Hervis 1/2 marathon na ostro

Poslední březnový víkend, změna času ze zimního na letní a můj první běžecký závod je za námi. Nutno dodat, že to pro mě ani tak nebyl závod, jako spíš zkouška, jestli na něco takového mám.

Samotná myšlenka vznikla zhruba v polovině ledna, kdy jsem společně se Zuzkou a jejím kolegou vyrazili v Praze do posilovny. Ani nevím, jak se k tomu vlastně dostali, ale myšlenka byla na světě a přípravy po odeslání přihlášky a startovného mohly začít. Pro příště si musím pamatovat, že musejí být mnohem tvrdší, protože samotný závod je vždycky jiná zkušenost, než když běžíte sám a nikdo okolo vás. Jde především o tempo, které vás na začátku, ať chcete nebo ne, trochu strhne.

Spolu se svým "realizačním týmem" jsem si v sobotu před dvanáctou vychutnával poslední minuty do startu. Atmosféra byla vynikající a bylo cítit zvláštní napětí. Krátce před dvanáctou jsme uslyšeli ještě malý rozhovor s panem prezidentem, který nás za pár minut odmávnul. Lépe řečeno "odstřelil". Než se dotlačíte do stratovního "tunelu", tak to chvilinku trvá. První totiž startují opravdoví závodníci a tak si na konci musíte nějaké minutky odečíst, od celkového času.

Před závodem jsem vlivem nepříznivého počasí zaběhl maximum jenom 15km a tušil jsem, že to bude problém. Krize mě už ale nečekaně chytla hned na třetím kilometru, kdy mě začalo nepříjemně píchat v boku. Zvolil jsem moc rychlé tempo, na které nebylo moje tělo zvyklé a tak jsem musel výrazně zpomalit. Na první občerstvovací stanoviště jsem si to opravdu protrpěl!

Ve druhé čtvrtině se to zlepšilo, držel jsem tempo a pomalu ze sebe sundával jednotlivé části oblečení. Vysvitlo totiž sluníčko... Když jsem po deseti kilometrech blížil podél Václavského náměstí k dalšímu občerstvení, minul mě vodič 2:10. Nezvládl jsem ho zachytit a pomalu se mi vzdaloval. To mě mrzelo, ale postupem času a kilometrů jsem si dal za cíl především doběhnout.

Na posledním občerstvení po šestnácti kilometrech jsem si špatně vybral a místo tolik očekávaného ionťáku jsem omylem hrábnul po teplém čaji. To mě dorazilo:-). První tři měřící stanoviště jsem běhal okolo půl hodinky, poslední část jsem měl ale o deset minut delší. Šest kilometrů navíc od maxima patnáct bylo zkrátka znát a tak jsem musel od osmnáctého kilometru několikrát prostě jít, abych se srovnal.

Závěrečnému kilometru jsem už ale nic nedaroval a i když pomalu, tak jsem doběhl do cíle. Tomu pocitu se vyrovná jen málo věcí, když míjíte cílový rošt a můžete si říci - mám to za sebou, dokázal jsem to! Ještě cílová pusinka od Zuzanky a mamky:-), odevzdat měřící čip, převzít medaily a hajdy na metro.

Byla to skvělá akce a taky zkušenost pro příště. Atmosféra které po většinu trati z tribun a chodníků čelíte je nepopsatelná a žene vás dopředu! Lidé fandili skvěle a především v centru kde jsme probíhali doslova oboustranným kotlem z větší části cizinců, kterým se tato akce nesmírně líbila!

Teď už mě čeká pouze trénink a zase trénink. Na trati jsem sice říkal, že už nikdy neobuji běžecké boty, ale teď už se zase na nějaký ten příděl km těším! No a také máme se Zuzkou naplánované nějaké další závody na podzim, kdy bych chtěl alespoň jednou uběhnout celý maraton, protože na ten pražský, který bude 10. května bohužel natrénovat nedokážu. To už bude ale všechno v zahraničí, kde si chceme vyzkoušet i jinou atmosféru.