Prázdniny končí

A po nich začíná možná větší nabídka práce v Irsku. Většina studentů se totiž vrací do školních lavic. A někteří dokonce vyráží za studiem jinam do světa...proč ne, když jazyk, který je jejich mateřštinou je i v jiných zemích. Většina z nich totiž jiný jazyk než angličtinu nezná a tak není jiná volba, než vyrazit směrem do Anglie, Austrálie, Spojených států a jiných menších zemí.

Tohle je poslední srpnový a prázdninový článek, ne však letní. Podle zpráv, které mám je právě květen a září nejkrásnějšími měsíci na ostrově. I v Čechách by podle internetu mělo být nádherně. Doufejme, že to výjde tak jak si přejeme.

Mě pomalu končí vytoužený víkend po dvou týdnech v práci a začíná další, tentokrát však normální pětidenní šichta. Ne však na dlouho. Náš nový pracant na víkend je totiž Lukasz. Manžel mojí kolegyně Basi. Nemá teď práci, takže si vzal víkendy. Nicméně se spolu za 14 dní chystají na týdenní dovču. Hurá, opět budu mít 12 dní v práci. Naštěstí víkend před odjezdem už výjde volný:-). Na závěr vpisuji do kalendáře dní další křížek. Neděle byla a ještě je vskutku nádherným dnem se sluníčkem. Škoda že takhle nebylo při mém včerejším výstupu na Sv. Patrika. Ale jak se říká, nemůžeš mít všechno:-). Jo a těch hezkých dní bylo za srpen 5...:-).

Den zúčtování

Jak správně napsal na svém blogu Martin, tak do kin se pomalu, ale jistě, začíná blížit další pokračování filmu Terminátor. Což mě jako fanouška tohoto žánru víc než zajímá.

Po přečtění mnoha diskuzí a shlédnutí traileru, který je upoutávkou na připravovaný film získávám dojem, že půjde o zcela nový film. Bude sice podle zpráv navazovat na díl předchozí, který končí odpálením nukleárních hlavic na všechna velká města, ale zřejmě se v něm nesetkáme s tradiční cestou terminátora do minulosti, kde má chránit budoucího vůdce odporu Johna Connora. Děj se bude odehrávat na začátku války - lidstvo proti strojům a měl by být prý prvním dílem z trilogie. Herecké obsazení se teprve připravuje, ale doufejme, že se po celou dobu natáčení nezmění. Co totiž z duše nesnáším jsou změny herců ve stejných postavách. Ať je režisér sebelepší, každý herec má svůj projev a stejnou postavu zahrají dva hráči úplně odlišně. Po třetím dílu, který mi spíše připomínal komedii protkanou speciálními efekty se nemůžu nových dílů dočkat. Neboť druhý díl terminátora, který byl natočen už před cca 16 lety zkrátka nemá konkurenci a já se těším, že příjde něco, co tu ještě nebylo!

Na závěr jedno zamyšlení. Futuristické vize lidstva je někdy zajímavé sledovat, ale jestli je nějaká vážným varováním, tak je to ta s zhrozbou nukleární války! Jediný chybný odpal by mohl způsobit katastrofu, protože by sebou nejspíš strhl řetězovou reakci. Víte, že nemám problém mluvit o čemkoliv ve svém životě a sem tam se zmíním o něčem, co se mi zdálo...před několika dny se v mojí hlavě v noci zrodil až neskutečně reálný sen, kdy jsem před sebou a za pár vteřin za sebou uviděl oslňující záblesk z výbuchu jaderné bomby...nebudu zabíhat do detailů, s kým a kde sem byl, ale bylo to dost daleko na to, aby mě to na místě ne..., ale dost blízko na to, abych si uvědomil, že ozáření bude mít smrtelné následky. Většinou se v takové chvíli probudím, ale sen pokračoval. Najednou ve mě byla obrovská síla žít(hlavně přežít) a dopátrat se co se stalo...jenže v tu chvíli nebude fungovat zcela nic, že? Doufejme, že v našem světě nikdy k ničemu takovému nedojde!! I když na druhou stranu zapátrejme v dějinách, jak dlouho trvalo lidstvu v každém století nezačít nějakou velkou válku...máme to prostě v sobě! Trochu depresivní závěr, ale jen to odráží moje myšlenky, po shlédnutí několika upoutávek.

P.S. Martine, co je to za konec na tom traileru, co máš na blogu. Ty asi chceš, abych měl další krušnou noc, co:-)?

Zpět domů

Vzhledem k tomu, že moje nohy už byly po 12 dnech v práci a výstupu na Sv. Patrika celkem unaveny, tak jsem přemýšlel, kudy se vrátit. Zvolit přímku domů, nebo se ještě někde podívat? Nakonec jsem z toho udělal alternativu.

Pokračoval jsem ještě chvíli na západ podél pobřeží k přístavu, ze kterého odjíždějí malé trajekty na dva ostrovy v blízkosti pevniny. Při příjezdu na parkoviště jsem zrovna stihl jeden odjíždět. Cestou jsem si chvíli hrál s myšlenkou, že kdyby to nestálo moc, tak se mrknu na ostrov, ale protože další cestu měli naplánovanou až na šest večer, udělal jsem pár fotek a vydal se opět na cestu.

Silnice číslo R335 mě příjemně překvapila. Za chvíli se totiž stočila do soutěsky mezi dvěma vrcholy a po pravé straně se objevilo jezero. Krásná scenérie a klid. Musel jsem na chvíli zastavit! Pak už jsem celou dobu jel údolím, kde bylo stále na co koukat. Nakonec jsem se dostal na hlavní silnici, kterou už dobře znám. Vede okolo jediné irského fjordu, který jsme s Radoshaky navštívili už před dvěma měsíci. Od tamtud jsem se vydal na závěrečných 70km jízdy a počasí se stále drželo na přijatelné úrovni.

Příjezd okolo páté, unavený, ale v dobré náladě. Na to jak bylo ráno, se tahle sobota opravdu povedla:-). Sprcha, večeře a na chvíli do postele, abych nabral sily na psaní článků a třídění fotografií... Tady je posledních pár FOTEK z cesty.

Hora Svatého Patrika

Kdokoliv se pohybuje ve 40-ti kilometrovém okolí hory, tak ji nemůže přehlédnout. Tyčí se do výšky přímo od pobřeží a i když měří pouze něco okolo 750 m.n.m. tak její jehlanový tvar nelze nikde přehlédnout. Je pojmenována podle Sv. Patrika, patrona Irska. Šířil křesťanství stejně jako Cyril a Metoděj u nás a každoročně se (tuším) v červnu pořádá výstup na jeho vrchol. A vzhledem k tomu, že tady je drtivá většina lidí věřících a pravidelně v neděli navštěvují kostel, tak to v ten den musí na hoře vypadá jako na Václaváku:-). Sám jsem se dnes přesvědčil, co to v Irsku znamená víra. Potkal jsem dva človíčky, kteří slézali horu na boso...přesně tak, jako kdysi Patrik. A to už je něco, zvlášť při poslední části výstupu, kdy vám nohy podkluzují na jemném, ostrém kamení...

