PF 2012

 Poslední článek letošního roku a nemohu skončit jinak, než oblíbeným tématem - letadla + focení. (Ne)jenom během svátků probíhá na pražském ruzyňském letišti (v budoucnu možná Vaclav Havel Prague International Airport) nabídka exkurzí pro obyčejné smrtelníky, nadšence, nebo třeba rodiny s dětmi. Za necelých dvě stě korun pak máte možnost poznat život unitř jednoho z nejstřeženějších prostorů v ČR.

Návštěvu jsem delší dobu plánoval, ale nebylo kdy. Přeci jenom načasování z HK musí být o něco lepší, než když žijete v okolí Prahy. Nakonec všechno vyřešili vánoční svátky. 

Aby jste se vůbec dostali na takovou prohlídku, je nutné provést rezervaci přes internet. Nijak se to neliší od registrace při nákupu v online obchodech, pouze uvedete číslo dokladu, kterým se budete prokazovat při vstupu a základní údaje. K tomu si zvolíte datum a hodinu v nabídce(tam kde je ještě volno) a je hotovo. Pak už zbývá jenom dorazit v příslušný čas.

Prohlídka startuje na terminálu 3, kde se odbavují hlavně soukromé lety. Začátek je tradiční. Pár informací, nějaké to video a jde se k prohlídce. Ta je totožná jako když opravdu odlétáte, jen se nemusíte zouvat. Z pochopitelných důvodů vám však průvodce neumožní žádný volný(ani kontrolovaný) pohyb po ploše. Hned na začátku vás naloží do autobusu a z něj se dostanete nejdříve na konci, při prohlídce požární stanice. Trochu zklamání, ale ne neočekáváné. Je třeba podotknout, že řidič jede velmi citlivě a všímá si veškerého dění na ploše. Zastavuje velmi často a v blízko, pokud se něco děje - vytlačení, parkování, přistání i vzlet. O nic nepříjdete. K tomu komentář od průvodce se základními informacemi.

Celkové hodnocení není špatné. Pokud bych měl za prohlídku zaplatit několik set korun a byl celou dobu v autobuse, tak budu naštvaný, ale dá se říci, že cena přesně odpovídá tomu, co uvidíte. Je to mnohem klidnější, než když vás jako stádo cvičených oveček naženou před odletem do autobusu a pak hned z něj nastupujete do letadla. Letecký provoz je něco, co probudí všechny vaše smysly - zrak, sluch, dokonce i čich(hmat jen někomu a chuť - to snad ani nejde), takže pozorování za oknem autobusu je sice zážitek,ale ne takový. Stačí dobře naplánovaná výprava za plot u přistávací dráhy a máte postaráno o daleko adrenalinovější zážitek letadel v pohybu. Pro děti to tak může být užitečnější, než samotné pobíhání po autobusu a cvakání digitálními fotoaparáty v telefonu pramalé kvality.

O tom že zkrátka na ploše nejdou otevřít dveře a se slovy: "všichni budou stát jen u autobusu" opustit svoji sedačku, jsem se přesvědčil v požární stanici, kde byl jasně vymezený prostor na který průvodce upozornil. Přesto někteří jedinci neváhali a vyrazili si na téměř neomezenou prohlídku mezi vozy zásahové jednotky. U dětí tohle pohopíte, ale dospělý člověk je pro mě v tu chvíli ignorant.

Na závěr snad jen připojím odkaz na trvalou galerii fotek, kde nakonci osm přibylo. Přes okna(navíc zatmavená) autobusu se kvalitně fotit prostě nedá, nicméně jsem měl trochu štěstí dostat se k odstavenému Jumbu hodně blízko. FOTOS

Vánoční výzdoba

Po krátké odmlce, přidávám jenom několik vět o tradičním rozsvěcení vánočního stromu v naší obci, které probíhá první adventní neděli v podvečer. Letos jsem toho využil, abych otestoval svůj fotoaparát za snížené viditelnosti a trochu potrénoval. Výsledky ještě nejsou tak úplně jak bych si představoval, ale z toho minima času a možnosti pouze teoretické četby to celkem jde. FOTOS

Tradice založená teprve před několika lety se rychle uchytila a i když se odehrává v neděli večer, každoročně přiláká mnoho občanů a zejména dětí. V programu nechybí betlém téměř životní velikosti, ochutnávky cukroví, dětská vystoupení, tradiční hudba a k tomu všemu se podává čaj, punč, nebo grog. Během hodiny tak má každý možnost přijít si na své a později se může jít ještě "dorazit" do hospody hned vedle.

No a nakonec ani u našeho domu se výzdoba nenechala zahambit:-)

Off road

Tak a je to tady. Když jsem minule psal, že léto ještě neskočilo, tak tomu sice byla pravda, ale ne na dlouho. Trvalo to pouze týden a změna je tady. V pátek ráno se teplota udržela na 11 stupních a tam už zůstala po celý den. Bouřky, vítr a déšť sebou přinesla studená fronta a my v ní vyrazili na naši poslední "dovolenou". Víkend zamluvený na polovinu října měl být poslední hezký. Skutečnost nám utekla jen o pár dní.

České švýcarsko je velmi krásné a měli jsme naplánovaný pestrý program. Bohužel to celé hned na začátku zamázlo počasí a tak jsme v sobotu ráno uvažovali zdali tam vůbec zůstat. No a kdybychom nepotkali při odjezdu majitele, možná by to tak dopadlo. Pozval nás na vyjížďku off road, kam se chystal odpoledne do bývalého vojenského prostoru. Počasí prý na to bylo ideální. Kývli jsme a abychom vyplnili čas, vyrazili jsme (jak jinak) do Nového Boru do fitka (výbavu jsme sebou měli pro jistotu). Do dvou hodin jsme stihli ještě oběd a pak jsme na náměstí čekali na příjezd aut. Nissan Patrol vypadal jako obří tank a než jsem našel způsob, jak se do něj nasoukat(při té výšce) uběhlo pár minut. V České Lípě jsme vyzvedávali ještě vedoucí auto. Dvakrát Nissan Patrol, jednou Jeep Cherokee, všechny v podstatných úpravách pro terén.A že byly potřeba. 

Vojenský prostor nabízí téměř neomezené možnosti v terénu a vzhledem k tomu, že je v něm hodně kopců a skal, nebylo o zajímavé situace nouze. Třeba takový strom přes cestu, nebo tahání auta z bahna. Měli jsme prý zkrátka štěstí. Nejen že takovou vyjížďku pořádají tak jednou do měsíce, ale také to byla jedna z těch lepších. Celkově jsme na čtyřech kolech strávili téměř čtyři hodiny a nakonec jsme plánovaný odjezd domů neuskutečnili. Prostě zážitek jako hrom! Plánovanounávštěvu přírody jsme tedy měli, jen v docela jiném podání.

http://www.4x4patrolteam.cz/

FOTOS

Léto ještě neskončilo

Léto se nám nečekaně přesunulo do září a října, ale ono je to možná dobře. Práce na rekonstrukci pomalu končí, život se začíná vracet zpět do svých kolejí a je tak možnost užít si trochu klidu a odpočinku alespoň v tomto čase.

