Vánoční párty s Ježíškem

Těžké ráno, ale přesto využívám příležitosti, když se můžu dostat na internet. Proč těžké...? Protože včera v obecním sále naší vesnice proběhla vánoční párty, kterou jsem společně s mým kamarádem Martinem připravoval několik týdnů. A moje nejhorší obavy se ani trochu nenaplnili!! Znáte to, když je něco hodně dopředu známé, tak se na to těšíte, těšíte a nakonec nevíte, jak se tam máte bavit. Proto jsou nejlepší akce spontální. V našem případě to ale bylo všechno opačně! Skvělá parta lidí, která se nám sešla se výborně bavila už počátku. S Martinem jsme totiž několik týdnů pracovali v místnosti pod jevištěm, kde se akce konala a menší rekonstrukce ji opravdu prospěla. Malování, natírání, výzdoba, bar, vánoční stromeček, sedačka, světelné efekty, to všechno zabralo hodiny práce, ale já i Martin nelitujeme jediné minuty! Navíc nikdo netušil, jak to bude vypadat, protože jsme celou místnost už od začátku drželi pod zámkem - a to doslova.

Párty začínala v sedm hodin večer a až na krátké zdržení, kterému se stejně nikdy nevyhnete, šlo všechno podle plánu. Holky měli za úkol přinést nějaké chlebíčky a jednohubky, kluci flašku alkoholu a společně měl každý přinést jeden malý dárek, který si po příchodu ježíška někdo další vylosoval. Sešlo se nás ke dvaceti a i když místa nebylo nazbyt, tančilo se, pilo se a bavilo se jako o závod. Docela mě překvapilo, že nám vydal sud, ale byla to jen třicítka. Navíc panáková smršť se konala každou chvíli a nealko se skoro nepilo!

Okolo jedné hodiny se lidičky začali pomalu vytrácet, ale tipuju, že to bylo spíš únavou. Já budu radši někde pět hodin pařit a pak půjdu domů, než devět hodin někde sedět na zadku a popíjet pivo! Nakonec nás tam zůstalo pět. A okolo půl třetí ráno jsem to zabalil ještě společně s Jindrou a Honzou i já. Dvojice Martinů ještě zůstala a zatím netuším do kolika, protože zřejmě ještě vyspávají. Mě celkem brzy vzbudili naše domácí přípravy na Štědrý den, ale to mi zase tak nevadí.

Album fotek zde přibude tak rychle, jak jen budu moct. Ale pokud někdo nechce čekat, tak se stačí přihlásit na službu Facebook , kde si můžete najít pod mým jménem můj profil, přidat si mě do přátel a máte přístup na album, které jsem tam už vytvořil!

Skvělá prohra

Jak jsem už psal v několika článcích, v životě člověka se každý den dokáže najít něco, o čem se dá psát a o co se můžete podělit s ostatními. Po návratu z Irska jsem hledal něco, čím se ve chvílích volna zabavit a z některých akcí se už opravdu stává pravidelná zábava. Například lední hokej. Dříve jsem ho hrál a věřím, že se k tomu zase brzy vrátít. Teď jsem ale v roli pouhého diváka. Začal jsem chodit na domácí zápasy Hradce Králové v první lize, o čemž jsem psal nedávno.

Základní část skončila a rozjela se nástavba. Ta asi celkovým pořadím ještě hodně zamíchá, soudě podle sobotního výsledku, který Hradec, hostící nedaleké Vrchlabí, uhrál. Hned od začátku nastoupili naši hokejisté na stíhací jízdu za vítězstvím. Pohyb, kombinace, nasazení…to všechno bylo, jen koncovka scházela. Nikdo nevěřil, že by aktivní Hradec nenašel odpověď na gól hostí z poloviny první třetiny. Vrchlabí totiž až na občasné úniky nepředvádělo vůbec nic a mohlo za to být několikrát potrestáno. Těžko říct, jestli to byl skvělý gólman hostů, nebo nepochopitelná kreč našich hráčů při koncovce, ale faktem zůstává, že stejně jako v předchozím domácím zápase s Jihlavou jsem si opět nemohl zakřičet góóóól…Hradec v závěru vyvinul ještě větší tlak, ale třicet vteřin před koncem dostal ze sporadického útoku hostí poslední hřebíček do rakve. Konečný stav tedy dva nula pro Vrchlabí a série našich proher se zvětšila na tři. Před pomalu se blížícím play off to není dobré, ale pokud by naši předváděli v dalších zápasech takový hokej, tak věřím, že to v sobotu byla jenom opravdu smůla!

Zajímavé na zápase bylo i to, že v trojici rozhodčích se v roli čárového objevila slečna, s čímž jsem se setkal poprvé. A ještě jedna poznámka na závěr. Vrchlabí možná sehrálo velmi slabý zápas, ale přivezlo se sebou velkou partu příznivců, která dávala našemu domácímu kotli co chvíli na frak a hnala svoje favority k vítězství!

Svátky se blíží

Očividně jsem si asi ani nedokázal představit, co to bude znamenat, když se vrátím domů...nebudu psát o práci, to je na samostatný článek, ale spíš se zamýšlím sám nad sebou. Už jenom myšlenka na to, že bych měl strávit nějaký čas nicneděláním mi nahání husí kůži:-). Píšu tu stále o mých sportovních aktivitách, ale tento týden je spíš klidnější - v duchu vánoc...:-). Mimo návštěvy fitka jsem zatím nehnul zadkem. Na druhou stranu jsem v pondělí po příjezdu z Ostravy hned vyrazil na hokej. Hradec Králové hostil Jihlavu. Zápas plný nepřesností ze strany domácích a zoufalé snahy dotáhnout jednobrankové vedení hostů byl nic moc. Když v polovině třetí třetiny nevyužili naši ani přesilovku pěti proti třem a v závěru šesti proti čtyřem, skončilo utkání výhrou jedna nula pro Jihlavu. Zaslouženě si ji ubránili. Po včerejším prohraném zápase v Chrudimi čeká na naše hokejisty v sobotu Vrchlabí. Na zápas určitě vyrazím bez ohledu na to, jak dopředu tipuju výsledek. Na hokej je pěkná podívaná, i když se zrovna nedaří. A jako člověk, který léta stál v brance(i když to byl jen koníček a žádné soutěže), to dokážu ocenit mnohem víc, než spousta obyčejných lidí. Snad se mi povede se zase v příštím roce vrátit zpět do branky a trávit dva, nebo tři večery v týdnu na hokejovém ledě. K článku máte přihozenou jednu moji fotečku, když jsem ještě chytal.

No a aby toho nebylo málo, tak včera se uskutečnil vánoční večírek mého bývalého zaměstnavatele, odkud jsem slíbil mamce, že ji odvezu. Nakonec jsem byl pozván taky a i když jsem nemohl pít, zase jsem strávil večer v kruhu pár super lidiček, které znám. Tyhle večírky jsou tradicí a konají se pravidelně na půdě hotelu Garni, který je součástí vysokoškolských kolejí v Hradci. Žádná velká honosná akce, ale upřímně - tak se to mě líbí víc!Domů jsem se vracel okolo desáté. To není pozdě, ale je nutné vědět, že začátek je okolo třetí hodiny odpoledne. Což jste už na spoustě lidí mohli poznat v sedm večer:-).

Čas svátků se blíží a můj plán na nadcházející dny je dost nabitý. Už v sobotu začnu naši ligou ve stolním tenisu, kterou jsem z důvodu mého nedělního odjezdu do Ostravy přesunul na sobotu. Večer bych pak rád na hokej. Neděle bude akce s Ostravaky(jak je znám do pozdních ranních hodin) a v pondělí se budu vracet domů, abych stihl společně s Martinem večer uspořádat vánoční večírek na naší vesnici pro všechny naše kamarády(bude nás tam asi dvacet a připravili jsme pro ně skvělé místo a zábavu). V úterý to bude asi úklid po akci a pak přepokládám, že asi zalehnu a vzbudím se až na Štědrý den...už se na tu pohodu moc těším. A co vy? Jak budete trávit tenhle předvánoční čas...???

HTTL

Tak schválně kdo z vás si dokáže představit, co se skrývá pod touto zkratkou...a zkusím trochu napovědět. Týká se to sportu a vesnice odkud pocházím...pořád nic? Tak pojďme na to.

Hned po návratu mě napadlo, že bychom mohli nějak oživit naši ospalou vesnickou sportovní scénu. I když se sem tam někdo něčemu věnuje, nebo věnoval, tak nic není pravidelné a nemá to žádný řád. Takže vznikla myšlenka uspořádat krátkou soutěž ve stolním tenise, které se nás zatím účastní pět. První sezóně jsem dal trvání dva měsíce...scházíme se jednou týdně v neděli, hrajeme, sbíráme body a snažíme se zdokonalit naši hru. Jsem docela překvapený, jakou úroveň to má. Včerejší zápasy byly opravdu výborné a kluky to snad i baví.

Inspiroval jsem se u kluků, se kterými jsem před lety chodil na hokej. Vedli si statistiky, bodování a na konci každého ročníku bylo vyhlášení a ukončení sezóny. Vždycky tam panovala výborná atmosféra a to samé zatím platí i u nás. Třeba se nám časem povede přilákat další účastníky a mohla by se z toho stát pěkná tradice.

Na konec vám ještě musím vysvětlit tu zkratku. Je to přeci název naší soutěže. Jen je převeden do angličtiny. HTTL znamená Hvozdnice Table Tennis League. Máme za sebou zatím jen dvě kola, ale už ta mohla něco naznačit. Vedení si zatím drží náš kamarád "Woddy", ale druhé kolo trochu zamíchalo pořadím, takže jsem zvědavý na příští týden.

Neflákám se...:-)

Po delší době se zase dostávám ke psaní a i když nemám možnost přihodit nějaké fotky, pár řádků si rozhodně můj blog zaslouží.

Jestli jsem si ještě před několika týdny stěžoval na přebytek volného času, tak v tuhle chvíli je to přesně naopak. Jako příklad mi může nejlépe posloužit uplynulý víkend, který jsem strávil hodně aktivně. V neděli večer jsem opravdu rád zalehl do postele.

Víkend začal klidně odpoledním fitkem, ale potom pokračoval několika hodinami pince. Dobrý start, i když nevyšlo krátké večerní posezení v naší hospůdce, které jsme z „taktických“ důvodů přesunuli na neurčito. Čekala náš totiž sobotní čertovská zábava v našem obecním sále, v jejíž přípravném duchu se neslo sobotní dopoledne. Zbývalo doladit jen pár věcí a sál dobře vytopit a protože jsme na hlavních přípravách chyběli(práce v Praze), tak jsme se na to vrhli s chutí. A to nejen k práci…už během dopoledního nošení dřeva probíhala pivní příprava na večer a pár kousků v nás zmizelo. V kombinaci s obědem to nemohlo skončit jinak, než krátkým spánkem okolo jedné.

Nikdy jsem často nenavštěvoval akce na naší vesnici, ale po návratu domů jsem si uvědomil, že to byla chyba a jsem moc rád, že mě všichni zase vzali mezi sebe. Zábava začínala okolo osmé, my jsme však seděli na svých místech už v sedm. Nebudu se o tom dlouho rozepisovat. Zkrátka – skvělá akce, skvělí lidé, skvělá atmosféra!!! Domů jsem se dostal okolo půl třetí, ale spousta lidí vydržela až do konce. To znamená asi o dvě hoďky déle.

Docela mě překvapilo, že jsem v neděli ráno celkem brzy vstával a nudil se…až do chvíle než jsme s Martinem okolo jedenácté odjeli na dvě hodiny na floorbal jsem doslova zabíjel čas. V tělocvičně se mi pak běhalo mnohem lépe, než minulý týden a více jsem si zápas užil. Krátký přesun domů, pozdní oběd a vzhůru na dvě hodinky na pinec. Včera jsem totiž odstartoval naši malou soutěž ve stolním tenisu, která bude v první fázi probíhat dva měsíce a uvidíme, jak se to vyvine dál. Zatím je nás pět…a včerejší výsledky naznačili, že to pro původní favority(já a Martin) nebude vůbec jednoduché. Kluci šli ohromě nahoru! To mě ale těší, protože když jsme před sedmi lety přišli s nápadem, že bychom pořídili stůl, ani by mě nenapadlo, že turnaje ve stolním tenise se v naší obci stanou tradicí a že z kluků, kteří ani neuměli praštit do míčku, budou skvělí hráči!

