Vídeň

Jak už jsem se minule zmínil, světový šampionát v americkém fotbalu pořádalo Rakousko. Naštěstí pro nás závěrečné zápasy proběhly ve Vídni a tak jsme nemuseli cestovat tak daleko. I když jestli se vůbec čtyřhodinová cesta dá charakterizovat jako nedaleko:-). Sice nás na konci srpna čeká dovolená a s ní ještě větší dávka kilometrů, ale to bude jiná situace. 

A tak se původní plán navštívit při našem výletu krásy Vídně tak úplně nenaplnil. Únava byla docela znát a po příjezdu jsme spíše skončili v posteli, než na ulici. Krátce jsme vyrazili okolo čtvrté, ale dvouhodinová procházka přeci jen nestačí. Dostali jsme se do historického jádra, ale Vídeň určitě nebude městem, kam bych se chtěl vracet. Nepřirostlo nám to tam k srdci a i když musím uznat že Prater park se mi líbil, tak i přesto jsme raději v neděli zvolili přímou cestu domů. Na poznávání měst budeme mít letos ještě hodně času.

World championship of American Football 2011

Světový šampionát v americkém fotbalu letos pořádalo Rakousko. Dvě základní skupiny systémem každý s každým na stadionech v Innsbrucku (USA, Austrálie, Mexiko, Německo) a Grazu (Canada, Japonsko, Rakousko, Francie). Následné bitvy o umístění pak proběhly na stadionu Ernesta Happela ve Vídni. Kdo má s tímto sportem něco společného a nebyl tam, tak ten jako by nebyl. Akce v podobném rozsahu v budoucnu nepotká Evropu ještě dlouho a na vlastní kůži si vychutnat atmosféru dvaceti tisícové divácké kulisy je zážitek, na který se jen těžko zapomíná. Pro porovnání finálový zápas české "A" ligy navštívilo v pražském Edenu něco málo přes dva tisíce diváků. To je sice na naše poměry slušná účast, ale porovnávat tyto dvě čísla prostě nemůžu. K zápasu domácího vyvrcholení sezóny se ale dostanu později.

Lístky na finálový zápas(a také o páté místo) jsme měli koupeny asi o dva a půl měsíce dříve a cenu 30E za kus bych označil za slušnou, vzhledem k tomu, kde jsme seděli. Jako jediní z naší výpravy jsme zvolili místo pozápasové cesty domů spánek v hlavním městě Rakouska. Ubytování v hotelu nedaleko stadionu bylo slušné a celkový dojem nám kazilo pouze nedořešené odhlučnění pokojů, kdy sprcha z vedlejší místnosti působila celkem slušný kravál. Jinak se ale v neděli ráno jelo rozhodně lépe, než v sobotu v noci.

Samotný zápas byl báječnou oslavou fotbalu v Evropě. Přestože reprezentace USA přivezla "pouze"  hráče z nižších soutěží, turnaji celkem jasně dominovala. Vyjímkou byl snad jen zápas s Mexikem, který skončil 17:7. Ve finále pak došlo na rozhodnutí relativně brzy. Od druhé čtvrtiny převzala Amerika otěže a celý zápas již prakticky Kanadu k ničemu nepustila. Závěrečné skóre se tak zastavilo na 50:7. Z pohledu výsledku se zdál zápas jednoznačný, ale nutno podotknout, že Kanada měla dvakrát za sebou velkou smůlu a zastavila se prakticky 1 yard od americké endzony. To samo o sobě působí dost destruktivně na psychiku. I přesto nezanechala Kanada špatný dojem.

Finále trvalo necelé dvě a půl hodiny a mělo slušný spád. Nebýt závěrečného v podstatě nudného ceremoniálu, kdy se oceňovali všechny týmy a které trvalo snad hodinu, tak by byl zážitek stoprocentní. Tento způsob se mi totiž zdá pro diváka nešťastný. Paradoxně pak poraženým tleskalo mnohem více diváků, než následným šampiónům, kteří přebírali svoji trofej zhruba okolo půl jedenácté.