Mě hora přivítala v závoji oblaků, přesto bylo však v okolí hezké, bezvětrné počasí. Vzhledem k tomu, že z Galway jsem vyjížděl (jako vždy) za silného deště, tak jsem měl radost. Sem tam se dokonce objevila modrá obloha a vykouklo slunko. Přesně to jsem potřeboval!! Výstup jsem začal v 10.45 a nasadil jsem zdrcující tempo:-). Nicméně jsem musel v polovině ubrat. Neměl jsem za sebou totiž 5 dní chození v shopinu, jak bylo obvyklé, ale 12...no a to se podepsalo na celkové únavě organismu. Přesto mi místní "horalové" v kožených polobotkách s košilkami a jeansovými kalhotami sotva stačili...Cesta nahoru připomíná dálnici. Davy turistů se dávno podepsaly na vzeření hory, na které je rys cesty jasně patrný i ze vzdálenosti několika kilometrů.

Co mě potěšilo a zklamalo zároveň bylo, že když jsem si myslel, že budu muset ještě půl hoďky šplhat, vykouknul na mě z mlhy vrchol s bílým kostelíkem. U něj samozřejmě dav lidí:-). Chvilku jsem si odpočinul a mezi tím se se mnou stačil dát do řeči francouzký turista. Čtete správně, francouz uměl anglicky. Bylo mu tak okolo padesáti let. Zeptal se mě, jestli lezu často...já jsem totiž jejich skupinku předešel asi v půlce hory a oni se nahoru dostali až 20 minut po mě. Příjemně se s ním povídalo. Bavili jsme se o Francii, on mě varoval ať si dám za 4 týdny pozor na kontroly na silnicích a tak dále. Setkání a povídání nadmíru báječné! Jazyk a cizina zkrátka spojuje lidi a láme hranice!

Sestup dolů už byl otázkou chvilky, i když po prvním strmém klouzání po hromadě šutrů jsem musel opět ubrat. Opačný pohyb nohám nesvědčil...Ke konci cesty na mě hora vykoukla skoro z mraků. Škoda, mohl to být nádherný rozhled! Okolí je moc krásné.

Celková doba cesty byla 2,5 hodiny. Hodina a půl nahoru a hodina dolů:-). Další vrchol pokořen! Mám tedy už za sebou:

Nejvyšší horu Irska - Carrantuohill 1041 m.n.m.
Nejznámější poutní místo horu Sv. Patrika 765 m.n.m.
Nejvyšší horu parku Connemara - Benbaun 730 m.n.m.
Nejvyšší přímořské útesy Irska - Slieve League 601 m.n.m.

A ještě mě čeká poslední vrchol a tím je druhá nejvyšší hora Irska - Brandon Mountain 953 m.n.m. Je to prý ještě větší masakr, než byl výstup na Carrantuohill. Takže já, milovník výšek, si jí dám v zimě, ať je tam i trochu sněhu:-). Žertuju, ale uvidíme...do konce roku ji chci mít na kontě!

Na závěr nesmí opět chybět pár FOTEK. Poslední dobou se mi ale bohužel nedaří správně nasvětlit záběry a jsem z nich trochu zklamaný...

Westport

Je to malé(na naše poměry) městečko při západním pobřeží kraje Mayo. A nedá se říci, že by bylo zrovna ospalé. Čilý turistický ruch je v něm dost znát. Aby taky ne, když hora Svatého Patrika, ležící od města západně asi 10km, je nejznámějším poutním místem v Irsku. Navštívil jsem už hodně irských měst, městeček a vesnic a prakticky se od sebe neliší. Centrum je všude stejné. Nějaké hlavní náměstíčko, pár obchodů a jeden hlavní tah skr centrum, který je skoro vždycky ucpaný auty. Když však proklouznete do menších uliček, nebo nějakého parčíku, tak se všechno rázem stává jiné, klidnější a mnohem příjemnější na načerpání energie. Nechtěl jsem se ve městě dlouho zdržovat, měl jsem před sebou "náročný" výstup:-). Přesto jsem ale zkusil nějaké takové místo najít...Šumějící řeka za mostem mě donutila na chvíli se zastavit a posadit na břeh...

Na závěr nesmí chybět obrázková GALERIE z mojí první zastávky na cestě. Bohužel moje spojení s internetem je dnes večer na slabé úrovni a tak se mi nedaří nahrávat nějaké obrázky přímo k článku. Takže jen alba v picasu:-).

Po dlouhé době

Původně jsem měl sice v plánu vyrazit do Corku a k jižním poloostrovům Irska, ale protože se blíží moje cesta domů, tak jsem z toho upustil. Cesta tam by byla náročná, dlouhá a finančně nákladná. Přesto jsem se nakonec rozhodl, že musím někde načerpat alespoň trochu energie. Ale kde? Tady jsme už všude byli, přemýšlel jsem. Po prohledání mapy padla volba na místo, které jsme se už jednou pokoušeli zdolat při naší dovolené v Irsku před rokem, ale nakonec nám do toho přišla jistá akce, museli jsme výstup přerušit a vrátit se.

Zvětšit mapu

Píšu o hoře Svatého Patrika. Od Galway je vzdálena něco kolem 90km - ideální. No a samozřejmě jsem to spojil i s návštěvou jiných zajímavých míst, které jsem měl po cestě, včetně jednoho překvapení(pro mě:-)). Na mapě jsem se pokusil vyobrazit celou cesty i se zajímavými body. Články a k nim příslušná alba budu vytvářet jednotlivě. Bylo toho celkem dost, na to, že jsem vyrazil o půl deváté ráno a vrátil se v pět odpoledne s celkovým počtem 240 kilometrů.

Budíček a úpravy

No kdo by vstával v sobotu v sedm ráno...? Znám někoho a dneska k nim patřím i já:-). Počasí sice nevypadá nějak extra, ale co nadělám. Původně jsem totiž nakonec nechtěl nikam jet, ale asi vyrazím. Je jedno místo, které není daleko a přesto stojí za návštěvu...ale o tom až večer.

Spát jsem šel dnes ráno, místo včera večer...nechtělo se mi, což bylo divné, protože včera jsem poprvé šel do práce pěšky. A nebylo to vůbec špatné! Trvá to sice 45 minut, ale když vidím přecpané město auty, tak už se mi nechce vytahovat Astru! Uvidíme jestli mi to vydrží:-).

Před chvílí jsem ještě malinko zasáhnul do svého blogu. Už v něm nenajdete odkazy na blog Markee...Jelikož se mi obě adresy zobrazují tak, že blogy byly odebrány, tak jsem usoudil, že mít je tu je k ničemu. Mazání blogů zcela nechápu a zdá se, že k tomu mají zvláštní sklony především holky...Nestalo se to poprvé. Jen si představte kolik hodin práce a úsilý takový blog na začátku zabere, než budete alespoň trochu spokojeni s jeho podobou. Nepamatuji si to přesně, ale tohle je už moje cca pátá verze blogu Atomyx a blog Mišáci jsem upravoval taky minimálně šestkrát. Pro mě blog představuje vzpomínky, úsilí a něco nového, jehož utváření mě nikdy předtím nebralo, ale teď píšu o sto šest:-). Vždyť když znovu zapátrám v paměti, tak na našem starém blogu jsem vytvořil okolo 70 článků a tady už jsem u 130. To je celkem 200 postřehů z mého života v Irsku, které bych si sám na 100% určitě nepamatoval. A celkový počet 200 od poloviny března, kdy začal vznikat první blog není vůbec špatné:-). Ale dost psaní, nejenom klávesnicí a prací živ je člověk. Vzhůru někam po ostrově:-)