Na závěr neděle jsem ještě s Martinem vyrazil na fotbal do sousední vesnice. V tělocvičně se nás sešlo asi 18, takže jsme vytvořili týmy a zkusili malou soutěž. Pro mě už to ale byl „hřebíček“ do rakve. Ať chcete nebo ne, takový příděl pohybu v jednom dni vám dá pěkně zabrat, proto jsem včera večer jenom padnul do postele a spal…není se co divit, ranní vstávání ve čtvrt na pět a odjezd do Ostravy chce velký odpočinek!

Týden

První týden v Čechách utekl jako voda a protože jsem se poslední 3 týdny v Irsku pořádně nudil, nedokázal jsem ani minutu sedět jenom tak na zadku. Vždycky když jsem měl pocit, že nemám co dělat, někam jsem vyrazil. I když improvizace tenhle týden nebyla až zase tak nutná.

Všechno se točilo jen okolo kamarádů, zařizování věcí nejnutnějších, práce a nejvíc okolo sportu. Dvakrát večerní Ricochat, dvě odpoledne strávená na pinci, jeden floorbálek a jedno fitko – tam bych se rád ukazoval častěji, ale v současné době to asi nebude možné. Časem ale ano…

V pátek večer, po mém prvním pracovním dni, kdy jsem s Martinem vyrazil na schůzky, se navíc na naší vesnici konalo slavnostní zahájení adventu a to formou rozsvícení vánočního stromu. Všechno samozřejmě vyžadovalo přípravu, do které jsme se s Martinem ihned po návratu z HK zapojili. V pergole před hospodou byl umístěn betlém s cukrovím. Ve stanu o kousek dál se podával horký grog, punč a čaj, no a o kousek dál se už tyčil náš strom, který jen čekal na rozsvícení. Akci provázela příjemná atmosféra, i když nám nepřál silný vítr a také větší zima, která nás udržovala v neustálé punčové a grogové pohotovosti. Všechno proběhlo hladce a krátce po šesté hodině už strom zářil na celou obec…každý rok nabere několik centimetrů, takže už je vidět z velké dálky…ještě pár let a Praha nemá šanci. Ostatně můžete posoudit i vy z přiložených fotek k článku. Navečer jsme ještě vyrazili do jedné z našich hospůdek. K tomu bych jen rád dodal, že už se nemůžu dočkat, až u nás příjde nařízení, které zakazuje kouřit v hospodách. Od pondělí nedělám nic jiného, než že se snažím nějak vyvětrat věci, se kterými jsem třeba jen navštívil restauraci.

Doma

Podařilo se...cesta do Čech proběhla v pořádku a až na menší adrenalin při přejezdu hranic německo-českých se nic vážnějšího nestalo. Jel jsem celou noc, protože trajekt dorazil o půl sedmé večer do Francie a já měl naspáno. Domů jsem tedy přijel okolo jedné hodiny odpolední:-). A opakoval se skoro stejný scénář, jako když jsem byl na dovolené...přezovali jsme gumy:-). Tentokrát jsem na to ale nebyl sám... Martin přiložil ruku k dílu a za vytrvalého sněžení jsme nakonec všechny čtyři kola přehodili bez problémů. Pak ještě následoval asi dvouhodinový pinec s partou(nesešli jsme se u stolu v tomhle počtu už řadu let) a večer pak vytoužený odpočinek.

Byl potřeba, protože jsem brzy ráno vstával a společně s Marinem vyrazil na svoje první seznámení s prací do Ostravy. Spousta informací, předávání zkušeností, odpoledne v kanceláři a večer v hospodě. To všechno se neslo ve velice příjemné atmosféře. A to i proto, že většinu lidiček, se kterými jsem začal spolupracovat jsem už znal z minula. Samozřejmě mě ještě čeká nějaké vyřizování osobních věcí po návratu, které budou následovat v těchto dnech, ale i tak jsem si nemohl nechat první pracovní sezení ujít.

V podstatě mám stále takový pocit, jako že jsem tu zase jen na dovolené a budu se muset brzy vrátit, ale to je možná proto, že jsem se ještě od příjezdu nezastavil a neměl možnost si všechno pořádě uvědomit. Jakmile se ještě trochu víc začlením do normálního života, tak už to bude určitě v pořádku.

No a je to, dvoustý článek je na světě a teď možná příjde krátká odmlka...blog šak neruším:-).

Poslední den

Tak a je tu poslední den. Odjíždím sice až zítra během odpoledne, ale dnes mi končí internet, takže se můžu naposled podělit o pocity a zážitky z irské půdy. V duchu posledních dní je to nahoru a dolu. Veškeré papíry sice mám, ale peníze na kontě stále nic...nejsem jediný, což mě částečně uklidňuje, protože tohle bylo, je a bude normální v téhle firmě. Někdo zkrátka dostane peníze v čas a někdo si na ně musí 14 dní počkat. Uvidíme co mi řeknou dnes v kanceláři. Každopádně se snažím držet v tajnosti, že odjíždím, aby toho nevyužili. Sem tam člověk něco zaslechne o nezaplacení a vzhledem k tomu, že mi podle výplatnice náleží ještě celkem dost peněz, tak bych byl hodně naštvaný! Jediná moje šance je nechat otevřený účet a doufat, že na něj ty peníze příjdou, byť se zpožděním. Nestojí nic a navíc se dá jednoduše zrušit i z Čech, takže v tom by problém nebyl.

Posledních pár dní tu opravdu jen zabijím čas jak můžu. Všechno mám už tak nějak pobaleno a pomalu to sunu do auta. Nakonec to vypadá, že budu mít v autě i celkem místo a jedna polovina sedaček zůstane nesklopená(dokonce ta větší). Posilovací lavice se mi totiž podařila připevnit na bok pomocí gumy. Ale ještě bych tak dvě potřeboval, aby se mi tam nic nepoložilo při jízdě. Dnes to asi všechno až na elektroniku a "cenné" věci dopakuju do auta, abych zítra mohl být v klidu a třeba se ještě mohl někde projít.

Takže, těším se na všechny lidičky, těším se na to, až zase budu mít v životě nějaký řád, pohyb a vyžití a taky se těším na to, až se budu moct zase v klidu vyspat. Poslední dobou se to nedaří, ale to je díky tomu, že nic pořádného neprožívám a mám starosti jen o to, abych dostal všechno.

Dnes už jsem nic psát nebudu, dvoustý článek si nechám až na doma, takže blog bude pokračovat. Uvidíme jak dlouho a jaký bude zájem:-). No a jak psali Radoshaci v posledním článku před odjezdem - Příští ahoj si řekneme už na živo! Takže AHOJ všichni!

Druhý pokus

Tak po dnešku ze mě spadlo alespoň něco. Výplatu sice stále na kontě nemám, ale je vysoká pravděpodobnost, že tam nakonec bude. Dnes jsem totiž v kanceláři obdržel jak formulář P45 tak i poslední výplatnici, kde mi kupodivu zaplatili vše, co měli. Bohužel ale jen za říjen. Přesčasové hodiny za srpen(20), které slíbili vyrovnat opět nebyly. Ale čert to vem. Teď je nejdůležitější, aby se všechno objevilo na účtě a já můžu konečně odjed. A navíc v klidu, když nepočítám obavy z cesty, která by mohla být zasněžená.

Dál jsem dnes po ránu zjistil, že důvod, proč zmizel středeční trajekt z nabídky nebyl proto, že by to systém nezvládal, ale proto, že ho zrušili. Důvodu jsem se nikde nedopátral, ale doufejme že páteční bude už v pořádku. Po událostech z dnešního dne jsem se totiž rozhodl a před pár minutami koupil palubní lístek na pátek, tedy 21. listopadu. Z toho vyplývá, že kdyby mi přálo počasí, tak mohu domů dorazit během nedělního večera. Cesta bude zajímavě rozložená, protože trajekt odjíždí v jedenáct večer místního času a k francouzkým břehům přirazí okolo půl sedmé v sobotu večer.

No, trochu jsem se uklidnil a snad se konečně vyspím:-). Když člověk neví co bude, tak se mu hlavou honí tolik myšlenek, co by dělal kdyby, že jsem dokázal usnout až dnes ráno okolo páté, kdy se únavě podařilo přemoci můj "mozek":-). Stejně jsem ale dokázal spát jen asi 5 hodin. Dnes to ale bude ok, cítím to už teď:-).

Hodnotím

Jak už jsem psal minule, tak nálada není v tuhle chvíli nejlepší a všechno navíc ještě trochu zkomplikovala nemožnost online objednání trajektu už den dopředu. Jejich systém to asi už tak brzo před vyplutím nezvládne, takže pro mě z toho plyne jen jedno a to že když budu chtít ve středu odjed, tak si musím nejdřív zavolat do přístavu a také vyjet s dostatečným předstihem, abych si palubní lístek mohl koupit. To je ale to nejmenší, co mě teď trápí. A dokud mám hlavu ještě celkem čistou je čas na malé - "zpátky do minulosti".

Je toho totiž hrozně moc, co mi tahle irská zkušenost přinesla a to co mi vzala se mi zase vrátí, až se vrátím do Čech. Tedy až na něco, ale o tom se nebudu rozepisovat, neb jsem o tom napsal už řádků spousta.

Ač si to možná někteří myslíte, tak se ze mě nestal anglicky plynule mluvící člověk. Stále mám velké mezery v gramatice a sám se někdy praštím do hlavy, co jsem to zase řekl za ptákovinu. Nicméně jsem odstranil strach z komunikace v jiném jazyce a dokonce tak trochu našel zábavu v pokusech přeložit co nejvíce z anglických vět se kterými se setkávám třeba ve filmech(už teď moc kontaktu s Iry nemám). Slovník samozřejmě potřebuju stále, ale už trochu chápu, jak oni vlastně myslí a pokud jde o konverzaci s někým, kdo není rodilý, tak tu mám moc rád a je při ní velká zábava:-). No a stále mám takové malé přání, zkusit ještě jeden jazyk...tak uvidíme, jak to v budoucnu zvládnu.

Hledání práce tady nebyla lehká záležitost, ale podařilo se. Měl jsem štěstí v neštěstí. Práci jsem dostal, ale bohužel u zaměstnavatele, který se naučil velmi dobře využívat zahraniční pracovní sílu. A to způsobem, za který by měl jít před soud. Někdy se čekalo na výplatu třeba 14 dní, nemluvě o desítkách neproplacených přesčasových hodin. Bohužel se tu ale jednotlivec(cizinec) ničeho nedomůže a to byl taky jeden z důvodů, který urychlil moje rozhodování, zda se vrátit. No a samozřejmě k tomu taky přispělo, že jsem nemohl najít práci novou a přišla velice zajímavá nabídka z Čech. Jinak jsem ale během svého zaměstnání poznal spoustu báječných lidiček, kteří byli s různých koutů světa a se kterými jsme občas prohodili nějaké to tréninkové slovíčko.

Samotné Irsko, když pominu pracovní trh, je však země nádherná pro cestování a ještě je pár míst, kam jsem se nestačil podívat. Tam kde jsem ale byl(jak sám tak společně s ostatními), tam to ve mě zanechalo velký zážitek. Přímořské útesy, pláže, hory, pobřežní cesty, oceán a tak dále. Všechno stálo za výlet a nějaké to euro navíc. Díky tomu, že je tu po většinu roku nevlídné větrné a deštivé počasí, tak někteří říkají, že je to drsná země. Ano, je to nepříjemné, když třeba 10 dní v kuse prší a fouká vítr, ale na druhou stranu, počasí dokáže být někdy ještě nepříjemnější. A pokud máte dobré oblečení, tak vás nějaký větřík a deštík nemusí trápit.

