Den pátý – pátek. Tentokrát už jsme se nemohli ohlížet na počasí a museli jsme vyrazit směrem na sever. Překročení pomyslné hranice mezi Irskou republikou a spojeným královstvím postřehnete vlastně jenom podle značky upozorňující na změnu jednotek povolené rychlosti(km/h - Míle/h) a také v obchodě, protože Euro už zde neplatí.
Kolem desáté tak přijíždíme do Derry. Jedno z posledních opevňovaných měst v Evropě s kompletní zachovanou hradbou, lemovanou těžkými děly a zajímavými výhledy na město. To, jako podobně Belfast, bylo důležitou součástí bojů o nezávislost. Vždyť jen kousek pod hradbou se nachází pomyslný vstup a zděný nápis – „You Are Now Entering Free Derry“. Britská vlajka je vystřídána několika irskými, přestože jsme stále ve spojeném království a budovy v okolí mají tématické nákresy na svých bočních stěnách. Celé společně to vytváří zajímavou atmosféru, jejíž minulost neskočila zase až tak dávno. 
S příchodem na parkoviště se zatahuje a začínají padat první kapky. To nás znervózní, ale je před námi ještě asi sedmdesát kilometrů a na té vzdálenosti se může stát cokoliv. Od průtrže mračen, až po tropické sluníčko. Jedeme… Další cíl – Giant´s causeway, neboli obrův chodník. Je to jedna z největších turistických atrakcí celého ostrova a taky to tam podle toho vypadá. Davy lidí, několik placených parkovišť a nově rozestavěná budova informačního centra s dalším parkingem, která by tak nějak měla zapadnout do zelené přírody. I přes tuto snahu o souznění s krajinou vás speciální autobus odveze až téměř k atrakci…co dodat. Volíme vlastní nohy a děláme si dlouhou procházku. Většina turistů totiž směřuje pouze k hlavnímu místu a dál se vydává jen někdo. Když zjišťujeme, že cesta po cca jednom a půl kilometru za umělou zděnou brankou končí, z důvodu nebezpečí padajících kamenů, vydáváme se zpět a po schodišti lezeme strmě na vršek skály, směrem k parkovišti číslo tři. Mám trochu problémy s výškou a poslední schody vyšlapuji jenom s těžkým dechem a upřeným pohledem do země, nicméně výhled z vrchní části stěny za tu námahu a nervy stojí. Podnikáme další procházku, tentokráte z výšky několika stovek metrů přímo nad mořem a světe div se – nikde ani noha. Tam nahoře si nakonec opravdu vychutnáváme pocit z divoké přírody a všechny problémy a lidi necháváme pod sebou. Na závěr stejně jako včera a také v Derry city sedáme do auta a začíná pršet. Teď už nám to ale nevadí, stavujeme se ještě na kukačku v nedalekém Bushmills, kde se destiluje světoznámá whisky stejného jména a potom vyrážíme za naším ubytováním. Jednu noc trávíme přímo v Severním Irsku, protože to množství kilometrů by bylo na jeden den až dost.
Zamluvili jsme si jednu noc B&B Chatham mill.
Provozovatelem je Jeff, který mě vítá hned po zazvonění na zvonek.
Nejdřív mě ale stihl uvítat jejich „psík“ který mě málem porazil a pak
si otřel hubu do mých kalhot. Přesto všechno byl k sežrání a jen je
škoda, že ho Jeff musel zavřít, abychom mohli vjet autem dovnitř.
Ubytování je perfektní, za cca 50 liber máte krásný pokoj s vlastním
sociálním zařízením a prvotřídní anglickou snídaní(skoro se ani nedalo
uvěřit, že to bylo všechno pro nás). Majiteli je skvěle rozumět a dá se
s ním na všem domluvit. Ještě větší radost pak máme, když se dovídáme,
že jsme jeho první česká návštěva. S nacpaným břichem od snídaně
vyplňuji knihu hostů a připojuji poděkování. Když mu pak ještě málem
odvezu v kapse klíče od pokoje, je o veselé rozloučení postaráno.