Pán domu

Dnes ráno(pro většinu čtenářů včera ráno) jsem odvezl Roberta a Sabinu na letiště do Shannonu a začalo 14 dní, kdy se budu o celý dům starat sám. Cesta na letiště ve čtyři hodiny ráno byla příjemná a protože je vzdáleno asi 80km od Galway, tak jste tam za chvíli...Pro mě má pokaždé nezaměnitelné kouzlo, protože je to první místo v Irsku, kde spočinula moje noha...už je to skoro rok od našeho příjezdu(tenkrát ještě jen na dovolenou). Teď jsem dokonce začal pátrat na internetu, protože jestli ještě někdy z Irska poletím domů, tak pro mě možná bude jednodušší spoj Shannon - Wroclaw, než Dublin - Praha. Wroclaw je totiž vzdálená od HK jen 160 km a odpadla by zničující cesta Galway - Dublin autobusem...ten se vleče v odpoledním provozu skoro 4 hodiny a to vás, věřte mi, dodělá:-)

Ale zpátky k tématu. Instrukce jsou rozdány, elektřina zaplacena, peníze na nájem na další měsíc připraveny, popelnice se musí vyvézt před dům jednou do týdne a tak dále:-). Náš dům nění velký...je to dvojdomek z jedné strany obývaný Iry a z jedné námi. A okolo je sídliště se skoro stejnými domky... Jiný kraj, jiný mrav. Zítra vstávat nemusím a ani mě nečeká žádný úklid. Robert a Sabina se o dům starají perfektně a uklízejí po sobě, takže to u nás vždycky vypadá, jako by měl někdo přijít na návštěvu. Což je fajn. Já stejně přijíždím večer a moc z pokoje nevylézám.

No a na závěr...škrtací kalendář zahájen, přípravy na cestu se pomalu rozjíždějí, o dovolenou jsem totiž požádal od zítřka za 4 týdny a všechno schváleno. Párkrát se ještě projdu po shopinu a máte mě doma...:-).

168 hodin

To je přesně doba, která uplynula od mojí první aktivace internetu...jeden celý měsíc jsem byl bez vlastního připojení a až na občasné nutkání spravovat blog a emaily mi to celkem nevadilo. Dáme si zase pár čísel, ano?

168 hodin je 7 dní...z toho jsem 70 strávil v práci...dalších 22 na internetu a zbývá nám ještě 76! Ha ha, taky jsem někdy musel spát, ne? Sedmkrát osm(moje buzení ráno v šest je to tam:-)) je 56. No takže nám ve výsledku zbývá 20 hodin, které jsem nestrávil na netu, ve kterých jsem nebyl v práci a které jsem neprospal. Celkem dost času, ne? A víte co jsem dělal...matně si vzpomínám, že jsem se většinou válel v posteli a díval se na filmy...Héééj, nesmím zapomenout na cvičení s(teď už mojí) fitness lavicí. A víte proč jsem tohle všechno dělal???

Protože furt leje a fouká vítr!!! Jak bylo řečeno v jednom krásném českém filmu: "Tento způsob léta zdá se mi být poněkud nešťastný" :-)! Ale v sobotu někam vyrázím, ať bude jak bude! Mám toho dost...nejenom prací živ je člověk! A tady to platí dvojnásob!

Booking

Je to jako včera, kdy jsem za pomoci Radoshaků on-line kupoval letenku domů na konec července. Bylo to měsíc před tím víkendem a já už se ukrutně těšil domů! Netušil jsem, jak to 4 týdny vydržím, ale nakonec to bylo v pohodě, když si každý den v práci rozkrájíte na malé kousíčky. A víkend musíte zase prožívat jako dlouhý den, který se vleče:-).

To samé mě teď čeká znova. Před několika minutami jsem si totiž koupil zpáteční palubní jízdenku pro mě a moje autíčko na trajekt. Nadšení a touha vrátit se opět na rodnou hroudu je srovnatelná, ale bude to náročná cesta, na které nakonec budu sám, ale jsem občas tak trochu samotář, takže žádný velký problém. Je přede mnou 2000 kilometrů cesty domů a stejný příděl cestou zpátky. Doma mě bude čekat možná další tisícovka a něco, protože mě samozřejmě čeká výlet do Ostravy a taky na tři dny na Slovensko, kde hodlám jen a jen relaxovat s přáteli! Více detailů o mojí dovolené si ale zatím nechám pro sebe. Všechno se ještě plánuje a vymýšlí.

MS 2010 ve fotbale

No do rána mě sice nic vtipného nenapadlo, ale Radoshaci mají pravdu, když mi napsali do komentáře, že pozitivní je to, že budu za 5 týdnů doma. Jo a mimochodem po čtvrtečním jednodenním slunečném počasí pokračují místní deštivé a větrné podmínky. Od mého návratu byly snad čtyři slunečné dny...

A teď zpátky k aktuálnímu tématu. Olympiáda je za námi a šest umístění našich sportovců na medailových pozicích určitě není málo. Já mám radost především z oštěpařky Barbory Špotákové, jejíž výkon mě nadchl. Tuhle disciplínu mám spolu s desetibojem nejradši a není to proto, že jsme v nich měli vždy silné zástupce. Jen mě mrzelo, že jsem to nemohl letos sledovat...mám jen to, co mi nabízí internet a to ještě poslední poslední týden.

Včera jsem se bavil s Vladem s naší ochranky. Trochu jsem zaspal, protože pro mě bylo překvapení, že v kvalifikaci na MS ve fotbale máme Polsko, Slovensko, Severní Irsko a San Marino. No a s třetím ze jmenovaných hrajeme první kvalifikační zápas na jeho půdě. Ano, v Belfastu, 10.9. se ČR střetne se Severním Irskem. Bohužel pracuju(je to myslím středa), ale kdyby byl víkend, tak se ještě teď pokusím sehnat lístky. Byla by to zajímavá zkušenost, protože i když mám fotbal rád, tak jsem ještě nikdy na žádném zápase nebyl. Navíc na cizí půdě...a když si vezmu, že student agenci pořádá zájezd pro jednu osobu za 21 600,- korun, tak bych to já měl jen za cenu lístku a nafty. To by byla pohoda.

Nedá se nic dělat, práce je práce:-). Nicméně to bude zajímavé až zkřížíme kordy s Polskou reprezentací. Jsou to velcí vlastenci a jak jsem včera poslouchal Vlada, tak jsou přesvědčení, že postoupí z prvního místa přímo...nám nechají druhé místo, kde to prý zase zdupem v baráži:-). No, ne že bych si nemyslem podobnou věc, ale stejně budu našim držet palce, ať dopadnou jakkoliv. Hrát fotbal na mezinárodní úrovni je totiž dnes už nelehká věc. Takže chlapi do toho!!

Ticho po pěšině

Není to tak dávno co jsem psal článek o nadšených blogařích a lidičkách, kteří stejně jako já zvětšňují své příběhy doma i v zahraničí na stránky svých blogů. Aktivita ale ustala(do větší míry). Prohlížel jsem i odkazy na stránkách, které nemám já na svých a situace tam je podobná...co se vlastně stalo? Že by nebylo o čem psát...nechce se mi věřit. Stačí mít jen trochu chuť nebát se o jakémkoliv problému, či veselé příhodě mluvit(psát).

