Odpočívám

Chtěl jsem napsat, že to je první článek, který píšu mimo domov, ale vlastně jsem už jeden takový psal při čekání na trajekt. Dnes jsem opět vyrazil do města. Pokoukat ještě po nějakých nabídkách, ale není toho moc, věřte mi! Obvyklá návštěva v agentuře...Tom má kratší paměť, takže jsem mu zase musel všechno říkat od znova a vlastně jsem slyšel i ty samé věci od něj. Víte, nejhorší na tom je to čekání...nejenom jestli někdo zavolá, ale taky jestli mi zaplatí všechny peníze, které jsem si poctivě vydělal... Jak to napsat správně? Za ty nervy to nejprve stálo, ale teď už ne. Spadne ze mě další velký balvan, až zjistím, že na mém kontě přibyly všechny peníze, co mi dluží(nebo alespoň většina). V případě neúspěchu se tady totiž žádného práva nedovoláte. Tedy alespoň co se naší(a pár dalších) firmy týče. Možná že by to šlo...ale stálo by to víc, než bychom získali.

Na začátku jsem se zmínil, že nejsem doma. Stojím s autem na parkovišti na Salthill. Tohle místo je situované směrem na oceán a je odtud hezký výhled do zálivu. Voda je vysoko, je příliv, ale téměř žádné vlny. Vítr nefouká, takže asi nemohou být. Občas se tady zastavím a dívám se. Od té doby, co jsme se odstěhovali z našeho domu v Oranmore, tak je pro mě pohled na moře opět svátkem. I když nejradši mám divoké pobřeží, daleko od města! Tak jako tomu bylo před pár dny na mé projížďce po Severním Irsku.

Dnes je navíc celkem teplo. Docela jsem se divil, že při dovolené v Čechách mi nebyla vůbec zima. Přesto, že denní teploty byly někdy nižší, než tady. Bude to asi dáno vlhkostí vzduchu, a taky větrem. Díky tomu se pro mě podmínky doma v Čechách staly dočasně "tropické":-). Což se po návratu sem říci nedá. Ochladilo se a přes skvěle utěsněné plastové okno dost táhne. Zvlášť ráno si připadám jako v chladničce. To se vám pak chce stávat z postele a jít do sprchy. Alespoň se konečně začínám otužovat:-):-). Všechno zlé je pro něco dobré. I to, že sedím na zadku. Někdy se neskutečně nudím, ale i tak strávím denně několik hodin sledováním jednoho oblíbeného seriálu(někteří z vás vědí, jakého žánru jsem fanda, takže vás nechám hádat). Nechal jsem si od kamaráda natáhnout do počítače deset sérií. Všechno v angličtině a některé byly dokonce bez titulků. Stále mám problémy, stále nerozumím všemu, ale je to lepší a lepší. Pravidelný přísun angličtiny mám zajištěn a alespoň tohle nese nějaké ovoce.

Mimochodem, zub ještě drží pohromadě:-) a nebolí:-). To musím zaklepat na dřevo.

Zachraň se kdo můžeš:-)

No, vypadá to, že tenhle trend odjezdů, nebo ztrát zaměstnání není jenom tady na ostrově, ale ovlivňuje i sousední spojené království. Soudě alespoň podle článků, které tady občas čtu. Jeden dávám jako příklad. Článek

Počátek

Ještě jsem na pár věcí z mojí cesty po Severním Irsku zapomněl, ale nechám si je na konec článku. Dnes jsem měl telefon(je vidět, že skončil víkend a pondělní svátek-všichni se vrací do práce)Byl to Peter. Tohle se tady normálně nedělá, ale jsem si jistý, že se nějakým způsobem cítil zavázaný vůči našemu manažerovi, který mi na něj dal kontakt. Ptal se jak dlouho tu budu, protože pro mě teď nemá umístění. Pohovory dělají prý často, aby si připravili nějaké "zásoby" pracovníků. Takže...jsem sice na pořadníku, ale nevím kdy...Místo řidiče, které jsem upřednostňoval je zdá se mimo.

Ještě na chvilku zpátky k výletu. Ze všech zážitků na mě samozřejmě nejvíc zapůsobil nejsevernější bod ostrova a taky dlouhá pobřežní cesta, kterou jsem si opravdu vychutnal. Co se měst týče, tak Derry city předčilo Belfast. Nicméně v hlavním městě jsem měl možnost vidět pár zajímavých věcí. Například typické londýnské taxi(jak staré, tak v nové podobě), nebo obří ruské kolo, které se tyčilo na malém náměstí. Nechápal jsem jeho účel, protože budovy okolo byly vysoké stejně a proto z něj asi nemohl být žádný rozhled. No a ještě loděnice...město je v zálivu(většina pobřežních měst je tak situovaná) a když jsem přijížděl, zrovna připlouvala velká loď. Takových už jsem viděl, ale...tady z toho místo přeci před stoletím vyplouvala jiná loď. Titanic! Byl postaven v loděnicích Belfastu...viděl jsem spousta míst, které tam připomínají jeho památku. To zapůsobí, věřte mi...zvlášť, když už máte zkušenosti s plavbou a navíc v zimním období. Stačí jen pár kilometrů od pevniny a už nevíte, co by jste v danou situaci dělali. Konec ale takových úvah. Já mohu jen říci, že to po dlouhé době byla v Irsku zkušenost, na kterou budu rád vzpomínat. Výlet se bez vyjímky povedl...až na ty nepovedená fota:-(:-(.

Severní Irsko

Pár článků zpět jsem psal o tom, že mám po těch šesti tisících kilometrech za volantem o dovolené auta plné zuby. Ne na dlouho...:-). Značnou míru na tom nesou události posledních dní. Konec zaměstnání a nikdo nový nevolá...no a pak taky ten zub:-). Všechno dohromady vytváří dost velkou negativitu, která mě užírá a upřímně řečeno, nic mě nebaví! A co je nejlepší proti tomu udělat? Něco spontálního!!

Takže jsem se v neděli ráno probudil a spontálně se rozhodl, že někam vyjedu. V plánu jsem ještě měl druhou nejvyšší horu ostrova a taky Severní Irsko. Díky mojí lenosti zvítězila varianta dvě. Měl jsem scénář, ale ten se během cesty měnil. Dopoledne jsem tedy vyrazil na sever. První zastávka u města Sligo v malé vesnici Strandhill. Už jsme tam byli - je to ráj pro surfaře. Dlouhá a písčitá pláž, velké vlny - ideální. Ten den byl ale příliv, takže písek byl pod vodou...ale ty vlny - no paráda! Počasí se celou dobu střídalo. Chvíli pršelo a chvíli sluníčko slunilo:-). Další zastávka - Bundoran, kraj Donegal. Tam jsme již také byli, ale já si to chtěl připomenout. Je to rovněž vyhledávané místo pro surfaře i pro turisty. No a jede se dál. Bez větších problémů jsem kopíroval hranici mezi Irskem a Severním Irskem. Silnice A13 mě vedla už přes hranici, ale já se rozhodl pokračovat ještě severněji. Podle mapy a později i podle průvodce jsem se dostal na to nejsevernější místo Irska. Malin Head - drsný kousek země, kde foukalo tak, že jsem nebyl schopen stát, abych udělal fotku. Sice jsem dojel až skoro tam, ale následný okruh po skále byl pěšky. Pěkná procházka, jen jsem nechal doma fleece na hlavu, takže mi hvízdalo v uších. O víkendu ubyla hodina, takže se začalo smrákat brzy a já musel vyrazit. Hranice jsem překročil okolo půl sedmé a vjel do druhého největšího města severu - LondonDerry. Další procházka, tentokrát centrem města po hradební zdi. Byl tam klid, jen mě překvapilo, že cesta chvílemi nebyla osvětlená. Jinak na mě ale tohle město zapůsobilo dobře. Ne moc, ale byl znát vliv Angličanů a to ve všem. Okolo deváté jsem vyrazil z města najít nějaké hezké místo na zaparkovaní a spaní. Povedlo se to až po šedesáti km:-). Ale stálo to zato. Ranní probuzení na skále s výhledem na moře...co víc si přát:-).


