Neboli konec světa, jak já říkám. Původně jsem plánoval, že tento víkend bude už jen ralaxační a strávený pokud možno doma, ale...Člověk míní, pánbůh mění:-). A tak se stalo, že jsme se ve čtvrtek dali s Bárou do řeči a vymysleli výlet. Sám jsem ještě ráno nevěděl kam pojedeme, ale když mi oznámila, že tu byla zatím jen na Aranech, tak jsem vymyslel cestu, kterou již dobře znám. Podél pobřeží na jih k malému výběžku na konci poloostrova Clare, kde se nachází maják Loop Head a který je ze tří stran obehnán skalami a samozřejmě oceánem.
Při naplánovaném odjezdu v děvět hodin nevypadala obloha nijak vesele. Zataženo a trochu obava z deště. Avšak nechval dne před večerem! Po obkroužení zálivu Galway Bay(je to asi 60km okolo, než se dostanete na druhou stranu) se začala obloha trhat. Za nedlouho vykouklo i slunko a my dorazili na naši první zastávku u města Kilkee. Je tu nádherná pobřežní cesta podél vysokých Cliffů s možností procházky po jejich obvodu. Na konci jsou pak schody, kterými se dostanete přes skálu přímo k oceánu. Stačí se posadit a zaposlouchat se, jak se vlny tříští o skálu. Slunko už hezky pražilo, větrné podmínky byly tak akorát, hladina oceánu sytě modrá a velké vlny - co víc si přát!
Okolo druhé jsme pokračovali na konec poloostrova, kde končí cesta. Malé parkoviště před majákem a z něho možnost další okružní procházky. Tentokrát jsme to ale vzali z druhé strany(vždycky jsem chodil na pravo). Mírné klesání podél plotu až k útesům. Tam jsme objevili skalní proláklinu(obr. 9), kterou jsem sešplhali dolů, mezi útesy, až skoro na úroveň oceánu. Sezení na skále nám však nevydrželo dlouho. Měli jsme štěstí. Zrovna ve chvlíli našeho příchodu bičoval oceán skálu velmi silnými vlnami, které se vždy rozleťeli o skálu(obr. 12 a 13). No a ve chvíli kdy jsem zapnul film na foťáku, tak přišly ty největší. Poslední narazila s takovou silou, že vymrštila zpěněnou vodu až na naši úroveň a v tu chvíli jsme "brali nohy na ramena". S takovými silami si není radno pohrávat a voda má obrovskou sílu. Když stojíte na mokré skále v úzkém skalním převisu, tak se může snadno stát, že vás strhne sebou. Jen pro srování mám na videu asi tak dvakrát větší "šplouch" než je na již zmíněných dvou obrázkách.
Na závěr jsme se ještě usadili na skalním převisu vysoko nad vlnami, kde jsme před 3 měsíci s Dio hledali "kešku". A tam na konci světa jsme hodinu dumali nad smyslem bytí a nebytí:-). Cestou zpět jsme ještě navštívili malý hřbitov, který má pár odlišností, než ty naše. Můžete na fotách posoudit.
Celkově vzato se nám sobota opravdu vydařila a Bára měla při jejím zřejmě prvním pevninském výletu obrovské štěstí na počasí!! No a za sebe můžu napsat, že mi huba jela až k nezastavení:-). No ale řekněte, myslíte si, že na člověka nepůsobí, když si nemůže ani na chvíli pokecat česky? Má k dispozici jen polštinu a angličtinu...a navíc je doma sám...! Byla to taková hurá akce, ale takové jsou nejlepší. Posuďte samy, tady je pár FOTEK z výletu.
Při naplánovaném odjezdu v děvět hodin nevypadala obloha nijak vesele. Zataženo a trochu obava z deště. Avšak nechval dne před večerem! Po obkroužení zálivu Galway Bay(je to asi 60km okolo, než se dostanete na druhou stranu) se začala obloha trhat. Za nedlouho vykouklo i slunko a my dorazili na naši první zastávku u města Kilkee. Je tu nádherná pobřežní cesta podél vysokých Cliffů s možností procházky po jejich obvodu. Na konci jsou pak schody, kterými se dostanete přes skálu přímo k oceánu. Stačí se posadit a zaposlouchat se, jak se vlny tříští o skálu. Slunko už hezky pražilo, větrné podmínky byly tak akorát, hladina oceánu sytě modrá a velké vlny - co víc si přát!
Okolo druhé jsme pokračovali na konec poloostrova, kde končí cesta. Malé parkoviště před majákem a z něho možnost další okružní procházky. Tentokrát jsme to ale vzali z druhé strany(vždycky jsem chodil na pravo). Mírné klesání podél plotu až k útesům. Tam jsme objevili skalní proláklinu(obr. 9), kterou jsem sešplhali dolů, mezi útesy, až skoro na úroveň oceánu. Sezení na skále nám však nevydrželo dlouho. Měli jsme štěstí. Zrovna ve chvlíli našeho příchodu bičoval oceán skálu velmi silnými vlnami, které se vždy rozleťeli o skálu(obr. 12 a 13). No a ve chvíli kdy jsem zapnul film na foťáku, tak přišly ty největší. Poslední narazila s takovou silou, že vymrštila zpěněnou vodu až na naši úroveň a v tu chvíli jsme "brali nohy na ramena". S takovými silami si není radno pohrávat a voda má obrovskou sílu. Když stojíte na mokré skále v úzkém skalním převisu, tak se může snadno stát, že vás strhne sebou. Jen pro srování mám na videu asi tak dvakrát větší "šplouch" než je na již zmíněných dvou obrázkách.
Na závěr jsme se ještě usadili na skalním převisu vysoko nad vlnami, kde jsme před 3 měsíci s Dio hledali "kešku". A tam na konci světa jsme hodinu dumali nad smyslem bytí a nebytí:-). Cestou zpět jsme ještě navštívili malý hřbitov, který má pár odlišností, než ty naše. Můžete na fotách posoudit.
Celkově vzato se nám sobota opravdu vydařila a Bára měla při jejím zřejmě prvním pevninském výletu obrovské štěstí na počasí!! No a za sebe můžu napsat, že mi huba jela až k nezastavení:-). No ale řekněte, myslíte si, že na člověka nepůsobí, když si nemůže ani na chvíli pokecat česky? Má k dispozici jen polštinu a angličtinu...a navíc je doma sám...! Byla to taková hurá akce, ale takové jsou nejlepší. Posuďte samy, tady je pár FOTEK z výletu.
1 komentář:
ty fota jsou paradni:)
Okomentovat