a pak usedáme do restaurace s příznačným jménem "Aladin". Z terasy je úžasný výhled na pobřeží a v tu chvíli začíná asi náš nejlepší kulinářský zážitek z cest. Domácí kebab s opečenými bramborami, bohatou oblohou, arabským chlebem a lehkým pivem Maccabi. Je to skvělé! A cena - úměrná historickému jádru a centru města. Nicméně se na účtu vůbec neobjevil arabský chléb, přesto že nebyl součástí objednávky a zeptali se na něj až dodatečně. A také panák Ouza, který přinesli na ochutnání (objem malého panáku). Spokojeni jsme tedy byli. Ještě chvíli bloumáme uličkami starého města, ale únava nás rychle dostihne. Přeci jenom noční let, téměř žádný spánek a k tomu výrazná změna teploty nás nutí vydat se na cestu zpět do hotelu. Večer ještě krátce na západ slunce a noční ulici Dizengoff(taková izraelská Rodeo Drive) a jdeme do peřin.

Odvrácená strana

Neděle opět slunečno a ještě větší teplo, než v sobotu. Vyrážíme na autobusové nádraží a cesta nás vede přes zapadlé uličky, špinavé domy a polorozbořené chatrče. Je na čase se probudit. Na ulicích je sice čisto, ale špinavá a rozbitá zástavba ukrytá v korunách stromů lemujících každou ulici pozornému návštěvníku neuteče. Vtíravé pohledy místních, kteří asi úplně nejsou zvyklý na naše středoevropské, až severské obličeje:-) nejsou dvakrát příjemné, ale čekají nás horší, o kterých zatím netušíme. Autobusové nádraží v Tel-Avivu je jeden velký zmatek. Obrovská budova, do které vás pustí až po nahlédnutí do batohu se skládá z šesti pater. Náš autobus odjíždí ze čtyřky a chvíli trvá, než to najdeme. Cestuje zde mnoho vojáků, kteří mají po boku svůj oblíbený samopal. Možná že to někomu navozuje pocit bezpečí, ale je falešný. Co si chválíme je spojení. Každých 20 minut jeden bus směr Jeruzalém. Pokud je plný a fronta dlouhá(náš případ), řidič zřejmě volá na dispečink a ti pošlou další. Zkrátka prostě skoro nečekáme a hned jedeme. Cesta do svatého města trvá necelou hodinu a zapomeňte na všechny romány, nebo filmy o obléhání Jeruzaléma. Tohle město leží v kopcích! Dobrý důkaz o tom, jak dnešní kinematografie může ovlivnit vnímání některých míst - vytvářejí zkrátka svoji vlastní historii a vůbec jim nevadí, že to není pravda.
Příjezd a další bezpečností kontrola! Tentokrát však procházíte rámem a vaše příruční zavazadlo rentgenem - úplně jako na letišti. Po zkušenosti z Tel-Avivu a vědomí, že jsem nechal na pokoji pracně poskládanou mapu, raději volíme cestu po hlavní pěší zóně až k hradbám starého města. K nim je to stejné pozlátko, jako v sobotu. Za nimi však nastává realita! Pravidlo číslo jedna. Pokud nemáte dost síly říci důrazně NE, naučte se říci důrazně - TO JE MOC. Pokud ani to neumíte, raději do úzkých uliček nechoďte, nebo vás nejspíš oškubou jako slepici. Pravidlo číslo dvě. Máte-li sebou dámský doprovod, neustále ji hlídejte, chraňte a dávejte najevo, že ona je tu s vámi. Pravidlo číslo tři. Připravte se, že tu na vás budou šahat, brát vás za ruku, ramena a budou velmi blízko. Zejména dámy s tím mohou mít problém. Pravidlo číslo čtyři, nenechte se zatáhnout někam, kde není značení, nebo to vypadá podezřele. V úzkých uličkách je orientace náročná a mnohdy nepřekonatelně komplikovaná a všudypřítomné pobíhající a halekající děti vám na klidu určitě nepřidají. I když někdy mohou pomoci, cenu si však určí a pokud jich je víc, tak to bude pro každého z nich stejně. I přesto všechno je to zážitek, který bych ale asi s kapsou plnou drobáků vnímal lépe jako fotograf snažící se zachytit život na starém městě, než jako turista s přítelkyní na víkendovém pobytu. Priority máte v tu chvíli opravdu jiné.
Nakonec jsme se však vymotali. Cestou zpět nakupujeme několik suvenýrů za podstatně jiné ceny než na starém městě a stavujeme se na další výborný oběd. Autobusové nádraží a prohlídka nás už nepřekvapuje a tak nějak automaticky otvíráme zavazadla. Ochranka se sice trochu pere s patentem kabelky, ale nakonec všechno dobře dopadne a my se vracíme zpět do Tel-Avivu. Na recepci domlouvám objednávku nočního taxi na letiště a jdeme do hajan. Odjíždíme totiž ve tři ráno. A proč tak brzy? K tomu se dostanu v následujícím odstavci.