No a to nejdůležitější jsem si nechal na závěr. Dalo by se napsat, že mi vlastně irsko vzalo všechny moje kamarády a rodinu, ale já to cítím naopak. Právě díky tomuhle skoro ročnímu výletu jsem je všechny podle mě získal zpět. A navíc jsem získal ještě další super lidičky z Ostravy! Takže už teď mužu napsat, že i přes všechna negativa, kterými tu ještě teď procházím, byla tahle zahraniční mise něčím, co mi obrovsky pomohlo a trochu s nadsázkou mě to vrátilo zpět do normálního života. Takže teď už jen pár posledních dní tady a říkám definitivní sbohem, téhle jedné životní etapě, která mi moc přinesla!

První pokus

Jak jsem očekával, tak nevyšel...vyslechl jsem si jenom to stejné jako vždy. Přijď zítra...doufal jsem, že alespoň formuláře dostanu včas a otázka peněz už bude na pořadu jiného jednání. Ještě ani nemám zprávy, jestli už někdo ze zaměstnanců má peníze, nebo ne. To je co...firma opět potvrzuje správnost mého rozhodnutí odejít. I když to pak urychlila sama:-). Přetvářka, lži a člověk s tím nemůže dělat skoro nic, protože je jen jeden a i když mají všichni plnou pusu řečí, tak jediný kdo se ozval jsem byl já. A podle toho co jsem se dozvěděl, tak aby se tu člověk dovolal práva, tak by musel na úřadech strávit dalších pár týdnů, ne-li měsíců. Zkrátka v tomhle je to podobné, jako u nás, jen bohužel tady jsme pro takové lidi skupina méně cenných. No, zítra trochu přitvrdíme, protože tohle už nemám za potřebí a hlavně nemám co ztratit. Jestli peníze poslali, tak mi je už nevemou a jestli ne, tak by je nejspíš neposlali vůbec.

Ještě ale není všem dnům konec, i když nerad, tak jsem připraven i na tu možnost, že tu budu muset zůstat o pár dní déle. Což asi definitivně pohřbí můj pokus odjed s pozitivní náladou. Ta se mi ale doma zase vrátí a jsem si jistý, že jako vždy se nad tím za pár měsíců jenom zasměju:-).

Čekání

Tááák a další den je v ... :-) no prostě pryč...:-). Nějak se to přiblížilo. Za normálních okolností bych už teď psal, kdy odjíždím, co mám všechno sbaleno a koho jsem ještě stihnul navštívit:-). Nicméně okolnosti nejsou normální a i když se moc těším domů, tak se netěším na první polovinu příštího týdne, kdy mě bude čekat výplata. A protože mého zaměstnavatele znám dobře a každý měsíc to bylo stejné, tak je dost možné, že se mi pobyt tady ještě o pár dní protáhne. Toho se děsím jak myš kočky:-). Naděje umírá poslední, ale jestli nebudu mít všechno do středy ráno, tak budu muset čekat až do pátku na další trajekt do Francie. A to neci:-)! Když totiž odjedu ve středu večer, tak mi příjezd do Čech výjde akorát na pátek večer. Tedy na začátek víkendu...A co víc si přát.

Osobně to tady mám teď tak, že kdyby mi někdo dal všechno, co potřebuju...tak do dvou hodin mám vyklizeno, sbaleno a alohááá Irsko:-). Jenže do té doby neustále vymýšlím "náhradní" program a všechno postrádá tak nějak myšlenku. Co z toho plyne - ještě pááááááár dní to vydržet a pak přežít cestu. Už teď posílám vzkazy tam nahoru a slibuju hory doly aby mi po cestě evropou nesněžilo...! Jóóó, kdybych to býval tušil a nepřezouval na letní, že:-)?

Zelená končí

Nejsem velký fanoušek policie ČR a zejména jejich nového hesla "Pomáhat a chránit", ale i tak si rád přečtu článek o modernizaci vozového parku našich střážců zákona. Ten sebou nese jak nové vozy, tak i nové barevné označení. Zřejmě budu patřit k menšině, když vyjádřím svůj názor, který soudí, že změna prospěla a celkem se povedla. Z mého cestování po silnicích evropy jsem už viděl policejní vozy v celé řadě zemí a nejvíc mám v "oblibě" model, který se hojně využívá ve Velké Británii a taky Irsku. To znamená barevná kombinace svítivě žluté, modré a bíleho základu. Takové auto si zkrátka nespletete. V minulosti vás na ně mohly upozornit majáky, které čněly na střeše auta jako everesty. Dnes už ale připomínají spíše lištu od nosiče, takže vám to nepomůže. Jsem tedy rád, že si nakonec papaláši vybrali tuto barevnou kombinaci.

I přesto kolik to všechno stálo peněz je pravda, že deset roků staré Felicie už dosluhují a musí se obnovovat. Naši důvěru v policii zřejmě takový krok neobnoví, ale třeba je to začátek. Všechno vychází hodně z naší kultury a smýšlení. V západní evropě mají před policií respekt a nemyslete si, že by pracovala o něco lépe, než ta naše. Několik kamarádů v uniformě mám a nejde brát všechno tak doslova, hlavně v médiích, které se vždy a všude zaměřují jen na to špatné. Nikoho tady neobhajuji. Všechno je bohužel vždycky a jenom v lidech. V nás a v našem přístupu k zaměstnání, kterým policie bezpochyby také je. Jen si vzpomeňte, jak se někteří z nás v práci flákáme, když sem tam můžeme...

Takže jsou lidé dobří a jsou lidé zlí...a stejným poměrem určitě pracují i u policie. Chovejme se proto tak, abychom s nimi přicházeli co možná nejméně do styku a budeme mít klid. No a pokud si to situace žádá, tak bychom si měli uvědomit, že jsou to taky jenom lidi jako my. Inspiraci jsem bral z dnešního článku na seznamu.

Křížem krážem

Tak už se to pomalu blíží. Dny utíkají rychleji než minulý týden, ale večery jsou stále hodně dlouhé. Poslední víkend na ostrově a já nemám žádný konkrétní plán. Kdyby alespoň přálo počasí! Pravděpodobně budu pokračovat v balení z čehož mám trochu obavy. Ne že bych měl k dispozici málo místa, ale posilovací lavice, skříňka a krabice s audiem zaberou poměrně dost prostoru v autě i se sklopenými sedačkami. Snad mě tentokrát zase nebudou probírat celníci jako při návratu z dovolené.

Zvětšit mapu

Tuhle mapu už mám připravenou delší dobu. Dělal jsem ji ve chvíli, kdy jsem se pokoušel o svoji vlastní Evropu(míst, kde jsem už byl). Bohužel já a počítač si občas nerozumíme, takže není hotová a dlouho ještě nebude(pochybuju že na to doma teď bude čas). Tuhle jsem však stihnul, takže ji můžu vložit na blog. A vy se můžete mrknout, kam jsem(jsme) se za ten necelý rok podíval(i).Z té změti čar vám musí jednoznačně vyplynout, že mít tu auto je velká výhoda. I když to má sebou spojené vysoké náklady na dopravu. I tak toho přesto nelituju, protože jsme díky tomu procestovali tuhle turisticky zajímavou zemi křížem krážem. A v neposlední řadě jsme taky bydleli několik kilometrů za městem. Bus tu bohužel není tak dobře řešený, jako u nás.

Když už jsem to nakousl, tak bych chtěl jen poznamenat, že spoustu věcí máme v čechách lépe řešenou, než tady. Autobusové spojení je tu(mimo auta) nejfrekventovanější způsob dopravy. Přesto se mi stále zdá nedořešený, když pominu dopravu mezi velkými městy. Vlakové spojení neexistuje skoro vůbec a s kvalitou trati by asi naši drážní inspektoři měli velké problémy. Další v řadě je školský systém. Ač to nepíšu rád:-), važme si toho, jaký máme oproti západu. Je v něm sice spousta nedůležitých věcí, ale i tak! Když vidím, jak jsou tu všichni hloupí, tak jsem rád, že jsem ve škole alespoň trochu(občas:-)) dával pozor. To samé platí o službách. Nepotřebujete tu sice milióny formulářů, ale opět se na cokoliv dlouho čeká a také pokud potřebujete něco konkrétního sehnat v obchodě, tak vás čeká hledání jehly v kupce sena.

Když bych to dával do poměru platově, tak minimální mzda je tu měsíčně okolo 1400 euro(34 000,-). Znamená to pokud máte 8,65 euro na hodinu. To je minimum, kterým je placena většina zahraničních pracovníků. Nicméně...například palivo(nafta, benzín) tu stojí stejně jako u nás(aktuálně 1,11 euro/litr), to samé platí například i o cenách mobilních operátorů. Jsou ještě lepší než u nás, když zvolíte správný tarif. Ceny v obchodech za oblečení a jiné věci jsou většinou stejné. Dražší je však jídlo a především maso. Náklady na bydlení jsou také větší než u nás a to stejné platí i o nákladech na provoz vozidla. Pokud do toho nezahrnu pohonné hmoty, tak pojištění a pořízení auta, je tu hodně drahé. Stále to ale srovnávám s našimi cenami. Důležité je si uvědomit, že plat k tomu tu mají mnohonásobně vyšší, než my a také daně se mi zdají docela malé. Otázka je, jestli je tenhle systém udržitelný a jak dlouho to může fungovat.

Konec Muffinů

Je tu další večer na sklonku dne a pomalu se krátí čekání. Když všechno půjde jak má, tak přesně za týden budu dávat sbohem Irsku. Sedám k počítači a chci napsat pár řádek, jen mi chybí inspirace. Zážitků už není mnoho a já hledám zábavu kde se dá. Na druhou stranu si uvědomuji, že se nevracím domu flákat, ale makat, takže si to volno vlastně ještě užívám:-). Dnes jsem například zabalil první tašku věcí, které už na sebe na 100% nevemu. No a taky jsem rozebral posilovací lavici. Moc se těším do fitka a ono to na ní přeci jenom není ono - je malá, závaží je jen na kondičku a navíc polstrování je hodně mizerné, takže jsem to tady ukončil. Však menší pauza neuškodí:-).

Zjistil jsem, že odjíždím včas...před chvilkou jsem si koupil dva Muffiny a ten první jsem ani nedojedl. Nechal jsem si ho na pak:-). A je to jasné, za rok jsem se tímhle čokoládovým pečivem přejedl tolik, že už je na mě moc sladké! To bych sám sobě na jaře nevěřil, protože to jsem musel mít každý den jeden:-).

Před pár dny prošel blog zase několika změnami. Přechod zpátky do čestiny, zmizely některé odkazy, změna fotky v profilu, nová hlavička a zase jiná šablona. Věřte tomu, nejvíc práce dala hlavička(jako vždy)! V programu Picasa 2 jde sice udělat koláž, ale ta vám vytvoří 9 fotek které jsou všechny pohromadě ve tvaru čtverce. Proto nezbývá nic jiného, než je v malování rozporcovat a poskládat znova dohromady:-). Protože se chystám domů, tak jsem ji poskládal tak, aby pokud možno obsahovalo můj život celkově. Nějaké obrázky z Irska, z Hradce, z Ostravy, z hor a taky lidiček. Většina z vás asi poznala odkud to všechno je, protože v minulosti se už některé obrázky na blogu objevili. Jen byly třeba nahrané v albu, které se týkalo nějaké akce, či výletu.

Kam se vracím...

Tak především domů! A abych byl konkrétnější, tak do malé vesnice Hvozdnice pár kilometrů západně od Hradce Králové. Je to můj domov od narození, i když jsem to poslední dobou hodně střídal. Už tomu budou dva roky, kdy jsem se odstěhoval poprvé a to do Hradce. Za krátko jsem byl zpět, ale byla to první zkušenost. Potom následovalo velké letní stěhování do Ostravy. Pak ještě jednou přesun do HK než se odjelo do Irska a na počátku letošního roku vzhůru na ostrov. No a teď se stěhuji zpátky do rodného kraje. A kufry si balím s nadšením:-)! Za ty dva roky jsem si víc než dost uvědomil, co pro mě tohle místo znamená a ještě možná víc než místo, tak lidé, se kterými jsem vyrůstal. O nich jsem psal něco málo minule, takže se k tomu nebudu vracet. Nicméně spousta z nich bydlí právě v téhle malebné obci, která je velmi klidná a přitom je to do krajského města co by kamenem dohodil. Máte v podstatě všechno "u huby". A já tam od střední školy trávil značné množství času. Nejen proto že jsem tam měl různé sportovní aktivity, kamarády, ale i většinu mých přítelkyň. To mě částečně drželo stranou od veškerého dění doma. I když někdy mě lidičky přesvědčili, abych s nimi něco podnikl.