Zřejmě poslední teplý a slunečný víkend v roce jsme strávili na mnoha místech. V pátek v Praze na výstavišti, kde si Zuzka přebrala cenu za čtvrté místo ve své kategorii s časopisem Svět kulturistiky. Dalo jí to na jaře hodně zabrat, ale cen bylo překvapivě hodně, takže se to snad trochu vyplatilo. Pak se odebrala na sezení "s přáteli" a já na letiště. Dušička fotografa letadel zase jednou dostala co chtěla, i když bohužel nebyla u toho největšího, co se za víkend na Ruzyni stalo. V neděli totiž poprvé přiletělo největší dopravní letadlo na světě Airbus A380 společnosti Lufthansa, která tímto oslavila 45. výročí svého působení na letišti v Praze. Událost na kterou se řadu dní připravovali jak zaměstnanci letiště, tak i odborná, ale i laická veřejnost. Podle fotografií se u letiště sešlo několik tisíc lidí a najednou nikomu nevadilo, že se pohybují po polích a že parkují téměř všude kde se dá. To je ale otázka pro jiný článek a jiný čas. Videa která jsem měl možnost shlédnout ukazují nejprve krátký průlet nad dráhou 24, na kterém se domluvila posádka s dispečerem, kvůli velkému počtu návštěvníků v okolí letiště a pak již po okruhovém obletu finále. Při pojíždění z obou okének v pilotní kabině zavlály české vlajky. Atmosféra musela být vynikající a i když byly možná trochu problémy s dopravou, tak jeden takový zážitek vyváží pomalu celý ztracený den v HK na letišti při letošním CIAF, kterého jsem se sice neúčastnil, ale mnoho jsem zaslechl.

No a proč jsem nakonec do Prahy nedorazil. Jednak proto, že jsem tam byl v pátek a nešlo to přesunout, pak také protože zkrátka nebyly volné finance a nakonec proto, že mi zavolal kamarád a řekl: " mám na neděli dvě čtyřkolky jenom za cenu benzínu", takže bylo rozhodnuto definitivně.

V neděli dopoledne po příjezdu k nám jsme nejprve u souseda v dílně opravili ohnutou vzpěru řízení a aby toho nebylo málo, tak v polovině cesty na rozhlednu Chlum na mém stroji odešla elektrika. Zkušené pomačkání sice problém vyřešilo, ale po několika stovkách metrů to bylo zpět. Problémem byla nakonec utavená pojistka, kterou jsme sehnali u nějakého dobráka na vesnici, ve které jsme stáli(tímto mu děkuji). 15A pojistka se totiž hledá těžko, zvlášť v neděli. Nakonec to byla poslední technická zastávka a po výstupu na rozhlednu, který se mě netýkal jsem vyrazili na dráhu v Praskačce. Tam jsem si užili hodně srandy... FOTOS

Napříč zeleným ostrovem - závěr

Den desátý - středa. Loučíme se brzy ráno s naším domem a vyrážíme na jih. Naplánoval jsem krátkou zastávku v Galway, kde jsem strávil necelý rok života a také návštěvu hory Sv. Patrika, která je cestou. V tom všem nám ale brání počasí. To už se definitivně zkazilo a hustá oblačnost s deštěm se ne a ne protrhat. Postupně tak rušíme návštěvu hory, ze které kouká pouze spodní patro a tak nabízím jenom fotky staré tři roky - FOTO.

V Galway jsme v deset hodin a parkujeme v Eyre Square Centre, v místě kde jsem pracoval. Moc se toho nezměnilo, potkávám i některé známé tváře, ale je to dlouhá doba, takže se mi nechce připomínat. Spíše se jdeme projít, když na chvíli přestane pršet. Na Shop street je i přes počasí rušno. Nakupujeme dárky a pak se vracíme zpět. Objedu ještě pár míst, ale déšť to kazí. Ve tři hodiny se jdeme ubytovat na Salthill do B&B Ocean Crest. Celkem slušné, vítá mě polka, ale nějak nechce mluvit polsky, i když jí říkám, že ji rozumím. Anglicky to má asi nacvičené líp:-). Na pokoji máme WiFi, takže se po deseti dnech připojujeme a hned čteme samé "dobré" zprávy. Zároveň si zajišťujeme ubytování na cestu zpět v Belgii. Už ale nebudeme zajíždět do Bruselu. Venku stále prší a protože musíme ráno brzy vstávat, abychom stihli trajekt, tak zůstáváme na pokoji. Nechci sebou totiž zítra vést promočené oblečení. Několik fotek z Galway, práce a celého zbytku ostrova jsou tedy zde, opět tři roky staré - FOTO .

Den jedenáctý - čtvrtek. Ráno znovu typická anglická snídaně, typické irské počasí a my typicky sedáme do auta:-). Naštěstí se to během rána zlepšuje, takže na odplutí máme slunečno, ale trochu větrno. Na lodi to proto houpe a i chození je docela náročné. Jako když jdete po osmém pivě z hospody. Nejlépe mi na to zabírá spánek. Jakmile si lehnu, tak to může házet jak chce a je to v pohodě.

Den dvanáctý - pátek. Připlouváme do přístavu Roscoff, který je o 250km dál k domovu, než Cherbourg. Cesta je náročná, protože zhruba 300km jedeme po rychlostní silnici. Sice je to plynulé, ale rychlost je omezena a protože je pátek, provoz je dost hustý. Rozdíl nastane jakmile se dostanete na dálnici. Tam je to o poznání lepší. Cestou se zastavujeme na jediném místě. Most přes řeku Seinu ústící do moře u přístavu Le Havre. Jsou to dva velikáni, mezi nimiž je mýtná brána a také parkoviště. Most je totiž nejen sjízdný, ale přístupný i pěším. Zhruba hodinu trávíme procházkou na most a zpět, ale pak už musíme jet. Do města Namur, kde spíme.

Den dvanáctý, neboli poslední. V sobotu ráno vyrážíme na cestu přes celé Německo. Doby neomezené rychlosti jsou pryč a německá dálniční síť prochází zásadní rekonstrukcí. Takže každých padesát kilometrů zhruba osmikilometrové zúžení... navíc dost omezených rychlostí, no prostě je to únavné! Domů přijíždíme navečer celkem unaveni, ale odpočatí z dovolené, která se povedla.

Napříč zeleným ostrovem - 4.část

Den sedmý – neděle. Trochu tápu, protože díky počasí jsme všechny plány vyčerpali a budeme improvizovat. Zuzka mě překvapuje, že ani jeden den nechce volnější program v okolí, bere do ruky mapu a navrhuje národní park Glenveagh. Je od nás vzdálen 100km a cesta k němu je příjemná. Z hlavní silnice sjíždíte teprve několik kilometrů před ním. Glenveagh se rozprostírá v severozápadním cípu ostrova, nedaleko města Letterkenny a skládá se, jako většina parků v Irsku, z několika hor(kopců), jezer a jak já říkám - měsíční krajiny. Lesů nebo jiných porostů v nich moc nenajdete, tak proto. 

