Irsko. Země na severozápadě Evropy, kam se na dovolenou vydávají většinou jenom nadšenci. Především pro její proměnlivé klima. Počasí vás snadno může na celou dovolenou přikovat k židli, nebo při vás bude stát a nabídne překrásné výhledy z vysokých útesů, nekonečných pláží a nikde nekončících pastvin. Nám se to letos povedlo napůl.
Opět jsme tedy vyrazili na sever. Ne tolik jako v roce 10´(Norsko), ale i tak dostatečně chladně na to, aby to zahrálo na teplomilnou strunu Zuzky. Proto jsem napřesrok slíbil dovolenou v teplých krajích. Nechtěli jsme najezdit mnoho kilometrů(přesto se tomu tak úplně nevyhnete), chtěli jsme něco vidět a mít možnost volit náhradní program, takže… jižní Irsko je krásné, má nejvyšší pohoří a národní parky, ale bohužel ani jeden z nás není tak úplně pro slézání vybaven. Střední Irsko je sice fajn a našel bych moře míst, kam se vydat, ale znám ho jako své boty díky ročnímu pracovnímu pobytu, takže minimálně pro mě by to bylo o ničem. Severní Irsko tedy nakonec zvítězilo. Zajistili jsme si pronájem domku na severozápadním pobřeží v městečku Bundoran, kde se každoročně konají evropské surfařské závody a na konci srpna jsme vyrazili.
Den první – pondělí. Plácáme se přes půlku Evropy a náš cíl je hlavní město Belgie. Vyjíždíme brzy ráno, abychom se vyhnuli pražské špičce a pokračujeme přes Rozvadov do Německa. I když je tam dálniční síť v dobrém stavu, tak se prostě začnete nudit. Dokola a dokola to samé a tenhle úsek je zaručeně to nejtěžší. Zuzka mě s padající hlavou dopředu „hlídá“, aby mi taky nezačala padat. V Bruselu jsme okolo druhé hodiny a hotel máme na předměstí, přímo před stadionem(nevím koho). Atomium na nás vykukuje hned za ním. Počasí přeje, takže vyrážíme ven a já překonávám svůj strach z výšky, když vyjíždíme do nejvyšší bubliny této chlouby výstaviště Expo. Nahoře je to chvilku drsné, vnímám každý otřes a pohyb konstrukce, ale za chvíli si zvykám a docela si to i užívám. Přes park a následné podivné uličky se vracíme zpět. Centrum je pro nás daleko a ještě nás čeká kus cesty, takže do hajan.
Den druhý – úterý. Už nemusíme vyjíždět tak brzy. Posledních 600km převážně ve Francii až k trajektu zvládneme za šest hodin a protože vyplouváme v šest, máme rezervu. Stíháme navštívit několik míst v Normandii, přes která se přehnala spojenecká invaze. Například pláž Omaha, nebo Pointe du Hock – baterii těžkých děl a bunkrů na vrcholu skalnatého pobřeží. Moc z nich nezbylo, krátery po lodních granátech jsou ale dodnes výrazným rysem této krajiny. V přístavu Cherbourg jsme o půl čtvrté a po nalodění a vyplutí zaleháváme. Máme před sebou osmnáct hodin na palubě trajektu Oskar Wilde od Irish Ferries. Málem bych zapomněl dodat, stále je krásně. 
Žádné komentáře:
Okomentovat