Hervis 1/2 marathon na ostro

Poslední březnový víkend, změna času ze zimního na letní a můj první běžecký závod je za námi. Nutno dodat, že to pro mě ani tak nebyl závod, jako spíš zkouška, jestli na něco takového mám.

Samotná myšlenka vznikla zhruba v polovině ledna, kdy jsem společně se Zuzkou a jejím kolegou vyrazili v Praze do posilovny. Ani nevím, jak se k tomu vlastně dostali, ale myšlenka byla na světě a přípravy po odeslání přihlášky a startovného mohly začít. Pro příště si musím pamatovat, že musejí být mnohem tvrdší, protože samotný závod je vždycky jiná zkušenost, než když běžíte sám a nikdo okolo vás. Jde především o tempo, které vás na začátku, ať chcete nebo ne, trochu strhne.

Spolu se svým "realizačním týmem" jsem si v sobotu před dvanáctou vychutnával poslední minuty do startu. Atmosféra byla vynikající a bylo cítit zvláštní napětí. Krátce před dvanáctou jsme uslyšeli ještě malý rozhovor s panem prezidentem, který nás za pár minut odmávnul. Lépe řečeno "odstřelil". Než se dotlačíte do stratovního "tunelu", tak to chvilinku trvá. První totiž startují opravdoví závodníci a tak si na konci musíte nějaké minutky odečíst, od celkového času.

Před závodem jsem vlivem nepříznivého počasí zaběhl maximum jenom 15km a tušil jsem, že to bude problém. Krize mě už ale nečekaně chytla hned na třetím kilometru, kdy mě začalo nepříjemně píchat v boku. Zvolil jsem moc rychlé tempo, na které nebylo moje tělo zvyklé a tak jsem musel výrazně zpomalit. Na první občerstvovací stanoviště jsem si to opravdu protrpěl!

Ve druhé čtvrtině se to zlepšilo, držel jsem tempo a pomalu ze sebe sundával jednotlivé části oblečení. Vysvitlo totiž sluníčko... Když jsem po deseti kilometrech blížil podél Václavského náměstí k dalšímu občerstvení, minul mě vodič 2:10. Nezvládl jsem ho zachytit a pomalu se mi vzdaloval. To mě mrzelo, ale postupem času a kilometrů jsem si dal za cíl především doběhnout.

Na posledním občerstvení po šestnácti kilometrech jsem si špatně vybral a místo tolik očekávaného ionťáku jsem omylem hrábnul po teplém čaji. To mě dorazilo:-). První tři měřící stanoviště jsem běhal okolo půl hodinky, poslední část jsem měl ale o deset minut delší. Šest kilometrů navíc od maxima patnáct bylo zkrátka znát a tak jsem musel od osmnáctého kilometru několikrát prostě jít, abych se srovnal.

Závěrečnému kilometru jsem už ale nic nedaroval a i když pomalu, tak jsem doběhl do cíle. Tomu pocitu se vyrovná jen málo věcí, když míjíte cílový rošt a můžete si říci - mám to za sebou, dokázal jsem to! Ještě cílová pusinka od Zuzanky a mamky:-), odevzdat měřící čip, převzít medaily a hajdy na metro.

Byla to skvělá akce a taky zkušenost pro příště. Atmosféra které po většinu trati z tribun a chodníků čelíte je nepopsatelná a žene vás dopředu! Lidé fandili skvěle a především v centru kde jsme probíhali doslova oboustranným kotlem z větší části cizinců, kterým se tato akce nesmírně líbila!

Teď už mě čeká pouze trénink a zase trénink. Na trati jsem sice říkal, že už nikdy neobuji běžecké boty, ale teď už se zase na nějaký ten příděl km těším! No a také máme se Zuzkou naplánované nějaké další závody na podzim, kdy bych chtěl alespoň jednou uběhnout celý maraton, protože na ten pražský, který bude 10. května bohužel natrénovat nedokážu. To už bude ale všechno v zahraničí, kde si chceme vyzkoušet i jinou atmosféru.

Jak jsem poprvé stopoval

Díky tomu, že v pondělí bylo opravdu špatné počasí, stalo se úterý posledním dnem, kdy jsem mohl vyzkoušet maximální zátěž a velkou porci kilometrů před sobotním závodem. A taky jsem to tak udělal. Počasí bylo docela ucházející(až na silný vítr) a tak jsem okolo třetí se sluníčkem v zádech vyrazil.