Hlavní turistická stezka vede údolím mezi Glendowan Mts a Derryveagh Mts. Vycházíme z turistického centra u velkého parkoviště v severní části a jdeme 4km po upravené cestě podél jezera k hradu Glenveagh Castle. Je to jedna z nejmladších staveb tohoto druhu a proto je dobře zachovalý. Lákadlem pro milovníky botaniky je jeho opevněná(i volná) zahrada, kde najdete mnoho rostlin z nejrůznějších končin světa. Rozdělená je tímto způsobem například na Italian garden, Chinese garden, Swiss walk apod. Pokud nepočítáme placenou prohlídku, kterou vynecháváme(hrad je dobře přístupný i tak a vnitřek se nám zdá malý), tak se v místních zahradách můžete kochat hodiny(zvláště pak máte-li rádi program Makro na svém fotoaparátu). My ale pokračujeme dál. Rozcestník nám nabízí buď šplhat na vyhlídku nad hradem, nebo šlapat další tři kilometry k vodopádům. Volíme číslo dvě a jdeme. Až na malá převýšení je cesta kolem jezera pohodovou procházkou, kterou vám může zkazit maximálně počasí. K vodopádu dorážíme asi za hodinu, ale nedá se dostat až k němu. Díky své velikosti to ale není nutné. Jeho délku odhaduji na 300m a hukot je slyšet dlouho dopředu. Pak nastává obvyklý irský problém, cesta není ani trochu dokola. Prostě odněkud vyrazíte a dojdete někdy až desítky kilometrů daleko, kde to končí a vy se zas musíte vracet. Proto otáčíme u vodopádu a jdeme svižným tempem zpět. Počasí se totiž kazí. Na konci ještě fotka, sedáme do auta a už podle plánu počítáme s deštěm. Ten se dostavuje za několik minut a jako obvykle nepřestává do večera. Tedy dobrou noc.

GLENVEAGH

Den osmý - pondělí. Cestování autem už bylo opravdu dost a dnes si odpočineme v okolí. Bundoran není nijak velké město, ale pro svoje okolí je vyhledávanou turistiskou destinací. Centrum města je tedy jedna dlouhá ulice lemovaná irskými bary a hospůdkami. Sem tam nějaká škola surfu a podobně. Všechno se tu pomalu připravuje na mistrovství Evropy v surfingu, které se uskuteční v polovině září. Není tu žádný přístav, jen malé molo. Zato pláže jsou zde skvělé. A ty vlny... Jedna malá je v centru, ale hned za útesem se nachází další, mnohem větší. A když píšu větší, myslím tím hlavně delší. Dopolední program, kdy je nádherně trávíme na pláži. Není jako klasická z letního letoviska. Jelikož je tady příliv a odliv, tak písek je tvrdý, neboříte se. Dlouhá je několik kilometrů a protože slušně fouká, není nouze o krásné hučení vln. Učení na surfu tady může jít samo:-). Zuzka hledá všelijaké skořápky od mořských potvor a já zas fotím. Musíme si dávat pozor, protože oceán vyplavil hodně medůz. Některé jsou opravdu veliké, takže do nich nechceme šlápnout. Pro zajímavost - nad pláží se nachází duny porostlé trávou a hned při příchodu na pláž je zde cedule - "Armádní střelnice, v zájmu vlastního zdraví nechoďte do dun a zdržujte se na pláži". A skutečně potkáváme vojáky. Odpoledne se počasí znovu kazí a tak jdeme na oběd a děláme se odpočinkové odpoledne. Už se pomalu připravujeme na odjezd.

BUNDORAN BEACH

Den devátý - úterý. Poslední den v Bundoranu a taky den, kdy se počasí definitivně zkazilo. Dopoledne sem tam ještě vysvitne slunko a tak se jdeme projít na nedaleké útesy. Potom se to ale přižene a tak se v dešti vracíme zpět. Cestou potkáváme Marion. Ptá se kdy odjíždíme a jestli může večer přijet pro peníze za energie. Ta není v ceně pronájmu a platí se až na místě. Na začátku si nic nezkontrolovala, takže se jen dohadujem, jak to spočítá. Nakonec zjišťujeme, že mají asi standartní tarif. 66 Euro se nám zdá hodně, za týden, kdy jsme topili jenom ráno a večer a jinak v domě prakticky nebyli. No ale dohadovat už se nebudu. Nechávám ji 4 Eura dýško, aby neřekla, že češi jsou škrti(i když  Irové mají  na stejných pozicích trojnásobný plat jak my, ale ceny skoro ve všem stejné jako u nás - vyjímkou je alkohol, maso a reality). Ráno prosím o vyzvednutí klíčů o půl osmé, ale asi se ji nechce vstávat, takže mi dává instrukce o klíči do schránky na poštu. Balíme a jdeme do hajan.

Napříč zeleným ostrovem - 3.část

Den pátý – pátek. Tentokrát už jsme se nemohli ohlížet na počasí a museli jsme vyrazit směrem na sever. Překročení pomyslné hranice mezi Irskou republikou a spojeným královstvím postřehnete vlastně jenom podle značky upozorňující na změnu jednotek povolené rychlosti(km/h - Míle/h) a také v obchodě, protože Euro už zde neplatí. 

Kolem desáté tak přijíždíme do Derry. Jedno z posledních opevňovaných měst v Evropě s kompletní zachovanou hradbou, lemovanou těžkými děly a zajímavými výhledy na město. To, jako podobně Belfast, bylo důležitou součástí bojů o nezávislost. Vždyť jen kousek pod hradbou se nachází pomyslný vstup a zděný nápis – „You Are Now Entering Free Derry“. Britská vlajka je vystřídána několika irskými, přestože jsme stále ve spojeném království a budovy v okolí mají tématické nákresy na svých bočních stěnách. Celé společně to vytváří zajímavou atmosféru, jejíž minulost neskočila zase až tak dávno.

DERRY

S příchodem na parkoviště se zatahuje a začínají padat první kapky. To nás znervózní, ale je před námi ještě asi sedmdesát kilometrů a na té vzdálenosti se může stát cokoliv. Od průtrže mračen, až po tropické sluníčko. Jedeme… Další cíl – Giant´s causeway, neboli obrův chodník. Je to jedna z největších turistických atrakcí celého ostrova a taky to tam podle toho vypadá. Davy lidí, několik placených parkovišť a nově rozestavěná budova informačního centra s dalším parkingem, která by tak nějak měla zapadnout do zelené přírody. I přes tuto snahu o souznění s krajinou vás speciální autobus odveze až téměř k atrakci…co dodat. Volíme vlastní nohy a děláme si dlouhou procházku. Většina turistů totiž směřuje pouze k hlavnímu místu a dál se vydává jen někdo. Když zjišťujeme, že cesta po cca jednom a půl kilometru za umělou zděnou brankou končí, z důvodu nebezpečí padajících kamenů, vydáváme se zpět a po schodišti lezeme strmě na vršek skály, směrem k parkovišti číslo tři. Mám trochu problémy s výškou a poslední schody vyšlapuji jenom s těžkým dechem a upřeným pohledem do země, nicméně výhled z vrchní části stěny za tu námahu a nervy stojí. Podnikáme další procházku, tentokráte z výšky několika stovek metrů přímo nad mořem a světe div se – nikde ani noha. Tam nahoře si nakonec opravdu vychutnáváme pocit z divoké přírody a všechny problémy a lidi necháváme pod sebou. Na závěr stejně jako včera a také v Derry city sedáme do auta a začíná pršet. Teď už nám to ale nevadí, stavujeme se ještě na kukačku v nedalekém Bushmills, kde se destiluje světoznámá whisky stejného jména a potom vyrážíme za naším ubytováním. Jednu noc trávíme přímo v Severním Irsku, protože to množství kilometrů by bylo na jeden den až dost.