Na druhou stranu, můj blog vychází z mojí dočasné izolace od domova a v současné době i od mého jazyka. Nebýt Báry, která začala nedávno pracovat v mém oblíbeném bufáči v shopinu, tak už bych pomalu zapomněl mluvit Česky:-). Jenže ona taky odjede...za tři týdny frkne zpátky do Čech a já si tu opět nebudu mít s kým pokecat. Jo jo, není to sranda. Ale vlastně ani nikoho nehledám...nechce se mi se dostávát do nějaké party Čechů, kteří tu jsou kdoví jak dlouho. Opustil jsem v Čechách dobré kamarády a nové si rozhodně hledat nechci. Takže si za to trochu můžu sám, ale někam si postěžovat musím...a kam jinam, než na svůj blog! Ten mě vyslechne vždycky:-). Nálady se vám tu střídají stejně rychle jako počasí, ale to bych pořád psal jen o tom samém, takže to pozitivní je, že ... no teď nevím, ale do rána určitě na něco vtipného příjdu:-)!

Sny

No a aby jste si mohli udělat představu o mých snech, tak tady je jeden. Ten hlavní samozřejmě!

Jen tak...

Moc rád bych se s vámi zase podělil o nějaké zajímavé fotky, nebo pocity, které mě tady nově přepadly, ale když vy už všechno víte:-)! A taky není kde bych co nafotil...už chvíli se sice chystám do nočního Galway, ale to víte...příjdete z práce a máte toho nad hlavu. A ještě brouzdat někde po městě. Takže tu tak sedím na posteli, zničený po dvou dvanáctihodinových šichtách a dívam se na mraky, jak nám je zase jednou vítr pěkně rozjíždí. K tomu si pouštím lehce pomalejší a uklidňující muziku a přemýšlím, co bude zítra.

No práce, to vím na 100%, ale myslím to trochu obrazně. Myslím na cestu domů, bude náročná! Myslím na to, co se mi tu už podařilo a co ještě ne! Myslím na to, jak si díky tomu že tu sem splním svoje sny(konečně). Za to mi to všechno tady určitě stojí!

Všechno má najednou jiný rozměr a vnímání světa i svého domova se dočista změní. Dnes mě Nathan pozval na párty jednoho svého kamaráda. Jeho sestra slaví narozeniny. Musel jsem zdvořile odmítnout, neb už toho mám až nad hlavu. Ale při té přiléžitosti mě řekl, že když si budu chtít zajít na pivo, tak mu mám určitě zavolat! Proč o tom píšu? Protože když poznáváte nový jazyk, tak se vám lépe poznává s někým, kdo ho umí! A to samé platí i pokud se bavíte s někým jiným, kdo není Ir, ale taky ne polák...Jeho jazyk je pro vás nesrozumitelný, ale jakmile promluví anglicky, tak je najednou vše jako ve vaší mateřštině. Chci tím říci, že se pro mě angličtina stává přítelem a ne nepřítelem, jako tomu bylo na střední škole, kde jsem se bifloval slovíčka a věty, o jejichž významu jsem neměl ani páru. Stále to sice není na konverzaci, ale domluvím se a to je hrozně moc v cizí zemi důležité. Irsko je totiž opravdu země mnoha národů!

Na závěr pro ty, co se těší na nějaká fota...plánuji ještě jeden výlet před mým odjezdem, ale nechám si pro sebe, kam...je to daleko. To co je totiž blízko, to už máme poznáno...někdy i dvakrát:-).

A zase práce

V posledních dnech se nám tu celkem srovnalo počasí. Ale nechci to zakřiknout, protože tady se to může změnit za 10 minut. Včera na nás ale celý den svítilo sluníčko. Pravda, na mě jen skrz skla shopping centra, ale i tak to byl moc fajn pocit.

Dnes jsem sice měl mít dopoledne volno, ale vzhledem k tomu, že se Marek vrátil zpátky do Polska(moc ho to tu prý nenadchlo), tak opět začíná naše(Slávkovo) marné hledání někoho, kdo by konečně o víkendu dělal nějak slušně a hlavně na stálo. No a protože se takový člověk nehledá snadno, tak ho ještě náš supervisor nemá. A já jdu do práce už dnes ráno a pokud nebude nikdo nový, tak nejspíš odmakám celý víkend. Zlenivěl jsem, ale na druhou stranu to pro mě do výplaty znamená navíc skoro třista euro a to už není málo.

Dovolená v Čechách se blíží a co nedostanu v další výplatě, s tím už nemůžu na cestu počítat. Takže vzhůru na nejdelší šichtu, která může v shopinu být. Dvanáct a půl hodiny!!

Ruku v ruce

Neb na každý váš úspěch připadne většinou i nějaký neúspěch. Když se nad tím zamyslím, tak jsou to jen maličkosti, které vám dokáží zpříjemnit, nebo otrávit několik hodin v práci, ale jinak nic. Opravdové problémy to tedy vskutku nejsou.

Internet mi pracuje i doma a proto je tohle první článek, který píšu ze svého nového domova. Včera ráno se ale zdálo, že se mi to nepodaří. Opět jsem se musel připojit v shopinu, abych se registroval na stránkách mého mobilního operátora, ale ne a ne mi přijít potvrzovací sms na můj modem...Čekání, návštěva obchodu a pak už jsem jenom seděl a nevěděl, co dál. Když tě všechno zradilo, pomůže ti kladivo...:-). Naštěstí jsem nemusel! Stačilo počkat pár hodin a cink,cink potvrzovací zpráva dorazila a já mohl začít surfovat. Paráda...

Logicky muselo následovat něco, co vám zkazí náladu:-). Někdo rozlil u východu láhev vína a postavil k tomu náš velký(metr vysoký) žlutý znak. Hned jak jsem to uviděl, jdu pro mop a kbelík. Trvalo mi to 15 vteřin, ale už tam stála manažerka Olívie(na ni jsem čím dál víc alergický) a Lukáš z ochranky. Je docela legrace dívat se na to, jak tam jsem já ve žluté vestě, máme tam dva znaky, že je mokrá podlaha a ona je přesto schopna chytit někoho za rukáv a upozornit ho na mokrou podlahu, aby neuklouzl. Na konci jsem to ale stejně odnesl já...! Než jsem šel pro kýbl, měl jsem zavolat někoho z ochranky, aby tam stál, než já dorazím zpět. Je to k pousmání, na venek se na vás tváří, jak je vám vděčná a pak v kanceláří zavolá nejenom mému šéfovi, ale šéfovi ochranky, že to neuhlídala. Inu Irsko...

Na konec to byl ale fajn den...lidí málo(dnes to bude určitě masakr), našel jsem dalších 10 éček a večer jsme si dali s Michalem komickou vložku, když jsme chytali do sítě našeho holuba. Pravidelně totiž ví, jak se má vrátit a dostat ho ven je čím dál tím složitější. Zkrátka žádní lovci ptáků, ani šelem z nás nebudou:-).

Internet

I když jsem se občas dokázal připojit v shopinu, tak to přesto nebylo ono. Sezení na lavičcke s okolo chodícími lidmi není dvakrát pohodlné. To všechno ale už snad dnes skončilo. Přesně 20 minut před začátkem mojí pracovní doby se mi podařilo zprovoznit můj mobilní modem, který jsem si včera zakoupil. Dalo mi to dost práce a stále si stojím za tím, že já a počítače se netykáme. Takže využívám ještě pár minut volna, abych vás informoval, že od dnešního budu zase on-line a tudíš i moje pravidelná měsíční článková smršť bude pokračovat. Máte se na co těšit:-).

Tedy ovšem pokud mi bude připojení fungovat i doma a nejde teď jen o náhodu. Držte palce, všechno se ukáže až večer, po mém návratu z práce.

Všechny zdraví Luk

No konečně!