Běželo se dobře, ale po sedmi kilometrech se mi po pravé ruce objevil černý mrak a z něho to opravdu padalo(naštěstí jen sníh). Navíc se nebylo kde schovat, protože jsem byl zrovna na rovné pláni mezi obcemi. Naštěstí to byla jen přeháňka…v Roudnici jsem zahnul doleva a s větrem v zádech jsem pokračoval do posledních sedmi kilometrů.

No a stejně jako před chvílí, na rovné pláni mezi obcemi se během několika vteřin prudce zhoršilo počasí, přihnal se silný vítr a sníh. Cítil jsem se v té chvíli dobře, ale bojovat s tím nešlo. Ze strany mě bičoval vítr se sněhem a v tom se nedalo ani běžet. Zvládl jsem to na začátek obce, kde vítr trochu ustal, protože jsem se dostal mezi domy. Za chvíli jsem ale stejně musel otočit proti větru, abych se dostal domů(3km). Vypadal jsem jako kulička sněhu, byl jsem už hodně promočený a tak jsem poprvé v životě zvednul palec a stopoval. Nemaje mobilu jsem ani neměl jinou možnost!

Během té vánice mě minula dvě auta a ani jednomu z nich jsem zřejmě nepřipadal dost důvěryhodný, aby mi pomohl. Třetí pokus vyšel a zastavil mi někdo z vedlejší vesnice, kterého jsem sice neznal, ale on už z dálky poznal, o co jde. Tímto mu děkuji, protože i přesto, že se na mě první dvě auta vykašlala(chápu, dnes je to o život), tak síla pomoci někomu v nesnázích v nás stále je a to je velmi důležité!!

Dnes se sice necítím nějak extra, levá půlka těla dostala v tu chvíli dost zabrat a hodně mě bolí koleno, ale to snad brzy přejde a já budu moci v sobotu stanout na startu pražského půlmaratonu. Moc se na to těším!

Hervis 1/2 marathon

Půlmaratón: tvrdá zkouška i pro připravené. Tím cituji nadpis článku z MF – 15 minut pro ekonomiku. Ne že by mě tohle naplnilo optimismem, ale člověk se má neustále udržovat v napětí. A zvlášť pokud vás čeká první životní start v běžeckém závodě.

Tohle všechno by možná nebylo tak zvláštní, kdybych s běháním nezačal teprve před dvěma měsíci. Do té doby jsem tento sport víceméně nesnášel a přinutit se uběhnout třeba jen malou vzdálenost byl pro mě nadlidský výkon. Všechno záleží hodně na sebemotivaci a kázni:-). Tady totiž nejdete zápasit s borcem na druhé straně(jako je tomu třeba ve stolním tenise), ale bojujete především sám se sebou. Zvlášť když běháte sám. A jedinou radost, kterou na konci můžete mít je sám ze sebe, což pro některé lidi nic neznamená, protože chtějí vyhrávat jen nad někým(jiným)!

O přípravě na dálkové běhy toho mnoho nevím, ale vycházím-li ze svých sportovních zkušeností, tak je potřeba postupně zvyšovat zátěž. Zanedlouho to totiž není problém správného dýchání, které se velmi rychle zlepší, ale především fyzické kondice, ve které vaše tělo je. Ukolébán pohledem na celkové časy z minulého ročníku pražského půlmaratonu a také pohledem na nejmenovaného kolegu, od kterého už několik let(ještě když jsem tu pracoval poprvé) poslouchám, do jak skvělé kondice se brzy dostane(pneumatika okolo jeho pasu je toho důkazem), jsem týden před startem trochu klidnější. Běhám totiž už dva měsíce. Nejprve jen pár kilometrů, ale za poslední dva týdny už mám na svém kontě skoro 50km a dnes mě čeká premiéra v podobě 12-ti kilometrového přídělu. Včera jsem totiž uběhl „jenom“ deset a to především proto, že mi ke konci značně nepřálo počasí(vítr a sníh). Dechově jsem se ale cítil dobře a po fyzické stránce to samé, takže další nárůst km snad bude v pohodě.Příští týden bych rád alespoň jednou pokořil hranici 18km a příprava na můj první závodní běh vůbec snad skončila.

Ještě poznámka, po této zkušenosti mi je jasné, že příprava musí vypadat jinak a musí být ještě o něco svědomitější. To ale nic nemění na faktu, že jsem si za cíl mého závodu dal především doběhnout v časovém limitu a především zúčastnit se a mít zajímavé vzpomínky. Držte mi všichni palce v sobotu 28.března na Hervis 1/2marathonu v Praze.