GIANT´S CAUSEWAY

Zamluvili jsme si jednu noc B&B Chatham mill. Provozovatelem je Jeff, který mě vítá hned po zazvonění na zvonek. Nejdřív mě ale stihl uvítat jejich „psík“ který mě málem porazil a pak si otřel hubu do mých kalhot. Přesto všechno byl k sežrání a jen je škoda, že ho Jeff musel zavřít, abychom mohli vjet autem dovnitř. Ubytování je perfektní, za cca 50 liber máte krásný pokoj s vlastním sociálním zařízením a prvotřídní anglickou snídaní(skoro se ani nedalo uvěřit, že to bylo všechno pro nás). Majiteli je skvěle rozumět a dá se s ním na všem domluvit. Ještě větší radost pak máme, když se dovídáme, že jsme jeho první česká návštěva. S nacpaným břichem od snídaně vyplňuji knihu hostů a připojuji poděkování. Když mu pak ještě málem odvezu v kapse klíče od pokoje, je o veselé rozloučení postaráno.

Den šestý – sobota. Jedeme se podívat na Torr Head, jeden z nejsevernějších bodů Irska odkud je krásně vidět Skotsko a pak pokračujeme po coast road až do Belfastu. Drží se nás štěstí. Ráno máme opět sluníčko s mraky a přímo na Torr Head můžeme pozorovat skotské pobřeží. Ještě fotka malé (zřejmě) meteo stanice, která si zahrála podstatnou roli ve filmu Den poté a už se proplétáme množstvím úzkých zatáček po nejnádhernější pobřežní cestě, kterou jsem kdy jel. Torr road a pak následně Causeway road nabízí opravdu úžasné pohledy do krajiny až do města Larne, kde příroda tak trochu vyšumí. Ale až do té doby a to zejména v prvním úseku(Torr road) je to prostě nádhera. I pro řidiče je množství zatáček, kopečků a míst kde sotva točíte volantem, aby jste se vešli, prostě úžasným zážitkem.

Počasí se trochu kazí a sem tam spadnou kapky. Jakmile dorážíme do Belfastu, počasí se uklidňuje a i když je zataženo, můžeme na chvíli pochodit v centru. Všímám si památek, fotím, ale na Zuzku to prostě není. Takže ji netrápím a vracíme se k autu. Čeká nás poslední zastávka a zřejmě nejdiskutovanější část Belfastu(možná i celého Irska). Zeď která odděluje katolickou část od protestantské. Dostáváme se k ní za chvilku a po ujištění od starousedlíka, že na tomto parkovišti se neplatí, vyrážíme směrem k dalším, toho času divokým, místům metropole. Nedá se to přehlédnout, ale ani dost dobře představit, co se asi musí dít, když se brány zavřou. Vysoká zeď, nad ní ještě plot s ostnatým drátem, kamery a světla chráněná drátěným krunýřem. To je Belfast. Město plotů a zdí, které jsou téměř všude, ale až v této části si to teprve uvědomíte. Opět jsou zde na mnoha místech kresby, které připomínají dřívější dobu, ale i téma stržení zdi. No a někde se prostě jenom vyřádili sprejeři. Cesta okolo zdi s průchodem několika branami nám zabírá cca hodinu a půl, pak už znovu sedáme do auta a světe div se – začíná pršet. Skoro jako bychom měli předplaceno, že jakmile skončíme denní program, tak to všechno spláchne déšť. Jedeme tedy domů, už jsme trochu unaveni a 200km do Bundoranu nás dorazí.

TORR HEAD, BELFAST

Napříč zeleným ostrovem - 2.část

Den třetí – středa. 18-ti hodinová plavba vám v útrobách trajektu a zázemí vlastní kabiny uteče jako voda. Většinou ji po náročné cestě skoro celou prospíte. Můžete si ji zpříjemnit v lodních barech, restauracích, nebo hernách. Jenom podotýkám, že je potřeba nemít hluboko do kapsy. Večeře pro dva za 50 euro a více...

Irsko nás vítá téměř jasnou oblohou a bezvětřím. To je dobré znamení. Přejíždíme skoro celý ostrov od jihu(Rosslare) k severu a přijíždíme do Bundoranu okolo páté hodiny. Místo nacházíme snadno, protože Google Street View je v Irsku hodně podrobný, tak mám obrázek zafixovaný z internetu. Jdeme na nákup a Zuzka volá našemu kontaktu. Marion slibuje, že dorazí za chvilku, ale hodina uteče a nic. Volám tentokrát já, ale konec rozhovoru mi uniká. Když přijela, tak jsem pochopil, že si zapomněla klíče a musela se vracet. Dům je příjemně vytopený, Marion po nás ani nechce kauci a po rychlé prohlídce domu zmizí. Ručníky které přislíbila už ale nepřiveze. Ještě že máme svoje. Vybalujeme, vaříme a padáme do postele.

Den čtvrtý – čtvrtek. Sice jsem naplánoval odpočinek po náročné cestě, ale Zuzka chce využít pěkného počasí k výletu na nejvyšší evropské přímořské útesy. Slieve League se svými šestisty a jednom metru se majestátně vypínají z moře a působí jako neprostupná hradba pro každého, který by byl v tu chvíli pod nimi. Cedule značení začínají již 50km před a jsou celkem časté. I bez navigace bych se neztratil. Přijíždíme do malého městečka Teelin, odkud nám nejdříve cedule nabídne Pilgrim path(cestu pro poutníky) a za chvilku je i cesta pro auto. Ze zpětného pohledu doporučuji auto nechat v Teelinu a vydat se po této stezce nahoru. Dojtete na útesy ze zadní strany po pohodové cestě a z vrcholu pak můžete slézt podél skalní stěny s nádhernými výhledy na oceán a přes parkoviště pak přímo zpět do Teelinu. Celý výšlap se dá v pohodě stihnout za čtyři až pět hodin. Připomínám ovšem že v Irsku je počasí nevyzpytatelné, takže i když vycházíte za sluníčka, měli by jste mít sebou určitě nepromokavé věci. Kdykoliv se může přihnat déšť a navíc nahoře docela slušně fouká. Díky počasí jsme neměli na vrcholu žádné mraky, ale v okolí bylo mlžno, takže se nedalo pozorovat dalekou krajinu. Jinak je to ale bezpochyby zážitek a každému kdo má cestu na sever bych tyto útesy doporučil.

FOTO

Napříč zeleným ostrovem - 1.část

Irsko. Země na severozápadě Evropy, kam se na dovolenou vydávají většinou jenom nadšenci. Především pro její proměnlivé klima. Počasí vás snadno může na celou dovolenou přikovat k židli, nebo při vás bude stát a nabídne překrásné výhledy z vysokých útesů, nekonečných pláží a nikde nekončících pastvin. Nám se to letos povedlo napůl.

Opět jsme tedy vyrazili na sever. Ne tolik jako v roce 10´(Norsko), ale i tak dostatečně chladně na to, aby to zahrálo na teplomilnou strunu Zuzky. Proto jsem napřesrok slíbil dovolenou v teplých krajích. Nechtěli jsme najezdit mnoho kilometrů(přesto se tomu tak úplně nevyhnete), chtěli jsme něco vidět a mít možnost volit náhradní program, takže… jižní Irsko je krásné, má nejvyšší pohoří a národní parky, ale bohužel ani jeden z nás není tak úplně pro slézání vybaven. Střední Irsko je sice fajn a našel bych moře míst, kam se vydat, ale znám ho jako své boty díky ročnímu pracovnímu pobytu, takže minimálně pro mě by to bylo o ničem. Severní Irsko tedy nakonec zvítězilo. Zajistili jsme si pronájem domku na severozápadním pobřeží v městečku Bundoran, kde se každoročně konají evropské surfařské závody a na konci srpna jsme vyrazili.

