Máme za sebou další krásný den v království Zamunda:-). Ráno lilo jako z konve, ale teď je úžasný západ slunce nad mořem...bááájo!! Ono když se ráno probudíte, tak by vás hned mělo napadnout, že si máte užít dne, protože se už nikdy nevrátí, nebo může být poslední.
Pro tenhle úvod jsem se rozhodl schválně, protože když jsem ráno odjížděl do práce, stal jsem se nepřímo účatníkem dopravní nehody. Stala se pár minut před tím, než jsem projížděl. Asi 100 metrů před místní školou v klidné části Oranmore se srazily dvě auta. Zřejmě nedání přednosti v jízdě. První to odneslo jen lehce, ale druhé na šrot. Stálo na šikmo přes silnici, uvnitř seděla zraněná žena se zkrvaveným obličejem. Co mě hodně překvapilo, byl přístup lidí i můj! Stála tam už dvě auta a dva starší pánové řídili dopravu(vemte si jak to vypadá u nás, dají si cigárko a je jim volné, že zablokovaly rušnou křižovatku), protože ráno jezdí hodně lidí do práce. Další slečna mluvila se zraněnou řidičkou, ale nemohla ji dostat ven, protože dveře byly zdemolované. Já se sice ještě dost bojím mluvit s Iry, ale přesto jsem zastavil a zeptal se, jestli něco nepotřebují pomoct...zasypaly mě jako vždy milióny díků, ale měli situaci pevně v rukou. Takže jsem pokračoval v jízdě. Sanitku jsem potkal za centrem Oranmore a i přesto že měl řidič plné ruce práce s tím, vejít se do úzkého prostoru, nezapomněl mi poděkovat gestem, že jsem mu i na prázdné silnici uhnul a zastavil. Hned se cítíte líp na světě, když víte, že tady se k vám neotočí zády a lidé vám pomohou jak jen mohou. V tomhle se máme od nich co učit!
I když jsem vám psal, že sebou pořád nosím foťák, tak zapomeňte na fotky!! Tady by aparát vytáhnul jedině bezpáteřní jedinec, japonský turista, nebo novinář. A já nejsem ani jedno!
Každému z nás hoří svíčka a i když dnešní situace zřejmě dopadla dobře, nikdy nevíš, kdy zhasne! A proto žijmě každý den tak, jako by to byl nás poslední!
Pro tenhle úvod jsem se rozhodl schválně, protože když jsem ráno odjížděl do práce, stal jsem se nepřímo účatníkem dopravní nehody. Stala se pár minut před tím, než jsem projížděl. Asi 100 metrů před místní školou v klidné části Oranmore se srazily dvě auta. Zřejmě nedání přednosti v jízdě. První to odneslo jen lehce, ale druhé na šrot. Stálo na šikmo přes silnici, uvnitř seděla zraněná žena se zkrvaveným obličejem. Co mě hodně překvapilo, byl přístup lidí i můj! Stála tam už dvě auta a dva starší pánové řídili dopravu(vemte si jak to vypadá u nás, dají si cigárko a je jim volné, že zablokovaly rušnou křižovatku), protože ráno jezdí hodně lidí do práce. Další slečna mluvila se zraněnou řidičkou, ale nemohla ji dostat ven, protože dveře byly zdemolované. Já se sice ještě dost bojím mluvit s Iry, ale přesto jsem zastavil a zeptal se, jestli něco nepotřebují pomoct...zasypaly mě jako vždy milióny díků, ale měli situaci pevně v rukou. Takže jsem pokračoval v jízdě. Sanitku jsem potkal za centrem Oranmore a i přesto že měl řidič plné ruce práce s tím, vejít se do úzkého prostoru, nezapomněl mi poděkovat gestem, že jsem mu i na prázdné silnici uhnul a zastavil. Hned se cítíte líp na světě, když víte, že tady se k vám neotočí zády a lidé vám pomohou jak jen mohou. V tomhle se máme od nich co učit!
I když jsem vám psal, že sebou pořád nosím foťák, tak zapomeňte na fotky!! Tady by aparát vytáhnul jedině bezpáteřní jedinec, japonský turista, nebo novinář. A já nejsem ani jedno!
Každému z nás hoří svíčka a i když dnešní situace zřejmě dopadla dobře, nikdy nevíš, kdy zhasne! A proto žijmě každý den tak, jako by to byl nás poslední!
Žádné komentáře:
Okomentovat