Letiště - kapitola sama o sobě

Mezinárodní letiště Ben Gurion vzdálené asi 20 kilometrů od centra Tel-Avivu je nejvytíženější dopravní uzel v zemi. V jeho okolí a na něm je přísně zakázáno fotografovat . A bezpečnostní kontroly jsou velmi podrobné. Při příjezdu na letiště Vás již u vchodu mohou zkontrolovat. Pak následuje první fronta, kde projde rentgenem vaše zavazadlo(ne přiruční, ale to hlavní). Přitom ještě projdete krátkým pohovorem s pracovnicí ochranky. Nic hrozného, ale otázky jsou například - jak se vyslovuje vaše jméno, jak dlouho jste spolu, je to vaše první návštěva, jaká místa jste zde navštívili, (zjistila že se budeme brát), kam se chystáte na svatební cestu, bydlíte společně a ještě několik dalších. Není to ale nic nepříjemného a když odpovídáte upřímně, nemusíte mít obavy. Další krok je vyzvednutí letenky a odbavení vašeho zavazadla. Následuje kontrola a elektronické spárování pasu s Vámi, jako s člověkem, který vstoupil na letiště. Další "standartní" kontrola je rám a prohlídka příručního zavazadla a už jste jen krůček od tranzitního prostoru. Poslední dveře a poslední kontrola která zjistí, jestli máte opravdu letenku podle pasu a všechny potřebné bezpečnostní samolepky z předcházejích kontrol a jste tam. Od této chvíle už jste považován za zcela bezpečného a můžete v klidu utrácet své peníze v bezcelní zóně. Po součtu kontrol si už můžeme odpovědět na otázku, proč jsme vyrazili tak brzy. Nedovedu si představit, jak to vypadá na letišti v době špičky.

Závěr

Izrael je živá moderní země s celou řadou vymožeností na povrchu svého obalu, nicméně pod ním je to už jen klasická ukázka kontrastu mezi rychle se rozvíjejícím centrem obchodu a chudými polorozbořenými čtvrtěmi. Pokud bych si je ale odmyslel, nazval bych zejména Tel-Aviv Dubají severu. I přesto jsou tu však lidé, kteří se o turisty starají, ochotní. Horší je to jak se dostanete někam sólo. To už je potřeba více zkušeností a znalostí.

FOTOS

Hlavně stručně

S přibývající teplotou a slunečními paprsky roste i pisatelova chuť podělit se o některé zajímavé události ze svého života, které se stali v prvním čtvrtletí roku 2012.