Den první – pondělí. Plácáme se přes půlku Evropy a náš cíl je hlavní město Belgie. Vyjíždíme brzy ráno, abychom se vyhnuli pražské špičce a pokračujeme přes Rozvadov do Německa. I když je tam dálniční síť v dobrém stavu, tak se prostě začnete nudit. Dokola a dokola to samé a tenhle úsek je zaručeně to nejtěžší. Zuzka mě s padající hlavou dopředu „hlídá“, aby mi taky nezačala padat. V Bruselu jsme okolo druhé hodiny a hotel máme na předměstí, přímo před stadionem(nevím koho). Atomium na nás vykukuje hned za ním. Počasí přeje, takže vyrážíme ven a já překonávám svůj strach z výšky, když vyjíždíme do nejvyšší bubliny této chlouby výstaviště Expo. Nahoře je to chvilku drsné, vnímám každý otřes a pohyb konstrukce, ale za chvíli si zvykám a docela si to i užívám. Přes park a následné podivné uličky se vracíme zpět. Centrum je pro nás daleko a ještě nás čeká kus cesty, takže do hajan.

Den druhý – úterý. Už nemusíme vyjíždět tak brzy. Posledních 600km převážně ve Francii až k trajektu zvládneme za šest hodin a protože vyplouváme v šest, máme rezervu. Stíháme navštívit několik míst v Normandii, přes která se přehnala spojenecká invaze. Například pláž Omaha, nebo Pointe du Hock – baterii těžkých děl a bunkrů na vrcholu skalnatého pobřeží. Moc z nich nezbylo, krátery po lodních granátech jsou ale dodnes výrazným rysem této krajiny. V přístavu Cherbourg jsme o půl čtvrté a po nalodění a vyplutí zaleháváme. Máme před sebou osmnáct hodin na palubě trajektu Oskar Wilde od Irish Ferries. Málem bych zapomněl dodat, stále je krásně.

V8

 Sraz amerických kár pod názvem "hradecká V8" možná mnoha lidem nic neřekne, ale stačí jedna návštěva a už na něj nikdy nezapomenou. Kde jinde by jste totiž hledali takovou koncentraci amerik, než právě u hradeckého Stříbrného rybníku. Akce proběhla v sobotu 20. srpna za účasti velkého množství automobilů(i motorek) a nesla se v duchu pohodové atmosféry, ke které přispělo nejen skvělé počasí, ale i doprovodný program. 

Toho jsme se zúčastnili i my, američtí fotbalisté z pardubických Stallions. Dvě plánované exhibice před vystoupením roztleskávaček byly v tom horku celkem náročné, ale nebylo to nic, co bychom nezvládli. Pouze travnatý plácek hned u vjezdu do areálu byl poměrně malý, a tak jsme v podstatě mohli předvést jen omezené množství našich dovedností. 

http://www.hradeckav8.cz/

http://www.stallions.cz/

Kejta párty 11´

 Letošní jubilejní desátý ročník jsme nakonec dohodli narychlo a proto na něm nebylo tolik lidí jako loni. "Tolik" znamená v našem podání třicet krků a bordel ještě větší než po minulých čtyřiceti. Jako obvykle nechyběla kýta, sud a ohňostroj okolo desáté, do které jsem musel vydržet trochu střílizvý, protože se mám rád a nerad bych přišel k újmě:-). Pak už se to ale zvrhlo a postel mě tak čekala až při svítání. Někteří to dokonce táhli až do půl osmé. Škody na majetku téměř žádné, se zdravím už to bylo horší, ale snad si to všichni užili. Snad až to doma trochu doladíme a já zapojím comp, tak přidám i nějaké to kompletní fotoalbum.

Vídeň

Jak už jsem se minule zmínil, světový šampionát v americkém fotbalu pořádalo Rakousko. Naštěstí pro nás závěrečné zápasy proběhly ve Vídni a tak jsme nemuseli cestovat tak daleko. I když jestli se vůbec čtyřhodinová cesta dá charakterizovat jako nedaleko:-). Sice nás na konci srpna čeká dovolená a s ní ještě větší dávka kilometrů, ale to bude jiná situace. 

A tak se původní plán navštívit při našem výletu krásy Vídně tak úplně nenaplnil. Únava byla docela znát a po příjezdu jsme spíše skončili v posteli, než na ulici. Krátce jsme vyrazili okolo čtvrté, ale dvouhodinová procházka přeci jen nestačí. Dostali jsme se do historického jádra, ale Vídeň určitě nebude městem, kam bych se chtěl vracet. Nepřirostlo nám to tam k srdci a i když musím uznat že Prater park se mi líbil, tak i přesto jsme raději v neděli zvolili přímou cestu domů. Na poznávání měst budeme mít letos ještě hodně času.

World championship of American Football 2011

Světový šampionát v americkém fotbalu letos pořádalo Rakousko. Dvě základní skupiny systémem každý s každým na stadionech v Innsbrucku (USA, Austrálie, Mexiko, Německo) a Grazu (Canada, Japonsko, Rakousko, Francie). Následné bitvy o umístění pak proběhly na stadionu Ernesta Happela ve Vídni. Kdo má s tímto sportem něco společného a nebyl tam, tak ten jako by nebyl. Akce v podobném rozsahu v budoucnu nepotká Evropu ještě dlouho a na vlastní kůži si vychutnat atmosféru dvaceti tisícové divácké kulisy je zážitek, na který se jen těžko zapomíná. Pro porovnání finálový zápas české "A" ligy navštívilo v pražském Edenu něco málo přes dva tisíce diváků. To je sice na naše poměry slušná účast, ale porovnávat tyto dvě čísla prostě nemůžu. K zápasu domácího vyvrcholení sezóny se ale dostanu později.

Lístky na finálový zápas(a také o páté místo) jsme měli koupeny asi o dva a půl měsíce dříve a cenu 30E za kus bych označil za slušnou, vzhledem k tomu, kde jsme seděli. Jako jediní z naší výpravy jsme zvolili místo pozápasové cesty domů spánek v hlavním městě Rakouska. Ubytování v hotelu nedaleko stadionu bylo slušné a celkový dojem nám kazilo pouze nedořešené odhlučnění pokojů, kdy sprcha z vedlejší místnosti působila celkem slušný kravál. Jinak se ale v neděli ráno jelo rozhodně lépe, než v sobotu v noci.

Samotný zápas byl báječnou oslavou fotbalu v Evropě. Přestože reprezentace USA přivezla "pouze"  hráče z nižších soutěží, turnaji celkem jasně dominovala. Vyjímkou byl snad jen zápas s Mexikem, který skončil 17:7. Ve finále pak došlo na rozhodnutí relativně brzy. Od druhé čtvrtiny převzala Amerika otěže a celý zápas již prakticky Kanadu k ničemu nepustila. Závěrečné skóre se tak zastavilo na 50:7. Z pohledu výsledku se zdál zápas jednoznačný, ale nutno podotknout, že Kanada měla dvakrát za sebou velkou smůlu a zastavila se prakticky 1 yard od americké endzony. To samo o sobě působí dost destruktivně na psychiku. I přesto nezanechala Kanada špatný dojem.