Zvětšit mapu

Odstartovalo pondělí...ráno pršelo skoro celou dobu, ale po několika km se to vybralo. V tu chvíli jsem vjel na jednu z nejkrásnějších pobřežních cest, jaké jsem tu měl možnost poznat. Desítky kilometrů, jízda těsně u hladiny i přes kopce, strmé serpentýny, krátké tunely a rozhled. Paráda! Zavedla mě až do hlavního města Severního Irska - Belfastu. Opět jsem si ho představoval jinak, ale to teď není důležité. Nelíbilo se mi tam...komplikované, špatná orintace, prostě za chvíli jsem ho měl plné zuby, i když pohled z kopce na něj a na záliv byl hezký. To ale není vše, že?

Cestou zpět jsem chtěl ještě do Dublinu, ale po zkušenosti z Belfastu se mi přestalo chtít:-). Místo toho jsem vybral něco neutrálního. Město Tullamore...no a komu to dochází:-)? U nás populární irská whiskey Tullamore Dew pochází právě odtud. Bohužel...jsem si neuvědomil, že je svátek(bank holiday) a tudíš i tady měli dnes zavřeno! Takže jsem si neodvezl nějaký tekutý a originální suvenýr. Škoda, to mě mrzelo a ještě víc to, že po návratu jsem zjistil, že se dost podstatná část fotek nepovedla. Chápu když je večer málo světla, ale ve dne a za normálních podmínek...přeci nemám takový tik v rukách:-)? Takže bohužel mám k nakouknutí jenom tyhle FOTKY.

Křup

To je nadpis, co:-)? Jako by mi události posledních dní naznačovaly, co mám dělat dál...stala se docela obyčejná věc, která ale většinu lidí vyděsí, hned jak o ní slyší. Před třemi lety jsem měl zánět v zubu. Zásah na pohotovosti(moje doktorka měla dovolenou) a pozdější trhání nervů bez umrtvení, na to nejlepší vzpomínky nemám. O to větší strach jsem měl, když jsem o rok později dostal zánět do vedeljšího zubu. Tentokrát mě ale moje zubařka ošetřila pomocí arsenové vložky a při následném trhání a čištění nervových kanálků jsem cítil jenom podivné skřípání, které ale nebylo vůbec bolestivé, takže vřele doporučuju:-)! Pár dní po zákroku mi bylo oznámeno, že to byl velký zásah a nejspíš si bude žádat(tuším že to bylo) korunku...Nejsem zubař, ale asi to má nějak přispívat k soudržnosti a funkci zubu.

O co mi jde...Dnes jsem si po dlouhé době koupil svoje oblíbené arašídy v čokoládě(divný, na všechny ostaní druhy oříšků jsem alergický) a vesele jsem si je chroupal. U druhého balíčku se ozvalo chrupnutí, ale ne arašídů. Zoubek se mi odlomil...a je tam docela díra. Výplň drží, ale jak dlouho. Docela mě potom rozbolela hlava, protože část zubu se mi při tom zkousnutí zaryla do dásně a to bolelo. No a co teď...? Zubní péče je v zahraničí celkem dost drahá! Takže všechno opět záleží na tom, jestli dostanu práci...

Upřímně řečeno, co by se asi tak mohlo ještě stát? Naprosto souhlasím se všemi a sám se sebou. Nikdy nebylo tak zle, aby nemohlo být ještě hůř. Takže mi asi nejspíš příště upadne hlava:-).

Zlevňuje se

Nejsem sice expert na slovo vzatý, ale určitě se snažím vývoj událostí ve světě sledovat. Pomáhá mi k tomu jenom internet a to, co vidím tady. Nejradikálnější změny které jsem si v Irsku všimnul, je cena pohoných hmot. Padají...a to takovou rychlostí, že jsem to snad nikdy nezažil. Před odejzdem do Čech(tedy před měsícem) jsem tu litr nafty na nejlevnější benzince pořídil za 1, 34 euro. Firma Topaz, která tu převzala síť stanic po StatOil má benzín i naftu dražší, ale je to jediná stanice, kterou míjím cestou domů z centra. Včera byla cena 1,17 a světe div se, nafta a benzín byly za ty samé peníze. Před pár dny jsem dokonce viděl, že benzín byl zase o dva centíky dražší...Vliv na to má určitě současná hospodářská krize, ale mohlo by to zase nějaký čas vydržet na těchto hodnotách. Jen by mě zajímalo, jestli je takový trend i v České republice. Naopak tady jsem si ještě nevšiml masivních změn v cenách automobilů, ale v Čechách se brutálně zlevňuje...Vidím na internetu ceny o 10 až 15% menší. To je dobře...Současný vývoj ještě určitě nekončí a krize má(a bude) mít spoustu negativních dopadů, ale jak se zdá...možná...i pozitivních.

News

Pátek, slunce svítí, ale fouká vítr, který sebou občas přižene nějakou přeháňku. Dnešek patří k těm hezčím dnům, které jsou charakteristické pro září a říjen na ostrově. Já ho ale trávím doma. V noci jsem špatně spal a po včerejších debatách v kanceláři ani nemám náladu někam chodit. Upřímně řečeno mi není ani fyzicky dobře. Možná změny klimatu za poslední měsíc, menší časové posuny a v neposlední řadě i stres, mají za následek, že na mě něco "leze".

Velmi brzy ráno mi někdo volal...okolo půl sedmé, ale protože jsem měl vypnuté vyzvánění, tak jsem to nepostřehl. Že by práce...? Číslo bylo neznámé...nikdo z těch u kterých jsem byl na pohovoru mi nikdy nevolal z neznámého, takže netuším. Každopádně od té doby už telefon mlčí. Jsou tu jiné zvyky, ale snad ani tady by vám někdo nevolal kvůli práci tak brzy ráno...Startovní doba(až na fabriky a pár dalších vyjímek) je většinou okolo osmé.