Den šestý – sobota. Jedeme se podívat na Torr Head, jeden z nejsevernějších bodů Irska odkud je krásně vidět Skotsko a pak pokračujeme po coast road až do Belfastu. Drží se nás štěstí. Ráno máme opět sluníčko s mraky a přímo na Torr Head můžeme pozorovat skotské pobřeží. Ještě fotka malé (zřejmě) meteo stanice, která si zahrála podstatnou roli ve filmu Den poté a už se proplétáme množstvím úzkých zatáček po nejnádhernější pobřežní cestě, kterou jsem kdy jel. Torr road a pak následně Causeway road nabízí opravdu úžasné pohledy do krajiny až do města Larne, kde příroda tak trochu vyšumí. Ale až do té doby a to zejména v prvním úseku(Torr road) je to prostě nádhera. I pro řidiče je množství zatáček, kopečků a míst kde sotva točíte volantem, aby jste se vešli, prostě úžasným zážitkem.
Počasí se trochu kazí a sem tam spadnou kapky. Jakmile dorážíme do Belfastu, počasí se uklidňuje a i když je zataženo, můžeme na chvíli pochodit v centru. Všímám si památek, fotím, ale na Zuzku to prostě není. Takže ji netrápím a vracíme se k autu. Čeká nás poslední zastávka a zřejmě nejdiskutovanější část Belfastu(možná i celého Irska). Zeď která odděluje katolickou část od protestantské. Dostáváme se k ní za chvilku a po ujištění od starousedlíka, že na tomto parkovišti se neplatí, vyrážíme směrem k dalším, toho času divokým, místům metropole. Nedá se to přehlédnout, ale ani dost dobře představit, co se asi musí dít, když se brány zavřou. Vysoká zeď, nad ní ještě plot s ostnatým drátem, kamery a světla chráněná drátěným krunýřem. To je Belfast. Město plotů a zdí, které jsou téměř všude, ale až v této části si to teprve uvědomíte. Opět jsou zde na mnoha místech kresby, které připomínají dřívější dobu, ale i téma stržení zdi. No a někde se prostě jenom vyřádili sprejeři. Cesta okolo zdi s průchodem několika branami nám zabírá cca hodinu a půl, pak už znovu sedáme do auta a světe div se – začíná pršet. Skoro jako bychom měli předplaceno, že jakmile skončíme denní program, tak to všechno spláchne déšť. Jedeme tedy domů, už jsme trochu unaveni a 200km do Bundoranu nás dorazí.
Počasí se trochu kazí a sem tam spadnou kapky. Jakmile dorážíme do Belfastu, počasí se uklidňuje a i když je zataženo, můžeme na chvíli pochodit v centru. Všímám si památek, fotím, ale na Zuzku to prostě není. Takže ji netrápím a vracíme se k autu. Čeká nás poslední zastávka a zřejmě nejdiskutovanější část Belfastu(možná i celého Irska). Zeď která odděluje katolickou část od protestantské. Dostáváme se k ní za chvilku a po ujištění od starousedlíka, že na tomto parkovišti se neplatí, vyrážíme směrem k dalším, toho času divokým, místům metropole. Nedá se to přehlédnout, ale ani dost dobře představit, co se asi musí dít, když se brány zavřou. Vysoká zeď, nad ní ještě plot s ostnatým drátem, kamery a světla chráněná drátěným krunýřem. To je Belfast. Město plotů a zdí, které jsou téměř všude, ale až v této části si to teprve uvědomíte. Opět jsou zde na mnoha místech kresby, které připomínají dřívější dobu, ale i téma stržení zdi. No a někde se prostě jenom vyřádili sprejeři. Cesta okolo zdi s průchodem několika branami nám zabírá cca hodinu a půl, pak už znovu sedáme do auta a světe div se – začíná pršet. Skoro jako bychom měli předplaceno, že jakmile skončíme denní program, tak to všechno spláchne déšť. Jedeme tedy domů, už jsme trochu unaveni a 200km do Bundoranu nás dorazí.
Žádné komentáře:
Okomentovat