Začátek ledna a s ním spojený start příprav naší svatby sebou přinesl několik překvapení, která nás nakonec donutila hledat alternativní řešení. Jakoby v dnešní době nikdo nepotřeboval klienty. Odpověď: "dobře, pane, uděláme Vám nabídku na míru přesně podle Vašich představ, ale musí to být jeden z našich balíčků" ???? To mi ale nechceme, my bychom rádi to a to a taková je naše představa. Nechceme utrácet peníze za to co nechceme a naopak díky tomu platit navíc za něco, co chceme - Odpověď: "dobrá, nabídneme Vám ještě jiný balíček( ve kterém je zase něco co nechceme a jak později nalézám na netu, je od konkurence). "Dobrá tedy, mám ještě jiné nabídky. Jakou cenu mi nabídnete? Odpověď: "Naše cena je konečná a po slevě..." Děkuji, připadá mi to moc drahé. Odpověď: "Přejeme Vám hodně štěstí, levněji nemůžeme".

Výsledek - desítky zbytečných emailů, hodiny času a nakonec dobré doporučení od rodiny přímo k delegátovi kde šlo všechno jako po másle, navíc se i dost ušetřilo. K tomu se ale určitě po svatbě vrátím.

Času na psaní málo, ale o to víc na tvorbu. Podařilo se mi získat nějaké vybavení a tak jsem se nabídl připravit týmové focení k příležitosti vzniku nového webu pardubických amerických fotbalistů. Se svojí prací nejsem zdaleka spokojený, ale vzhledem k místu a vybavení ji můžu označit za dostačující. V tuto chvíli pracuji na přípravě fotografií do eshopu svého zaměstnavatele a je to další nová zkušenost s trochu rozdílným typem fotografie. Zároveň si připravuji svoje první ukázkové album, které bude obsahovat různé druhy fotografií.

K nim se mi naskytla možnost v minulém víkendu, kdy jsme na neděli naplánovali první jarní akci - sjíždění Sněžky na bobech:-). Počasí nám opravdu "přálo". Bylo krásně, ale díky tomu sníh změkl a bořil se. Cesta se stala mnohem obtížnější a náročnější, než se čekalo. Takže nakonec nedopadla úplně podle představ organizátorů. Za sebe si ale nemůžu stěžovat, protože jsem si vyzkoušel focení v ostrém sluníčku a na bílém sněhu. Kombinace která dokáže poměrně snadno zhatit jakýkoliv kompoziční záměr. Na ukázku připojuji k celému článku jen několik záběrů z nedělního výšlapu.

Co nás čeká dále - startuje liga amerického fotbalu, rozlučka se svobodou, letíme do Izraele a pak už svatba...:-)

PF 2012

 Poslední článek letošního roku a nemohu skončit jinak, než oblíbeným tématem - letadla + focení. (Ne)jenom během svátků probíhá na pražském ruzyňském letišti (v budoucnu možná Vaclav Havel Prague International Airport) nabídka exkurzí pro obyčejné smrtelníky, nadšence, nebo třeba rodiny s dětmi. Za necelých dvě stě korun pak máte možnost poznat život unitř jednoho z nejstřeženějších prostorů v ČR.

Návštěvu jsem delší dobu plánoval, ale nebylo kdy. Přeci jenom načasování z HK musí být o něco lepší, než když žijete v okolí Prahy. Nakonec všechno vyřešili vánoční svátky. 

Aby jste se vůbec dostali na takovou prohlídku, je nutné provést rezervaci přes internet. Nijak se to neliší od registrace při nákupu v online obchodech, pouze uvedete číslo dokladu, kterým se budete prokazovat při vstupu a základní údaje. K tomu si zvolíte datum a hodinu v nabídce(tam kde je ještě volno) a je hotovo. Pak už zbývá jenom dorazit v příslušný čas.

Prohlídka startuje na terminálu 3, kde se odbavují hlavně soukromé lety. Začátek je tradiční. Pár informací, nějaké to video a jde se k prohlídce. Ta je totožná jako když opravdu odlétáte, jen se nemusíte zouvat. Z pochopitelných důvodů vám však průvodce neumožní žádný volný(ani kontrolovaný) pohyb po ploše. Hned na začátku vás naloží do autobusu a z něj se dostanete nejdříve na konci, při prohlídce požární stanice. Trochu zklamání, ale ne neočekáváné. Je třeba podotknout, že řidič jede velmi citlivě a všímá si veškerého dění na ploše. Zastavuje velmi často a v blízko, pokud se něco děje - vytlačení, parkování, přistání i vzlet. O nic nepříjdete. K tomu komentář od průvodce se základními informacemi.