Bacha, špatně parkuješ

Tak to mě tedy vážně překvapilo...Každou středu a neděli jsem se Zuzkou v Praze a druhý den ráno jezdím do Hradce pracovat. Vstávání ve čtvrt na pět sice není úplně to nejjednodušší, ale když jsem doma, tak lezu z postele jen o 45 déle a to není takový rozdíl. Ať žije dálnice(skoro dokončená:-)).

Tuhle neděli jsem se ale seznámil s novinkou(nevím jak dlouho už funguje), kterou zavedli strážníci městské policie Praha. Jaká je situace v Hradci všichni dobře víme, ale tady se o parkování stále stará město a její muži v uniformě. Obvykle sedám do auta okolo 4:50 a pak vyrážím uličkami Žižkova směrem na Hradec. Tam jsem taky brzy ráno potkal strážniky...stáli u auta, které bylo na zákazu zastavení. To zamrzí - botička hned po ráno. Jenže pak si všimnete svého čelního skla a je rázem po srandě. Malá kartička se třepetá za stěračem...výjmečně(jinde nebylo místo) jsem totiž zaparkoval na hranici křižovatky. Vypadalo to na pokutu, ale měl jsem štěstí a možná mi pomohla hradecká značka. Dostal jsem pouze upozornění, že špatně parkuji a určitě si mě taky zapsali do registru, aby mi příště mohli už vypsat pokutu.

Takže příště už musím parkovat jenom tam, kde jsem zvyklý...pak jsme si totiž místa všimli, ale já byl líný jít a přeparkovat káru:-)

Přechodit, nebo nepřechodit?

Asi tak týden už okolo sebe pozoruji, jak každý druhý v mém okolí padne do postele se slovy - něco na mě leze:-). Někteří opravdu zalehnou, ale většina z nás se to snaží přechodit. No proč asi...? Především kvůli skvěle vyřešenému systému nemocenské, která v dnešní době neproplácí první tři dny a také víkendy...což znamená, že když lehnete ve středu, jste doma zadarmo pět dní. A přitom je to doba, během které je většina z nás schopna dát se do kupy.

I o mě se něco už týden pokouší...ale zatím se zdá, že jsem to pomalu překonal. Každé ráno do sebe naláduju celaskon a centrum(jestlipak si Radoshaci pamatují, za co jsem ho s nimi v Irsku vyměnil:-)), během dne ještě šumivé tablety a pak odpoledne udolávám bacily tréninkem na půl marathon, který mě čeká v Praze za 14 dní...No a dnes se poprvé cítím i večer dobře, takže je to asi pryč!

No a zítra je pátek...víkend je tady:-). Kampak se asi chystá většina z vás? Já se těším, že po několika akcích(především pořádání turnaje ve stolním tenise) si jeden víkend odpočinu a budu se válet...s vyjímkou samozřejmě nějaké práce doma a běhu.

Co nás čeká v kině

Letošní rok to vypadá, že se konečně dočkáme plánovaných premiér filmů, které mají před sebou velké očekávání. A protože je některé společnosti chtěli uvést již okolo Vánoc, jsou tací, kteří se jich už nemůžou dočkat. Ne že bych byl jedním z nich, ale většina blížících se premiér spadá přesně do mého oblíbeného žánru sci-fi. Se Zuzkou jsme od začátku roku byli pouze na Valkýra, což je další naše společné oblíbené téma z doby 2. světové války a byl to za poslední léta nejlepší film, který jsem navštívil(celkově ale nebylo z čeho vybírat - byl jsem v Irsku). V téhle chvíli se stále rozmýšlíme, zda jít na(podle ukázek zajímavý titul) Watchman. Zuzka má tušení, že je to jen nafouknutá bublina, takže uvidíme jak se to vyvine. Režisér, který natočil filmy jako je 300, nebo Spirit by nás snad neměl zklamat.

Ale zpátky k premiérám, které přicházejí. Můj šálek čaje bude určitě čtvrtý díl Terminátora s názvem Salvation(spasení), i když u Zuzky nevím:-). Společně se ale určitě chystáme na nový díl Star Trek, který přijde do kin na začátku května a bude to úplně první díl, který by měl předcházet i původnímu seriálu Star Trek s kapitánem Kirkem...zkrátka jak vznikala legenda s názvem Enterprise:-). No a poslední premiéra, která ale podle mě už nebude mít co říci je X-man Origins - Wolverine.