Finále trvalo necelé dvě a půl hodiny a mělo slušný spád. Nebýt závěrečného v podstatě nudného ceremoniálu, kdy se oceňovali všechny týmy a které trvalo snad hodinu, tak by byl zážitek stoprocentní. Tento způsob se mi totiž zdá pro diváka nešťastný. Paradoxně pak poraženým tleskalo mnohem více diváků, než následným šampiónům, kteří přebírali svoji trofej zhruba okolo půl jedenácté.

http://www.americanfootball2011.com/en/

FOTOS

Další Ruzyně

V pořadí druhá návštěva ruzyňského letiště během tří týdnů sebou přinesla několik překvapení. Za prvé se pořádně informovat. Ne vždy totiž letí přímo letadlo společnosti, se kterou se přepravujete. Může se stát, že si nějaké další éro pronajme na výpomoc a nebo je více označení pod jednou skupinou, jako je tomu například u Travel service a SmartWings. Nevědomky pak vyfotíte to, co chcete, aniž by jste o tom věděli. Dalším překvapením byl neobvyklý ruch na ploše, který jsem nečekal. Otázka - proč je tady sakra tolik lidí, když nikde nebylo nic hlášeno. Odpověď - protože je potřeba hledat na více místech. A tak se z prvních obrázků stal spíše boj o holý život, protože jsem si ve spěchu špatně postavil štafle a na nejvyšší příčce jsem balanc nezvládl. A330 od Emirates jsem si ale nemohl nechat ujít:-). Velmi podobná situace za pár minut následovala. Doslova na poslední chvíli jsem se otočil a zahlédl přistávající 747 - hodně nečekané překvapení. Vyšplhat se sice podařilo, ale s fotkami jsem nebyl spokojen. Potom se situace uklidnila. Nejenom na ploše, ale i za plotem. Lidé se pomalu vytráceli. Zůstavali pouze podobní nadšenci jako jsem já. 

Zhruba v tom čase, kdy mělo sednout očekávané SmartWings, sedl Travel service. Vysvětlení proběhlo na začátku, ale poznámka, že to co vlastně nechcete, to se vám podaří nejlíp, ta se potvrdila. Dvě fotky bych bral jako úspěšné, dávám je ke článku, zbytek v galerii. Po mnoha kosmetických úpravách jsem dokonce sebral odvahu a zaslal je přímo na server, který se problematikou letectví a tzv. spotterství zabývá. Čerpám z něj inspiraci a mnoho zajímavých informací. Fotku nahrajete v předepsané velikosti a formátu a čekáte na vyjádření screenera. V mém případě byly první dva pokusy zamítnuty. Důvod - fotografie byly neostré. Pravda to určitě trochu je, takže musím ještě ladit. Další pokus mě ale čeká až za dlouho, protože mnoho času nyní o víkendech nemám.

Poslední překvapení, které letiště nabídlo, byl neobvyklý apel policie na všechny stojící a fotící za plotem. Z důvodu začátku "nějakých" bezpečnostních opatření. Časem asi pochopím, ale tam jsem to nedával. Přestat fotit, sbalit si věci a mazat pryč, tak znělo nařízení.

FOTOS

Moravský kras

Další z řady cestovatelských akcí s naším klubem Ulítlých Ulit. Tentokráte do Moravského krasu, kde jsme navštívili propast Macocha, Punkevní a Kateřinskou jeskyni.

Odjezd brzy ráno mohl být ještě o něco dříve, protože přímo na místě jsou jenom dva pokladní, v sezóně celkem slušná fronta, 2km pak mažete po strmých cestách k Punkevním jeskyním a rezerva 45 minut od příjezdu na parkoviště je pryč. Když si potom chcete ještě koupit lístek na focení, tak už to zkrátka nestihnete. Slečna průvodkyně byla ale v dobré náladě a tak mě nechala nejenom fotit, ale i brzdit všechny se stativem:-). Samotná procházka do nitra propasti ale není nijak zábavná a se třemi zastávkami, kde prakticky není nic zajímavého vás znechutí hned na začátku. Velký počet lidí vás nakonec dostane do situace, kdy zůstanete trčet za zatáčkou a z výkladu nemáte prakticky nic - palec dolů. Lepší zábava začíná až po vstupu na "dno" propasti, kde se vám naskytne pěkný výhled na horní můstek a nazelenalé stěny propasti. Potom následuje přesun do přístaviště a dvacetiminutová plavba s jednou krátkou zastávkou může začít. Ta celkový dojem hodně zlepší. Výklad za jízdy je zábavný a podzemní řeka má prostě svoje kouzlo. Škoda jen že to tak rychle uteče. Po přistání se tedy rozhodujeme co dál.

Pěšky podél Punkvy vyrážíme ke Skalnímu mlýnu a pak dál do Kateřinské jeskyně. Tam je o poznání méně lidí a to se nám líbí. Prohlídka trvá asi 30 minut ale je mnohem zajímavější, než v Punkevních jeskyních. Nabídne vám opravdu krásné pohledy na krápníkové útvary, i obrovské sály s perfektní akustikou, kterou vám rádi předvedou místní dobrovolníci s nástroji. Celé to působí velmi pěkně a uspořádaně. K návštěve tak doporučuji víc, než samotné punkevní jeskyně.

Na závěr sedáme do vláčku, který nás přiveze pod spodní stanici lanovky, díky které jsme nahoře okamžitě. Ještě seběhneme na dolní můstek a pokocháme se pohledem do nitra propasti, což například pro mě není úplně ideální, na druhou stranu co by člověk neudělal pro nějaký ten hezký záběr. Proč jsme nevyužili horní můstek? Na to existuje pouze jediná odpověď a to že česká chytrost opět boduje. Zpoplatnění malého kousku soukromého pozemku, přes který můstek prochází, no to se rovná opravdové špinavosti. Celkový dojem nám to ale tolik nekazí. Sedáme do aut a v třicetistupňovém horku vyrážíme k dvou a půl hodinové cestě vstříc domovu.

FOTOS

Pardubice Stallions - vítěz ČLAF "B"

V Pardubicích se v neděli třetího července děly věci. Za deštivého, téměř zimního, odpoledne se na letním stadionu za ČEZ arénou střetli ve finálovém zápase o titul mistra České ligy amerického fotbalu - divize "B"  Příbram Bobcats a Pardubice Stallions. "Bobcati" kteří bez ztráty jediného zápasu vyhráli základní část, přijeli do Pardubic jako domácí tým a také jako favorit. Do této role je pasoval nejenom průběh předfinálových zápasů, ale také odborná veřejnost. Na oficiálních stránkách asociace byly dokonce stanoveny kurzy na výhru Pardubic 3 a na Příbram 1.5. Nikdo si nepřipouštěl, že by hřebci mohli zazlobit. Ti si však pro svoje druhé finále v řadě přichystali nové dresy a motivováni domácím publikem se chystali na tvrdý boj. Po nástupu obou týmu zazněla národní hymna a pak už nic nebránilo úvodnímu losu a výkopu. Příbram si zvolila příjem a následný útok. 