Tak přeci. Opět jsme čekali chvilku na výplatu, ale stálo to za to! Dnes ráno se na mém displeji bankomatu objevilo něco, po čem se mi zatočila hlava. Výplata plus vrácení celé taxy!! Mazec největší!! Takže dnes jdu zařídit všechno!! A bude už nejspíš internet, tedy pokud mě nebudou chtít nějak oblafnout a chtít po mě nehorázné peníze!

TŘIKRÁT HURÁ !!!!

Race Week

Už ho máme pár týdnů za sebou, ale nezanechalo to ve mně takový zážitek, abych o tom musel psát hned. Byly teď daleko aktuálnější a důležitější věci. A navíc Race Week začínal v pondělí, kdy jsem se vracel z víkendového pobytu v Čechách a to jsem měl úplné jiné myšlenky.

Kdo někdy byl na závodišti při Velké Pardubické, tak si dovede představit, jak to tu celý týden vypadalo. Zácpy, každý večer bujaré veselí, tisíce návštěvníků ve městě. Race Week totiž trvá od pondělí do neděle a je to největší událost spojená se závody koní v Irsku. Od poledních hodin do večera se závodí a všichni jsou na závodišti a pak se všechno přesunuje do místních pubů. V sobotu okolo jedenácté večer jsme se snažili projít po nejproslulejší ulici ve městě(Shop Street), ale byl to úkol nadmíru složitý. Doslova jsme se prodírali stovkami, možná tisícovkami, lidí, kteří jen tak stáli, pili a žvanili. Nechápu jak, vlastního slova nebylo slyšet a to nehrála skoro žádná muzika.

Nejrušnějším dnem pro mě byl(tuším) čtvrtek. Takzvaný Ladies Day. Všechny dámy se navlékly do společenských rób skoro jako od Armaniho, na hlavě si nechali vytvořit různé účesy, do kterých si nechali zamotat kde co a v doprovodu svých protějšků vyrazili na závodiště, kde se nekontrolovatelně opíjeli až do večerních hodin.

Vzhledem k tomu, že autobusy na závodiště mi odjížděli přímo od hlavního vchodu do shopinu, tak to byl trochu busy den, ale na druhou stranu jsem se pořád smál, když jsem viděl ty skupinky slečen, které musely na toaletu přejít na vysokých podpadcích celý shopin. Dalo se dobře poznat, že na nich stojí jednou za rok, právě při příležitosti závodního týdne. No a večer, když se zase vracely, tak je čekala stejná cesta. Tentokrát šla už ale většina bosa a ti které podpadky sužovaly nejvíce, ti je hodili do koše. Sranda.

Celá akce mě opět utvrdila jen v tom, že Irové jsou neskutečný prasata(protože ve městě bylo takového smetí) a že hrozně chlastaj. Povím vám, že kam se na ně někdy hrabem. Nebo možná známe alespoň trochu svoji míru.

Poděkování...

Děkuji rodině a všem kamarádům, kteří mi v posledních dnech poslali spoustu fotek ze svých dovolených. Všechno jsem si postahoval a už se těším, až si je budu moct všechny doma prohlédnout. Neb internet stále nemám a jediná cesta je přes připojení v shopinu a tam se mi také nechce pokaždé. A protože není doma co dělat, když stále prší, tak je to příjemné odreagování, listování vašimi zážitky. Ještě přikládám jedno foto mého výhledu z okna, který mám teď k dispozici. Jo jo na oceán už se z okna dívat nemohu:-(. Říkám tomu Irská králikárna. Není vystavěná do výšky, ale do šířky. Všechny baráky stejné a rozlišené jenom podle čísla. Takové populární řadovky.

Od každého něco

Všechny důležité události posledních dnů jsem napsal do článků pod tímto, ale na ty malé drobnůstky jsem zapomněl. Nevím ale co vás, moji čtenáři a kamarádi, zajímá víc. Jestli moje bezmyšlenkovité tlachání o plynutí jednotlivých dnů za sebou, nebo rozsáhlé úvahy nad bytím a nebytím. Nu tedy přidávám od každého něco.

Ve středu jsme měli opravdu náročný den. Jak se tu populárně říká – byli jsme busy! Celý den pršelo a tak nás ochranka honila s mopem. Mám občas pocit, že si jen něco dokazují, protože já sám dobře vím, že když prší, tak si musím hlídat podlahu u vchodů, aby tam za chvíli nebyl rybník. A když se do mého systému návštěv jednotlivých míst v shopinu, kam musím, ještě přidá hlášení ve vysílačce: „ 09(zero, nine), whenever you have got a chance can you bring a dry mop to White Hall(nebo Main Entrance)“ , kde jsem byl asi před 5 minutami, tak šílím.

To hlavní co jsem ale chtěl napsat je to, že když jsem byl o pauze v kantýně, tak přišel Steven(manažer shopinu) a zeptal se mě na novinky. Pověděl jsem mu, že měním bydlením a chvíli jsme se bavili o Galway. No a mimo jiné se mě taky zeptal, jestli nechci dělat v shopinu ochranku. Jako vždy mě to zahřálo u srdce, ale musel jsem z toho nějak vybruslit. Snažil jsem se mu vysvětlit, že na tom ještě nejsem tak dobře s angličtinou…a on oponoval, že to je nesmysl. Nemá pravdu, Irům ještě opravdu moc nerozumím! A tady v shopinu musím dobře rozumět co po mě chtějí, kdybych byl v ochrance. Počkám jak to dopadne. Navíc vím, že Michal má snad míň na hodinu, než já. Navíc dostávám jídlo a nacházím prachy. Uvidíme!! Až budu chtít nějakou změnu, tak je to šance a vím, že ji dostanu, když se mě na to zeptal Steven. A snad bych si dokázal vyhádat i víc na hodinu.

No a teď něco k zamyšlení…Dveře na záchod pro zaměstnance mají kód a když s nimi neumíte zacházet, tak u nich strávíte věčnost. Včera jsem u nich potkal jednoho nového kluka, jak ťuká kód a ono nic. Dali jsme se do řeči a já mu vysvětlil, že znám kratší kombinaci čísel a že když to nejde, tak musí zmáčknout „C“ jako clear, aby se vše předtím vymazalo. Podali jsme si ruce a on se představil. Jmenuje se Alex a je z Izraele. Prodává tady v shopu s kosmetikou. A teď k té úvaze. Představovali jste si někdy, jak je těžké někoho doma jen tak oslovit a nebo se s ním bavit když je cizí…to nic není!! Vždyť je to náš mateřský jazyk!! Ale zkuste si to představit v cizí mluvě…Mě už to teď naopak příjde lehčí, než v mé mateřštině! Když jsem ještě byl před rokem doma, nikdy bych si nedokázal představit, že se budu jednou bavit třeba s Afričanem, nebo s Číňanem. A vidíte to…je to tu. Irsko je země mnoha národů. Pátrám v paměti a komunikoval jsem, nebo komunikuji každý den v práci s Poláky, Iry, Izraelci s Maďarem, Litevcem a Francouzem. Také jsem mluvil s holčinou z Turecka a s partou Amíků z Texasu. Černochy a Asiaty už nepočítám. Jo jo, tenhle výlet za prací sebou nese všechno možný a opravdu vám otevírá oči z hlediska světa a jeho velikosti!

Nové bydlení

Průběh mého hledání nového bydlení jsem vám už popisoval, ale teď je tu slíbené psaní o domě a o mých nových spolubydlících.