Nevnímám teď, že je přede mnou víkend...pátek jsem většinou trávil dopoledne doma a odpoledne v práci, po kterém jsem se na víkend těšil. Těď vím, že mě možná čeká dost nuda...tedy alespoň do doby, než by mi někdo odpověděl, že mě chce zaměstnat. Otázka teď ale zní...chci po takové zkušenosti ještě? Většina lidí si nestěžuje, protože většina lidí nepracovala v naší firmě...jim výplaty chodí vždy na čas a mají vše zaplaceno. Mě těch sedm měsíců sebralo hodně sil a jsem teď jako na houpačce. Vždycky se dokážu na chvíli zvednout a předhodit před sebe plusy mojí zahraniční mise. To ale nikdy nevydrží dlouho. Navíc potom co jsem na těchto stránkách přiznal, že moje setrvání v Irsku není jisté, začínají přicházet i zajímavé nabídky z Čech. Nemyslete si, že jsem už nezačal zjišťovat situaci doma. Chci být připraven na vše a pokud bych se měl vracet domů, bude pro mě další výzva, jestli dokážu všechny tyhle zkušenosti tady, zhodnotit ve svůj prospěch. A já to dokážu, kdyby na to přišlo!

Co se stalo?

Nedalo se nic dělat, článek jsem včera zkrátka uveřejnit nemohl...vždycky si ho po sobě čtu, ale teď poprvé to prostě nešlo odkliknout:-). Asi jsem se potřeboval vyspat, včera byl divoký den a dnes nečekám o nic lepší.

O mojí rezignaci se vědělo už od minulého týdne a to samé platilo i o mých spolupracovnících v centru. Firma se zdá se rozhodla, že zasáhne dřív, než skončíme. Ztratit tím nic nemohli, protože bychom stejně odešli, ale takhle to podle mě otočili ve svůj prospěch. Udělali z toho prostě varování, že kdo se bude cukat, když příjdou peníze pozdě, tak na to doplatí.

Víte, myslím si, že jsem v centru odvedl dobrou práci! Vlastně kdykoliv mi zavolali a já to vzal, tak jsem šel tam, kam mi řekli. Ale ten včerejší pocit, kdy potkáš kolegu, kterého znáš a on ti oznámí, že tě přišel vystřídat...to se nedá popsat! I když jsem měl končit, je to podraz. Navíc nikdo nebral telefony. Zjišťovali jsme, co se stalo až od lidí, kteří různě chodili do shopinu a sem tam někde něco zaslechli. Moje kolegyně to obrečela a ti co nás střídali se taky necítili nejlíp. Podpora od manažera sice přišla, ale mám pocit, že má svázané ruce. Myslel jsem si, že má možnost s tím něco udělat, ale jak se zdá, musel by zasáhnout ještě někdo více postavený. No a teď nás čeká to nejhorší. Doufat, že dostaneme zaplaceno. Já už naštěstí výplatu za září dostal, ale Basia ne. A teď si ani jeden nemůžeme být jistí, jestli nám ji za říjen vůbec dají. Utvrdilo mě v tom setkání se Sebastianem. Pracoval pro naši firmu jako řidič dodávky a odešel před měsícem. Včera jsme se potkali v shopinu a on mi ukazoval všelijaké formuláře, které by mu měli pomoci získat peníze zpět. Je v malinko horší situaci než já. Jemu nezaplatili na konci okolo čtyř tisíců euro. A to je sakra dost peněz! Mě tam teď bude viset okolo tisíce euro, protože jsem byl na dovolené a mám v podstatě odmakáno jenom týden a půl v říjnu.

No a co teď...začíná nepříjemná doba vyjednávání v naší kanceláři. Je to o to horší, že výsledek můžu poznat až teprve za tři týdny, protože to je doba výplaty a dřív mi prý nedají jeden nutný formulář. Budu doufat, že mi konečně někdo z těch lidí, kde jsem byl na pohovoru, zavolá a já dostanu práci. Zkusím ještě znovu oběhnout město, abych tomu pomohl...

Radek má pravdu, když mi napsal do komentáře, že nikdy není tak zle, aby nemohlo být ještě hůř, ale... moje pocity - otráven, znechucen, bez motivace, navíc do baráku začalo táhnout, protože se ochladilo a plastová okna netěsní. Hmmm, zřejmě svítá na lepší časy:-).

Na závěr je sice fakt, že události posledních dní mi na náladě rozhodně nepřidávají, ale v těžké situaci tady nejsem poprvé, mám rezervy a hlavně celkem dost času na to, abych s tím zkusil ještě něco udělat. A vzkaz pro Radka - v surové podobě jsem to napsat nemohl, občas mi sice nějaké to slovo uletí, ale tohle by se nedalo číst. Zvlášť včera...:-).

Podpásovka

Po čtvrtém smazání článku už píšu jen tohle. Zkrátka teď nedokážu vyjádřit slovy, co se tady stalo. Ale jedno napsat můžu...i tady jsou hajzlové, kteří profitují jenom z vykořisťování jiných lidí. A to s naší firmou a jejím vedení včele!

Hra začíná

Karty jsou rozdány a teď už to není v mých rukách. Těžko si můžu představit, že by mě někdo vzal do zaměstnání jen kvůli tomu, že mu zavolá dobrý kamarád. A tak to je ve všem. Nejprve musíte toho člověka vidět...a až pak mu můžete nabídnout práci.

Když to shrnu, tak jsem za minulý týden roznosil docela dost životopisů po městě a řeknu vám, že jsem vůbec neměl energii se každý den vypravit o hodinu dřív. Nejsnadnější bylo posílání přes email, ale minulý týden nabídky na internetu moc nebyly. Mám za sebou i několik návštěv v agentuře, které mi ale na náladě nepřidaly. A na to nejdůležitější nesmím zapomentout - pracovní pohovory. Nejdůležitější byl dnes ráno, kdy jsem vyrazil do firmy ucházet se o pozici řidiče. A zase jsem narazil na ty zkušenosti...tady se jezdí s opravdu velkými náklaďáky, takže fakt nevím. O mě nejde, já si věřím, ale jde spíš o majitele, jestli mi dá šanci. Před pohovorem jsem vyplnil dvou-stránkový dotazník a pak jsme asi 20 minut mluvili o tom, proč chci změnit zaměstnání, jaké mám zkušenosti a co si teď představuji za práci. Nakonec přišla oblíbená věta:" I let you know" :-). V překladu to znamená - dám ti vědět:-). Slyšel jsem to už mockrát, takže uvidíme...nic si nemaluju, abych nebyl zklamaný.

Abych nezapomněl, přišla ještě jedna nabídka od Marty z naší "kantýny". Jednu Polku bude muset vyhodit, protože zavřela o deset minut dřív, takže mi nabídla full-time. Domluvili jsme se na pátek, protože si myslím, že to je doba, do kdy by se mi určitě někdo z těch, co jsem s nimi měl pohovor měl ozvat. Je to ale práce, kterou bych asi nevydrřel dělat dlouho a v podstatě by mi posloužila jenom k tomu, abych se po Novém roce mohl vrátit do Čech a byl zabezpečený na několik měsíců dopředu, kdyby se mi nedařila najít nějaká dobrá práce - o čemž pochybuju. Už teď sem tam zajedu na české servery s nabídkou práce a vidím, že by to taky šlo - važte si toho, že můžete mluvit ve své mateřštině! Čestina je nádherný a pestrý jazyk, ale tady vám je k ničemu. Musíte zapůsobit v jazyce ve kterém se sotva domluvíte a to je kolikrát hodně obtížné.

