Napříč zeleným ostrovem - závěr

Den desátý - středa. Loučíme se brzy ráno s naším domem a vyrážíme na jih. Naplánoval jsem krátkou zastávku v Galway, kde jsem strávil necelý rok života a také návštěvu hory Sv. Patrika, která je cestou. V tom všem nám ale brání počasí. To už se definitivně zkazilo a hustá oblačnost s deštěm se ne a ne protrhat. Postupně tak rušíme návštěvu hory, ze které kouká pouze spodní patro a tak nabízím jenom fotky staré tři roky - FOTO.

V Galway jsme v deset hodin a parkujeme v Eyre Square Centre, v místě kde jsem pracoval. Moc se toho nezměnilo, potkávám i některé známé tváře, ale je to dlouhá doba, takže se mi nechce připomínat. Spíše se jdeme projít, když na chvíli přestane pršet. Na Shop street je i přes počasí rušno. Nakupujeme dárky a pak se vracíme zpět. Objedu ještě pár míst, ale déšť to kazí. Ve tři hodiny se jdeme ubytovat na Salthill do B&B Ocean Crest. Celkem slušné, vítá mě polka, ale nějak nechce mluvit polsky, i když jí říkám, že ji rozumím. Anglicky to má asi nacvičené líp:-). Na pokoji máme WiFi, takže se po deseti dnech připojujeme a hned čteme samé "dobré" zprávy. Zároveň si zajišťujeme ubytování na cestu zpět v Belgii. Už ale nebudeme zajíždět do Bruselu. Venku stále prší a protože musíme ráno brzy vstávat, abychom stihli trajekt, tak zůstáváme na pokoji. Nechci sebou totiž zítra vést promočené oblečení. Několik fotek z Galway, práce a celého zbytku ostrova jsou tedy zde, opět tři roky staré - FOTO .

Den jedenáctý - čtvrtek. Ráno znovu typická anglická snídaně, typické irské počasí a my typicky sedáme do auta:-). Naštěstí se to během rána zlepšuje, takže na odplutí máme slunečno, ale trochu větrno. Na lodi to proto houpe a i chození je docela náročné. Jako když jdete po osmém pivě z hospody. Nejlépe mi na to zabírá spánek. Jakmile si lehnu, tak to může házet jak chce a je to v pohodě.

Den dvanáctý - pátek. Připlouváme do přístavu Roscoff, který je o 250km dál k domovu, než Cherbourg. Cesta je náročná, protože zhruba 300km jedeme po rychlostní silnici. Sice je to plynulé, ale rychlost je omezena a protože je pátek, provoz je dost hustý. Rozdíl nastane jakmile se dostanete na dálnici. Tam je to o poznání lepší. Cestou se zastavujeme na jediném místě. Most přes řeku Seinu ústící do moře u přístavu Le Havre. Jsou to dva velikáni, mezi nimiž je mýtná brána a také parkoviště. Most je totiž nejen sjízdný, ale přístupný i pěším. Zhruba hodinu trávíme procházkou na most a zpět, ale pak už musíme jet. Do města Namur, kde spíme.

Den dvanáctý, neboli poslední. V sobotu ráno vyrážíme na cestu přes celé Německo. Doby neomezené rychlosti jsou pryč a německá dálniční síť prochází zásadní rekonstrukcí. Takže každých padesát kilometrů zhruba osmikilometrové zúžení... navíc dost omezených rychlostí, no prostě je to únavné! Domů přijíždíme navečer celkem unaveni, ale odpočatí z dovolené, která se povedla.

Napříč zeleným ostrovem - 4.část

Den sedmý – neděle. Trochu tápu, protože díky počasí jsme všechny plány vyčerpali a budeme improvizovat. Zuzka mě překvapuje, že ani jeden den nechce volnější program v okolí, bere do ruky mapu a navrhuje národní park Glenveagh. Je od nás vzdálen 100km a cesta k němu je příjemná. Z hlavní silnice sjíždíte teprve několik kilometrů před ním. Glenveagh se rozprostírá v severozápadním cípu ostrova, nedaleko města Letterkenny a skládá se, jako většina parků v Irsku, z několika hor(kopců), jezer a jak já říkám - měsíční krajiny. Lesů nebo jiných porostů v nich moc nenajdete, tak proto. 