http://www.americanfootball2011.com/en/

FOTOS

Další Ruzyně

V pořadí druhá návštěva ruzyňského letiště během tří týdnů sebou přinesla několik překvapení. Za prvé se pořádně informovat. Ne vždy totiž letí přímo letadlo společnosti, se kterou se přepravujete. Může se stát, že si nějaké další éro pronajme na výpomoc a nebo je více označení pod jednou skupinou, jako je tomu například u Travel service a SmartWings. Nevědomky pak vyfotíte to, co chcete, aniž by jste o tom věděli. Dalším překvapením byl neobvyklý ruch na ploše, který jsem nečekal. Otázka - proč je tady sakra tolik lidí, když nikde nebylo nic hlášeno. Odpověď - protože je potřeba hledat na více místech. A tak se z prvních obrázků stal spíše boj o holý život, protože jsem si ve spěchu špatně postavil štafle a na nejvyšší příčce jsem balanc nezvládl. A330 od Emirates jsem si ale nemohl nechat ujít:-). Velmi podobná situace za pár minut následovala. Doslova na poslední chvíli jsem se otočil a zahlédl přistávající 747 - hodně nečekané překvapení. Vyšplhat se sice podařilo, ale s fotkami jsem nebyl spokojen. Potom se situace uklidnila. Nejenom na ploše, ale i za plotem. Lidé se pomalu vytráceli. Zůstavali pouze podobní nadšenci jako jsem já. 

Zhruba v tom čase, kdy mělo sednout očekávané SmartWings, sedl Travel service. Vysvětlení proběhlo na začátku, ale poznámka, že to co vlastně nechcete, to se vám podaří nejlíp, ta se potvrdila. Dvě fotky bych bral jako úspěšné, dávám je ke článku, zbytek v galerii. Po mnoha kosmetických úpravách jsem dokonce sebral odvahu a zaslal je přímo na server, který se problematikou letectví a tzv. spotterství zabývá. Čerpám z něj inspiraci a mnoho zajímavých informací. Fotku nahrajete v předepsané velikosti a formátu a čekáte na vyjádření screenera. V mém případě byly první dva pokusy zamítnuty. Důvod - fotografie byly neostré. Pravda to určitě trochu je, takže musím ještě ladit. Další pokus mě ale čeká až za dlouho, protože mnoho času nyní o víkendech nemám.

Poslední překvapení, které letiště nabídlo, byl neobvyklý apel policie na všechny stojící a fotící za plotem. Z důvodu začátku "nějakých" bezpečnostních opatření. Časem asi pochopím, ale tam jsem to nedával. Přestat fotit, sbalit si věci a mazat pryč, tak znělo nařízení.

FOTOS

Moravský kras

Další z řady cestovatelských akcí s naším klubem Ulítlých Ulit. Tentokráte do Moravského krasu, kde jsme navštívili propast Macocha, Punkevní a Kateřinskou jeskyni.

Odjezd brzy ráno mohl být ještě o něco dříve, protože přímo na místě jsou jenom dva pokladní, v sezóně celkem slušná fronta, 2km pak mažete po strmých cestách k Punkevním jeskyním a rezerva 45 minut od příjezdu na parkoviště je pryč. Když si potom chcete ještě koupit lístek na focení, tak už to zkrátka nestihnete. Slečna průvodkyně byla ale v dobré náladě a tak mě nechala nejenom fotit, ale i brzdit všechny se stativem:-). Samotná procházka do nitra propasti ale není nijak zábavná a se třemi zastávkami, kde prakticky není nic zajímavého vás znechutí hned na začátku. Velký počet lidí vás nakonec dostane do situace, kdy zůstanete trčet za zatáčkou a z výkladu nemáte prakticky nic - palec dolů. Lepší zábava začíná až po vstupu na "dno" propasti, kde se vám naskytne pěkný výhled na horní můstek a nazelenalé stěny propasti. Potom následuje přesun do přístaviště a dvacetiminutová plavba s jednou krátkou zastávkou může začít. Ta celkový dojem hodně zlepší. Výklad za jízdy je zábavný a podzemní řeka má prostě svoje kouzlo. Škoda jen že to tak rychle uteče. Po přistání se tedy rozhodujeme co dál.

Pěšky podél Punkvy vyrážíme ke Skalnímu mlýnu a pak dál do Kateřinské jeskyně. Tam je o poznání méně lidí a to se nám líbí. Prohlídka trvá asi 30 minut ale je mnohem zajímavější, než v Punkevních jeskyních. Nabídne vám opravdu krásné pohledy na krápníkové útvary, i obrovské sály s perfektní akustikou, kterou vám rádi předvedou místní dobrovolníci s nástroji. Celé to působí velmi pěkně a uspořádaně. K návštěve tak doporučuji víc, než samotné punkevní jeskyně.

Na závěr sedáme do vláčku, který nás přiveze pod spodní stanici lanovky, díky které jsme nahoře okamžitě. Ještě seběhneme na dolní můstek a pokocháme se pohledem do nitra propasti, což například pro mě není úplně ideální, na druhou stranu co by člověk neudělal pro nějaký ten hezký záběr. Proč jsme nevyužili horní můstek? Na to existuje pouze jediná odpověď a to že česká chytrost opět boduje. Zpoplatnění malého kousku soukromého pozemku, přes který můstek prochází, no to se rovná opravdové špinavosti. Celkový dojem nám to ale tolik nekazí. Sedáme do aut a v třicetistupňovém horku vyrážíme k dvou a půl hodinové cestě vstříc domovu.