Experiment

Docela dlouhou dobu jsem si lámal hlavu, jak to provést a nakonec se mi řešení přímo nabídlo. Nebude to sice jednoduché a nějaký čas to zabere, ale výsledek určitě stojí za to. O čem je řeč...?

V posledních dnech hledám motivaci a sílu prakticky všude, kde se dá. Proto se občas začtu do článků, které jsem(jsme) psal(i) ještě do našeho starého blogu - Mišáci. Jeho osud většina z vás zná a tenhle proces se bohužel nedal zvrátit. Naštěstí díky ducha přítomnosti mého taťky mi zůstala alespoň kopie všech článků ve Wordu. Co ale s tím...tam byly ty nejsilnější pocity z prvních okamžiků na ostrově a o ty jsem se chtěl podělit především. Texty sice zůstaly, ale jen v paměti mého počítače. Nenašel jsem žádnou možnost, jak je ve tvaru, ve kterém se zachovaly, nějak šikovně vložit na svůj blog.

No ale když to nejde tak, musí se to obejít. Pravda je, že moje pamět se nemůže rozpomenout na všechno, ale základní struktura se mi snad povedla zachovat. V podstatě jsem ze svých vzpomínek reaktivoval starý blog. Není to sice přesná kopie, ale vy máte ve vzpomínkách možná ještě míň, než já, takže to třeba ani nepoznáte tolik:-). Bohužel z nějakého důvodu zatím nejde kopírovat článek přímo z Wordu, do psacího okna blogu. HTML si spolu nerozumí a proto mi nezbývá nic jiného, než přepisovat. K tomu chci dodat, že v blogu bylo při jeho mazání přes 70 článků, takže jestli se mi nepodaří vymyslet nějaké ekonomičtější řešení, čeká mě pěkná fuška. A proto... vítám všechny návrhy na pomoc:-). Blog nebude sloužit k žádné mojí komunikaci. Pouze na něj budu postupně vkládat všechny články, tak jak šli za sebou.

Teď se spolu se mnou můžete ještě jednou ponořit do hloubi mých(našich) prvních blogovacích zážitků a především do prvních zkušeností, při hledání práce v cizí zemi. Každý den se budu snažit přihodit další článek, který se mi podaří přepsat. Vzhůru do toho a tady je to nejdůležitější - adresa.

Poděkování

Psal jsem to už několikrát a napíšu to znovu. Děkuju všem za podporu kterou od vás dostávám. Jak formou emailů, tak komentářů k článkům, nebo sms zprávami. Možná by jste ani něvěřili jak moc mi tohle pomáhá, zvlášť v situaci ve které teď jsem. Tři týdny doma se spoustou žážitků mám sice v hlavě, ale připadám si teď jako bych vlastně nikde na dovolené nebyl.

Teď si to ještě nepřipouštím, ale příjde to...Vždycky jsem z celého roku měl nejradši Vánoce. Ne kvůli dárkům, ale kvůli tomu, že se všichni sejdou...že se tráví čas s přáteli i s rodinou a když si nepřipustíte ten ten ruch okolo v obchodech, dýchá na vás taková pohoda, kterou nikdy jindy v roce nezažijete. Letos je poprvé v životě budu trávit sám...(tedy záleží ještě, jak se vyvine situace s prací, ale na 99% procent bych se ještě před svátky vrátit nechtěl).Letecké společnosti moc dobře využívají touhy spousty zahraničních pracovníku k návratu domů a proto zpáteční letenka vás může přijít na stovky euro. Aktuálně jsem se díval - je to 400 Euro, včetně poplatků, ale bez zavazadla. V červenci mě zpáteční přišla na 130 Euro...to je rozdíl,co? A bude to s blížícím se vánočním časem ještě horší.

Vzal jsem si ale něco sebou...vánoční barevné elektrické svíčky a můj pokoj už s nima září, takže alespoň o tu atmosféru mám postaráno:-). Cukroví v podobě úlek, které mi sebou dala mamka už vzalo za své:-). Děkuju, byly jako vždycky výborné.

Kalkuluju

Pro ty co mají rádi čísla jsem si připravil menší shrnutí celé dovolené. Nejde ani tak o peníze, spíš o to, aby si každý mohl udělat obrázek, že dovolená sebou může někdy nést i něco jiného, než jen sluníčko, opalovaní, moře, nebo třeba lezení po horách.

Moje cesta domů trvala přesně 48 hodin a to včetně 18-ti hodinové plavby na trajektu. To bylo jediné místo, kde jsem spal. Něco mě neuvěřitelným způsobem táhlo domů. Nejdelší pauza byla hodina a půl v Holandsku, kde jsem ale nespal, ale kecal s kamarádem(a jeho kamarádem), který tam byl na praxi. V deset hodin večer ukázala navigace v Gorinchemu(Holandsko), že v HK budu v děvět ráno a je přede mnou 950 km:-). To byla nejtěžší cesta, jakou jsem kdy absolvoval... Zpátky do Irska jsem jel už s rezervou, protože jsem chtěl spát. Celkem mi to tentokrát zabralo 54 hodin. Včetně spánku, trajektu a návštěvy pláže Omaha. Dohromady jsem tedy za dovolenou najezdil 6200km(2200 bylo v Čechách) a při průměrné rychlosti 67km/h to znamená, že jsem strávil za volentem celkem 93 hodin čistého času. Čtyři dny z celkových dvaceti jedna a k tomu ještě den a půl na trajektu. Auto se mi teď hnusí:-):-).

Dovolená doma...to je trochu neobvyklé, ale musím říci(napsat), že jsem si to užil! I když to už každý ví. Stihl jsem opět pár nákupů a každý to zná, že jdete do obchodu pro něco a odejdete s něčím jiným, nebo toho máte dokonce víc. V hradecké prodejně KB-sport se mi opět věnovali na 100% procent. Fleece, čelovka, nějaké funkční prádlo a znovu sleva pro stálého zákazníka...to samé platilo i v AGI, kam jsem si po poradě s kamarádem přišel pro repro k laptopu. Neměli ho na skladě, ale druhý den už jsem si ho mohl vyzvednout. Jen mě překvapilo, že je trochu větší(na obrázku tak nevypadal - Genius SW-HF 5.1):-). No ale hraje výborně a tak jak mám rád - až se otřásají zdi:-).