Jak se to říká nejen o vztazích - člověk musí nejprve něco ztratit, aby si uvědomil, jak moc to měl vlastně rád. A téměř roční anabáze v zahraničí mi to dobře ukázala a nejen to. Získal jsem díky ní dalších pár přátel a i budoucích kolegů.

Už brzy bude závěrečné hodnocení a tohle do něj určitě patří jako mínus proměněný v plus. A budu mít hodně těžké vyzvednout to, co mi tu opravdu přineslo nejvíce. Spíš to asi udělám jako takový "balíček".

Vrátím se ještě k obci a ke mě. Většina mého stěhování v minulosti byla spojena s přítelkyněmi, kterým jsem se snažil přiblížit a díky tomu, že člověk začal pracovat, tak to bylo možné. Teď už je situace jiná. Ale jen do určité míry, protože když jde o společné bydlení, je to v dnešní době hodně náročná věc, měli by se na ni podílet oba partneři a především by se nemělo nic uspěchat. Proto si teď přeju už jenom jediné, že až to bude příště, tak už to musí být na pořád.

Opět krátký závěr na konec jako v minulých článcích - Těším se na návrat domů a jsem hrozně rád, že tam můžu bydlet, neb díky našim mám stále dveře otevřené!

Češi kam se podíváš

Dnes jsem měl opravdu štěstí. Po více jak 14 dnech jsem se rozhodl vrátit na místo činu:-). Kdo nechápe, tak to bylo do centra. Když nepočítám vánoční výzdobu, která je v plném proudu, tak se nezměnilo vůbec nic. Štěstí jsem měl ale na lidi. Tradičně jsem si popovídal s klukama s ochranky(Slovák, Ir, Maďar) a s bývalými polskými kolegy. Dál se ke mě ale hlásila celá řada lidí. Monika z trafiky mě pozvala na oběd, abychom taky někdy normálně pokecali, protože při práci to nešlo. K mému překvapení bydlí s přítelem(Španěl) přímo u našeho centra v docela pěkném apartmánu, takže jsme nemuseli nikam chodit utrácet peníze. Když jsme se vraceli, tak byla skupinka čechů před naším holičstvím, kde pracuje zase jiná holčina z Čech. Takže jsem na chvíli popovídal ještě tam a potom vyrazil zpět k autu. Ani ne po pár metrech od východu jsem si před úřadem kde se vydávají PPS všiml zelené octavie s poznávací značkou pardubického kraje. Na sedadle spolujezdce seděl klučina v mých letech a čekal na kamaráda. Takže jsem zastavil a dali jsme se do řeči. Byl z Býště a všichni hradečáci ví, jak blízko to je. Konečně někdo, kdo je ze stejného místa jako já. A prý jsou jich na Headford road tři baráky:-). Škoda, že jsem na ně narazil až teď, i když na druhou stranu moje krevní skupina to nebyla. Když jsme se rozloučili, tak jsem je za pár metrů potkal ještě(byla zácpa) a ptali se, kam jdu a jestli s nima nechci zahulit:-). To jsem slušně odmítl:-).

Díky dnešku jsem si opět potvrdil, že k životu potřebuju lidi - kamarády. Cítil jsem se hned mnohem líp, když jsem mohl popovídat v mateřském jazyce, i když to z většiny bylo s neznámými lidmi. Co si budem nalhávat, i když se s někým vidíte v práci, tak ho prostě v podstatě neznáte. A jen si představte, že by jste se jen tak na ulici zastavili a dali se do řeči s úplně cizím člověkem. U nás - skoro nemožné, tady - velmi příjemné a časté.

Nová tvář

Ale ne moje, nýbrž elektronická a patří mému blogu, který už pro vás připravuju něco přes půl roku. Velmi brzy jsem totiž jeho navigační polovinu přehodil do jazyka anglického, protože se zdálo, že je tu zájem ze strany mým polských kamarádů o čtení mých řádek. Ze začátku na 100% byl, ale postupem času se vytratil. Celkově vzato jsem napsal asi 5 článků v anglickém znění, což beru jako dobrou průpravu a školu. Před odjezdem bych si totiž netroufl ani na jednu větu:-). No a vzledem k tomu, že se můj pobyt tady definitivně blíží ke konci, rozhodl jsem se pro změnu zpět do mateřského jazyka. Kdo to taky má po mě stále luštit, že jo?

Motivuje mě k tomu i to, že bych rád v psaní pokračoval a i když anglický trénink je nutný, tak na blogu už ho zřejmě dělat nebudu. Potom co jsem na něm, snad úspěšně, psal všechny svoje pocity, příběhy a zážitky z ostrova, tak se mi snad bude dařit v tom pokračovat i v Čechách. I když mám strach a ne malý...není tomu ještě tak dávno, kdy se úspěšně rozjížděli blogy spousty lidiček okolo nás a bohužel musím napsat, že teď už jsou aktivní jenom dva...tedy tři, ale blog Eliii není v mých odkazech. Možná je to dobou...tady se člověk přeci jenom většinu času po práci nudí a může psát. Čert ví, jak to bude vypadat doma...třeba budu ještě taky překvapený, ale podle toho, jak jsem celý půlrok aktivní, tak to třeba omezím jen na 10 článků měsíčně:-):-). No a to nepočítám ještě těch 70 článků na našem starém společném blogu s Michi.

Takže...nějakých výrazných změn si tady asi teď ještě nevšimnete. Změnil jsem maximálně jazyk v pravém panelu, ubral některé seznamy odkazů, jo a ještě proměnil fotku v profilu. V plánu je ale opět celková rekonstrukce a uvidíme, kam se s ní až dostanu. Chtěl bych nějakým způsobem oddělit českou část od irské, ale nevím do jaké míry to bude možné. A především bych rád zachoval přehlednost(pokud nějaká do teď byla:-)), takže to nejspíš udělám novou koláží nahoře a třeba se mi podaří ještě objevit nějakou zajímavou šablonu, aby těch změn bylo trochu víc:-)

Vládne tma

A taky déšť...jak jinak:-). V Čechách to ale podle zpráv není lepší. Dnes se opravdu zatáhlo a už od rána je tu světla pomálu. Asi tak jako okolo půl páté místního času. Na sobě to pociťuju jenom tak, že když se blíží večer a zimní slunko zapadá, tak mám dobrý pocit, že zase utekl den. Den který se skoro neliší od ostatních!

V něčem ale možná ano. Nemůžu srovnávat pocity, se kterými jsem na ostrov jel a opačně, se kterými budu odjíždět(to příjde až za pár dní), ale pravda je taková, že když jsem mizel do Irska, tak jsem okolo sebe měl jen pár lidí. A teď...? Teď jsem přestal úplně litovat toho, jestli se nevracím moc brzy. Od doby co jsem napsal na blog, že se vracím, si stále s někým píšu, nebo telefonuju. A to i přesto že jsem většinu lidiček viděl na dovolené. Díky vám všem! Díky za pozvání na akce, díky za pozvání na různé sporty a díky za to, že mi píšete! Už jsem si začal dělat týdenní kalendář, abych mohl práci skloubit co nejvíc s volným časem, protože se vracím žít aktivně!

Chcete vědět, co v něm bude....? No hlavně ta práce, start v novém zaměstnání není nikdy lehký a já nechci zklamat dobrou nabídku! Navíc odemě bude vyžadovat určité cestování, se kterým ale problém mít nebudu. Vždyť mě všichni znáte:-). A volný čas...už teď mám jasno, že chci opět trávit několik hodin týdně ve fitku, stejně jako na dovolené(mám k tomu do tria dva ostřílené kulturisty:-)). Potom tady mám pozvání na pravidelní nedělní florbálek s klukama ze střední(chlapi to byl super sraz, ještě teď si pamatuju každou minutu!!) no a rád bych se zase vrátil znovu ke stolnímu tenisu u nás, abychom zase mohli udělat nějaký pořádný turnaj. Samozřejmě s pomocí obce, jak jinak:-). Ještě nekončím, ale sám ještě netuším, jak to všechno poskládám, takže zbytek se musí ještě domluvit, protože nevím, jak na tom budu v týdnu s časem.

Takže na závěr... někdo odjel skoro před rokem, ale vrací se někdo úplně jiný, ale ne díky sobě, ale díky vám! Rodině a kamarádech. Všechny zdravím, všem děkuju a ještě odemě určitě něco z ostrova uvidíte, než tady tomu definitivně zamávám!

Bye, bye Ireland

Někoho to možná zaskočí, ale toho kdo mě zná tak vůbec ne. Plán byl samozřejmě jiný, ale jak jsem se za tenhle rok přesvědčil(nejen u sebe), neznamel vůbec nic. Jediné co je důležité je být připraven na změnu, která může přijít rychle a člověka zaskočit. Rozmýšlení bylo dlouhé, těžké, ale na druhou stranu spousta věcí a také názorů mi to usnadnila. Myslím tím názorů lidiček na kterých mi záleží.

Na mých stránkách jste se mohli dočíst, že to tu v poslední době není s prací nijak valné. I přes moji velkou snahu to však nevyšlo a já jsem byl nucen udělat rozhodnutí, abych díky tomu alespoň získal maximum toho, co se tu ještě získat dá. Teď bude tedy moji nejsvětší starostí zajistit si poslední výplatu za měsíc říjen, která by měla přijít za necelé dva týdny, potom všechny potřebné formuláře pro české úřady(není jich mnoho) a také vracení kauce za pokoj ve které bydlím. To bude možná nejobtížnější, protože za sebe musím někoho najít. To je podmínka, protože jsem při nástupu řekl, že tu budu déle. Jakmile bude všechno tohle v pořádku, odjíždím prvním trajektem. Dřív to stejně nepůjde, protože jsem na internetu objevil něco jako výluku, kdy v období od 9. do 19. žádný trajekt nejede. Jinak jezdí každé dva dny. No a vzhledem k tomu, že chci kupovat palubní lístek až na poslední chvíli(až budu mít všechno), tak ani není jistota, že se do toho prvního vejdu. Uvidíme...teď mám myšlenky jinde. A jedna z nich je - co tady k sakru budu ještě 14 dní dělat...jak se zabavím...

Netěším se však na cestu! Panickou hrůzu mám hlavně z Německa, kde jedete celou dobu jenom po dálnici. Takže stereotyp a to pořádný! No ale zvládnul jsem to už třikrát, tak po čtvrté a naposled to snad taky půjde. Pamatuju si ještě živě, jak mě to táhlo domů minule:-). Čekejte odemě ještě spoustu článků, protože to tady taky musím zhodnotit a zrekapitulovat.

Jak se zabavit...

Hodně lidí si to neuvědomuje, ale přebytek volného času může někdy znamenat problém. Zvlášť pokud jste v cizině. Přiznávám naprosto upřímně, že už mi z toho nic nedělání jde hlava kolem. Vidíte jaké to je? Když jste v práci, tak se těšíte na dovolenou a když máte volno, tak je to naopak. Člověk je zkrátka tvor věčně nespokojený:-)!

Jsem zvědavý, jestli mi to vydrží dlouho, až budu zase makat jako šroub:-). Dneska jsem ale potřeboval znovu vypadnout. Tyhle čtyři zdi okolo mě už občas dohánějí k šílenství. Jak jinak si potom vysvětlit včerejší 5-ti hodinovou vycházku městem. No a dnes jsem taky někam musel. Snažím se dost šetřit, abych zbytečně neutrácel, ale někdy je potřeba něco málo vydat, aby to utíkalo. Znám to tady dobře, možná víc než dobře, jezdím bez mapy, ale přesto občas narazím na místo, které stojí za to, kde jsem ještě nebyl a kde se dá perfektně odreagovat od toho všeho, co mě tu potkalo. Jo a které není daleko.