Moje adresa se z – Trenlaur, Maree, Oranmore, Co Galway změnila na Cluain Ard 26, Ballybrit, Galway. Je to ještě celkem daleko od centra města, ale i tak se mi doba dojezdu autem zkrátila na polovinu. Což je příjemné, ale budu se snažit, abych víc chodil pěšky a nebo jezdil na kole, až si ho v říjnu přivezu. Naše adresa je přímo naproti místními závodišti pro koně, které je co do velikosti srovnatelné s Pardubickým závodištěm. Každý rok se tu totiž koná Race Week, který máme už za sebou, ale o tom napíšu někdy příště.

Můje první návštěva domu byla se smíšenými pocity, ale nakonec jsem byl rád, že mám kde spát. Z venku dům vypadá staře, ale uvnitř je to jiné. Je vidět, že se tu o to starají a že tu nebydlí irové. Víc než slova ale napoví fotky, kterých není tolik, takže je připojuji jenom k článku. Dům má dva větší a jeden malý pokoj, obývák a kuchyň s jídelnou. Každý pokoj má svůj vlastní záchod s koupelnou, což je fajn, protože máte opravdu svoje soukromí.

Dnes je sobota a já se budu večer seznamovat s majiteli domu, kteří si mě příjdou „prohlédnout“. No a taky budou vystěhovávat jednoho problémového poláka z toho malého pokoje. Takže od příštího týdne budeme zase hledat nějakého spolubydlícího. Jinak další dva poláci, kteří mají pokoj vedle mě jsou pár. A to velice příjemný! Robert a Sabina. Ona dělá v naší firmě a pracovali jsme spolu ještě na Marině a on dělá „Landscaping“ a je to pořádná hora! Dobře se s nimi povídá a jsou takový, že taky chtějí mít svůj klid. Já přijíždím pozdě a oni jsou už většinou u sebe a ráno zase jezdí brzy. Ponorka nám tedy podle mě určitě nehrozí! Roberta jsem ještě od úterka neviděl! Jinak toho zatím o nich moc napsat nemůžu. Jen to, že mi dobře rozumí. I když už umím celkem dobře polsky, tak ani nemusím mluvit jejich jazykem. Skoro rok totiž bydleli s češkou a rozumí! Jedni z mála.

Co je zajímavé, tak za dva týdny odjíždějí do Polska na dovolenou. Budu zase nejspíš sám, pokud do té doby nikoho nenajdem! Sabina se vrátí za dva týdny a Robert nejspíš až za měsíc. Vypadá to, že až přijede, tak já už budu nejspíš na cestě domů. O zábavu mám tedy postaráno!

Pá Pá, Lá Lá

A je to tady. Stěhování dokončeno a ve středu večer jsem se už poprvé z práce vracel do nového domova, kde mě čekala první noc a samozřejmě třídění věcí a vybalování. Je toho víc než se zdá a protože mi toho Radoshaci nechali celkem dost, tak to v mém pokoji vypadá jako ve skladišti.

Ve čtvrtek ráno měli naplánovaný odjezd okolo deváté…ale nakonec frnkli až ve třičtvrtě na deset. Trochu se to protáhlo. Já dorazil na poslední pokec a rozloučení okolo osmé ráno a dostal jsem ještě pár užitečných věcí(díky!). Počasí přálo a i když z rána sprchlo, tak bylo celý den nádherně. Sledovat jejich dobalování do nacpaného Citroena byla celkem zábava. „To už se tam nemůže vejít“ znělo každou chvíli! Nakonec se to tam vešlo všechno, i když s notnou dávkou pěchování. Oni se o tom ale určitě rozepíšou na svém blogu(doufám), takže si počkáme!

Poslední prohlídka domu, posledních pár fotek, včetně rozlučkového společného fota s naším baráčkem a už Radka vhazuje klíče do poštovní schránky. „Máme všechno“ ptá se před vhozením posledního klíče…no i kdyby ne, tak už to nebude nic důležitého. Dům jsme prolezli od „sklepu po půdu“.

Slzička při loučení sice neukápla, ale i tak to byl zvláštní pocit, když se loučíte s někým, s kým žijete, cestujete a sdílíte strasti a slasti života v zahraničí šest měsíců. Každopádně mi tihle dva v Irsku hodně během celého svého pobytu pomáhali a za to jim budu vděčný ještě dlouho! Ve chvíli kdy uveřejňuji tyhle řádky, tak se už jistě bezpečně blíží do ČR. Trochu jim závidím, ale koneckonců mě podobná cesta čeká už za 6 týdnů!! Sice pojedu nejspíš sám, ale na druhou stranu, někdy jsem samotář rád! Takže za šest týdnů s vámi všemi!!

Fucking Lady

Dnešní článkovou smršť bych rád zahájil něčím, co mě v tomto týdnu celkem dost naštvalo.

V pondělí jsem si byl jako vždy sednout do shopinu na lavičku, která je směrem k hlavnímu východu a je jediná, na které chytíte volný internetový signál. Hledím si svého a lidé si ke mně úplně normálně přisedali a zase odcházeli. I jedna starší paní, která si však při svém odchodu neodpustila poznámku, že jsem hacker a že tu nemám co dělat. Ne že by mě to v tu chvíli nějak vadilo, ale příjemné to taky nebylo.

Co čert nechtěl, ve středu ráno tam byla zas!! Tentokrát už mi ale nedala pokoj. Něco pořád mlela o tom, že mám sedět jinde a nezabírat tady místo. Nakonec odešla, ale jen na nákup. Asi za dvacet minut byla zpátky a začala znova. Tentokrát se do mě pustila. Jestlipak jsem za ten internet zaplatil, jestli mi to není blbí, tady sedět. Vrcholem bylo, když mi řekla, že na mě zavolá Gardu. Celou dobu jsem samozřejmě dělal, že jí nerozumím a poslal jsem ji česky někam(jak se mi ulevilo). Dokonce když šel okolo Michal z ochranky, tak si ho zavolala a chtěla po něm, aby mě vyvedl. Ten ji odpověděl, že tady může sedět kdokoliv a že co tu dělám, není jeho věc(v tom má pravdu). V duchu jsem se smál, kdyby jen věděla, že se známe! No věřili by jste tomu…já, kdybych věděl, že mě někdo nerozumí, tak do něj rozhodně hustit nebudu. Ona to vydržela dobrou půlhodinu. Jen jsem se bál, aby mi nedošla baterie, abych odešel až po ní. Aby si nemyslela, že vyhrála! To se mi povedlo!

Trochu jsem se bál co na to řekne hlaní security Edward, ale potom, co jsem s ním chvíli kecal o jeho internetu a pak teprve se zmínil o té paní, tak mi mimo jiné taky řekl „fucking lady“. Zkrátka bylo vidět, že mu to je absolutně jedno a já se nemám čeho bát.Příště už se do ní pustím já…protože už mám jistotu, že mi nikdo z ochranky nic neudělá a přeci do sebe nenechám rýpat někým, kdo ani neví, co je za hranicemi jeho ostrova a kdo mě nazve stupidním polákem. Tedy pokud už nebudu mít zařízený svůj net doma…

Poslední ráno

A trocha nostalgie. Ranní probuzení po noci plné zajímavých snů, které však nebyli o mém pobytu v Irsku, ale o jedné mojí životní kapitole, kterou dlouho nemůžu dostat z hlavy. A je asi jen jedinný člověk na světě, který ví, o čem je řeč. A tak to taky nechám, takže se na mě nezlobte.