Hlavní turistická stezka vede údolím mezi Glendowan Mts a Derryveagh Mts. Vycházíme z turistického centra u velkého parkoviště v severní části a jdeme 4km po upravené cestě podél jezera k hradu Glenveagh Castle. Je to jedna z nejmladších staveb tohoto druhu a proto je dobře zachovalý. Lákadlem pro milovníky botaniky je jeho opevněná(i volná) zahrada, kde najdete mnoho rostlin z nejrůznějších končin světa. Rozdělená je tímto způsobem například na Italian garden, Chinese garden, Swiss walk apod. Pokud nepočítáme placenou prohlídku, kterou vynecháváme(hrad je dobře přístupný i tak a vnitřek se nám zdá malý), tak se v místních zahradách můžete kochat hodiny(zvláště pak máte-li rádi program Makro na svém fotoaparátu). My ale pokračujeme dál. Rozcestník nám nabízí buď šplhat na vyhlídku nad hradem, nebo šlapat další tři kilometry k vodopádům. Volíme číslo dvě a jdeme. Až na malá převýšení je cesta kolem jezera pohodovou procházkou, kterou vám může zkazit maximálně počasí. K vodopádu dorážíme asi za hodinu, ale nedá se dostat až k němu. Díky své velikosti to ale není nutné. Jeho délku odhaduji na 300m a hukot je slyšet dlouho dopředu. Pak nastává obvyklý irský problém, cesta není ani trochu dokola. Prostě odněkud vyrazíte a dojdete někdy až desítky kilometrů daleko, kde to končí a vy se zas musíte vracet. Proto otáčíme u vodopádu a jdeme svižným tempem zpět. Počasí se totiž kazí. Na konci ještě fotka, sedáme do auta a už podle plánu počítáme s deštěm. Ten se dostavuje za několik minut a jako obvykle nepřestává do večera. Tedy dobrou noc.

GLENVEAGH

Den osmý - pondělí. Cestování autem už bylo opravdu dost a dnes si odpočineme v okolí. Bundoran není nijak velké město, ale pro svoje okolí je vyhledávanou turistiskou destinací. Centrum města je tedy jedna dlouhá ulice lemovaná irskými bary a hospůdkami. Sem tam nějaká škola surfu a podobně. Všechno se tu pomalu připravuje na mistrovství Evropy v surfingu, které se uskuteční v polovině září. Není tu žádný přístav, jen malé molo. Zato pláže jsou zde skvělé. A ty vlny... Jedna malá je v centru, ale hned za útesem se nachází další, mnohem větší. A když píšu větší, myslím tím hlavně delší. Dopolední program, kdy je nádherně trávíme na pláži. Není jako klasická z letního letoviska. Jelikož je tady příliv a odliv, tak písek je tvrdý, neboříte se. Dlouhá je několik kilometrů a protože slušně fouká, není nouze o krásné hučení vln. Učení na surfu tady může jít samo:-). Zuzka hledá všelijaké skořápky od mořských potvor a já zas fotím. Musíme si dávat pozor, protože oceán vyplavil hodně medůz. Některé jsou opravdu veliké, takže do nich nechceme šlápnout. Pro zajímavost - nad pláží se nachází duny porostlé trávou a hned při příchodu na pláž je zde cedule - "Armádní střelnice, v zájmu vlastního zdraví nechoďte do dun a zdržujte se na pláži". A skutečně potkáváme vojáky. Odpoledne se počasí znovu kazí a tak jdeme na oběd a děláme se odpočinkové odpoledne. Už se pomalu připravujeme na odjezd.

BUNDORAN BEACH

Den devátý - úterý. Poslední den v Bundoranu a taky den, kdy se počasí definitivně zkazilo. Dopoledne sem tam ještě vysvitne slunko a tak se jdeme projít na nedaleké útesy. Potom se to ale přižene a tak se v dešti vracíme zpět. Cestou potkáváme Marion. Ptá se kdy odjíždíme a jestli může večer přijet pro peníze za energie. Ta není v ceně pronájmu a platí se až na místě. Na začátku si nic nezkontrolovala, takže se jen dohadujem, jak to spočítá. Nakonec zjišťujeme, že mají asi standartní tarif. 66 Euro se nám zdá hodně, za týden, kdy jsme topili jenom ráno a večer a jinak v domě prakticky nebyli. No ale dohadovat už se nebudu. Nechávám ji 4 Eura dýško, aby neřekla, že češi jsou škrti(i když  Irové mají  na stejných pozicích trojnásobný plat jak my, ale ceny skoro ve všem stejné jako u nás - vyjímkou je alkohol, maso a reality). Ráno prosím o vyzvednutí klíčů o půl osmé, ale asi se ji nechce vstávat, takže mi dává instrukce o klíči do schránky na poštu. Balíme a jdeme do hajan.