Pobřežní cestu na druhé straně zálivu znám dobře, ale dnes jsem stavěl na jiném místě. U oceánu vždycky fouká i když ve městě máte pocit, že je absolutní bezvětří. Tam kde jsem stál poprvé to ještě šlo, ale během cesty se zvednul vítr, který přinesl mraky s deštěm. Tak tak jsem se stačil vrátit z pláže, když začalo pršet. Ne že by mi to vadilo, ale už jsem se tam procházel dlouho a v dešti jsem na ni stát nechtěl. Pláž není vidět ze silnice a navedla mě na ní až značka. Nebyla velká, občas nějaký kámen(to je tu normální) a všude písek, který se nezvykle bořil. Měl jsem ho plné boty a nechával jsem za sebou pár centimetrů hluboké stopy. Na druhé straně se proháněli dva týpci na malých kajacích. Nevím přesně jak se jim říká, ale připomínaly mi takové ty malé - na freeride(nebo to je freestyle, nevím). Řádili tam pěkně protože byly velké vlny, které se rozrážely o vítr, foukající proti nim. Šel od pevniny, takže to vypadalo, že se vlna zastaví ještě před skálou.

Nakonec mě zahnal ten déšť a já se vydal na cestu "domů". I když jsem tam nebyl dlouho a nebylo to daleko, tak mě to zase trochu pozitivně nabilo. Nic jiného nepotřebuju víc. Samozřejmě mimo toho, že cestování sám mě už vůbec nebere. Je čím dál těžší tu najít nějakou aktivitu u které by se mi povedlo na tohle nemyslet:-).

Město v mlze

Už druhý den je absolutní bezvětří a začínám mít pocit, že to nebude mlha. Ve městě je velký provoz a i když jsme přímo u moře, tak mi to stále víc připomíná smogovou situaci. I přes tohle nepříjemné počasí jsem se dnes rozhodnul - jít se unavit. Poslední dobou totiž nemám kde a jak vybít přebytečnou energii(ne že by ji bylo moc:-)). A jakmile mi začne hlava pracovat víc než tělo, je zle.

Když jsem odcházel, tak jsem ještě netušil, že se nakonec vrátím až za pět hodin. Udělal jsem takové kolečko městem a schválně jsem vynechal historické centrum. Galway už většina z vás zná z vyprávění a několika fotek. Tohle město ale nejsou jen památky, pobřeží, pláže, nebo zajímavé stavby. Žije se tu stejně jako u nás. Lidi chodí do práce, do školy, nebo se jen tak poflakují. Vzal jsem sebou dnes foťák, protože mám pocit, že by každý měl vidět město i trochu jiným pohledem, než je oko turisty, které se snaží vyhledat ty největší zajímavosti. Pravda je taková, že i tady vidíte válet na zemi odpadky. Do některých míst by se člověk neodvážil bez ochranného obleku a když vidím, jak to vypadá u někoho doma, chce se mi ... . No prostě je to stejné jako u nás! A který lepší den vybrat na to, abych mohl udělat pár obyčejných fotek než ten, kdy je všude mlha. Ta sama o sobě zastírá všechno ne moc příjemným hávem. Vzal jsem to okolo celého města dokola a jen asi Radoshaci budou vědět, kudy jsem šel. Po dvou týdnech kdy skoro nic nedělám(mimo výletu do Severního Irska) mě to opravdu utahalo...Dnes to asi budu potřebovat. V klidu se vyspat:-). Nemohl jsem všechny fotky hodit k článku, takže tady je ještě ALBUM.

Listopad

Pracovní týden tady odstartoval mlhou. Je třetího...Halloween je pryč a o celém víkendu byl venku klid. Počasí které tu máme už od mého příjezdu z dovolené je tak akorát. Sice přituhlo, ale stále víc mě to utvrzuje v tom, že říjen je nejlepší doba, kdy můžete Irsko navštívit. Zima, ale hlavně že neprší. To by vám v kombinaci se silným větrem úplně zkazilo dovolenou.

Nejsou zážitky, proto nemám na blogu takovou aktivitu jako před pár měsíci. To se dělo pořád něco. Hledání práce, poznávání Irska, cestování, víkend v Čechách, změna bydlení, dovolená. Teď je mrtvo. Mám zážitek leda z toho, když vyrazím na pár hodin do města. No...ještě jeden by tu byl, ale ten si nechám pro sebe:-). Dnes mě zřejmě ze stereotypu pracovních dní nevytrhne nic.

Čím se tenhle měsíc liší od jiných? Pár věcí by mě napadlo, ale teď je to spíš otázka budoucnosti a o té v žádném případě nechci nic psát. Dnes tak, zítra jinak...ne ostrově úplně normální situace. Zkrátka není o čem, ale žiju, tak alespoň aby jste věděli tohle:-):-).

Nespletli se...?

Aby tu zase přibylo několik mých žvástů, tak píšu pár novinek. První slavná zpráva je, že sem konečně někdo dorazil a zprovoznil kotel. Tak dobře jsem se už pár dní nevyspal. Ne že by to na téhle pérové matraci, která je z obou stran zvrásněna jako třicet retardérů za sebou, bylo něco extra, ale nebyla zima a to je nejdůležitější.

Další novinka je, že se vrátil Robert. Byli jsme ho se Sabinou překvapit na letiště. Nesnáší létání, proto musí před i během letu popíjet. Nějak nechápu, jak by to mohlo ovlivnit situaci, ale jestli mu to pomáhá. Asi jde o to vnímání situace. Každopádně byl pěkně v náladě. Jeho kufr, který vážil asi okolo 60-ti kilo mu prošel na letišti v Krakově jenom protekcí. Po otevření jsem zjistil, že z velké časti vezl jídlo a většina byla maso:-). To je tu drahé, takže se nedivím.

No a včera tu proběhl Halloween. Svátek, který se přenesl z Ameriky a nabourává celou Evropu. V naší ulici jsem neviděl nikoho, kdo by chodil v maskách po domech. Jenom pár dětí se navléklo do kostýmu a běhalo okolo. Na protějším návrší pak někdo okolo sedmé zapálil docela velký oheň. Trochu mi to připomělo naše čarodejnice. A aby těch našich svátků bylo zplácáno do sebe co nejvíc, tak od desáté začali hromadně létat rakety. Tedy petardy a menší ohňostroje. Úplně jak na Silvestra. Mají to tu nějaké pokroucené...zprávy od Radoshaku z minulého roku byly takové, že na Silvestra se tu neděje vůbec nic. Tak alespoň něco. Klika, že se nikdo netrefil do okna. Jejich styl vypouštění mi připadal dost nebezpečný.

Závěrem...je víkend, takže se ve městě nic neděje. V pondělí plánuju odevzdat můj výkaz práce za říjen a nezbude než slabě doufat, že budu mezi těmi, kdo dostanou vše a včas zaplaceno.

Odpočívám

Chtěl jsem napsat, že to je první článek, který píšu mimo domov, ale vlastně jsem už jeden takový psal při čekání na trajekt. Dnes jsem opět vyrazil do města. Pokoukat ještě po nějakých nabídkách, ale není toho moc, věřte mi! Obvyklá návštěva v agentuře...Tom má kratší paměť, takže jsem mu zase musel všechno říkat od znova a vlastně jsem slyšel i ty samé věci od něj. Víte, nejhorší na tom je to čekání...nejenom jestli někdo zavolá, ale taky jestli mi zaplatí všechny peníze, které jsem si poctivě vydělal... Jak to napsat správně? Za ty nervy to nejprve stálo, ale teď už ne. Spadne ze mě další velký balvan, až zjistím, že na mém kontě přibyly všechny peníze, co mi dluží(nebo alespoň většina). V případě neúspěchu se tady totiž žádného práva nedovoláte. Tedy alespoň co se naší(a pár dalších) firmy týče. Možná že by to šlo...ale stálo by to víc, než bychom získali.

Na začátku jsem se zmínil, že nejsem doma. Stojím s autem na parkovišti na Salthill. Tohle místo je situované směrem na oceán a je odtud hezký výhled do zálivu. Voda je vysoko, je příliv, ale téměř žádné vlny. Vítr nefouká, takže asi nemohou být. Občas se tady zastavím a dívám se. Od té doby, co jsme se odstěhovali z našeho domu v Oranmore, tak je pro mě pohled na moře opět svátkem. I když nejradši mám divoké pobřeží, daleko od města! Tak jako tomu bylo před pár dny na mé projížďce po Severním Irsku.

Dnes je navíc celkem teplo. Docela jsem se divil, že při dovolené v Čechách mi nebyla vůbec zima. Přesto, že denní teploty byly někdy nižší, než tady. Bude to asi dáno vlhkostí vzduchu, a taky větrem. Díky tomu se pro mě podmínky doma v Čechách staly dočasně "tropické":-). Což se po návratu sem říci nedá. Ochladilo se a přes skvěle utěsněné plastové okno dost táhne. Zvlášť ráno si připadám jako v chladničce. To se vám pak chce stávat z postele a jít do sprchy. Alespoň se konečně začínám otužovat:-):-). Všechno zlé je pro něco dobré. I to, že sedím na zadku. Někdy se neskutečně nudím, ale i tak strávím denně několik hodin sledováním jednoho oblíbeného seriálu(někteří z vás vědí, jakého žánru jsem fanda, takže vás nechám hádat). Nechal jsem si od kamaráda natáhnout do počítače deset sérií. Všechno v angličtině a některé byly dokonce bez titulků. Stále mám problémy, stále nerozumím všemu, ale je to lepší a lepší. Pravidelný přísun angličtiny mám zajištěn a alespoň tohle nese nějaké ovoce.

Mimochodem, zub ještě drží pohromadě:-) a nebolí:-). To musím zaklepat na dřevo.

Zachraň se kdo můžeš:-)

No, vypadá to, že tenhle trend odjezdů, nebo ztrát zaměstnání není jenom tady na ostrově, ale ovlivňuje i sousední spojené království. Soudě alespoň podle článků, které tady občas čtu. Jeden dávám jako příklad. Článek

Počátek

Ještě jsem na pár věcí z mojí cesty po Severním Irsku zapomněl, ale nechám si je na konec článku. Dnes jsem měl telefon(je vidět, že skončil víkend a pondělní svátek-všichni se vrací do práce)Byl to Peter. Tohle se tady normálně nedělá, ale jsem si jistý, že se nějakým způsobem cítil zavázaný vůči našemu manažerovi, který mi na něj dal kontakt. Ptal se jak dlouho tu budu, protože pro mě teď nemá umístění. Pohovory dělají prý často, aby si připravili nějaké "zásoby" pracovníků. Takže...jsem sice na pořadníku, ale nevím kdy...Místo řidiče, které jsem upřednostňoval je zdá se mimo.

Ještě na chvilku zpátky k výletu. Ze všech zážitků na mě samozřejmě nejvíc zapůsobil nejsevernější bod ostrova a taky dlouhá pobřežní cesta, kterou jsem si opravdu vychutnal. Co se měst týče, tak Derry city předčilo Belfast. Nicméně v hlavním městě jsem měl možnost vidět pár zajímavých věcí. Například typické londýnské taxi(jak staré, tak v nové podobě), nebo obří ruské kolo, které se tyčilo na malém náměstí. Nechápal jsem jeho účel, protože budovy okolo byly vysoké stejně a proto z něj asi nemohl být žádný rozhled. No a ještě loděnice...město je v zálivu(většina pobřežních měst je tak situovaná) a když jsem přijížděl, zrovna připlouvala velká loď. Takových už jsem viděl, ale...tady z toho místo přeci před stoletím vyplouvala jiná loď. Titanic! Byl postaven v loděnicích Belfastu...viděl jsem spousta míst, které tam připomínají jeho památku. To zapůsobí, věřte mi...zvlášť, když už máte zkušenosti s plavbou a navíc v zimním období. Stačí jen pár kilometrů od pevniny a už nevíte, co by jste v danou situaci dělali. Konec ale takových úvah. Já mohu jen říci, že to po dlouhé době byla v Irsku zkušenost, na kterou budu rád vzpomínat. Výlet se bez vyjímky povedl...až na ty nepovedená fota:-(:-(.