Počasí po ránu mě přivítalo jako obvykle zatažené. Ale už jsem nespal v dole, nýbrž v pokoji nahoře. Na dům se totiž dnes příjde podívat makléřka a musí vypadat jako při nástupu. Což si já nemohu pamatovat, protože jsem tady nebyl. Takže jenom přihlížím. Současná podoba mého starého pokoje je obývák…

Ranní směsice slov v hlavě nejvíce obsahuje slovíčko „poslední“ (poslední sprcha tady, poslední noc, atd.). Šest měsíců v tomhle domě uteklo jako voda a já se přesunuji z vesnice do města. Lépe řečeno do městské části, kde budu sdílet další dům se třemi Poláky.

Snažím se si vzpomenout na všechno, co jsme tu prožili, ale zážitků je tolik, že se to prostě nedá. Spousta z nich je zvěčněna na blogu, takže mám alespoň nějakou oporu paměti.

Dnes ráno jsem tedy naposledy vyjel z našeho domu jako jeho obyvatel a už se sem vrátím jenom zítra ráno, rozloučit se s Radoshaky, poděkovat za všechno co pro mě udělali a převzít klíče, které pojedu vrátit do realitky.

Do víkendu tedy přeju všem hodně zdaru a Radoshakum šťastnou cestu!

Stěhování

Všechno zpátky, všechno pryč, z původních plánů opět jako vždy sešlo a kdyby mi opět někdo před měsícem řekl, co se bude dít, tak mu stejně neuvěřim! Ale od začátku.

Radoshaci se vracejí zpět – to už všichni víme. A to sebou samozřejmě neslo spoustu věcí, včetně hledání nového bydlení pro mě! Z počátku se zdálo, že to bude v poho a nakonec to i tak málem dopadlo. Radkův kolega Tomek k sobě někoho hledal a tak jsme se při sobotní párty k příležitosti Radkova odjezdu domluvili na pevno. Jenže…minulý pátek jsem mu zavolal a on mi řekl, že má na mě číslo a že mi dá vědět po víkendu! Moji situaci znal, ale už se neozval! Volal jsem mu v neděli, pondělí i v úterý, kdy už byla situace kritická. NIC!! Jo to má u mě, ale už mi to je jedno. Během úterku jsem zkusil všechno. Radek se mi také snažil pomoc, ale Ir na kterého mi poslal číslo mi sice řekl, že má volný pokoj, ale už se neozval, jak slíbil.

V pět hodin večer jsem při pauze na „oběd“ v práci navštívil poprvé obchod „polski sklep“, kde nakupují skoro všichni Poláci. Tam je také nástěnka s inzeráty. Opsal jsem nějaká čísla a jedna adresa mi byla povědomá! Naťukal jsem číslo a hele – Sabina. Pracoval jsem s ní V Marině, když jsem začínal v naší firmě. Byl jsem se u nich už na ten pokoj před měsícem a půl podívat. Ale vypadal hrozně! Obýval ho jakýsi Ir a měl tam pěkný bordel. No ale co dělat, někde spát musím! Zavolal jsem Sabině, stále to bylo volné, po práci jsem se tam stavil a pokecal s jejím manželem a za půl hoďky jsem už vezl první várku věcí do mého nového bydlení, kde už budu dnes spát.

Jo a od mojí první návštěvy ten pokoj opravdu prokoukl, ale detaily o něm, o novém domě a o mých nových spolubydlicích uvidíte na blogu až v sobotu, nebo v neděli, kdy se opět chystám ráno na net.

Pomalu se loučíme

Uteklo to jako voda a 14-ti denní rozlučka s Radoshaky se pomalu blíží ke konci. Tento týden již odjíždějí a já se stěhuji. Ale o tom až v jiném článku.

Za poslední dva týdny toho zvládli tolik, jako kdyby jeli na návštěvu do Čech. Každý den někde jinde. Především to bylo kvůli tomu, že přijeli Radčiny rodiče, takže jim toho tu chtěli ukázat co nejvíce. Jo jo, když už nepracují, tak to jde…Jinak bylo ale i spousta vedlejších akcí.

Minulou sobotu měl Radek rozlučku z práce. Dvanáct poláků a my dva. Výborná lekce polštiny! Skvěle jsem si pokecal a pobavil se. A během naší cesty městem jsem dokonce narazil na kolegy z práce. Na Slováka Michala co pracuje u nás v ochrance, na mého kolegu Konráda, co jsem ho vystřídal v shopinu a na jednu Irku z našeho bufetu, odkud dostávám jídlo. Galway je malá a svět taky!

Potom následovala neděle, kdy večer přijel Marek s Martou a grilovalo se. Tihle dva byli první Poláci, se kterými jsem (tenkrát ještě jsme) přišel do styku. Vůbec jsem se v rozhovoru nechytal a teď? No co vám budu vyprávět…Další skvělý večer! No a aby toho nebylo málo, tak jsme si to tuhle neděli vyměnili! My jsme přijeli k nim a grilovalo se a pilo se tam. V neposlední řadě nesmím zapomenout i na výborný večer se slivovičkou a pivem s rodiči Radky. České bramboráky které připravovali byly naprosto úžasné!

No myslím si, že se to těm dvěma povede na jedničku. Vrátit se domů ještě s kladnými vzpomínkami. A to je důležité! Irsko pro ně, ani pro mě, už nikdy nebude takové, jako při první návštěvě, ale to je tak všude, kde žijete delší dobu. A za pár dní nás čeká jejich odjezd!

Takže alohááá...:-)

Connemara Park

Ten se rozprostírá na středozápadním pobřeží Irska u města Clifden, ve kterém jsem už několikrát byl. Vždycky však moje, nebo naše kroky vedly někam jinam. Ale včera jsem ho s Radoshaky konečně navštívil.

Pozvání se opět nedalo odmítnout. A tentokrát jsem poprvé neřídil já. Jelo se společně s rodiči Radky. Vzhledem k tomu, že jsme byli v sobotu večer až do půlnoci u Marka a Marty, tak jsme odjezd naplánovali až na pozdní ráno. Do parku to není daleko, takže jsme si to mohli dovolit. Okolo jedenácté jsme vyrazili. Počasí v Galway nezvykle hezké, cestou se ale zkazilo!

Tentokrát jsem si sebou nebral hodinky, takže ani nevím, v kolik jsme vyrazili. Náš vrchol byl zahalen v mracích a je to první hora, na kterou se šlo opravdu dobře značenou a jasnou cestou. Místy jsme se pohybovali po dlouhých dřevěných mostkách, protože pod námi byla bažina. Na nedělní vycházku jak stvořené, protože okruh i s vrcholem byl 3,7 km. V polovině výstupu přituhlo. Dohnal nás déšť a taky vítr, který jsem tu ještě nezažil! Abych udržel rovnováhu, musel jsem místy jít ze šikma. Ve skalnatém úseku cesty trochu obtížné. Pořádně fičelo a já byl rád, že můžu otestovat nové oblečení, co jsem si koupil v Čechách. Prošlo na výbornou! Neprofouklo a nepromoklo i přesto, že nás silný déšť od druhé poloviny sestupu, opustil až těsně před cílem. Chvála značce High Point! Snad to budu moct psát ještě několik let!

Na závěr nás čekala už jen devadesáti kilometrová cesta domů, která byla pro většinu z nás ospalá, ale znáte to…když jste vzadu na sedačce tři, tak se to dost dobře nedá. Hlava spadne dolů, pak na stranu…no prostě nic moc:-). Ale to se dohnalo doma. Tady máte pár foteček z našeho výletu.

Poslední výlet s Radoshaky, poslední společná irská akce, ale určitě ne poslední společná akce v životě. Co, vy dva navrátilci…? Mám pravdu, nebo ne?