Poslední velká věc, která mě čekala bylo auto. Ještě v Irsku jsem přes internet obchod zakoupil sadu letních pneumatik Dunlop. Ohlédnu-li se zpět, tak každému doporučuju, aby to nedělal a spíše využil nabídky ke hledání a následně potom ke snížení ceny přímo v pneuservisu, nebo kamenném obchodě. Na pneumatikách totiž byly určité nesrovnalosti, kterých si všiml jak mechanik v pneuservisu, který je přezouval, tak následně já, když jsem hned první den měnil kola(tady zimní nepotřebujete:-)). Jenže nebyl čas to řešit...a navíc, nebyla to nějaká podstatná závada. Jen nesrovnalosti v číslech a místech výroby.

No a to nejdůležitější - servis a STK. To byl totiž hlavní důvod, proč jsem bral auto - zapomněl jsem na to před odjezdem a známky od poslední kontroly vypršeli právě teď v říjnu. V souvislosti s tím bych chtěl ještě jednou poděkovat Radkovi, že mi domluvil všechno nezbytné v pardubickém servisu Opel, kde mi autíčko dali během dne zase do pucu. Včetně kompletní výměny brzdných kotoučů a destiček. Zaplať pán bůh, že na to přišli tady. V Irsku bych se nedoplatil. Nicméně s mým počtem 77 000 km během dvou let co mám Astru, si už menší opravu mohla dovolit. Ťukám na dřevo, že celkově už má na počítadlu 95 000(bylo to referenční auto ze salonu v Německu) a bez jediné závady. Nikdy mě nezklamalo! Těším se, že v tom ještě dlouho bude pokračovat.

No to je zase story...:-). Z klávesnice se už kouří, takže na chvíli pauza:-).

Zaspala

Nedělní ráno jsem sice plánoval jinak, protože jsem šel dost pozdě spát, ale možná lepší, že mě Sabina vzbudila, protože jen sezení doma mě nebaví a takhle jsem měl alespoň důvod vstát. V noci jsem nechal telefon na vibrace, takže když mi ráno volala nebylo nic slyšet. Vzbudilo mě až klepání na dveře. Zaspala a tak mě prosila, jestli ji můžu hodit do Oranmore. Tak jsem to spojil s hledáním místa mého zítřejšího pohovoru.

Vesnice se jmenuje Claregalway a je to pár kilometrů od města, neštěstí směrem k mojí straně. Jel jsem podle návodu, který mi dal včera Peter(majitel firmy) a samozřejmě jsem se netrefil:-). Po pár minutách jízdy jsem otáčel a pokračoval ještě chvíli po hlavní. Firma má základnu hned u silnice, ale bylo to vidět, až když jsem se otočil:-). Tady se zkrátka člověk musí dívat i za sebe, když něco hledá:-). Takže...místo znám - je to 12 minut jízdy a okolo 10 kilometrů. Není to daleko, když jsme ještě bydleli v Oranmore, jezdil jsem do práce 16 km. Teď už zbývá jen zvládnout zítřejší pohovor.

Co mě dnes ještě čeká? Plánuju ještě nějaké články o dovolené a začnu brzy. Pak asi výlet do města, abych se zeptal Lukáše, jestli za mě může vzít zítra šichtu a taky musím dovést pivo Arturovi. Nechal jsem u něj nějaké důležité věci, jako pojistku, kdyby tady náhodou Sabina nezaplatila nájem...člověk nikdy neví a přeci jenom je neznám moc dlouho. Musel jsem mít jistotu, že o ně nepříjdu.

Svitla naděje

Ráno jsem napsal do článku něco, co mě teď dost mrzí. Byla to poslední věta, kterou bych po dnešku měl uvést na pravou míru. Situace tady se opravdu změnila, cizinců už si tu tolik neváží, ale ne každý. Najdou se i lidé, kteří tě vidí jako člověka, ne jako stroj na peníze, na kterém můžou ušetřit. Lidé z mého centra jsou toho důkazem. V čase největší nouze se postavili za mě a všemožně se mi snaží podat pomocnou ruku. O čem je řeč...? K tomu se dostanu!

Dnes ráno jsem opět pokračoval v hledání nové práce a řeknu vám, že je to čím dál tím těžší, nacházet v sobě motivaci. Peníze sice přišly, ale málo. Proto jsem se sbalil a vyrazil vytisknout ještě nějaké další životopisy. Další cesta vedla do agentury. Tentokrát jsem se konečně setkal s Tomem(poslední dvě návštěvy jsem mluvil jen s jeho ženou). Vysvětlil jsem mu situaci a on mi sdělil, že mají též s naší firmou problémy, protože jim neplatí za zprostředkování lidí. Ještě chvíli jsme mluvili o situaci tady a pak jsme se rozloučili s tím, že mám chodit dál, něco se najde, i když situace v Galway není dobrá. To hlavní mě ale čekalo v shopinu.

Steven opět projevil zájem vědět zda-li jsem už dostal peníze. Odpověděl jsem, že ano, ale ne všechno. Na to mě vzal do kanceláře na menší pohovor a když zjistil, že mám řidičák na kamión zvedl telefon a s někým dlouho mluvil. Potom mi poslal číslo a řekl, že mu mám zavolat, že pro mě na 100% má práci. A kdyby ne jako řidič, tak jako něco jiného. A kdyby i to nevyšlo, tak mě veme do ochranky(Steven). Na pondělí ráno jsem si tedy domluvil pracovní pohovor na pozici řidič a protože tu firmu znám a mluvil jsem s jedním polákem co tam pracuje, tak vím, že je tam práce těžká, ale že všechno zaplatí. Že tam jsou zkrátka výborné peníze! Hle a mám najednou dvě nabídky, tak mi držte palce. Edward ještě dnes večer žertoval, že jsem včera dal výpověď a dnes už si můžu vybírat, ale nic ještě není jisté. A za to všechno, i za první příležitost v centru, vděčím jedinému muži. Je to Steven! Kterého mohu kdykoliv požádat o pomoc a on mě vyslechne. Je to zkrátka muž na svém místě a já jsem jeho dlužníkem, i kdybych třeba nedostal ani jednu z prací!

Na závěr bych rád napsal, že dnes se ve mě ještě znovu objevila síla a naděje. Naděje, že se budu moci brzy vrátit, budu na určitou dobu zajištěný a budu mít klid a pohodu na začátek nového života v Čechách, který jak doufám, už nebude plný změn. I když to bych nebyl já:-):-). Za to mi to stojí a neodjedu, dokud si nebudu jist, že jsem vyčerpal všechno, co jsem mohl. I když někdy je to těžké!

Obyčejný den

Čtvrtek...den kdy trávím v práci nejdelší možnou dobu a večer od šesti do devíti mám celé centrum na starosti sám. Co se všechno dá stihnout a co se může za jedinný den zvrtnout, o tom bude tento článek.

Rána začínají normálně, tedy pokud není zrovna doba výplaty a vy nezjistíte, že na vašem kontě opět nic nepřibylo. Celý souběh údalostí mě v podstatě donutil ke klíčovému rozhodnutí, které mi musí pomoci tuhle situaci řešit, jinak bych se v tom stále plácal. Včera ráno jsme společně s mojí kolegyní a jejím mužem dali výpověď ke konci října. Tři ze čtyř lidí, kteří se staráme o centrum celý den tedy dali výpověď a na tváři našeho vedoucího zřejmě přibyla nějaká ta vráska, protože najít na tuhle pozici tři lidi během 14 dnů nebude nic lehkého. Zvláště víkendy, protože ty jsou v naší firmě placené jako normální dny a proto se na ně nikdo nehrne.