Severní Irsko

Pár článků zpět jsem psal o tom, že mám po těch šesti tisících kilometrech za volantem o dovolené auta plné zuby. Ne na dlouho...:-). Značnou míru na tom nesou události posledních dní. Konec zaměstnání a nikdo nový nevolá...no a pak taky ten zub:-). Všechno dohromady vytváří dost velkou negativitu, která mě užírá a upřímně řečeno, nic mě nebaví! A co je nejlepší proti tomu udělat? Něco spontálního!!

Takže jsem se v neděli ráno probudil a spontálně se rozhodl, že někam vyjedu. V plánu jsem ještě měl druhou nejvyšší horu ostrova a taky Severní Irsko. Díky mojí lenosti zvítězila varianta dvě. Měl jsem scénář, ale ten se během cesty měnil. Dopoledne jsem tedy vyrazil na sever. První zastávka u města Sligo v malé vesnici Strandhill. Už jsme tam byli - je to ráj pro surfaře. Dlouhá a písčitá pláž, velké vlny - ideální. Ten den byl ale příliv, takže písek byl pod vodou...ale ty vlny - no paráda! Počasí se celou dobu střídalo. Chvíli pršelo a chvíli sluníčko slunilo:-). Další zastávka - Bundoran, kraj Donegal. Tam jsme již také byli, ale já si to chtěl připomenout. Je to rovněž vyhledávané místo pro surfaře i pro turisty. No a jede se dál. Bez větších problémů jsem kopíroval hranici mezi Irskem a Severním Irskem. Silnice A13 mě vedla už přes hranici, ale já se rozhodl pokračovat ještě severněji. Podle mapy a později i podle průvodce jsem se dostal na to nejsevernější místo Irska. Malin Head - drsný kousek země, kde foukalo tak, že jsem nebyl schopen stát, abych udělal fotku. Sice jsem dojel až skoro tam, ale následný okruh po skále byl pěšky. Pěkná procházka, jen jsem nechal doma fleece na hlavu, takže mi hvízdalo v uších. O víkendu ubyla hodina, takže se začalo smrákat brzy a já musel vyrazit. Hranice jsem překročil okolo půl sedmé a vjel do druhého největšího města severu - LondonDerry. Další procházka, tentokrát centrem města po hradební zdi. Byl tam klid, jen mě překvapilo, že cesta chvílemi nebyla osvětlená. Jinak na mě ale tohle město zapůsobilo dobře. Ne moc, ale byl znát vliv Angličanů a to ve všem. Okolo deváté jsem vyrazil z města najít nějaké hezké místo na zaparkovaní a spaní. Povedlo se to až po šedesáti km:-). Ale stálo to zato. Ranní probuzení na skále s výhledem na moře...co víc si přát:-).


Zvětšit mapu

Odstartovalo pondělí...ráno pršelo skoro celou dobu, ale po několika km se to vybralo. V tu chvíli jsem vjel na jednu z nejkrásnějších pobřežních cest, jaké jsem tu měl možnost poznat. Desítky kilometrů, jízda těsně u hladiny i přes kopce, strmé serpentýny, krátké tunely a rozhled. Paráda! Zavedla mě až do hlavního města Severního Irska - Belfastu. Opět jsem si ho představoval jinak, ale to teď není důležité. Nelíbilo se mi tam...komplikované, špatná orintace, prostě za chvíli jsem ho měl plné zuby, i když pohled z kopce na něj a na záliv byl hezký. To ale není vše, že?

Cestou zpět jsem chtěl ještě do Dublinu, ale po zkušenosti z Belfastu se mi přestalo chtít:-). Místo toho jsem vybral něco neutrálního. Město Tullamore...no a komu to dochází:-)? U nás populární irská whiskey Tullamore Dew pochází právě odtud. Bohužel...jsem si neuvědomil, že je svátek(bank holiday) a tudíš i tady měli dnes zavřeno! Takže jsem si neodvezl nějaký tekutý a originální suvenýr. Škoda, to mě mrzelo a ještě víc to, že po návratu jsem zjistil, že se dost podstatná část fotek nepovedla. Chápu když je večer málo světla, ale ve dne a za normálních podmínek...přeci nemám takový tik v rukách:-)? Takže bohužel mám k nakouknutí jenom tyhle FOTKY.

Křup

To je nadpis, co:-)? Jako by mi události posledních dní naznačovaly, co mám dělat dál...stala se docela obyčejná věc, která ale většinu lidí vyděsí, hned jak o ní slyší. Před třemi lety jsem měl zánět v zubu. Zásah na pohotovosti(moje doktorka měla dovolenou) a pozdější trhání nervů bez umrtvení, na to nejlepší vzpomínky nemám. O to větší strach jsem měl, když jsem o rok později dostal zánět do vedeljšího zubu. Tentokrát mě ale moje zubařka ošetřila pomocí arsenové vložky a při následném trhání a čištění nervových kanálků jsem cítil jenom podivné skřípání, které ale nebylo vůbec bolestivé, takže vřele doporučuju:-)! Pár dní po zákroku mi bylo oznámeno, že to byl velký zásah a nejspíš si bude žádat(tuším že to bylo) korunku...Nejsem zubař, ale asi to má nějak přispívat k soudržnosti a funkci zubu.

O co mi jde...Dnes jsem si po dlouhé době koupil svoje oblíbené arašídy v čokoládě(divný, na všechny ostaní druhy oříšků jsem alergický) a vesele jsem si je chroupal. U druhého balíčku se ozvalo chrupnutí, ale ne arašídů. Zoubek se mi odlomil...a je tam docela díra. Výplň drží, ale jak dlouho. Docela mě potom rozbolela hlava, protože část zubu se mi při tom zkousnutí zaryla do dásně a to bolelo. No a co teď...? Zubní péče je v zahraničí celkem dost drahá! Takže všechno opět záleží na tom, jestli dostanu práci...

Upřímně řečeno, co by se asi tak mohlo ještě stát? Naprosto souhlasím se všemi a sám se sebou. Nikdy nebylo tak zle, aby nemohlo být ještě hůř. Takže mi asi nejspíš příště upadne hlava:-).

Zlevňuje se

Nejsem sice expert na slovo vzatý, ale určitě se snažím vývoj událostí ve světě sledovat. Pomáhá mi k tomu jenom internet a to, co vidím tady. Nejradikálnější změny které jsem si v Irsku všimnul, je cena pohoných hmot. Padají...a to takovou rychlostí, že jsem to snad nikdy nezažil. Před odejzdem do Čech(tedy před měsícem) jsem tu litr nafty na nejlevnější benzince pořídil za 1, 34 euro. Firma Topaz, která tu převzala síť stanic po StatOil má benzín i naftu dražší, ale je to jediná stanice, kterou míjím cestou domů z centra. Včera byla cena 1,17 a světe div se, nafta a benzín byly za ty samé peníze. Před pár dny jsem dokonce viděl, že benzín byl zase o dva centíky dražší...Vliv na to má určitě současná hospodářská krize, ale mohlo by to zase nějaký čas vydržet na těchto hodnotách. Jen by mě zajímalo, jestli je takový trend i v České republice. Naopak tady jsem si ještě nevšiml masivních změn v cenách automobilů, ale v Čechách se brutálně zlevňuje...Vidím na internetu ceny o 10 až 15% menší. To je dobře...Současný vývoj ještě určitě nekončí a krize má(a bude) mít spoustu negativních dopadů, ale jak se zdá...možná...i pozitivních.

News

Pátek, slunce svítí, ale fouká vítr, který sebou občas přižene nějakou přeháňku. Dnešek patří k těm hezčím dnům, které jsou charakteristické pro září a říjen na ostrově. Já ho ale trávím doma. V noci jsem špatně spal a po včerejších debatách v kanceláři ani nemám náladu někam chodit. Upřímně řečeno mi není ani fyzicky dobře. Možná změny klimatu za poslední měsíc, menší časové posuny a v neposlední řadě i stres, mají za následek, že na mě něco "leze".

Velmi brzy ráno mi někdo volal...okolo půl sedmé, ale protože jsem měl vypnuté vyzvánění, tak jsem to nepostřehl. Že by práce...? Číslo bylo neznámé...nikdo z těch u kterých jsem byl na pohovoru mi nikdy nevolal z neznámého, takže netuším. Každopádně od té doby už telefon mlčí. Jsou tu jiné zvyky, ale snad ani tady by vám někdo nevolal kvůli práci tak brzy ráno...Startovní doba(až na fabriky a pár dalších vyjímek) je většinou okolo osmé.

Nevnímám teď, že je přede mnou víkend...pátek jsem většinou trávil dopoledne doma a odpoledne v práci, po kterém jsem se na víkend těšil. Těď vím, že mě možná čeká dost nuda...tedy alespoň do doby, než by mi někdo odpověděl, že mě chce zaměstnat. Otázka teď ale zní...chci po takové zkušenosti ještě? Většina lidí si nestěžuje, protože většina lidí nepracovala v naší firmě...jim výplaty chodí vždy na čas a mají vše zaplaceno. Mě těch sedm měsíců sebralo hodně sil a jsem teď jako na houpačce. Vždycky se dokážu na chvíli zvednout a předhodit před sebe plusy mojí zahraniční mise. To ale nikdy nevydrží dlouho. Navíc potom co jsem na těchto stránkách přiznal, že moje setrvání v Irsku není jisté, začínají přicházet i zajímavé nabídky z Čech. Nemyslete si, že jsem už nezačal zjišťovat situaci doma. Chci být připraven na vše a pokud bych se měl vracet domů, bude pro mě další výzva, jestli dokážu všechny tyhle zkušenosti tady, zhodnotit ve svůj prospěch. A já to dokážu, kdyby na to přišlo!

Co se stalo?

Nedalo se nic dělat, článek jsem včera zkrátka uveřejnit nemohl...vždycky si ho po sobě čtu, ale teď poprvé to prostě nešlo odkliknout:-). Asi jsem se potřeboval vyspat, včera byl divoký den a dnes nečekám o nic lepší.

O mojí rezignaci se vědělo už od minulého týdne a to samé platilo i o mých spolupracovnících v centru. Firma se zdá se rozhodla, že zasáhne dřív, než skončíme. Ztratit tím nic nemohli, protože bychom stejně odešli, ale takhle to podle mě otočili ve svůj prospěch. Udělali z toho prostě varování, že kdo se bude cukat, když příjdou peníze pozdě, tak na to doplatí.

Víte, myslím si, že jsem v centru odvedl dobrou práci! Vlastně kdykoliv mi zavolali a já to vzal, tak jsem šel tam, kam mi řekli. Ale ten včerejší pocit, kdy potkáš kolegu, kterého znáš a on ti oznámí, že tě přišel vystřídat...to se nedá popsat! I když jsem měl končit, je to podraz. Navíc nikdo nebral telefony. Zjišťovali jsme, co se stalo až od lidí, kteří různě chodili do shopinu a sem tam někde něco zaslechli. Moje kolegyně to obrečela a ti co nás střídali se taky necítili nejlíp. Podpora od manažera sice přišla, ale mám pocit, že má svázané ruce. Myslel jsem si, že má možnost s tím něco udělat, ale jak se zdá, musel by zasáhnout ještě někdo více postavený. No a teď nás čeká to nejhorší. Doufat, že dostaneme zaplaceno. Já už naštěstí výplatu za září dostal, ale Basia ne. A teď si ani jeden nemůžeme být jistí, jestli nám ji za říjen vůbec dají. Utvrdilo mě v tom setkání se Sebastianem. Pracoval pro naši firmu jako řidič dodávky a odešel před měsícem. Včera jsme se potkali v shopinu a on mi ukazoval všelijaké formuláře, které by mu měli pomoci získat peníze zpět. Je v malinko horší situaci než já. Jemu nezaplatili na konci okolo čtyř tisíců euro. A to je sakra dost peněz! Mě tam teď bude viset okolo tisíce euro, protože jsem byl na dovolené a mám v podstatě odmakáno jenom týden a půl v říjnu.

No a co teď...začíná nepříjemná doba vyjednávání v naší kanceláři. Je to o to horší, že výsledek můžu poznat až teprve za tři týdny, protože to je doba výplaty a dřív mi prý nedají jeden nutný formulář. Budu doufat, že mi konečně někdo z těch lidí, kde jsem byl na pohovoru, zavolá a já dostanu práci. Zkusím ještě znovu oběhnout město, abych tomu pomohl...

