Sedím nad svým počítačem a přemýšlím, kde začít. Situace to není vůbec lehká, protože se toho stalo moc a já mám hlavu zamotanou víc, než po třech hodinách na horské dráze:-). Pro začátek ale můžu napsat, že jsem se v pořádku vrátil "domů". Mám za sebou vybalování a i první den v práci, kde jsem se víceméně nudil. Kdybych měl teď popsat celou svoji dovolenou, asi bych tu seděl do rána a většina z vás by si poté musela vzít dovolenou, než by to přečetla:-). Částečně vás to čeká, ale budu se snažit všechno rozdělit na etapy...snad se nikdo nebude nudit.
To co je v mé paměti nejživější, tím začnu. Cesta zpět, aneb je pátek, takže všichni hurá na cesty:-). Už od prvních kilometrů bylo jasné, že to nebude sranda. Copak Čechy, ale tříproudá dálnice v Německu, která je nacpaná k prasknutí a kde nejpomalejší pruh jede 130km/h, to chce celého člověka. Však jsem taky potom v Belgii spal několik hodin. Nebýt hodinové zácpy ve Francii u města Lille(nechápu, kam všichni v sobotu ráno jeli) byla by cesta naprosto plynulá. Nakonec to vypadalo, že dorazím do přístavu už o půl čtvrté a vzhledem k tomu, že počasí přálo a trajekt odjížděl až o půl desáté, tak jsem se rozhodl navštívit pláž Omaha, kde došlo ve druhé světové válce k vylodění spojenců. Je nádherná, velká, pokrytá jemným pískem, zkrátka jedna z nejhezčích na které jsem kdy byl. Věřím, že to se ale vojákům před cca 70-ti lety hlavou nehonilo. Z kopců okolo je nepřítel kropil palbou z kulometů...muselo to být strašné! Ale z fotek tohle nevyčtete, to si dáte dohromady až na místě.
Pár slov k nalodění...ve frontě jsem byl už třetí a když jsem si přijel vyzvednout palubní lístek, ozvalo se v okénku "ahoj". Slečna mě poznala podle pasu:-). Bohužel jsme se nepředstavili, ale bylo vidět, že nikam nespěchá, takže jsme dali řeč. Pochází z Prostějova a byla velice milá. Po třech letech ve Francii už měla super přízvuk. Není se co divit...manžel je francouz a už spolu mají dítě. Čechy jí ale chybějí. Příjemné setkání mi vynahradili celníci, kteří si usmysleli, že zkrátka něco pašuju. Po krátkém rozhovoru, kde jsem jim vysvětlil co vezu a následně i ukázal dva kartony cigaret a nějaký alkohol se rozhodli, že auto proberou důkladně:-). Mám štěstí, že jsem se nerozhodl vzít Polákům víc cigaret...kontrola trvala půl hoďky a kdyby šlo strčit kameru i do motorových válců, určitě by to udělali:-). Všechno jsem narychlo sbalil zpět a spěchal na trajekt. Pak už šlo všechno hladce a skoro celou plavbu jsem prospal. Posledních 300km po Irsku utíkalo možná nejpomaleji z celé cesty! Tuším čím to je, ale to je na jiný článek. Po příjezdu jsem ani moc se spolubydlícími nemluvil...nějak nemám o čem, ale jsem rád, že jsou v poho.
Tak a na závěr prvního z mnoha článků o mojí dovolené přidávám ještě krátké FOTOALBUM z cesty.
To co je v mé paměti nejživější, tím začnu. Cesta zpět, aneb je pátek, takže všichni hurá na cesty:-). Už od prvních kilometrů bylo jasné, že to nebude sranda. Copak Čechy, ale tříproudá dálnice v Německu, která je nacpaná k prasknutí a kde nejpomalejší pruh jede 130km/h, to chce celého člověka. Však jsem taky potom v Belgii spal několik hodin. Nebýt hodinové zácpy ve Francii u města Lille(nechápu, kam všichni v sobotu ráno jeli) byla by cesta naprosto plynulá. Nakonec to vypadalo, že dorazím do přístavu už o půl čtvrté a vzhledem k tomu, že počasí přálo a trajekt odjížděl až o půl desáté, tak jsem se rozhodl navštívit pláž Omaha, kde došlo ve druhé světové válce k vylodění spojenců. Je nádherná, velká, pokrytá jemným pískem, zkrátka jedna z nejhezčích na které jsem kdy byl. Věřím, že to se ale vojákům před cca 70-ti lety hlavou nehonilo. Z kopců okolo je nepřítel kropil palbou z kulometů...muselo to být strašné! Ale z fotek tohle nevyčtete, to si dáte dohromady až na místě.
Pár slov k nalodění...ve frontě jsem byl už třetí a když jsem si přijel vyzvednout palubní lístek, ozvalo se v okénku "ahoj". Slečna mě poznala podle pasu:-). Bohužel jsme se nepředstavili, ale bylo vidět, že nikam nespěchá, takže jsme dali řeč. Pochází z Prostějova a byla velice milá. Po třech letech ve Francii už měla super přízvuk. Není se co divit...manžel je francouz a už spolu mají dítě. Čechy jí ale chybějí. Příjemné setkání mi vynahradili celníci, kteří si usmysleli, že zkrátka něco pašuju. Po krátkém rozhovoru, kde jsem jim vysvětlil co vezu a následně i ukázal dva kartony cigaret a nějaký alkohol se rozhodli, že auto proberou důkladně:-). Mám štěstí, že jsem se nerozhodl vzít Polákům víc cigaret...kontrola trvala půl hoďky a kdyby šlo strčit kameru i do motorových válců, určitě by to udělali:-). Všechno jsem narychlo sbalil zpět a spěchal na trajekt. Pak už šlo všechno hladce a skoro celou plavbu jsem prospal. Posledních 300km po Irsku utíkalo možná nejpomaleji z celé cesty! Tuším čím to je, ale to je na jiný článek. Po příjezdu jsem ani moc se spolubydlícími nemluvil...nějak nemám o čem, ale jsem rád, že jsou v poho.
Tak a na závěr prvního z mnoha článků o mojí dovolené přidávám ještě krátké FOTOALBUM z cesty.
Žádné komentáře:
Okomentovat