Napříč zeleným ostrovem - 3.část

Den pátý – pátek. Tentokrát už jsme se nemohli ohlížet na počasí a museli jsme vyrazit směrem na sever. Překročení pomyslné hranice mezi Irskou republikou a spojeným královstvím postřehnete vlastně jenom podle značky upozorňující na změnu jednotek povolené rychlosti(km/h - Míle/h) a také v obchodě, protože Euro už zde neplatí. 

Kolem desáté tak přijíždíme do Derry. Jedno z posledních opevňovaných měst v Evropě s kompletní zachovanou hradbou, lemovanou těžkými děly a zajímavými výhledy na město. To, jako podobně Belfast, bylo důležitou součástí bojů o nezávislost. Vždyť jen kousek pod hradbou se nachází pomyslný vstup a zděný nápis – „You Are Now Entering Free Derry“. Britská vlajka je vystřídána několika irskými, přestože jsme stále ve spojeném království a budovy v okolí mají tématické nákresy na svých bočních stěnách. Celé společně to vytváří zajímavou atmosféru, jejíž minulost neskočila zase až tak dávno.

DERRY

S příchodem na parkoviště se zatahuje a začínají padat první kapky. To nás znervózní, ale je před námi ještě asi sedmdesát kilometrů a na té vzdálenosti se může stát cokoliv. Od průtrže mračen, až po tropické sluníčko. Jedeme… Další cíl – Giant´s causeway, neboli obrův chodník. Je to jedna z největších turistických atrakcí celého ostrova a taky to tam podle toho vypadá. Davy lidí, několik placených parkovišť a nově rozestavěná budova informačního centra s dalším parkingem, která by tak nějak měla zapadnout do zelené přírody. I přes tuto snahu o souznění s krajinou vás speciální autobus odveze až téměř k atrakci…co dodat. Volíme vlastní nohy a děláme si dlouhou procházku. Většina turistů totiž směřuje pouze k hlavnímu místu a dál se vydává jen někdo. Když zjišťujeme, že cesta po cca jednom a půl kilometru za umělou zděnou brankou končí, z důvodu nebezpečí padajících kamenů, vydáváme se zpět a po schodišti lezeme strmě na vršek skály, směrem k parkovišti číslo tři. Mám trochu problémy s výškou a poslední schody vyšlapuji jenom s těžkým dechem a upřeným pohledem do země, nicméně výhled z vrchní části stěny za tu námahu a nervy stojí. Podnikáme další procházku, tentokráte z výšky několika stovek metrů přímo nad mořem a světe div se – nikde ani noha. Tam nahoře si nakonec opravdu vychutnáváme pocit z divoké přírody a všechny problémy a lidi necháváme pod sebou. Na závěr stejně jako včera a také v Derry city sedáme do auta a začíná pršet. Teď už nám to ale nevadí, stavujeme se ještě na kukačku v nedalekém Bushmills, kde se destiluje světoznámá whisky stejného jména a potom vyrážíme za naším ubytováním. Jednu noc trávíme přímo v Severním Irsku, protože to množství kilometrů by bylo na jeden den až dost.

GIANT´S CAUSEWAY

Zamluvili jsme si jednu noc B&B Chatham mill. Provozovatelem je Jeff, který mě vítá hned po zazvonění na zvonek. Nejdřív mě ale stihl uvítat jejich „psík“ který mě málem porazil a pak si otřel hubu do mých kalhot. Přesto všechno byl k sežrání a jen je škoda, že ho Jeff musel zavřít, abychom mohli vjet autem dovnitř. Ubytování je perfektní, za cca 50 liber máte krásný pokoj s vlastním sociálním zařízením a prvotřídní anglickou snídaní(skoro se ani nedalo uvěřit, že to bylo všechno pro nás). Majiteli je skvěle rozumět a dá se s ním na všem domluvit. Ještě větší radost pak máme, když se dovídáme, že jsme jeho první česká návštěva. S nacpaným břichem od snídaně vyplňuji knihu hostů a připojuji poděkování. Když mu pak ještě málem odvezu v kapse klíče od pokoje, je o veselé rozloučení postaráno.