Radek má pravdu, když mi napsal do komentáře, že nikdy není tak zle, aby nemohlo být ještě hůř, ale... moje pocity - otráven, znechucen, bez motivace, navíc do baráku začalo táhnout, protože se ochladilo a plastová okna netěsní. Hmmm, zřejmě svítá na lepší časy:-).

Na závěr je sice fakt, že události posledních dní mi na náladě rozhodně nepřidávají, ale v těžké situaci tady nejsem poprvé, mám rezervy a hlavně celkem dost času na to, abych s tím zkusil ještě něco udělat. A vzkaz pro Radka - v surové podobě jsem to napsat nemohl, občas mi sice nějaké to slovo uletí, ale tohle by se nedalo číst. Zvlášť včera...:-).

Podpásovka

Po čtvrtém smazání článku už píšu jen tohle. Zkrátka teď nedokážu vyjádřit slovy, co se tady stalo. Ale jedno napsat můžu...i tady jsou hajzlové, kteří profitují jenom z vykořisťování jiných lidí. A to s naší firmou a jejím vedení včele!

Hra začíná

Karty jsou rozdány a teď už to není v mých rukách. Těžko si můžu představit, že by mě někdo vzal do zaměstnání jen kvůli tomu, že mu zavolá dobrý kamarád. A tak to je ve všem. Nejprve musíte toho člověka vidět...a až pak mu můžete nabídnout práci.

Když to shrnu, tak jsem za minulý týden roznosil docela dost životopisů po městě a řeknu vám, že jsem vůbec neměl energii se každý den vypravit o hodinu dřív. Nejsnadnější bylo posílání přes email, ale minulý týden nabídky na internetu moc nebyly. Mám za sebou i několik návštěv v agentuře, které mi ale na náladě nepřidaly. A na to nejdůležitější nesmím zapomentout - pracovní pohovory. Nejdůležitější byl dnes ráno, kdy jsem vyrazil do firmy ucházet se o pozici řidiče. A zase jsem narazil na ty zkušenosti...tady se jezdí s opravdu velkými náklaďáky, takže fakt nevím. O mě nejde, já si věřím, ale jde spíš o majitele, jestli mi dá šanci. Před pohovorem jsem vyplnil dvou-stránkový dotazník a pak jsme asi 20 minut mluvili o tom, proč chci změnit zaměstnání, jaké mám zkušenosti a co si teď představuji za práci. Nakonec přišla oblíbená věta:" I let you know" :-). V překladu to znamená - dám ti vědět:-). Slyšel jsem to už mockrát, takže uvidíme...nic si nemaluju, abych nebyl zklamaný.

Abych nezapomněl, přišla ještě jedna nabídka od Marty z naší "kantýny". Jednu Polku bude muset vyhodit, protože zavřela o deset minut dřív, takže mi nabídla full-time. Domluvili jsme se na pátek, protože si myslím, že to je doba, do kdy by se mi určitě někdo z těch, co jsem s nimi měl pohovor měl ozvat. Je to ale práce, kterou bych asi nevydrřel dělat dlouho a v podstatě by mi posloužila jenom k tomu, abych se po Novém roce mohl vrátit do Čech a byl zabezpečený na několik měsíců dopředu, kdyby se mi nedařila najít nějaká dobrá práce - o čemž pochybuju. Už teď sem tam zajedu na české servery s nabídkou práce a vidím, že by to taky šlo - važte si toho, že můžete mluvit ve své mateřštině! Čestina je nádherný a pestrý jazyk, ale tady vám je k ničemu. Musíte zapůsobit v jazyce ve kterém se sotva domluvíte a to je kolikrát hodně obtížné.

Experiment

Docela dlouhou dobu jsem si lámal hlavu, jak to provést a nakonec se mi řešení přímo nabídlo. Nebude to sice jednoduché a nějaký čas to zabere, ale výsledek určitě stojí za to. O čem je řeč...?

V posledních dnech hledám motivaci a sílu prakticky všude, kde se dá. Proto se občas začtu do článků, které jsem(jsme) psal(i) ještě do našeho starého blogu - Mišáci. Jeho osud většina z vás zná a tenhle proces se bohužel nedal zvrátit. Naštěstí díky ducha přítomnosti mého taťky mi zůstala alespoň kopie všech článků ve Wordu. Co ale s tím...tam byly ty nejsilnější pocity z prvních okamžiků na ostrově a o ty jsem se chtěl podělit především. Texty sice zůstaly, ale jen v paměti mého počítače. Nenašel jsem žádnou možnost, jak je ve tvaru, ve kterém se zachovaly, nějak šikovně vložit na svůj blog.

No ale když to nejde tak, musí se to obejít. Pravda je, že moje pamět se nemůže rozpomenout na všechno, ale základní struktura se mi snad povedla zachovat. V podstatě jsem ze svých vzpomínek reaktivoval starý blog. Není to sice přesná kopie, ale vy máte ve vzpomínkách možná ještě míň, než já, takže to třeba ani nepoznáte tolik:-). Bohužel z nějakého důvodu zatím nejde kopírovat článek přímo z Wordu, do psacího okna blogu. HTML si spolu nerozumí a proto mi nezbývá nic jiného, než přepisovat. K tomu chci dodat, že v blogu bylo při jeho mazání přes 70 článků, takže jestli se mi nepodaří vymyslet nějaké ekonomičtější řešení, čeká mě pěkná fuška. A proto... vítám všechny návrhy na pomoc:-). Blog nebude sloužit k žádné mojí komunikaci. Pouze na něj budu postupně vkládat všechny články, tak jak šli za sebou.

Teď se spolu se mnou můžete ještě jednou ponořit do hloubi mých(našich) prvních blogovacích zážitků a především do prvních zkušeností, při hledání práce v cizí zemi. Každý den se budu snažit přihodit další článek, který se mi podaří přepsat. Vzhůru do toho a tady je to nejdůležitější - adresa.

Poděkování

Psal jsem to už několikrát a napíšu to znovu. Děkuju všem za podporu kterou od vás dostávám. Jak formou emailů, tak komentářů k článkům, nebo sms zprávami. Možná by jste ani něvěřili jak moc mi tohle pomáhá, zvlášť v situaci ve které teď jsem. Tři týdny doma se spoustou žážitků mám sice v hlavě, ale připadám si teď jako bych vlastně nikde na dovolené nebyl.

Teď si to ještě nepřipouštím, ale příjde to...Vždycky jsem z celého roku měl nejradši Vánoce. Ne kvůli dárkům, ale kvůli tomu, že se všichni sejdou...že se tráví čas s přáteli i s rodinou a když si nepřipustíte ten ten ruch okolo v obchodech, dýchá na vás taková pohoda, kterou nikdy jindy v roce nezažijete. Letos je poprvé v životě budu trávit sám...(tedy záleží ještě, jak se vyvine situace s prací, ale na 99% procent bych se ještě před svátky vrátit nechtěl).Letecké společnosti moc dobře využívají touhy spousty zahraničních pracovníku k návratu domů a proto zpáteční letenka vás může přijít na stovky euro. Aktuálně jsem se díval - je to 400 Euro, včetně poplatků, ale bez zavazadla. V červenci mě zpáteční přišla na 130 Euro...to je rozdíl,co? A bude to s blížícím se vánočním časem ještě horší.

Vzal jsem si ale něco sebou...vánoční barevné elektrické svíčky a můj pokoj už s nima září, takže alespoň o tu atmosféru mám postaráno:-). Cukroví v podobě úlek, které mi sebou dala mamka už vzalo za své:-). Děkuju, byly jako vždycky výborné.

Kalkuluju

Pro ty co mají rádi čísla jsem si připravil menší shrnutí celé dovolené. Nejde ani tak o peníze, spíš o to, aby si každý mohl udělat obrázek, že dovolená sebou může někdy nést i něco jiného, než jen sluníčko, opalovaní, moře, nebo třeba lezení po horách.

Moje cesta domů trvala přesně 48 hodin a to včetně 18-ti hodinové plavby na trajektu. To bylo jediné místo, kde jsem spal. Něco mě neuvěřitelným způsobem táhlo domů. Nejdelší pauza byla hodina a půl v Holandsku, kde jsem ale nespal, ale kecal s kamarádem(a jeho kamarádem), který tam byl na praxi. V deset hodin večer ukázala navigace v Gorinchemu(Holandsko), že v HK budu v děvět ráno a je přede mnou 950 km:-). To byla nejtěžší cesta, jakou jsem kdy absolvoval... Zpátky do Irska jsem jel už s rezervou, protože jsem chtěl spát. Celkem mi to tentokrát zabralo 54 hodin. Včetně spánku, trajektu a návštěvy pláže Omaha. Dohromady jsem tedy za dovolenou najezdil 6200km(2200 bylo v Čechách) a při průměrné rychlosti 67km/h to znamená, že jsem strávil za volentem celkem 93 hodin čistého času. Čtyři dny z celkových dvaceti jedna a k tomu ještě den a půl na trajektu. Auto se mi teď hnusí:-):-).

Dovolená doma...to je trochu neobvyklé, ale musím říci(napsat), že jsem si to užil! I když to už každý ví. Stihl jsem opět pár nákupů a každý to zná, že jdete do obchodu pro něco a odejdete s něčím jiným, nebo toho máte dokonce víc. V hradecké prodejně KB-sport se mi opět věnovali na 100% procent. Fleece, čelovka, nějaké funkční prádlo a znovu sleva pro stálého zákazníka...to samé platilo i v AGI, kam jsem si po poradě s kamarádem přišel pro repro k laptopu. Neměli ho na skladě, ale druhý den už jsem si ho mohl vyzvednout. Jen mě překvapilo, že je trochu větší(na obrázku tak nevypadal - Genius SW-HF 5.1):-). No ale hraje výborně a tak jak mám rád - až se otřásají zdi:-).

Poslední velká věc, která mě čekala bylo auto. Ještě v Irsku jsem přes internet obchod zakoupil sadu letních pneumatik Dunlop. Ohlédnu-li se zpět, tak každému doporučuju, aby to nedělal a spíše využil nabídky ke hledání a následně potom ke snížení ceny přímo v pneuservisu, nebo kamenném obchodě. Na pneumatikách totiž byly určité nesrovnalosti, kterých si všiml jak mechanik v pneuservisu, který je přezouval, tak následně já, když jsem hned první den měnil kola(tady zimní nepotřebujete:-)). Jenže nebyl čas to řešit...a navíc, nebyla to nějaká podstatná závada. Jen nesrovnalosti v číslech a místech výroby.

No a to nejdůležitější - servis a STK. To byl totiž hlavní důvod, proč jsem bral auto - zapomněl jsem na to před odjezdem a známky od poslední kontroly vypršeli právě teď v říjnu. V souvislosti s tím bych chtěl ještě jednou poděkovat Radkovi, že mi domluvil všechno nezbytné v pardubickém servisu Opel, kde mi autíčko dali během dne zase do pucu. Včetně kompletní výměny brzdných kotoučů a destiček. Zaplať pán bůh, že na to přišli tady. V Irsku bych se nedoplatil. Nicméně s mým počtem 77 000 km během dvou let co mám Astru, si už menší opravu mohla dovolit. Ťukám na dřevo, že celkově už má na počítadlu 95 000(bylo to referenční auto ze salonu v Německu) a bez jediné závady. Nikdy mě nezklamalo! Těším se, že v tom ještě dlouho bude pokračovat.

No to je zase story...:-). Z klávesnice se už kouří, takže na chvíli pauza:-).

Zaspala

Nedělní ráno jsem sice plánoval jinak, protože jsem šel dost pozdě spát, ale možná lepší, že mě Sabina vzbudila, protože jen sezení doma mě nebaví a takhle jsem měl alespoň důvod vstát. V noci jsem nechal telefon na vibrace, takže když mi ráno volala nebylo nic slyšet. Vzbudilo mě až klepání na dveře. Zaspala a tak mě prosila, jestli ji můžu hodit do Oranmore. Tak jsem to spojil s hledáním místa mého zítřejšího pohovoru.