Dalším důležitým krokem byl můj rozhovor s manažerem centra. Udělal jsem to proto, abych mu nejen poděkoval za to, že mě tenkrát prosadil na práci v týdnu, ale taky proto, že jsem si chtěl pojistit výplatu. Vždycky se vyplatí mít na svojí straně někoho z domácího prostředí...navíc mi téměř okamžitě domluvil pracovní pohovor s manažerem ochranky. Který mi sice sám nezavolal, ale alespoň se mnou včera promluvil. Zvláštní je, že najednou to nevadilo, že jsme si na 10 minut šli sednout do zasedačky a celé centrum se muselo obejít beze mě:-). Schůzka dopadla podle slov našeho hlavního z ochranky dobře, ale to ještě neznamená, že práci dostanu. Ale byl to další z mých kroků, jak se pokusit ještě zvrátit závaží na svou stranu, protože po sedmi měsících, kdy s blížícím se datumem výplaty propadáte strachu, kolik vám zase nezaplatí hodin a jak dlouho budete zase na peníze čekat, jsem už na pokraji sil. Není motivace, není chuť a i když výplatu nakonec vždy dostanu, tak mě to stojí víc, než dostávám. Těžko hledat slova, to se musí zažít...jste v cizím prostředí a tady jedeme každý sám na sebe, nikdo vám tu nepomůže.

Pro uklidnění můžu jen dodat, že dnes ráno se mém účtě objevili peníze. Sice bez zaplacení dovolené a také presčasů ze srpna, ale aspoň něco. Vidíte...a v tom to je!! Každý si pak řekne, že alespoň něco...ale všichni víme, že nestane-li se nějaký zázrak, tak už ty peníze nikdy neuvidíme. Makáme tady třikrát tak víc, než kterýkoliv Ir a oni nám ani to minimum, co nám platí nedají celé!! Když tohle všechno okolo sebe vidíte a slyšíte, najednou se dívaté na práci v zahraničí úplně jinak. Doba kdy si nás tu vážili a kdy já si myslel, že si nás tu váží už je dávno pryč.

Sněžka

Opět se trochu vrátím k dovolené. Pocity se už trochu vytrácejí, protože je ubíjí situace tady, ale pořád je to dost živé na to, abych o tom napsal pár řádků.

Výlet na nejvyšší horu Čech jsme s našima naplánovali na první víkend mojí dovolené. Podle předpovědi mělo být počasí dobré a až na ranní mraky se to bez vyjímky potvrdilo. Cesta nahoru netrvá dlouho a celou dobu jdete prakticky po cestě bez nějakého výrazného stoupání. Sněžka je vlastně takový větší kopec, ale buďmě rádi, že ji máme. Je to příjemný výlet:-). Dostanete-li se přes stanici lanovky "Růžohorky", čeká vás chůze po rovině k závěrečnému stoupání, které je prakticky celé po schodech. Do pocitu netknuté přírody to má sice daleko, ale zase máte jistotu, že si nezlomíte nohu. Nahoře nás čekal pohled do údolí, na který jsme ale museli čekat. Mraky se nechtěli protrhat. Takže jsme mezitím prozkoumali nově postavenou poštovnu. No...musím se přiznat, že mě nenadchla(můj osobní názor)...Můžete samy posoudit ve fotoalbu připojeném na konci. Určitě ji nepřehlédnete. Zkrátka do celkového rázu postavených budov na vrcholu hory nezapadá. Nahoře jsme strávili tak půlhodiny a vzhledem k tomu, že se blížil svátek sv. Václava, tak to tam vypadalo jako na Matějské. Stovky lidí putovali na vrchol především z polské strany, kterou jsme se vraceli dolů. Nebýt mlhy okolo rašeliniště cestou na Luční boudu, byla by procházka skoro pořád slunečná. Celý okruh jsme zvládli i s obědem v relativně dobrém čase a mě se konečně srovnalo spaní, protože po cestě domů jsem to měl dost rozhozené. Zkrátka jsem se potřeboval unavit:-).

Na závěr opět pár FOTOS

Hlava plná starostí

Nečekal bych, že za tak krátkou dobu se může tolik věcí změnit. Nejde o moje pocity z dovolené, ty se snažím držet stranou, aby neovlivňovaly můj úsudek, ale jde spíš o celkovou situaci tady.
Po příjezdu jsem se dověděl, že v naší firmě stále ještě jsou lidé, kteří nedostali peníze ani za srpen, proto považuji za štěstí, že já už je mám, i když bez 25 hodin přesčasů. Nicméně začalo další čekání na výplatu za září a i když jsem včera vítězoslavně mluvil s Arturem, že všichni už mají, já a Basia na svém účtu žádné změny nepozorujeme. To vám na náledě nepřidá.

Obáváme se problému ve firmě a to že na konci října končí jeden velký kontrakt to jen podporuje. Hotel kam každý den posíláme 9 lidí na úklid na šest hodin se bude na konci října zavírat. Není tady první a navíc během mojí dovolené zavřeli první fabriku, o které se tu už chvíli šuškalo. Přes 400 lidí přišlo o práci. Zajímavá situace posledních dní olivňuje výrazně pracovní trh, protože Galway není velké město. Moje kolegyně a její manžel, který teď dělá v shopinu víkendy, končí na konci listopadu a vrací se do Polska. Stejně tak i pár dalších poláků, co znám. Jeden člen ochranky se stěhuje do Dublinu, protože najít tu prý lepší práci je čím dál tím těžší a navíc on je zvyklý na velké město(pochází z Budapeště).

Moje hledání nové práce už začalo, inzerátů je stále dost, ale některých profesí trochu ubylo. V agentuře jsem byl už dvakrát, ale včera mi bylo řečeno, abych tam nechodil tak často, protože teď moc volných míst není. Nezbývá doufat, že slib našeho hlavního v ochrance, že mi jejich šéf do konce týdne zavolá, bude pravdivý. A že to nějaký výsledek přinese...práci mi totiž musí dát on a vzhledem k tomu, že už se o to jeden bývalý člen naší firmy pokoušel a neuspěl, tak na to též dvakrát nesázím. Prý je to proto, že ochranka musí být nestranná a vzhledem k tomu, že jsem v shopinu pracoval(pracuju) na jiné pozici, mohlo by to prý ovlivnit můj úsudek. Takhle to alespoň řekli Lubošovi(Slovák, co pracoval přede mnou).

Z toho co píšu můžete cítit hodně negativního a možná i strach, ale přiznám se, že když jsem před sedmi měsíci ještě neměl práci, byl jsem na tom psychicky hůř. Vidím, co se teď děje okolo mě, ale stále doufám, že se to nějak vyřeší. Chuť jsem rozhodně neztratil a času mám ještě dost. Všechno ale bude záležet na tom, jak zaměstnavatel vyřeší moje výplaty a jaké budou případné další nabídky práce.