Turnaj ve stolním tenise

V neděli 8.3. jsem s pomocí obce, Zuzky, bráchy a několika kamarádů uspořádal turnaj ve stolním tenise. Přípravy probíhali celý měsíc dopředu, ale ty hlavní začaly až týden před, kdy jsme s Martinem vyvěsili pozvánky na obecní tabla v několika sousedních vesnicích. To nás(mě) ale nakonec přesvědčilo o tom, že tyto pozvánky nikdo nečte. Nechal jsem na nich totiž poznámku o nutné registraci dopředu na mém telefonním čísle, ale nikdo se neozval. Příště to udělám jinak…hlavně v naší obci, kde je spousta hráčů, kteří jsou dobří, ale taky líní:-). Vytisknu malé pozvánky, které roznesu do schránek. Také sponzory mám už předem domluvené. A to hned několik a další mě napadají. Bude totiž stále obtížnější přesvědčit obec, aby se na turnaji podílela(když se bude konat častěji) z hlediska rozpočtu a zvedat startovné by mohlo pro některé studenty znamenat neúčast. Ze startovného totiž dokážu pokrýt jenom ceny, ne však oběd pro každého…a to je celkem důležité. No, když se povede snížit rozpočet na polovinu tím, že o malinko zvednu startovné, seženu sponzory na ceny a zajistím účast ještě o něco většího počtu lidí, tak to půjde i bez její účasti. Na druhou stranu by to pro ní mohla být celkem slušná reklama, když se turnaj ujme.

Ještě pár slov k samotnému turnaji. Prezentace probíhala od osmi ráno do devíti. Pro mě už od půl čtvrté ráno, protože jsem musel v sále zatopit a přikládat do kamen a až do osmi:-). V devět proběhl los do skupin(byly čtyři) a začalo se hrát. Okolo jedenácté skočily základní skupiny a hráče jsme podle dalšího(tentokrát skupinového) losu rozdělili do osmifinálového pavouka. Vždy nejlepší s nejhorším. Pak následoval oběd. Gulášek byl skvělý, jen do čtvrtfinále se vstupovalo trochu pomaleji, protože měl každý plné břicho. Souběžně se čtvrtfinále běželo i „B“ finále, kde se v pavouku o celkové deváté místo utkali hráči, kteří vypadli v osmifinále. Zbytek skončil shodně na pozici 10 až 17.

Celý pavouk nám přichystal řadu překvapení a zajímavých zápasů, které by mohly snadno konkurovat opravdovým soutěžním utkáním a nakonec vše dospělo až do finále. Které za podpory domácího publika vyhrál místní „borec“. No, něco tady trochu smrdí, to bude asi samochvála. Přestože jsem turnaj pořádal a dohlížel na jeho průběh, povedlo se mi ho i vyhrát. Někomu se to může zdát divné, že turnaj vyhrál jeho hlavní pořadatel, ale kdo z vás to někdy hrál ví, jak vrtkavá je to hra a že soupeř kterého bez problému porazíte, vás může ve vyřazovací části snadno vyřadit. Zkrátka v neděli jsem si věřil a výhra byla pro mě taková třešnička na dortu, protože jsme měl především radost, že se turnaj povedl a každému se líbil. Příště už to tak jednoduché určitě nebude.

Na závěr bych rád poděkoval Obecnímu úřadu Hvozdnice a jeho kulturní komisi za finanční podporu. Obecní hospodě „U Čechů“ za občerstvení a přípravu oběda. Kamarádům za pomoc při přípravě sálu. Bratrovi Martinovi a mojí přítelkyni Zuzce za dohled nad průběhem turnaje. Klubu KPST za poskytnutí několika stolů, jmenovitě p. Rákosníkovi. Rodině za podporu. A na závěr všem hráčům, kteří se zúčastnili a přišli si především dobře zahrát a pobavit se. ALBUM

Těšíme se na příště!!

Udělej si doma už neplatí

Tak...teď si každý kdo máte auto zkuste sáhnout do svědomí, kdy jste se mu naposled věnovali trochu víc, než jen že jste umyli čelní a boční skla(ještě k tomu jenom z venku). Auto(auta) mám už od 18 let a jezdil jsem prakticky skoro ve všem, co má kola. Taky jsem se ale snažil vždycky o auto starat. Jak po interiérové, tak po motorické stránce.

