Díky tomu, že v pondělí bylo opravdu špatné počasí, stalo se úterý posledním dnem, kdy jsem mohl vyzkoušet maximální zátěž a velkou porci kilometrů před sobotním závodem. A taky jsem to tak udělal. Počasí bylo docela ucházející(až na silný vítr) a tak jsem okolo třetí se sluníčkem v zádech vyrazil.
Běželo se dobře, ale po sedmi kilometrech se mi po pravé ruce objevil černý mrak a z něho to opravdu padalo(naštěstí jen sníh). Navíc se nebylo kde schovat, protože jsem byl zrovna na rovné pláni mezi obcemi. Naštěstí to byla jen přeháňka…v Roudnici jsem zahnul doleva a s větrem v zádech jsem pokračoval do posledních sedmi kilometrů.
No a stejně jako před chvílí, na rovné pláni mezi obcemi se během několika vteřin prudce zhoršilo počasí, přihnal se silný vítr a sníh. Cítil jsem se v té chvíli dobře, ale bojovat s tím nešlo. Ze strany mě bičoval vítr se sněhem a v tom se nedalo ani běžet. Zvládl jsem to na začátek obce, kde vítr trochu ustal, protože jsem se dostal mezi domy. Za chvíli jsem ale stejně musel otočit proti větru, abych se dostal domů(3km). Vypadal jsem jako kulička sněhu, byl jsem už hodně promočený a tak jsem poprvé v životě zvednul palec a stopoval. Nemaje mobilu jsem ani neměl jinou možnost!
Během té vánice mě minula dvě auta a ani jednomu z nich jsem zřejmě nepřipadal dost důvěryhodný, aby mi pomohl. Třetí pokus vyšel a zastavil mi někdo z vedlejší vesnice, kterého jsem sice neznal, ale on už z dálky poznal, o co jde. Tímto mu děkuji, protože i přesto, že se na mě první dvě auta vykašlala(chápu, dnes je to o život), tak síla pomoci někomu v nesnázích v nás stále je a to je velmi důležité!!
Dnes se sice necítím nějak extra, levá půlka těla dostala v tu chvíli dost zabrat a hodně mě bolí koleno, ale to snad brzy přejde a já budu moci v sobotu stanout na startu pražského půlmaratonu. Moc se na to těším!
Běželo se dobře, ale po sedmi kilometrech se mi po pravé ruce objevil černý mrak a z něho to opravdu padalo(naštěstí jen sníh). Navíc se nebylo kde schovat, protože jsem byl zrovna na rovné pláni mezi obcemi. Naštěstí to byla jen přeháňka…v Roudnici jsem zahnul doleva a s větrem v zádech jsem pokračoval do posledních sedmi kilometrů.
No a stejně jako před chvílí, na rovné pláni mezi obcemi se během několika vteřin prudce zhoršilo počasí, přihnal se silný vítr a sníh. Cítil jsem se v té chvíli dobře, ale bojovat s tím nešlo. Ze strany mě bičoval vítr se sněhem a v tom se nedalo ani běžet. Zvládl jsem to na začátek obce, kde vítr trochu ustal, protože jsem se dostal mezi domy. Za chvíli jsem ale stejně musel otočit proti větru, abych se dostal domů(3km). Vypadal jsem jako kulička sněhu, byl jsem už hodně promočený a tak jsem poprvé v životě zvednul palec a stopoval. Nemaje mobilu jsem ani neměl jinou možnost!
Během té vánice mě minula dvě auta a ani jednomu z nich jsem zřejmě nepřipadal dost důvěryhodný, aby mi pomohl. Třetí pokus vyšel a zastavil mi někdo z vedlejší vesnice, kterého jsem sice neznal, ale on už z dálky poznal, o co jde. Tímto mu děkuji, protože i přesto, že se na mě první dvě auta vykašlala(chápu, dnes je to o život), tak síla pomoci někomu v nesnázích v nás stále je a to je velmi důležité!!
Dnes se sice necítím nějak extra, levá půlka těla dostala v tu chvíli dost zabrat a hodně mě bolí koleno, ale to snad brzy přejde a já budu moci v sobotu stanout na startu pražského půlmaratonu. Moc se na to těším!
2 komentáře:
Tak to ti nekdy musim povykladat jak jsme v 18-ti jeli s kamosem stopem do Italie, Chorvatska a zpet... :)
no to už nemusíš, pane:-). protože už jsi mi o tom vašem cestování a spaní v příkopě vyprávěl...héééj a bylo to dobrý!!
Okomentovat