Zpátky v Ostravě

Po osmi měsících celkově mě čekal na dovolené návrat do Ostravy. Bylo to z mnoha důvodů...a zcela upřímně píšu, že se tam nic nezměnilo:-). Tedy něco málo ano, ale já tam zase tak dlouho nebydlel, aby to pro mě bylo důležité.

Na dvoudenní návštěvu mě a Martina pozvali Radoshaci. Navrátilci z Irska si teď doma vedou stejně dobře(možná líp) jak tady, takže se jim vůbec nedivím, že nelitují návratu! Při jejich odjezdu sem na ostrov jsme se vlastně skoro vůbec neznali, takže do jisté míry bylo setkání na domácí půdě taky premiérové:-).

Když jsem doma naskládal všechny věci jejich a Michi do auta, tak jsem zjistil, že jsem sebou na dovolenou vlastně neměl skoro nic. V autě se nedalo hnout stejně jako při odjezdu z ostrova. Nezdá se to, ale než se normálním tempem dostanete z HK do Ovy, tak to trvá tři hoďky. První zastávka byla u Michi, ale moc dlouho jsme se nezdrželi. Pak už následovalo hlavní vykládání věcí u Radoshaků doma. Zaplať pán bůh za vynález výtahu...:-). Povídali jsme si pak o všem možném, takže to shrnu. Večer jsme vyšlápli naproti do hospody na pivo a pizzu, kde se k nám prakticky ihned připojila Michi a později i Tom(bratr Radka a Michi). Akce se neprotáhla, protože každý(mimo nás) musel ráno do práce, takže jsem se ráno v polospánku rozloučil s Radkou a pak jsem vyrazil s Martinem po Ostravě. V poledne jsme ještě měli menší "pracovní" oběd s Tomem a Radkem a pak už jsme mazali ku domovu...Bylo moc příjemné zase všechny vidět, to mi věřte. Zkrátka další povedená akce při mojí dovolené:-)!

Na závěr jenom malý dodatek, který souvisí s Radoshaky jen úzce. Vzhledem k tomu, že jsem si sebou nevzal náš stan, tak jsem naše společné výlety trávil v jejich starším stanu. No a protože jsem v tom svém spal naposledy před dvěma lety, tak jsem trochu pozapomněl, jak je velký...:-). Bylo mi to docela líto, že jsem ho nevzal sebou už tenkrát...i po pěti letech vypadá stále dobře...teď jsem se však vybavil a člověk nikdy neví, co se tu stane(zvlášť teď). Takže je dobré mít nějakou zálohu a mít kam složit hlavu:-) . No a foto přihodím zřejmě až jindy, protože pro dnešní připojení jsem asi příděl vyčerpal - nejde to:-):-).

Třídní sraz

Tahle myšlenka vznikla v dubnu tohoto roku, když jsem si uvědomil, že uplynulo od naší maturity už pět let. A protože je to datum náležitě kulaté nedalo se dělat nic jiného, než se začít pídit po kontaktech. Celkem úspěšně jsem zkontaktoval většinu třídy a těsně před srazem jsem měl už mail na každého.

S datumem problém nebyl, spíše s místem. Většina z nás sice pochází z okolí HK, ale tak nějak jsme se rozutekli. Nakonec zvítězil Hradec...ale kam? Názory se různily...takže jsme to museli rozseknout. Bar A-sport s rautem, salónkem a třemi bowling dráhami. Po pravdě nikdy se nezavděčíte každému...uklidnilo mě až to, když většina lidí poslala zálohu. Přestal jsem se strachovat o svoje peníze a naděje na setkání všech byla větší. Ale dost kecání...

Celá akce předčila moje očekávání! Věřte nevěřte sešli jsme se všichni, až na dva kluky. Jeden se omluvil už v červnu a druhý na to prostě zapomněl...to byla smůla a dost mě to mrzelo, protože jsem celkem poslal všem na dvacet emailů a v každém jsem připomínal datum. Jinak byl ale průběh báječný. Bylo vidět, že si máme o čem povídat a když jsme od osmi začli hrát bowling, byl jsem nakonec rád, že nám nechali tři dráhy. Prostě každý nejdřív říkal, že ho to nebaví a pak se všichni strkali, kdo půjde ke kouli:-). Konec akce okolo třetí hodiny ráno - při zavíračce baru(začátek byl v šest) mě taky dost překvapil. Pár lidí to prý ještě šlo dotáhnout do nonstopu. Akce se zúčastnil i náš třídní a profesorka na matiku...no jo, už jsme se s nimi bavili jinak. Od školy uplynulo dost let:-).

Tak a v neděli po obědě jsme se ještě sešli s hrstkou kluků a vyrazili do Litomyšle na motokáry. Někteří vzali svoje přítelkyně, takže nás nakonec bylo dvanáct:-). Pro mě osobně to byla premiéra, ale skvělá!! Je to prostě bomba a už se nemůžu dočkat, až zase vyrazím...s kýmkoliv a třeba i sám...nééé, to ne...už dávno jsem zjistil, že občas mám rád svůj klid, ale nejsem samotář! Každému tenhle zážitek doporučuju. Nejdřív jsem jezdil opatrně, ale když jsem viděl, jak to kluci švihají, sešlápnul jsem pedál a jelo se!! To byla síla! Kdo nezažil, neuvěří. Takže vzhůru za volant...tam by se totiž měli tihle piráti jezdit vyřádit!

Celkově vzato to byl opravdu povedený druhý víkend mojí dovolené, kterému ještě v sobotu dopo a odpo předcházela rodinná akce, ale o tom až příště! Tady máte pár OBRÁZKU.

O všem celkově

Mám ještě chuť psát, takže pokud jste se při čtení prvního story nenudili, můžete ještě pokračovat. Celou moji dovolenou bych rozdělil na několik částí, které ve mě zanechaly ty nejsilnější pocity a jak už jsem psal ještě doma v článku "Krátké shrnutí", bylo toho opravdu hodně. Celé volno jsem ale nejvíce strávil s rodinou, potom s mým nejlepším kamarádem Martinem a ty menší díly si rozdělili další důležití človíčci v mém životě. A možná by někteří byli překvapeni, že je řeč i o nich. Doslova a do písmene mi zamotali hlavu tolik, že některé moje názory opět nabraly jiný kurz. Na to jsem si už ale zvyknul dávno a u mě nic nového pod sluncem. Nejlepší je ale o všem přemýšlet až ve chvíli, kdy máte hlavu čistou a dokážete zvážit všechny možnosti. Proto pro mě "meditace" o mém dalším životě začínají právě teď a budou se odvíjet od světla událostí, které mě čekají při hledání lepšího zaměstnání, nebo řešení nastálé situace, kdy není vůbec jasné, jestli nějaké peníze ještě vůbec dostaneme. Všechno totiž nasvědčuje tomu, že za tři týdny mojí nepřítomnosti na ostrově se opravdu některá závaží převážila na jinou(tu špatnou) stranu. A teď jsem rozhodně nepsal o mých pocitech, ale o celkové situaci pracovního trhu v Irsku vůbec. Zajímavé, že? Jak se něco dokáže velmi rychle změnit...