Den šestý – sobota. Jedeme se podívat na Torr Head, jeden z nejsevernějších bodů Irska odkud je krásně vidět Skotsko a pak pokračujeme po coast road až do Belfastu. Drží se nás štěstí. Ráno máme opět sluníčko s mraky a přímo na Torr Head můžeme pozorovat skotské pobřeží. Ještě fotka malé (zřejmě) meteo stanice, která si zahrála podstatnou roli ve filmu Den poté a už se proplétáme množstvím úzkých zatáček po nejnádhernější pobřežní cestě, kterou jsem kdy jel. Torr road a pak následně Causeway road nabízí opravdu úžasné pohledy do krajiny až do města Larne, kde příroda tak trochu vyšumí. Ale až do té doby a to zejména v prvním úseku(Torr road) je to prostě nádhera. I pro řidiče je množství zatáček, kopečků a míst kde sotva točíte volantem, aby jste se vešli, prostě úžasným zážitkem.

Počasí se trochu kazí a sem tam spadnou kapky. Jakmile dorážíme do Belfastu, počasí se uklidňuje a i když je zataženo, můžeme na chvíli pochodit v centru. Všímám si památek, fotím, ale na Zuzku to prostě není. Takže ji netrápím a vracíme se k autu. Čeká nás poslední zastávka a zřejmě nejdiskutovanější část Belfastu(možná i celého Irska). Zeď která odděluje katolickou část od protestantské. Dostáváme se k ní za chvilku a po ujištění od starousedlíka, že na tomto parkovišti se neplatí, vyrážíme směrem k dalším, toho času divokým, místům metropole. Nedá se to přehlédnout, ale ani dost dobře představit, co se asi musí dít, když se brány zavřou. Vysoká zeď, nad ní ještě plot s ostnatým drátem, kamery a světla chráněná drátěným krunýřem. To je Belfast. Město plotů a zdí, které jsou téměř všude, ale až v této části si to teprve uvědomíte. Opět jsou zde na mnoha místech kresby, které připomínají dřívější dobu, ale i téma stržení zdi. No a někde se prostě jenom vyřádili sprejeři. Cesta okolo zdi s průchodem několika branami nám zabírá cca hodinu a půl, pak už znovu sedáme do auta a světe div se – začíná pršet. Skoro jako bychom měli předplaceno, že jakmile skončíme denní program, tak to všechno spláchne déšť. Jedeme tedy domů, už jsme trochu unaveni a 200km do Bundoranu nás dorazí.

TORR HEAD, BELFAST

Napříč zeleným ostrovem - 2.část

Den třetí – středa. 18-ti hodinová plavba vám v útrobách trajektu a zázemí vlastní kabiny uteče jako voda. Většinou ji po náročné cestě skoro celou prospíte. Můžete si ji zpříjemnit v lodních barech, restauracích, nebo hernách. Jenom podotýkám, že je potřeba nemít hluboko do kapsy. Večeře pro dva za 50 euro a více...

Irsko nás vítá téměř jasnou oblohou a bezvětřím. To je dobré znamení. Přejíždíme skoro celý ostrov od jihu(Rosslare) k severu a přijíždíme do Bundoranu okolo páté hodiny. Místo nacházíme snadno, protože Google Street View je v Irsku hodně podrobný, tak mám obrázek zafixovaný z internetu. Jdeme na nákup a Zuzka volá našemu kontaktu. Marion slibuje, že dorazí za chvilku, ale hodina uteče a nic. Volám tentokrát já, ale konec rozhovoru mi uniká. Když přijela, tak jsem pochopil, že si zapomněla klíče a musela se vracet. Dům je příjemně vytopený, Marion po nás ani nechce kauci a po rychlé prohlídce domu zmizí. Ručníky které přislíbila už ale nepřiveze. Ještě že máme svoje. Vybalujeme, vaříme a padáme do postele.