Celkové hodnocení není špatné. Pokud bych měl za prohlídku zaplatit několik set korun a byl celou dobu v autobuse, tak budu naštvaný, ale dá se říci, že cena přesně odpovídá tomu, co uvidíte. Je to mnohem klidnější, než když vás jako stádo cvičených oveček naženou před odletem do autobusu a pak hned z něj nastupujete do letadla. Letecký provoz je něco, co probudí všechny vaše smysly - zrak, sluch, dokonce i čich(hmat jen někomu a chuť - to snad ani nejde), takže pozorování za oknem autobusu je sice zážitek,ale ne takový. Stačí dobře naplánovaná výprava za plot u přistávací dráhy a máte postaráno o daleko adrenalinovější zážitek letadel v pohybu. Pro děti to tak může být užitečnější, než samotné pobíhání po autobusu a cvakání digitálními fotoaparáty v telefonu pramalé kvality.

O tom že zkrátka na ploše nejdou otevřít dveře a se slovy: "všichni budou stát jen u autobusu" opustit svoji sedačku, jsem se přesvědčil v požární stanici, kde byl jasně vymezený prostor na který průvodce upozornil. Přesto někteří jedinci neváhali a vyrazili si na téměř neomezenou prohlídku mezi vozy zásahové jednotky. U dětí tohle pohopíte, ale dospělý člověk je pro mě v tu chvíli ignorant.

Na závěr snad jen připojím odkaz na trvalou galerii fotek, kde nakonci osm přibylo. Přes okna(navíc zatmavená) autobusu se kvalitně fotit prostě nedá, nicméně jsem měl trochu štěstí dostat se k odstavenému Jumbu hodně blízko. FOTOS

Vánoční výzdoba

Po krátké odmlce, přidávám jenom několik vět o tradičním rozsvěcení vánočního stromu v naší obci, které probíhá první adventní neděli v podvečer. Letos jsem toho využil, abych otestoval svůj fotoaparát za snížené viditelnosti a trochu potrénoval. Výsledky ještě nejsou tak úplně jak bych si představoval, ale z toho minima času a možnosti pouze teoretické četby to celkem jde. FOTOS

Tradice založená teprve před několika lety se rychle uchytila a i když se odehrává v neděli večer, každoročně přiláká mnoho občanů a zejména dětí. V programu nechybí betlém téměř životní velikosti, ochutnávky cukroví, dětská vystoupení, tradiční hudba a k tomu všemu se podává čaj, punč, nebo grog. Během hodiny tak má každý možnost přijít si na své a později se může jít ještě "dorazit" do hospody hned vedle.

No a nakonec ani u našeho domu se výzdoba nenechala zahambit:-)

Off road

Tak a je to tady. Když jsem minule psal, že léto ještě neskočilo, tak tomu sice byla pravda, ale ne na dlouho. Trvalo to pouze týden a změna je tady. V pátek ráno se teplota udržela na 11 stupních a tam už zůstala po celý den. Bouřky, vítr a déšť sebou přinesla studená fronta a my v ní vyrazili na naši poslední "dovolenou". Víkend zamluvený na polovinu října měl být poslední hezký. Skutečnost nám utekla jen o pár dní.

