Praha...krásná a ošklivá zároveň. Dává člověku pocit, že je součástí nečeho velkého. Zároveň se ale v tom velkém neznámém může snadno ztratit. Ve chvíli kdy vysvitne sluníčko se vám chce chodit a obdivovat krásy tohoto města. Ve dne a stejně tak v noci, kdy i pod rouškou tmy rozpoznáváte v dálce známá místa, která většinou vídáte jen na obrazovkách televize. Nádherný pohled.
Naopak když se celé město ponoří do mlhy, deště a smogu, stáváte se náhle zajatcem ve vězení, ze kterého není uniku. Teprve v tu chvíli si uvědomíte, jak krásně může být i jinde. Někde kde není tolik lidí, domů, aut, někde kde i mlha s deštěm působí na člověka odpočinkově a vnímá ji jako součást krajiny.
Praha je skutečně vlastním malým státem v naší už tak malé zemičce. Lidé jsou tu zvláštní, nemluví spolu...komunikují jen když musí. Ale vlastně se jim ani nedivím. V tak obrovském počtu neustále spěchajících človíčků okolo sebe je člověk rád, když se dostane domů a nemusí ze sebe vydat už ani hlásku. Nebo naopak - soustředí se už jen na někoho blízského z jeho okolí a ty ostatní nevnímá, neexistují pro něj.
Je důležité se sem občas podívat, využít příležitosti a zjistit, proč vlastně v Praze většina lidí jen pracuje a na víkendy se vrací domů. Mě se ta příležitost naskytla...trávím v Praze již čtvrtý den(to je nejdelší doba, kdy jsem tu v kuse byl) a všechno tohle dění okolo silně vnímám.
Využívám posledních dní před pravděpodobným nástupem do zaměstnání, abych byl co nejvíce se svojí Zuzankou, neboť poté nás částečně rozdělí stokilometrová hranice. Píšu částečně, protože vlastně ani nevěřím slovu "rozdělí". Praha je blíž, než by si někteří v Hradci chtěli připustit...
Naopak když se celé město ponoří do mlhy, deště a smogu, stáváte se náhle zajatcem ve vězení, ze kterého není uniku. Teprve v tu chvíli si uvědomíte, jak krásně může být i jinde. Někde kde není tolik lidí, domů, aut, někde kde i mlha s deštěm působí na člověka odpočinkově a vnímá ji jako součást krajiny.
Praha je skutečně vlastním malým státem v naší už tak malé zemičce. Lidé jsou tu zvláštní, nemluví spolu...komunikují jen když musí. Ale vlastně se jim ani nedivím. V tak obrovském počtu neustále spěchajících človíčků okolo sebe je člověk rád, když se dostane domů a nemusí ze sebe vydat už ani hlásku. Nebo naopak - soustředí se už jen na někoho blízského z jeho okolí a ty ostatní nevnímá, neexistují pro něj.
Je důležité se sem občas podívat, využít příležitosti a zjistit, proč vlastně v Praze většina lidí jen pracuje a na víkendy se vrací domů. Mě se ta příležitost naskytla...trávím v Praze již čtvrtý den(to je nejdelší doba, kdy jsem tu v kuse byl) a všechno tohle dění okolo silně vnímám.
Využívám posledních dní před pravděpodobným nástupem do zaměstnání, abych byl co nejvíce se svojí Zuzankou, neboť poté nás částečně rozdělí stokilometrová hranice. Píšu částečně, protože vlastně ani nevěřím slovu "rozdělí". Praha je blíž, než by si někteří v Hradci chtěli připustit...
Žádné komentáře:
Okomentovat