Oba týmy se od prvních minut předháněli v bodování a i když počasí nepřálo pasové hře, létal vzduchem jeden balón za druhým. Zejména pardubický quaterback Honza Kakos byl k neudržení, když mu prostor výborně zajišťovala offence line. Čtveřice recieverů v čele s Markem Vinařem se tak mohla prát o balóny hluboko v poli protivníka. Skóre zápasu však otevřela Příbram a ujala se vedení. Pardubická odpověď ale přišla záhy. Dvěma touchdowny přehoupl čtvrtinový výsledek na stranu Pardubic Petr Plaček. V tomto duchu se pokračovalo až do konce první půle - Příbram srovnala a následně Pardubice navyšovaly. Poločasový stav tak zaznamenal výsledek hodný spíše konci celého zápasu, než poloviny a to 26:33 pro hřebce.

Vyrovnaný duel pokračoval i po přestávce, kdy jsme čekali drtivý nápor Bobcats, kteří museli být jistě zaskočeni z průběhu první půle. Nicméně spíše opatrnější hra přinesla "jenom" celkově dva touchdowny na obou stranách. Nervozita by se dala krájet. Vedení o jeden touchdown neznamená v americkém fotbalu téměř nic a i pár vteřin do konce utkání může stačit na totální zvrat. Poslední čtvrtina zápasu tak přinesla nejnapínavější momenty, který z týmů nakonec přehoupne dostatečný rozdíl bodů na svoji stranu. K radosti domácího publika to byly právě Pardubice, kdy nejlepší hráč zápasu - Petr Plaček proměnil svůj pátý finálový touchdown a přiblížil hřebce k titulu. O několik vteřin později se navíc vyznamenala obrana, kdy skvěle hrající Petr Florián zachytil příbramský pass(interception) a sám míč vrátil do endzony soupeře. Bylo rozhodnuto! Jako třešničku na dortu ještě zaznamenala pardubická obrana safety a navýšila skóre o dva  body na závěrečné 42:67. Pardubice oproti očekávání všech dokázali porazit těžkého a houževnatého soupeře v nejdůležitejším zápase sezóny a zaslouženě tak obhájili titul.

FOTKY , FOTKY

A jak to vidím já z pohledu hráče a přímého účastníka finále. Nemohli jsme si přát lepší motivaci, než o jakou se nám postaral souběh okolností. Vstupovat do zápasu jako podceňovaný tým je vždy lepší, než být favoritem, zvláště jeli-to finále. Pokud tohle dokážete příjmout a jste rozhodnuti se poprat, pak je to klíč k úspěchu. Každý z nás nechal na hřišti kousek sebe a ten tam zůstane napořád. Navíc domácí publikum a nové dresy, to všechno se už od prvních minut podepsalo na celkovém výsledku a odrazilo se v nasazení jednotlivých hráčů. Finále jsme tak zvládli jako tým, který dokázal podat nejlepší výsledek sezóny v nejdůležitejším zápase. V průběhu článku jsem sice vyzvedl některá jména, nutno ale znovu zopakovat, že tento sport není o jednotlivci, ale o týmu. Když každý dělá co má, tak se dílo daří a proto mají na vítězství podíl všichni. Nejenom kluci v poli, trenéři, ale i ti, kteří se starali o zajištění chodu zápasu a nedostali se na soupisku. Těm všem patří velký dík za to, co ve finále a během sezóny předvedli!

Nová výbava

V článku "Malování světlem" a také v "Rušno na letišti" jsem se zmínil o nedávné koupi nového přístroje, který vystřídal kompakt od Panasoniku, který již zažil opravdu svoje. Při výběru jsem se jako neznalec nemohl spolehnout vůbec na nic a pouze jsem pročítal recenze. Rozpočtový limit také omezil výběr. Nakonec jsem obdržel několik rad od zkušenějších a zakoupil fotoaparát Canon EOS 500D, který byl sice trochu dražší, ale cena nakonec nebyla klíčová, neboť se mi ji podařilo srazit.

Přístroj sám o sobě není nejzákladnější zrcadlovkou od Canonu, nahrazuje starší 450D a poskytuje začátečníkovi celkem slušný hardware pro skvělé snímky. Důležitější než tělo, je však spíše objektiv, který na něj nasadíte. Ten totiž zásadně ovlivňuje výsledek na fotce. Využil jsem nabídky prodejce a pořídil universální objektiv téže značky EF-S 18-135mm. Ten mi do začátku postačil, protože nabízí dost velký rozsah od širokoúhlého objektivu až po telezoom. Několik týdnů po pořízení se mi navíc naskytla možnost tuto sestavu rozšířit o teleobjektiv. Netvrdím že akce na zboží jsou špatné, ale po prostudování několika recenzí jsem se raději rozhodl otázku skutečného teleobjektivu odsunout na neurčito(šetřit a koupit pořádný) a pořídit naopak externí blesk, který se mi hodil víc. Canon Speedlite 430EXII je kompaktní, ale přesto dobře vybavený. Pomalu ale jistě se s přístroji seznamuju a bude to chtít ještě mnoho hodin za očnicí, než se z nás stanou spojenci. Výbava je sice důležitá, ale dalším faktorem, který výrazně ovlivní výsledek je ten, kdo za fotoaparátem stojí. Mám ještě celkem slušné problémy s kompozicí, ale to se časem zlepší. Nikdo není hned profesionál. Cesta k němu vede nespočtem hodin praxe a mnoha hodinami teorie.

Proměna

Přesně před rokem ukončila moje přítelkyně Zuzka svoji účast v soutěži Do Formy s časopisem Muscle & Fitness. Umístila se mezi finalistkami svojí kategorie, na vítěznou příčku ale bohužel nedosáhla. Konkurence byla veliká, přesto se však její profil objevil v jednom z výtisků časopisu. Cílem soutěže byla a je co nejvýraznější (pozitivní) změna. Zhubnout, nebo naopak co nejvíce přibrat kvalitní svalové hmoty, každý si zvolí svoji cestu. Výsledky snažení jsou však pro každého účastníka stejné. Dvě fotografie před a po a zároveň naprosto změněný pohled na fitness a posilování vůbec. Vítěze jednotlivých kategorií pak čeká víkendové vyhlášení výsledků v Bratislavě spolu s rozhovory, tréninkem s profesionály, publicita v časopisu a samozřejmě také ceny. Jakkoliv jednoduché se to může zdát, tak zde platí více než kdekoliv jinde - zdání klame. Jen samotné dokončení soutěže s výsledkem, o kterém můžete napsat, že jste s ním spokojeni znamená celou řadu odříkání a vnitřní motivace. V neposlední řadě také peněz...

Letošní rok jsem se k účasti rozhodl i já. Start byl sice chvilku ohrožen prosincovým zraněním kolene, ale vzhledem k tomu, že nedošlo k přetržení koleních vazů, mohl jsem rehabilitaci v polovině března ukončit a věnovat se naplno tréninku, který již 14 dní fungoval pouze na vrchní polovinu těla. Psaným slovem se jen těžko přiblížím k hodinám dřiny ve fitku, hodinám odpočinku doma a také velmi malému procentu volného času, který se stal problémem hlavně na začátku posledního května, kdy se mi navíc naplno rozjela sezóna amerického fotbalu. Přes všechny překážky se mi nakonec podařilo soutěž dokončit a odeslat fotky do redakce časopisu. Bohužel cíl zvítězit se nenaplnil. Celkové umístění ve svojí kategorii se tedy dozvím až koncem července, kdy výjde srpnové číslo s detailním rozborem soutěže. Pouze vítězové byli kontaktováni předem, aby se mohli dostavit 9. července na slavnostní vyhlášení v Bratislavě.