České švýcarsko je velmi krásné a měli jsme naplánovaný pestrý program. Bohužel to celé hned na začátku zamázlo počasí a tak jsme v sobotu ráno uvažovali zdali tam vůbec zůstat. No a kdybychom nepotkali při odjezdu majitele, možná by to tak dopadlo. Pozval nás na vyjížďku off road, kam se chystal odpoledne do bývalého vojenského prostoru. Počasí prý na to bylo ideální. Kývli jsme a abychom vyplnili čas, vyrazili jsme (jak jinak) do Nového Boru do fitka (výbavu jsme sebou měli pro jistotu). Do dvou hodin jsme stihli ještě oběd a pak jsme na náměstí čekali na příjezd aut. Nissan Patrol vypadal jako obří tank a než jsem našel způsob, jak se do něj nasoukat(při té výšce) uběhlo pár minut. V České Lípě jsme vyzvedávali ještě vedoucí auto. Dvakrát Nissan Patrol, jednou Jeep Cherokee, všechny v podstatných úpravách pro terén.A že byly potřeba. 

Vojenský prostor nabízí téměř neomezené možnosti v terénu a vzhledem k tomu, že je v něm hodně kopců a skal, nebylo o zajímavé situace nouze. Třeba takový strom přes cestu, nebo tahání auta z bahna. Měli jsme prý zkrátka štěstí. Nejen že takovou vyjížďku pořádají tak jednou do měsíce, ale také to byla jedna z těch lepších. Celkově jsme na čtyřech kolech strávili téměř čtyři hodiny a nakonec jsme plánovaný odjezd domů neuskutečnili. Prostě zážitek jako hrom! Plánovanounávštěvu přírody jsme tedy měli, jen v docela jiném podání.

http://www.4x4patrolteam.cz/

FOTOS

Léto ještě neskončilo

Léto se nám nečekaně přesunulo do září a října, ale ono je to možná dobře. Práce na rekonstrukci pomalu končí, život se začíná vracet zpět do svých kolejí a je tak možnost užít si trochu klidu a odpočinku alespoň v tomto čase.

Zřejmě poslední teplý a slunečný víkend v roce jsme strávili na mnoha místech. V pátek v Praze na výstavišti, kde si Zuzka přebrala cenu za čtvrté místo ve své kategorii s časopisem Svět kulturistiky. Dalo jí to na jaře hodně zabrat, ale cen bylo překvapivě hodně, takže se to snad trochu vyplatilo. Pak se odebrala na sezení "s přáteli" a já na letiště. Dušička fotografa letadel zase jednou dostala co chtěla, i když bohužel nebyla u toho největšího, co se za víkend na Ruzyni stalo. V neděli totiž poprvé přiletělo největší dopravní letadlo na světě Airbus A380 společnosti Lufthansa, která tímto oslavila 45. výročí svého působení na letišti v Praze. Událost na kterou se řadu dní připravovali jak zaměstnanci letiště, tak i odborná, ale i laická veřejnost. Podle fotografií se u letiště sešlo několik tisíc lidí a najednou nikomu nevadilo, že se pohybují po polích a že parkují téměř všude kde se dá. To je ale otázka pro jiný článek a jiný čas. Videa která jsem měl možnost shlédnout ukazují nejprve krátký průlet nad dráhou 24, na kterém se domluvila posádka s dispečerem, kvůli velkému počtu návštěvníků v okolí letiště a pak již po okruhovém obletu finále. Při pojíždění z obou okének v pilotní kabině zavlály české vlajky. Atmosféra musela být vynikající a i když byly možná trochu problémy s dopravou, tak jeden takový zážitek vyváží pomalu celý ztracený den v HK na letišti při letošním CIAF, kterého jsem se sice neúčastnil, ale mnoho jsem zaslechl.

No a proč jsem nakonec do Prahy nedorazil. Jednak proto, že jsem tam byl v pátek a nešlo to přesunout, pak také protože zkrátka nebyly volné finance a nakonec proto, že mi zavolal kamarád a řekl: " mám na neděli dvě čtyřkolky jenom za cenu benzínu", takže bylo rozhodnuto definitivně.