Když si vzpomenu na Favorita a Felicii, tak šlo všechno hladce. V dnešních moderních autech je to ale čím dál obtížnější. S každou malicherností musíte do servisu a jakmile se rozsvítí žlutá kontrolka na panelu, hned se panikaří, co to zase bude a kolik to bude stát peněz. Do dneška si pamatuju, když jsem u Favorita měnil startér, chladič, nebo opravoval plovák, který ukazuje hladinu benzínu v nádrži. V Astře ani nevím, jestli se nádrž dá otevřít někde jinde, než jen u víčka na pistoli a první hledání otvoru pro ostřikovací kapalinu mi zabralo několik minut, přestože byl ve žluté barvě:-). Rok výroby v roce 2005 se zkrátka nezapře a jediné co můžete dělat, je udržovat motor v čistotě, na což jsem od doby, kdy Opla mám, moc nemyslel a tak to pod kapotou vypadalo příšerně. Kluci v práci si do mě párkrát rýpli, když to viděli a tak jsem s tím musel něco udělat. To bylo ale to nejmenší...protože nejtěžší oprava je u mě prasklá žárovka. Pokaždé když se to stane, tak to oddaluji:-). Přístup k ní je totiž v přední části podběhu kola, kde musíte nejprve odklopit plastovou krytku, která je pořádně špinavá a pak už jdete jen po hmatu. Ruku zastrčíte do díry a sloupnete gumový kulatý kryt proti prachu za žárovkou, pak znomu ponoříte ruku do útrob auta a nahmatáte žárovku, kterou pootočením vytáhnete. Bohužel ale délka kabelů nedovoluje vytáhnout žárovku z podběhu kola a proto ji musíte oddělit v dosti krkolomném postavení rukou. To samé platí o napojení nové žárovky. A to nejlepší na konec...zastrčit žárovku správně a nevidět přitom jestli jde dobrým směrem je někdy skoro nemožné.

Poprvé se mi však stalo, že praskla jiná, než jen potkávací. Parkovací žárovka nevydržela, ale ta se mění jinde. K ní se dostáváte přes motor. Bohužel je ale v místě, kde odkryjete gumový kryt, tak málo místa, že tam ruku prostě nestrčíte...takže... s prasklou PARKOVACÍ žárovkou budu muset do SERVISU!!! T O S N A D N E N Í P R A V D A !!!!

HC LEV Hradec Králové - jedemééé

Dobrá zpráva pro všechny fanoušky hradeckého ledního hokeje. Semifinálová série 1. ligy mezi Hradcem a Ústím n. Labem se nám nečekaně vyvíjí. Vítěz základní části nejprve ztratil první domácí zápas a včera znovu prohrál na našem domácím ledě po skvělém výkonu hradeckých hokejistů, kteří jako by se v play off probudili. Vždyť z posledních 13 zápasů prohráli pouze 4. Když to srovnám s koncem sezóny, kdy se na jejich zápasy nedalo ani koukat, je ten rozdíl obrovský. Hradec vede sérii 1:2 na zápasy a dnes má před sebou podle mě rozhodující duel. Pokud vyhrají, mají výhodu dvou utkání k dobru, kterou by v současném rozpoložení určitě dotáhli do konce. Pokud prohrají, stav série se srovná a výhodu domácího prostředí bude mít soupeř.

Včerejší hokej byl nádhernou ukázkou, jak by to na našem stadiónu mělo vypadat pokaždé. Návštěva 5012 lidí a ještě by se pár tisíc vešlo, hlavně na stání. My jsme poprvé vyrazili do kotle, který si dával záležet. I z Ústí přijela početná skupina, která o sobě dávala znát. K žádným nepokojům však nedošlo ani na ledě, ani v hledišti. V první třetině se oba soupěři víceméně oťukávali, byl to opatrný hokej. Ve druhé se to však zlomilo. Hradečtí měli obrovský tlak, řada neproměněných šancí z bezprostřední vzdálenosti a několikrát zazvonila i tyč. Až ve 34 minutě se trefil Fořt a minutu před koncem druhé třetiny Koudelka, který se nádherně prodral mezi kruhy a zavěsil nad salfického lapačku. Gólman Ústí včera nebyl v ideálním rozpoložení a je velkým důkazem toho, že v hokeji jde psychika, talent, um a chuť hrát ruku v ruce. Někdejší opora naší reprezentace už není co bývala. Ale buďme spravedlivý, i tak je to člověk, který v hokeji něco dokázal. Naopak náš brankář Koutský by si za předvedený výkon zasloužil pozvánku do repre. Několik zázračných zákroků na začátku druhé třetiny ho nakoplo ke skvělému výkonu a kluky podržel až do konce. V závěru utkání se pak soupeř nechal zbytečně vyloučit a tak branka hostí zůstala prázdná jen na pár vteřin. Konečné skóre HK – Ústí 2:0 a neopakovatelný zážitek, který znám pouze z pardubického hokejového stadiónu.

Podtrženo a sečteno – těšme se na dnešek a fandíme všichni!!!!