Vesnice se jmenuje Claregalway a je to pár kilometrů od města, neštěstí směrem k mojí straně. Jel jsem podle návodu, který mi dal včera Peter(majitel firmy) a samozřejmě jsem se netrefil:-). Po pár minutách jízdy jsem otáčel a pokračoval ještě chvíli po hlavní. Firma má základnu hned u silnice, ale bylo to vidět, až když jsem se otočil:-). Tady se zkrátka člověk musí dívat i za sebe, když něco hledá:-). Takže...místo znám - je to 12 minut jízdy a okolo 10 kilometrů. Není to daleko, když jsme ještě bydleli v Oranmore, jezdil jsem do práce 16 km. Teď už zbývá jen zvládnout zítřejší pohovor.

Co mě dnes ještě čeká? Plánuju ještě nějaké články o dovolené a začnu brzy. Pak asi výlet do města, abych se zeptal Lukáše, jestli za mě může vzít zítra šichtu a taky musím dovést pivo Arturovi. Nechal jsem u něj nějaké důležité věci, jako pojistku, kdyby tady náhodou Sabina nezaplatila nájem...člověk nikdy neví a přeci jenom je neznám moc dlouho. Musel jsem mít jistotu, že o ně nepříjdu.

Svitla naděje

Ráno jsem napsal do článku něco, co mě teď dost mrzí. Byla to poslední věta, kterou bych po dnešku měl uvést na pravou míru. Situace tady se opravdu změnila, cizinců už si tu tolik neváží, ale ne každý. Najdou se i lidé, kteří tě vidí jako člověka, ne jako stroj na peníze, na kterém můžou ušetřit. Lidé z mého centra jsou toho důkazem. V čase největší nouze se postavili za mě a všemožně se mi snaží podat pomocnou ruku. O čem je řeč...? K tomu se dostanu!

Dnes ráno jsem opět pokračoval v hledání nové práce a řeknu vám, že je to čím dál tím těžší, nacházet v sobě motivaci. Peníze sice přišly, ale málo. Proto jsem se sbalil a vyrazil vytisknout ještě nějaké další životopisy. Další cesta vedla do agentury. Tentokrát jsem se konečně setkal s Tomem(poslední dvě návštěvy jsem mluvil jen s jeho ženou). Vysvětlil jsem mu situaci a on mi sdělil, že mají též s naší firmou problémy, protože jim neplatí za zprostředkování lidí. Ještě chvíli jsme mluvili o situaci tady a pak jsme se rozloučili s tím, že mám chodit dál, něco se najde, i když situace v Galway není dobrá. To hlavní mě ale čekalo v shopinu.

Steven opět projevil zájem vědět zda-li jsem už dostal peníze. Odpověděl jsem, že ano, ale ne všechno. Na to mě vzal do kanceláře na menší pohovor a když zjistil, že mám řidičák na kamión zvedl telefon a s někým dlouho mluvil. Potom mi poslal číslo a řekl, že mu mám zavolat, že pro mě na 100% má práci. A kdyby ne jako řidič, tak jako něco jiného. A kdyby i to nevyšlo, tak mě veme do ochranky(Steven). Na pondělí ráno jsem si tedy domluvil pracovní pohovor na pozici řidič a protože tu firmu znám a mluvil jsem s jedním polákem co tam pracuje, tak vím, že je tam práce těžká, ale že všechno zaplatí. Že tam jsou zkrátka výborné peníze! Hle a mám najednou dvě nabídky, tak mi držte palce. Edward ještě dnes večer žertoval, že jsem včera dal výpověď a dnes už si můžu vybírat, ale nic ještě není jisté. A za to všechno, i za první příležitost v centru, vděčím jedinému muži. Je to Steven! Kterého mohu kdykoliv požádat o pomoc a on mě vyslechne. Je to zkrátka muž na svém místě a já jsem jeho dlužníkem, i kdybych třeba nedostal ani jednu z prací!

Na závěr bych rád napsal, že dnes se ve mě ještě znovu objevila síla a naděje. Naděje, že se budu moci brzy vrátit, budu na určitou dobu zajištěný a budu mít klid a pohodu na začátek nového života v Čechách, který jak doufám, už nebude plný změn. I když to bych nebyl já:-):-). Za to mi to stojí a neodjedu, dokud si nebudu jist, že jsem vyčerpal všechno, co jsem mohl. I když někdy je to těžké!

Obyčejný den

Čtvrtek...den kdy trávím v práci nejdelší možnou dobu a večer od šesti do devíti mám celé centrum na starosti sám. Co se všechno dá stihnout a co se může za jedinný den zvrtnout, o tom bude tento článek.

Rána začínají normálně, tedy pokud není zrovna doba výplaty a vy nezjistíte, že na vašem kontě opět nic nepřibylo. Celý souběh údalostí mě v podstatě donutil ke klíčovému rozhodnutí, které mi musí pomoci tuhle situaci řešit, jinak bych se v tom stále plácal. Včera ráno jsme společně s mojí kolegyní a jejím mužem dali výpověď ke konci října. Tři ze čtyř lidí, kteří se staráme o centrum celý den tedy dali výpověď a na tváři našeho vedoucího zřejmě přibyla nějaká ta vráska, protože najít na tuhle pozici tři lidi během 14 dnů nebude nic lehkého. Zvláště víkendy, protože ty jsou v naší firmě placené jako normální dny a proto se na ně nikdo nehrne.

Dalším důležitým krokem byl můj rozhovor s manažerem centra. Udělal jsem to proto, abych mu nejen poděkoval za to, že mě tenkrát prosadil na práci v týdnu, ale taky proto, že jsem si chtěl pojistit výplatu. Vždycky se vyplatí mít na svojí straně někoho z domácího prostředí...navíc mi téměř okamžitě domluvil pracovní pohovor s manažerem ochranky. Který mi sice sám nezavolal, ale alespoň se mnou včera promluvil. Zvláštní je, že najednou to nevadilo, že jsme si na 10 minut šli sednout do zasedačky a celé centrum se muselo obejít beze mě:-). Schůzka dopadla podle slov našeho hlavního z ochranky dobře, ale to ještě neznamená, že práci dostanu. Ale byl to další z mých kroků, jak se pokusit ještě zvrátit závaží na svou stranu, protože po sedmi měsících, kdy s blížícím se datumem výplaty propadáte strachu, kolik vám zase nezaplatí hodin a jak dlouho budete zase na peníze čekat, jsem už na pokraji sil. Není motivace, není chuť a i když výplatu nakonec vždy dostanu, tak mě to stojí víc, než dostávám. Těžko hledat slova, to se musí zažít...jste v cizím prostředí a tady jedeme každý sám na sebe, nikdo vám tu nepomůže.

Pro uklidnění můžu jen dodat, že dnes ráno se mém účtě objevili peníze. Sice bez zaplacení dovolené a také presčasů ze srpna, ale aspoň něco. Vidíte...a v tom to je!! Každý si pak řekne, že alespoň něco...ale všichni víme, že nestane-li se nějaký zázrak, tak už ty peníze nikdy neuvidíme. Makáme tady třikrát tak víc, než kterýkoliv Ir a oni nám ani to minimum, co nám platí nedají celé!! Když tohle všechno okolo sebe vidíte a slyšíte, najednou se dívaté na práci v zahraničí úplně jinak. Doba kdy si nás tu vážili a kdy já si myslel, že si nás tu váží už je dávno pryč.

Sněžka

Opět se trochu vrátím k dovolené. Pocity se už trochu vytrácejí, protože je ubíjí situace tady, ale pořád je to dost živé na to, abych o tom napsal pár řádků.

Výlet na nejvyšší horu Čech jsme s našima naplánovali na první víkend mojí dovolené. Podle předpovědi mělo být počasí dobré a až na ranní mraky se to bez vyjímky potvrdilo. Cesta nahoru netrvá dlouho a celou dobu jdete prakticky po cestě bez nějakého výrazného stoupání. Sněžka je vlastně takový větší kopec, ale buďmě rádi, že ji máme. Je to příjemný výlet:-). Dostanete-li se přes stanici lanovky "Růžohorky", čeká vás chůze po rovině k závěrečnému stoupání, které je prakticky celé po schodech. Do pocitu netknuté přírody to má sice daleko, ale zase máte jistotu, že si nezlomíte nohu. Nahoře nás čekal pohled do údolí, na který jsme ale museli čekat. Mraky se nechtěli protrhat. Takže jsme mezitím prozkoumali nově postavenou poštovnu. No...musím se přiznat, že mě nenadchla(můj osobní názor)...Můžete samy posoudit ve fotoalbu připojeném na konci. Určitě ji nepřehlédnete. Zkrátka do celkového rázu postavených budov na vrcholu hory nezapadá. Nahoře jsme strávili tak půlhodiny a vzhledem k tomu, že se blížil svátek sv. Václava, tak to tam vypadalo jako na Matějské. Stovky lidí putovali na vrchol především z polské strany, kterou jsme se vraceli dolů. Nebýt mlhy okolo rašeliniště cestou na Luční boudu, byla by procházka skoro pořád slunečná. Celý okruh jsme zvládli i s obědem v relativně dobrém čase a mě se konečně srovnalo spaní, protože po cestě domů jsem to měl dost rozhozené. Zkrátka jsem se potřeboval unavit:-).

Na závěr opět pár FOTOS

Hlava plná starostí

Nečekal bych, že za tak krátkou dobu se může tolik věcí změnit. Nejde o moje pocity z dovolené, ty se snažím držet stranou, aby neovlivňovaly můj úsudek, ale jde spíš o celkovou situaci tady.
Po příjezdu jsem se dověděl, že v naší firmě stále ještě jsou lidé, kteří nedostali peníze ani za srpen, proto považuji za štěstí, že já už je mám, i když bez 25 hodin přesčasů. Nicméně začalo další čekání na výplatu za září a i když jsem včera vítězoslavně mluvil s Arturem, že všichni už mají, já a Basia na svém účtu žádné změny nepozorujeme. To vám na náledě nepřidá.

Obáváme se problému ve firmě a to že na konci října končí jeden velký kontrakt to jen podporuje. Hotel kam každý den posíláme 9 lidí na úklid na šest hodin se bude na konci října zavírat. Není tady první a navíc během mojí dovolené zavřeli první fabriku, o které se tu už chvíli šuškalo. Přes 400 lidí přišlo o práci. Zajímavá situace posledních dní olivňuje výrazně pracovní trh, protože Galway není velké město. Moje kolegyně a její manžel, který teď dělá v shopinu víkendy, končí na konci listopadu a vrací se do Polska. Stejně tak i pár dalších poláků, co znám. Jeden člen ochranky se stěhuje do Dublinu, protože najít tu prý lepší práci je čím dál tím těžší a navíc on je zvyklý na velké město(pochází z Budapeště).

Moje hledání nové práce už začalo, inzerátů je stále dost, ale některých profesí trochu ubylo. V agentuře jsem byl už dvakrát, ale včera mi bylo řečeno, abych tam nechodil tak často, protože teď moc volných míst není. Nezbývá doufat, že slib našeho hlavního v ochrance, že mi jejich šéf do konce týdne zavolá, bude pravdivý. A že to nějaký výsledek přinese...práci mi totiž musí dát on a vzhledem k tomu, že už se o to jeden bývalý člen naší firmy pokoušel a neuspěl, tak na to též dvakrát nesázím. Prý je to proto, že ochranka musí být nestranná a vzhledem k tomu, že jsem v shopinu pracoval(pracuju) na jiné pozici, mohlo by to prý ovlivnit můj úsudek. Takhle to alespoň řekli Lubošovi(Slovák, co pracoval přede mnou).

Z toho co píšu můžete cítit hodně negativního a možná i strach, ale přiznám se, že když jsem před sedmi měsíci ještě neměl práci, byl jsem na tom psychicky hůř. Vidím, co se teď děje okolo mě, ale stále doufám, že se to nějak vyřeší. Chuť jsem rozhodně neztratil a času mám ještě dost. Všechno ale bude záležet na tom, jak zaměstnavatel vyřeší moje výplaty a jaké budou případné další nabídky práce.