V neděli dopoledne po příjezdu k nám jsme nejprve u souseda v dílně opravili ohnutou vzpěru řízení a aby toho nebylo málo, tak v polovině cesty na rozhlednu Chlum na mém stroji odešla elektrika. Zkušené pomačkání sice problém vyřešilo, ale po několika stovkách metrů to bylo zpět. Problémem byla nakonec utavená pojistka, kterou jsme sehnali u nějakého dobráka na vesnici, ve které jsme stáli(tímto mu děkuji). 15A pojistka se totiž hledá těžko, zvlášť v neděli. Nakonec to byla poslední technická zastávka a po výstupu na rozhlednu, který se mě netýkal jsem vyrazili na dráhu v Praskačce. Tam jsem si užili hodně srandy... FOTOS

Napříč zeleným ostrovem - závěr

Den desátý - středa. Loučíme se brzy ráno s naším domem a vyrážíme na jih. Naplánoval jsem krátkou zastávku v Galway, kde jsem strávil necelý rok života a také návštěvu hory Sv. Patrika, která je cestou. V tom všem nám ale brání počasí. To už se definitivně zkazilo a hustá oblačnost s deštěm se ne a ne protrhat. Postupně tak rušíme návštěvu hory, ze které kouká pouze spodní patro a tak nabízím jenom fotky staré tři roky - FOTO.

V Galway jsme v deset hodin a parkujeme v Eyre Square Centre, v místě kde jsem pracoval. Moc se toho nezměnilo, potkávám i některé známé tváře, ale je to dlouhá doba, takže se mi nechce připomínat. Spíše se jdeme projít, když na chvíli přestane pršet. Na Shop street je i přes počasí rušno. Nakupujeme dárky a pak se vracíme zpět. Objedu ještě pár míst, ale déšť to kazí. Ve tři hodiny se jdeme ubytovat na Salthill do B&B Ocean Crest. Celkem slušné, vítá mě polka, ale nějak nechce mluvit polsky, i když jí říkám, že ji rozumím. Anglicky to má asi nacvičené líp:-). Na pokoji máme WiFi, takže se po deseti dnech připojujeme a hned čteme samé "dobré" zprávy. Zároveň si zajišťujeme ubytování na cestu zpět v Belgii. Už ale nebudeme zajíždět do Bruselu. Venku stále prší a protože musíme ráno brzy vstávat, abychom stihli trajekt, tak zůstáváme na pokoji. Nechci sebou totiž zítra vést promočené oblečení. Několik fotek z Galway, práce a celého zbytku ostrova jsou tedy zde, opět tři roky staré - FOTO .

Den jedenáctý - čtvrtek. Ráno znovu typická anglická snídaně, typické irské počasí a my typicky sedáme do auta:-). Naštěstí se to během rána zlepšuje, takže na odplutí máme slunečno, ale trochu větrno. Na lodi to proto houpe a i chození je docela náročné. Jako když jdete po osmém pivě z hospody. Nejlépe mi na to zabírá spánek. Jakmile si lehnu, tak to může házet jak chce a je to v pohodě.

Den dvanáctý - pátek. Připlouváme do přístavu Roscoff, který je o 250km dál k domovu, než Cherbourg. Cesta je náročná, protože zhruba 300km jedeme po rychlostní silnici. Sice je to plynulé, ale rychlost je omezena a protože je pátek, provoz je dost hustý. Rozdíl nastane jakmile se dostanete na dálnici. Tam je to o poznání lepší. Cestou se zastavujeme na jediném místě. Most přes řeku Seinu ústící do moře u přístavu Le Havre. Jsou to dva velikáni, mezi nimiž je mýtná brána a také parkoviště. Most je totiž nejen sjízdný, ale přístupný i pěším. Zhruba hodinu trávíme procházkou na most a zpět, ale pak už musíme jet. Do města Namur, kde spíme.

Den dvanáctý, neboli poslední. V sobotu ráno vyrážíme na cestu přes celé Německo. Doby neomezené rychlosti jsou pryč a německá dálniční síť prochází zásadní rekonstrukcí. Takže každých padesát kilometrů zhruba osmikilometrové zúžení... navíc dost omezených rychlostí, no prostě je to únavné! Domů přijíždíme navečer celkem unaveni, ale odpočatí z dovolené, která se povedla.