Malování světlem

Když jsem si před několika měsíci pořizoval svůj druhý fotoaparát(po kompaktu byla na řadě zrcadlovka), rozhodoval jsem se kolik investovat, abych si zaručil přístroj, který mi bude i přes můj rozvíjející se zájem o fotogafování stačit několik let. Limitem byly samozřejmě finance. Nakonec jsem dal na radu zkušenějších. Celkový set byl sice dražší než podle původního plánu, ale díky souhře náhod se mi ho podařilo sehnat výrazně levněji. O tom ale někdy příště.

Fotograf se časem začne soustředit na konkrétní způsob focení - krajinář, sportovní fotograf, ateliér a podobně. Než se k tomu dopracuje, může si projít něčím, co jsem nazval zkušební období. Fotí se prakticky všechno, co působí zajímavě a metodou pokus omyl se získává to nejlepší. Trénují se různé techniky a někdy to znamená strávit u jednoho záběru i několik hodin. Tak daleko sice ještě nejsem, protože stále nemám tolik času k dispozici, nicméně první pokusy už zde byly. A zatím je to jedna ku jedné. Focení noční oblohy se nezdařilo, vzhledem k tomu, že jsem ještě fotoaparátu zcela neporozuměl. Druhý pokus byl o něco lepší. Techniku malování světlem jsem viděl v časopisu a chtěl jsem ji vyzkoušet už delší dobu. Co je k tomu potřeba? Nejvhodnější čas je za šera, těsně po západu slunce kdy ještě není úplná noc, ale je zároveň dostatečně temno. Budete potřebovat delší čas závěrky(cca 30 vteřin) a s tím souvisí i použití stativu. Pokud nebudete dva tak ani jiná možnost neexistuje. No a další důležitá věc je externí blesk, který jednoduše vytáhnete z patice, nastavíte na cca 1/4 výkonu(aby jste mohli nasvítit objekt vícekrát v kratším čase) a uvedete ho do manuálního režimu. V neposlední řadě pak můžete použít buď časovou, nebo dálkovou spoušť, aby jste stlačením tlačítka na tělu fotoaparát nerozkmitali. Manuální režim se zdál pro toto focení nejvhodnější, nicméně jsem se měl pokusit udělat o několik více snímků s rozdílným nastavením ISO, abych je mohl porovnat. Chybama se člověk učí. Samozřejmostí pak bylo focení do formátu RAW abych ho mohl dodatečně upravit. Motiv je sice jenom zkušební, ale účelu posloužil. Návod postupu je jednoduchý - nastavte fotoaparát a připravte si do ruky blesk. Jakmile zmáčknete spoušť, vyražte. Je důležité aby jste během přecházení záběrem byli neustále v pohybu. Potom stačí už jen během přecházení osvítit místa, která chcete aby vynikla. Vzdálenost nasvícení je cca 1,5 metru.

Rušno na letišti

Kamkoliv se v životě chystáte, vždycky je dobré se alespoň minimálně připravit. Platí to dvojnásob, jestliže očekáváte nepříznivé počasí. Píšu nyní o cestování, nikoliv o pracovním pohovoru, nebo školním dnu, aby to někoho nemátlo. Naplánovali jsme totiž další "spotterskou" návštěvu Ruzyně a tentokrát jsem se na ni opravdu těšil. Nové nádobíčko a zkušenosti z minula mohly zajistit perfektní sledovačku. Bohužel počasí trochu nepřálo. Třikrát nás déšť minul, ale na počtvrté už jsme dostali plnou palbu, včetně krup:-). No nic, i to k tomu patří. A když jste připraveni...
Posuďte sami, jak se nám cca 4 hodiny za plotem ruzyňského letiště vydařily - Fotky. Jeli jsme sice tak trochu najisto, podle letového plánu na jeden Boeing 747 a Airbus A340, ale nakonec nás letiště překvapilo úžasným provozem, kdy jsme nestačili fotit jedno letadlo za druhým. Naše sbírka se tak nečekaně rozšířila o další "wide body" Airbus A330 a Boeing 767, oba ve službách americké Delta Airlines. Také přibyla ještě jedna 747 a nespočet menších letadel. Nebýt nevědomého odchodu těsně před příletem dalšího A330 od Emirates, který nám prosvištěl doslova za zády, mohli jsme mít sbírku kompletní. Mám na mysli sbírku toho nejvetšího, co může v této v chvíli letiště nabídnout. Na závěr důležitá poznámka. Pokud se chystáte na takové focení, je nutné počítat s ochranou letiště - vysoký plot, který může focení narušit. Proto mezi nezbytnou výbavu zahrňte i štafle. Dostanete se tak nad ostnatý drát, který vám nebude vadit v rozhledu. Správa letiště v tomto směru nijak nebrání použití žebříku, pokud se díky němu pochopitelně nechcete dostat na druhou stranu. Zkrátka chovejte se slušně a budou se tak chovat i k vám.
V souvislosti s tímto článkem a také změnou fotografického "nádobíčka" došlo i na změnu veřejné galerie, kde budou od této chvíle viset všechny moje fotografické pokusy i nepokusy:-).

Nabitá sezóna

Americký fotbal je v Čechách poměrně nová hra, jehož historie se začala psát teprve po roce devadesát. Od té doby se vyvinul a mapa ČR má dnes mnoho týmových bodů, které však hrají dvě odlišné soutěže. O jejich rozložení ale dnes psát nehci. Jde mi spíše o sezónu jako takovou. Mnoho lidí se mě ptalo, kdy už nám začne liga a teď se zase diví, že bude brzy konec. Je to tak. Vzhledem k finanční situaci týmů a také fyzické náročnosti tohoto sportu není možné odehrát tolik zápasů, jako třeba v hokeji, nebo fotbalu. Dochází zde k častým zraněním, nehledě na to, že každý hráč má svoji specifickou pozici a když se zraní, není možné ho nahrazovat do nekonečna. Tým sice disponuje cca 30 lidmi(B-liga CAAF), ale na každou pozici vychází jen jeden, nebo dva náhradníci. Z tohotu důvodu je už třeba deset zápasů v sezóně celkem problém. Nejsme profesionálové a tak se musíme věnovat i vydělávání peněz jinde. Zranění se tak může pro někoho stát závažným problémem v soukromém životě. Tolik na úvod, proč hrajeme jen několik zápasů.

Letošní ročník B-ligy se pro náš tým zatím vyvíjí slibně. Účast ve finále jsme si zajistili minulý týden v zápase proti Liberci a přípravy se rozběhly na plno. Sehrajeme ještě jedno ligové utkání s Budějovicemi a pak již 3.7. nastoupíme proti neporaženým Bobcats z Příbrami. Celkem nás tedy letos čekalo šest zápasů ligy + finále. Výhodu budeme mít v domácím prostředí, neboť jsme získali pořadatelství. Pardubice tak uvidí podruhé za sebou finálový souboj o mistra B-ligy AF. Všichni pevně věříme, že se loňský titul povede obhájit. Náš soupeř sice zatím pětkrát zvítězil(z toho jednou nad námi), my mu ale hodláme porážku vrátit v tom nejdůležitějším zápase. Přijďte nás podpořit i vy a vychutnat si skvělou atmosféru finálového duelu, který jistě nabídne báječný fotbal plný tvrdosti, rychlosti, emocí a doufejme i radosti.