Carrantuohill (neděle)

Poslyšte vyprávění člověka, který nadevše miluje hory, ale trpí strachem z výšek...strachem, který mu brání vylézat na rozhledny, nebo věže...strachem, který mu brání vyšplhat se až na samý vrchol nejvyšších hor, které je možné navštívit. Strachem, který dnes za pomoci svých přátel dokázal překonat a poprvé v životě stanul na vrcholu hory, která nebyla jen obyčejným kopcem...Byl to můj nejsilnější zážitek tady v Irsku a možná by se dalo říct, že i jeden z nejsilnějších zážitků v mém životě vůbec! Proto jsem nechal v názvu článku jméno hory a až v závorce název dne z mého deníku.

Nutno podotknout, že irská nejvyšší hora Carrantuohill měří jen 1041 m.n.m. Nicméně tady jdete jakoukoliv vzdálenost z nuly a všude samé skály, takže nic lehkého! Irsko je placka, ze které sem tam vyleze nějaká hora a proto si občas musíte máknout, aby jste se dostali až na vrchol.

Nedělní ráno začalo nádherně, vstával jsem v šest a protože radoshaci ještě hajali:-), vyrazil jsem udělat pár fotek po okolí kempu. O půl osmé ale oba vykoukli ze stanu. No a o půl deváté jsme už vyráželi na nejbližší místo, k úpatí hory, kam se dalo s autem dostat. Na parkovišti jsme potkali pár, který nás provázel celou cestu(tam i zpět). Byl to Ir a Slovenka. K tomu se ale ještě dostanu. Vyrazili jsme přesně v děvět hodin. Odhad podle průvodce byl 6-7 hodin cesty tam i zpět(zvládli jsme to za šest). Prvních několik kilometrů jsme šli jen mírným svahem a podél řeky. Několikrát jsme ji přebrodili, protože cesta se dost klikatila. Počasí, které bylo nádherné se nám na chvilku zkazilo a začal padat déšť. Naštěstí jsme byli dobře vybaveni. Za hodinu a čtvrt cesty jsme se přiblížili k samému úpatí hory, kde začala(alespoň pro mě) nejobtížnější část výstupu.

Místo zvané "Ďáblův žebřík"! Název pro mě nebyl daleko od pravdy. Strmá úžlabina složená z velkých a malých kamenů, štěrku a místy i štěrkobahna...Navíc to bylo z větší části koryto vody, které udržovalo kameny stále mokré. Nikde žádné řetězy, značení ani výstrahy...prostě jdeme tam, co vedou stopy a jdou druzí. Ze začátku se to dalo, ale 100 metrů před sedlem se výstup změnil ve stěnu klouzajícího a padajícího kamení...už jsem se nemohl zastavit a ani se podívat dolů! Z představy že to budu slézat zpátky se mi rozklepala kolena(to se pak leze nahoru jedna báseň). Vrcholem všeho bylo posledních 20 metrů, kdy bylo koryto úzké, strmé a šlo se po bahnu se štěrkem. No šlo...? Spíš šplhalo...zapojit jsem musel všechno. Jak mi radil Radek - základ horolezectví jsou tři pevné body...no jo, ale když se vám dvě nohy klepou, tak kde je máte získat:-):-). Nicméně se podařilo!! V sedle jsem si pořádně zakřičel, ale to jen proto, abych zakryl strach ze sestupu. Během posledních dvaceti mětrů mě navíc Radek nahrával na video, o čemž jsem netušil...a nutno dodat, že slova, jimiž se můj mozek vyrovnával ze strachem nelze publikovat. Bylo to však i trochu ve srandě, abych na to vše okolo zkrátka nemyslel.

Na vrchol jsme se ze sedla dostali bez větších problémů. I když můj pocit nahoře, na té úzké špičce, nebyl nic moc, tak za ten výhled to stálo. Nezmohl jsem se však na nic, než na krátké video, takže naši společnou fotku z vrcholu budu muset vzít z Radkova foťáku.

No a pak následoval sestup. Ďáblův žebřík zpátky...na fotkách to nevypadá ani z poloviny tak, jako v reálu!! Ale...nejlépe to asi bude demostrovat fotka v z mého foťáku s názvem "Ještě teď mě mrazí". K sestupu bych dodal dvě věci. Za prvé - těsně před žebříkem jsme potkali tu Slovenku a Ira. Ten se dal s Radkem do řeči a popisoval nám svoji trasu. Upozornil na opatrnost při sestupu v té úžlabině a dodal, že se v průměru dva lidé každý rok zabijí na Ďáblově žebříku. Nedovedete si představit jak mi to přidalo na náladě. Ani mi to Radek nemusel překládat. Tahle slova si nemáte s čím zaměnit! No a za druhé - v nouzi poznáš přítele a Radoshaci mi opravdu pomohli. Udělali všechno proto, aby vyhověli mému přání, jak to chci slézt. Šli první a po každých pár metrech se zastavili a dodávali mi motivaci...bez nich bych to nedal, bez nich bych se na takové krásné místo nejspíš nikdy nepodíval. Takže DÍKY vám ještě jednou!!!

Není jednoduché přiznat, že máte z něčeho strach a já to napsal na stránky, které čte spousta lidí. A to jen proto, že s tímhle strachem zápasím a budu zápasit, dokud se budu na tomhle světě vyskytovat. Dnes jsem zjistil, že to jde! Dnes jsem zjistil je důležité mít přátelé a dnes jsem zjistil, že nejsilnější zážitek můžete prožít jen neplánovaně a když ho chcete, tak se musíte zakousnout! Proto jsem tenhle článek napsal takhle! Kdybych ho tvořil zítra, tak v něm nebude nic z mých pocitů, které mám ještě teď v hlavě. Vždyť před osmi hodinami jsem stál na okraji propasti, kde chvilka nepozornosti mohla skončit tragicky.

FOTKY z mého foťáku a tady jsou FOTKY z foťáku Radoshaku. No a tady je pár čerstvých FOTEK, které mi poslal taťka z jejich víkendového pobytu v Tatrách. Nikdo z nás se nenudil!! Všem přálo báječné počasí, takže ať žijí hory a my horolezci:-)!!