Ale uvidíme, všechno chce svůj čas. A navíc nikdy není tak špatně, aby nemohlo být ještě hůř. Optimistické heslo na závěr dalšího článku:-).

Odkud to vzít...?

Sedím nad svým počítačem a přemýšlím, kde začít. Situace to není vůbec lehká, protože se toho stalo moc a já mám hlavu zamotanou víc, než po třech hodinách na horské dráze:-). Pro začátek ale můžu napsat, že jsem se v pořádku vrátil "domů". Mám za sebou vybalování a i první den v práci, kde jsem se víceméně nudil. Kdybych měl teď popsat celou svoji dovolenou, asi bych tu seděl do rána a většina z vás by si poté musela vzít dovolenou, než by to přečetla:-). Částečně vás to čeká, ale budu se snažit všechno rozdělit na etapy...snad se nikdo nebude nudit.

To co je v mé paměti nejživější, tím začnu. Cesta zpět, aneb je pátek, takže všichni hurá na cesty:-). Už od prvních kilometrů bylo jasné, že to nebude sranda. Copak Čechy, ale tříproudá dálnice v Německu, která je nacpaná k prasknutí a kde nejpomalejší pruh jede 130km/h, to chce celého člověka. Však jsem taky potom v Belgii spal několik hodin. Nebýt hodinové zácpy ve Francii u města Lille(nechápu, kam všichni v sobotu ráno jeli) byla by cesta naprosto plynulá. Nakonec to vypadalo, že dorazím do přístavu už o půl čtvrté a vzhledem k tomu, že počasí přálo a trajekt odjížděl až o půl desáté, tak jsem se rozhodl navštívit pláž Omaha, kde došlo ve druhé světové válce k vylodění spojenců. Je nádherná, velká, pokrytá jemným pískem, zkrátka jedna z nejhezčích na které jsem kdy byl. Věřím, že to se ale vojákům před cca 70-ti lety hlavou nehonilo. Z kopců okolo je nepřítel kropil palbou z kulometů...muselo to být strašné! Ale z fotek tohle nevyčtete, to si dáte dohromady až na místě.

Pár slov k nalodění...ve frontě jsem byl už třetí a když jsem si přijel vyzvednout palubní lístek, ozvalo se v okénku "ahoj". Slečna mě poznala podle pasu:-). Bohužel jsme se nepředstavili, ale bylo vidět, že nikam nespěchá, takže jsme dali řeč. Pochází z Prostějova a byla velice milá. Po třech letech ve Francii už měla super přízvuk. Není se co divit...manžel je francouz a už spolu mají dítě. Čechy jí ale chybějí. Příjemné setkání mi vynahradili celníci, kteří si usmysleli, že zkrátka něco pašuju. Po krátkém rozhovoru, kde jsem jim vysvětlil co vezu a následně i ukázal dva kartony cigaret a nějaký alkohol se rozhodli, že auto proberou důkladně:-). Mám štěstí, že jsem se nerozhodl vzít Polákům víc cigaret...kontrola trvala půl hoďky a kdyby šlo strčit kameru i do motorových válců, určitě by to udělali:-). Všechno jsem narychlo sbalil zpět a spěchal na trajekt. Pak už šlo všechno hladce a skoro celou plavbu jsem prospal. Posledních 300km po Irsku utíkalo možná nejpomaleji z celé cesty! Tuším čím to je, ale to je na jiný článek. Po příjezdu jsem ani moc se spolubydlícími nemluvil...nějak nemám o čem, ale jsem rád, že jsou v poho.

Tak a na závěr prvního z mnoha článků o mojí dovolené přidávám ještě krátké FOTOALBUM z cesty.

Krátké shrnutí

Všechno co má začátek, má i konec a proto se pomalu blíží závěr mojí dovolené. Využívám chvíle, kdy mám domácí počítač u bráchy pro sebe a píšu několik řádků. Chybělo mi to, ale ne tak, jak mi bude chybět domov. S dnešním ránem jsem si uvědomil, že mi zbývá takových probuzení už jen pár. Vlastně jedno, protože ráno do kterého se probudím v pátek bude poslední v Čechách. Na jak dlouho, to vám nedokážu napsat. Za tři týdny jsem zažil tolik báječných chvil, jako za celé tři poslední roky. Opravdu jsem si to užíval. A opět(jak už u mě bývá tradicí) jsem měnil některé svoje názory.

Nejtěžší otázka před kterou budu stát je samozřejmě - kdy se vrátím? Mám připraveno hodně scénářů, ale musím uvažovat s čistou hlavou. "Keltský tygr" Evropské unie, jak se říká Irsku, pomalu umírá, ale stále se mi vyplatí být na jeho hřbetu. Situace se totiž určitě rapidně nezhorší během následujících několika měsíců a proto mám ještě dost času. Navíc se po rozhovorech s mými přáteli a rodinou ukazuje, že znalost plynulého dorozumívání anglicky je v dnešní době obrovská výhoda při hledání dobře placeného zaměstnání. Všechno ukáže až čas.

Na ostrov se za pár dní budu vracet s "dobitými baterkami". A směle můžu napsat, že na všechno, na co jsem za poslední necelé tři týdny sáhnul se povedlo. Některé akce dokonce předčili moje očekávání. Jako příklad mi nejlíp poslouží sobotní třídní slučák po pěti letech a po něm následující nedělní výlet s polovinou třídy na motokáry do Litomyšle. No a výčet těch dalších je tady...Dvoudenní výlet s mým kamarádem Martinem do Ostravy za Radoshaky, Michi a Tomem, rodinná sešlost u našich doma, fotbálek na umělce s partou, volejbal v tělocvičně na který mě pozval strejda Jarda, nespočet kafíček s kamarády a kamarádkami, setkání s naším bývalým psem Badíkem a jeho majitelkou, která se o něj moc hezky stará, dále pak spousta báječného jídla od mamky a taťky se kterými jsem navíc první víkend dovolené vyrazil zdolat naší nejvyšší horu Sněžku. No a na závěr nesmím zapomenout, že jsem si hned po návratu koupil deseti vstupovou permanentku do fitka abych se nenudil a kterou jsem dokázal s Martinem vychodit(ještě mám dva vstupy, ale dnes a zítra to dojedu:-)).

Bylo toho tolik, že si nejsem jistý, zda jsem si vzpomenul na vše. Nicméně to, co ve mě zanechalo nejsilnější zážitek jsem napsal určitě. Nemusíte se bát, že si po mém návratu na ostrov nepočtete. O každé akci se budu postupně rozepisovat a přidávat fotky, kterých nemám zase až tolik, ale víc než focení mě zajímala komunikace s lidmi a zábava.

Na tomto blogu se tedy společně setkáme až příští týden, kdy budu ze svojí postýlky v Irsku popisovat první zážitky a pocity s příjezdu na dovolenou do Čech.