Čtvrtek...den kdy trávím v práci nejdelší možnou dobu a večer od šesti do devíti mám celé centrum na starosti sám. Co se všechno dá stihnout a co se může za jedinný den zvrtnout, o tom bude tento článek.
Rána začínají normálně, tedy pokud není zrovna doba výplaty a vy nezjistíte, že na vašem kontě opět nic nepřibylo. Celý souběh údalostí mě v podstatě donutil ke klíčovému rozhodnutí, které mi musí pomoci tuhle situaci řešit, jinak bych se v tom stále plácal. Včera ráno jsme společně s mojí kolegyní a jejím mužem dali výpověď ke konci října. Tři ze čtyř lidí, kteří se staráme o centrum celý den tedy dali výpověď a na tváři našeho vedoucího zřejmě přibyla nějaká ta vráska, protože najít na tuhle pozici tři lidi během 14 dnů nebude nic lehkého. Zvláště víkendy, protože ty jsou v naší firmě placené jako normální dny a proto se na ně nikdo nehrne.
Dalším důležitým krokem byl můj rozhovor s manažerem centra. Udělal jsem to proto, abych mu nejen poděkoval za to, že mě tenkrát prosadil na práci v týdnu, ale taky proto, že jsem si chtěl pojistit výplatu. Vždycky se vyplatí mít na svojí straně někoho z domácího prostředí...navíc mi téměř okamžitě domluvil pracovní pohovor s manažerem ochranky. Který mi sice sám nezavolal, ale alespoň se mnou včera promluvil. Zvláštní je, že najednou to nevadilo, že jsme si na 10 minut šli sednout do zasedačky a celé centrum se muselo obejít beze mě:-). Schůzka dopadla podle slov našeho hlavního z ochranky dobře, ale to ještě neznamená, že práci dostanu. Ale byl to další z mých kroků, jak se pokusit ještě zvrátit závaží na svou stranu, protože po sedmi měsících, kdy s blížícím se datumem výplaty propadáte strachu, kolik vám zase nezaplatí hodin a jak dlouho budete zase na peníze čekat, jsem už na pokraji sil. Není motivace, není chuť a i když výplatu nakonec vždy dostanu, tak mě to stojí víc, než dostávám. Těžko hledat slova, to se musí zažít...jste v cizím prostředí a tady jedeme každý sám na sebe, nikdo vám tu nepomůže.
Pro uklidnění můžu jen dodat, že dnes ráno se mém účtě objevili peníze. Sice bez zaplacení dovolené a také presčasů ze srpna, ale aspoň něco. Vidíte...a v tom to je!! Každý si pak řekne, že alespoň něco...ale všichni víme, že nestane-li se nějaký zázrak, tak už ty peníze nikdy neuvidíme. Makáme tady třikrát tak víc, než kterýkoliv Ir a oni nám ani to minimum, co nám platí nedají celé!! Když tohle všechno okolo sebe vidíte a slyšíte, najednou se dívaté na práci v zahraničí úplně jinak. Doba kdy si nás tu vážili a kdy já si myslel, že si nás tu váží už je dávno pryč.
Rána začínají normálně, tedy pokud není zrovna doba výplaty a vy nezjistíte, že na vašem kontě opět nic nepřibylo. Celý souběh údalostí mě v podstatě donutil ke klíčovému rozhodnutí, které mi musí pomoci tuhle situaci řešit, jinak bych se v tom stále plácal. Včera ráno jsme společně s mojí kolegyní a jejím mužem dali výpověď ke konci října. Tři ze čtyř lidí, kteří se staráme o centrum celý den tedy dali výpověď a na tváři našeho vedoucího zřejmě přibyla nějaká ta vráska, protože najít na tuhle pozici tři lidi během 14 dnů nebude nic lehkého. Zvláště víkendy, protože ty jsou v naší firmě placené jako normální dny a proto se na ně nikdo nehrne.
Dalším důležitým krokem byl můj rozhovor s manažerem centra. Udělal jsem to proto, abych mu nejen poděkoval za to, že mě tenkrát prosadil na práci v týdnu, ale taky proto, že jsem si chtěl pojistit výplatu. Vždycky se vyplatí mít na svojí straně někoho z domácího prostředí...navíc mi téměř okamžitě domluvil pracovní pohovor s manažerem ochranky. Který mi sice sám nezavolal, ale alespoň se mnou včera promluvil. Zvláštní je, že najednou to nevadilo, že jsme si na 10 minut šli sednout do zasedačky a celé centrum se muselo obejít beze mě:-). Schůzka dopadla podle slov našeho hlavního z ochranky dobře, ale to ještě neznamená, že práci dostanu. Ale byl to další z mých kroků, jak se pokusit ještě zvrátit závaží na svou stranu, protože po sedmi měsících, kdy s blížícím se datumem výplaty propadáte strachu, kolik vám zase nezaplatí hodin a jak dlouho budete zase na peníze čekat, jsem už na pokraji sil. Není motivace, není chuť a i když výplatu nakonec vždy dostanu, tak mě to stojí víc, než dostávám. Těžko hledat slova, to se musí zažít...jste v cizím prostředí a tady jedeme každý sám na sebe, nikdo vám tu nepomůže.
Pro uklidnění můžu jen dodat, že dnes ráno se mém účtě objevili peníze. Sice bez zaplacení dovolené a také presčasů ze srpna, ale aspoň něco. Vidíte...a v tom to je!! Každý si pak řekne, že alespoň něco...ale všichni víme, že nestane-li se nějaký zázrak, tak už ty peníze nikdy neuvidíme. Makáme tady třikrát tak víc, než kterýkoliv Ir a oni nám ani to minimum, co nám platí nedají celé!! Když tohle všechno okolo sebe vidíte a slyšíte, najednou se dívaté na práci v zahraničí úplně jinak. Doba kdy si nás tu vážili a kdy já si myslel, že si nás tu váží už je dávno pryč.
1 komentář:
Moc se nám to Tvé povídání líbilo, počítám, že už bys to mohl vydat jako knížku.
Zdraví babička.
Okomentovat