Den čtvrtý – čtvrtek. Sice jsem naplánoval odpočinek po náročné cestě, ale Zuzka chce využít pěkného počasí k výletu na nejvyšší evropské přímořské útesy. Slieve League se svými šestisty a jednom metru se majestátně vypínají z moře a působí jako neprostupná hradba pro každého, který by byl v tu chvíli pod nimi. Cedule značení začínají již 50km před a jsou celkem časté. I bez navigace bych se neztratil. Přijíždíme do malého městečka Teelin, odkud nám nejdříve cedule nabídne Pilgrim path(cestu pro poutníky) a za chvilku je i cesta pro auto. Ze zpětného pohledu doporučuji auto nechat v Teelinu a vydat se po této stezce nahoru. Dojtete na útesy ze zadní strany po pohodové cestě a z vrcholu pak můžete slézt podél skalní stěny s nádhernými výhledy na oceán a přes parkoviště pak přímo zpět do Teelinu. Celý výšlap se dá v pohodě stihnout za čtyři až pět hodin. Připomínám ovšem že v Irsku je počasí nevyzpytatelné, takže i když vycházíte za sluníčka, měli by jste mít sebou určitě nepromokavé věci. Kdykoliv se může přihnat déšť a navíc nahoře docela slušně fouká. Díky počasí jsme neměli na vrcholu žádné mraky, ale v okolí bylo mlžno, takže se nedalo pozorovat dalekou krajinu. Jinak je to ale bezpochyby zážitek a každému kdo má cestu na sever bych tyto útesy doporučil.

FOTO

Napříč zeleným ostrovem - 1.část

Irsko. Země na severozápadě Evropy, kam se na dovolenou vydávají většinou jenom nadšenci. Především pro její proměnlivé klima. Počasí vás snadno může na celou dovolenou přikovat k židli, nebo při vás bude stát a nabídne překrásné výhledy z vysokých útesů, nekonečných pláží a nikde nekončících pastvin. Nám se to letos povedlo napůl.

Opět jsme tedy vyrazili na sever. Ne tolik jako v roce 10´(Norsko), ale i tak dostatečně chladně na to, aby to zahrálo na teplomilnou strunu Zuzky. Proto jsem napřesrok slíbil dovolenou v teplých krajích. Nechtěli jsme najezdit mnoho kilometrů(přesto se tomu tak úplně nevyhnete), chtěli jsme něco vidět a mít možnost volit náhradní program, takže… jižní Irsko je krásné, má nejvyšší pohoří a národní parky, ale bohužel ani jeden z nás není tak úplně pro slézání vybaven. Střední Irsko je sice fajn a našel bych moře míst, kam se vydat, ale znám ho jako své boty díky ročnímu pracovnímu pobytu, takže minimálně pro mě by to bylo o ničem. Severní Irsko tedy nakonec zvítězilo. Zajistili jsme si pronájem domku na severozápadním pobřeží v městečku Bundoran, kde se každoročně konají evropské surfařské závody a na konci srpna jsme vyrazili.

Den první – pondělí. Plácáme se přes půlku Evropy a náš cíl je hlavní město Belgie. Vyjíždíme brzy ráno, abychom se vyhnuli pražské špičce a pokračujeme přes Rozvadov do Německa. I když je tam dálniční síť v dobrém stavu, tak se prostě začnete nudit. Dokola a dokola to samé a tenhle úsek je zaručeně to nejtěžší. Zuzka mě s padající hlavou dopředu „hlídá“, aby mi taky nezačala padat. V Bruselu jsme okolo druhé hodiny a hotel máme na předměstí, přímo před stadionem(nevím koho). Atomium na nás vykukuje hned za ním. Počasí přeje, takže vyrážíme ven a já překonávám svůj strach z výšky, když vyjíždíme do nejvyšší bubliny této chlouby výstaviště Expo. Nahoře je to chvilku drsné, vnímám každý otřes a pohyb konstrukce, ale za chvíli si zvykám a docela si to i užívám. Přes park a následné podivné uličky se vracíme zpět. Centrum je pro nás daleko a ještě nás čeká kus cesty, takže do hajan.

Den druhý – úterý. Už nemusíme vyjíždět tak brzy. Posledních 600km převážně ve Francii až k trajektu zvládneme za šest hodin a protože vyplouváme v šest, máme rezervu. Stíháme navštívit několik míst v Normandii, přes která se přehnala spojenecká invaze. Například pláž Omaha, nebo Pointe du Hock – baterii těžkých děl a bunkrů na vrcholu skalnatého pobřeží. Moc z nich nezbylo, krátery po lodních granátech jsou ale dodnes výrazným rysem této krajiny. V přístavu Cherbourg jsme o půl čtvrté a po nalodění a vyplutí zaleháváme. Máme před sebou osmnáct hodin na palubě trajektu Oskar Wilde od Irish Ferries. Málem bych zapomněl dodat, stále je krásně.