Volno

O víkendu se nepracuje a to platí bez vyjímky i pro mě! Nicméně je potřeba vyřídit spousta věcí a proto moje kroky vedou i dnes do práce. Naštěstí to není proto, že bych se chopil lopatky a smetáku, ale proto že se chci připojit na net:-)!

Pomalu se moje dvě hodiny chýlí ke konci, protože baterie ukazuje posledních 35 minut, ale to je dost času, abych napsal ještě krátký článek. I když z klávesnice mi už jdou mžitky před očima. Mám za sebou asi 15 emailů rodině, kamarádům a klukům ze třídy. Plánování našeho srazu totiž vrcholí a každému se snažím odpovědět zvlášť. A jsem překvapen, že opravdu budeme skoro kompletní. Teda pokud někdo zaplatí a pak mu do toho něco vleze...to samozřejmě neovlivním. Každopádně se už moc těším!!

Jinak od posledního článku nic nového! Stále v práce, stále hnusné počasí. Snad jen ten kurz euro/koruna se teď vyvíjí dobře! Jen aby to vydrželo! Na druhou stranu vzrůstající cena ropy se už podepsala na ceně trajektu, která se mi teď zvedla o 15 euro celkově. Není to moc, ale peněženka to pocítí, neb cesta domů tam a zpět autem není levná záležitost. Od našeho odjezdu šli ceny pohoných hmot o desítky procent nahoru. No ale musíme to brát jak to je a furt si nestěžovat. koneckonců, měl jsem si tu technickou udělat před odjezdem! A ne si na to vzpomenout až v Irsku:-).

Powerkiting

Hledám a hledám internet a nedaří se, takže jsem si zase přivstal a jel se připojit do práce...Příští týden už by to ale mělo všechno dopadnout a já bych měl mít připojení! Jsou dvě varinty... Buď budu v bytě s Tomkem a jeho rodinou, nebo se všichni přestěhujeme ještě se dvěma poláky do nového domu v Roscamu. To je část Galway. Bylo by to asi nejlepší i z hlediska peněz. Takže uvidíme...všechno se rozhodne v tomhle týdnu!

No ale než se tak stane, tak nás ještě pár dní čeká. Čas si stále dokážeme vyplnit, protože Radoshaci si před odjezdem koupili novou hračku, kterou jsme vyrazili otestovat hned po mém příjezdu v pondělí večer. Zjednodušeně by se dalo napsat, že jde o velkého draka, nebo malý padák:-). Měří 5 metrů a je to docela síla. No a té činnosti se říká " Powerkiting " a název samozřejmě záleží na tom, kde se vyskytujete. Můžete s ním třeba jezdit na v zimě lyžích, nebo se nechat táhnout v moři na surfu, nebo si pořídíte malou buginu, připoutáte se k padáku a budete třeba na pláži dělat psí kusy:-). Využití má velké a zábavy si s ním užijete plno:-). Doporučuju všem, kdo začínají, aby nechodili do příliš silného větru. Má to takovou sílu, že už jsem ho neudržel a on mě táhnul po louce dobrých padesát metrů:-)!! A to né pomalu, tráva létala na všechny strany! Škoda že jsme zrovna neměli zapnutou kameru. Abych vám alespoň trochu mohl demostrovat jak to vypadá tak tady je pár FOTEK.

Jinak dnes k nám přijíždějí Radčiny rodiče a budou tu s námi až do posledních dní v našem domě. Snad se jim bude na ostrově líbit. Jak už jsem psal v minulých článcích, tak Irsko je pro turistu nádherná země. Ne však pro pracujícího cizince. Odrbou vás, kde můžou. Další příklad - v sobotu měl Radek rozlučku s partou z práce. Já on a dvanáct poláků - super akce. Ze slovanské hospůdky jsme se přemístili do baru na hlavním náměstí, odkud jsme chtěli na discu! Bohužel nás tam ale nepustili!! Jejich výmluva, že jsme opilý rozhodně nebyla na místě! Měli jsme jen pár piv během celého večera! Poprvé v životě jsem se setkal s "rasovou" diskrimincí. Nepomohla nám ani příchozí Garda, která prohlásila, že tohle je zcela ve výsadě ochranky. No musím říct, že mě to docela naštvalo, ale konec konců, co taky čekat od těhle dutých hlav!!

Doma je doma

Z odstupem času můžu porovnat, co všechno se mi na návštěvě Čech líbilo a co ne.

A začnu hned pěkně od podlahy tím špatným! Když jsem si pořizoval svoje auto, ještě jsem jezdil dost rychle. To se mi ale podařilo překonat díky dvěma věcem. První je, že nafta je čím dál dražší a rychle si rozmyslíte, jestli vám na 100km z nádrže zmizí osm litrů, nebo pět. No a ten druhý je, že tady nikdo nikam nespěchá. Nikdo vás bezhlavě nepředjíždí a vás to strhne sebou. V Čechách jsem najezdil za víkend 300km a byl jsou hodně naštvaný, když se na mě co chvíli někdo lepil, nebo mě předjel ve stopadesáti!!! Ať se klidně zabijou, ale co když vemou někoho nevinného sebou!!

A pokračujem…

Nemohl jsem absolutně rozdýchat „Dobrý den a nashledanou“! Na tykání a vykání jsem zcela změnil názor! Přeci když někdo nemá autoritu, tak si ji změnou zájmena nezíská. A je podle mě úplně jedno, jestli řeknu někomu „ty vole, nebo vy vole“. V tomhle jsem otočil o stoosmdesát stupňů, ale myslím, že je to správná cesta. Jen se mi to bude hůř prosazovat, až se vrátím!

A další věc…

Teprve teď jsem si všimnul, že i když nám politici neustále mažou med klem pusy, tak životní úroveň je v Čechách stále na špatné úrovni. A delším pobytem na západě se o tom utvrdíte ještě víc. Nejlépe se to dá demonstrovat na vozovém parku. Bylo hezké zase po delší době vidět Favorita, staré Škodovky, nebo jiné plechovky(sám jsem je měl) , ale taková auta jsou už víc nebezpečná, než účelná. Chápu, že pořídit si nové auto v Čechách je problém z hlediska peněz, ale … tady jsou auta ještě mnohem dražší, přesto jen těžko na silnici hledáte vůz, který je starší 10 let. Takže to je o platech a životní úrovni, která, ač to přiznávám nerad, je tu stále na mnohem vyšší!

Po dlouhé době jsem se zase dost opřel do své vlasti, čímž se ji omlouvám! Je to nádherná země a mě dost chybí jak ona, tak lidičky okolo mě. A moje návštěva mě přesvědčila jen o tom, že stojí za to, to tady pár měsíců, nebo let vydržet, aby měl člověk v Čechách dobrou startovní pozici.

No a ještě to příjemné co bylo…

Popovídat si s kýmkoliv!! Na letišti jsem se ptal skoro na každou blbost, jen abych si zase s někým pokecal! Važme si našeho jazyka a toho, že můžeme mluvit a druhý nám rozumí! Mile mě překvapil i přístup prodavačů v obchodech, kde jsem si kupoval oblečení. Příjemní, milý, ochotní…ale možná je tohle vždycky v nás…milý úsměv dokáže divy!

Více věcí jsem si bohužel nevšiml…moc krátká doba a to špatné se přeci jenom pamatuje lépe! Takže zdravím všechny a až se zase dostanu na net, přihodím nějaký nový článek.