FOTOS

Pardubice Stallions - vítěz ČLAF "B"

V Pardubicích se v neděli třetího července děly věci. Za deštivého, téměř zimního, odpoledne se na letním stadionu za ČEZ arénou střetli ve finálovém zápase o titul mistra České ligy amerického fotbalu - divize "B"  Příbram Bobcats a Pardubice Stallions. "Bobcati" kteří bez ztráty jediného zápasu vyhráli základní část, přijeli do Pardubic jako domácí tým a také jako favorit. Do této role je pasoval nejenom průběh předfinálových zápasů, ale také odborná veřejnost. Na oficiálních stránkách asociace byly dokonce stanoveny kurzy na výhru Pardubic 3 a na Příbram 1.5. Nikdo si nepřipouštěl, že by hřebci mohli zazlobit. Ti si však pro svoje druhé finále v řadě přichystali nové dresy a motivováni domácím publikem se chystali na tvrdý boj. Po nástupu obou týmu zazněla národní hymna a pak už nic nebránilo úvodnímu losu a výkopu. Příbram si zvolila příjem a následný útok. 

Oba týmy se od prvních minut předháněli v bodování a i když počasí nepřálo pasové hře, létal vzduchem jeden balón za druhým. Zejména pardubický quaterback Honza Kakos byl k neudržení, když mu prostor výborně zajišťovala offence line. Čtveřice recieverů v čele s Markem Vinařem se tak mohla prát o balóny hluboko v poli protivníka. Skóre zápasu však otevřela Příbram a ujala se vedení. Pardubická odpověď ale přišla záhy. Dvěma touchdowny přehoupl čtvrtinový výsledek na stranu Pardubic Petr Plaček. V tomto duchu se pokračovalo až do konce první půle - Příbram srovnala a následně Pardubice navyšovaly. Poločasový stav tak zaznamenal výsledek hodný spíše konci celého zápasu, než poloviny a to 26:33 pro hřebce.

Vyrovnaný duel pokračoval i po přestávce, kdy jsme čekali drtivý nápor Bobcats, kteří museli být jistě zaskočeni z průběhu první půle. Nicméně spíše opatrnější hra přinesla "jenom" celkově dva touchdowny na obou stranách. Nervozita by se dala krájet. Vedení o jeden touchdown neznamená v americkém fotbalu téměř nic a i pár vteřin do konce utkání může stačit na totální zvrat. Poslední čtvrtina zápasu tak přinesla nejnapínavější momenty, který z týmů nakonec přehoupne dostatečný rozdíl bodů na svoji stranu. K radosti domácího publika to byly právě Pardubice, kdy nejlepší hráč zápasu - Petr Plaček proměnil svůj pátý finálový touchdown a přiblížil hřebce k titulu. O několik vteřin později se navíc vyznamenala obrana, kdy skvěle hrající Petr Florián zachytil příbramský pass(interception) a sám míč vrátil do endzony soupeře. Bylo rozhodnuto! Jako třešničku na dortu ještě zaznamenala pardubická obrana safety a navýšila skóre o dva  body na závěrečné 42:67. Pardubice oproti očekávání všech dokázali porazit těžkého a houževnatého soupeře v nejdůležitejším zápase sezóny a zaslouženě tak obhájili titul.

FOTKY , FOTKY

A jak to vidím já z pohledu hráče a přímého účastníka finále. Nemohli jsme si přát lepší motivaci, než o jakou se nám postaral souběh okolností. Vstupovat do zápasu jako podceňovaný tým je vždy lepší, než být favoritem, zvláště jeli-to finále. Pokud tohle dokážete příjmout a jste rozhodnuti se poprat, pak je to klíč k úspěchu. Každý z nás nechal na hřišti kousek sebe a ten tam zůstane napořád. Navíc domácí publikum a nové dresy, to všechno se už od prvních minut podepsalo na celkovém výsledku a odrazilo se v nasazení jednotlivých hráčů. Finále jsme tak zvládli jako tým, který dokázal podat nejlepší výsledek sezóny v nejdůležitejším zápase. V průběhu článku jsem sice vyzvedl některá jména, nutno ale znovu zopakovat, že tento sport není o jednotlivci, ale o týmu. Když každý dělá co má, tak se dílo daří a proto mají na vítězství podíl všichni. Nejenom kluci v poli, trenéři, ale i ti, kteří se starali o zajištění chodu zápasu a nedostali se na soupisku. Těm všem patří velký dík za to, co ve finále a během sezóny předvedli!